Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová
	Madeleine Jana Korbel Albright
Osobní údaje
Narození	15. května 1937
Místo narození	Praha, Československo
Občanství	; (původní)
Politická strana	Demokratická strana
Děti	Alice, Anne, Katherine
Veřejné působení
Předchozí úřad	20. velvyslankyně USA při OSN; {{{od2}}} – {{{do2}}}
Vzdělání a profese
Alma mater	Wellesley College; Columbia University

Madeleine Albrightová (anglicky Madeleine Jana Korbel Albright, rozená Marie Jana Korbelová; 15. května 1937 Praha – 23. března 2022 Washington, D.C.) byla americká politička, diplomatka, pedagožka a spisovatelka českého původu. Zapsala se do historie jako první žena, která zastávala úřad ministryně zahraničí Spojených států amerických (1997–2001).

Její životní příběh je ztělesněním turbulentních dějin 20. století. Narodila se v Československu, dvakrát musela s rodinou uprchnout do exilu – nejprve před nacismem a posléze před komunismem. Ve Spojených státech se vypracovala z imigrantky, která se učila angličtinu z filmů, na jednu z nejvlivnějších postav světové diplomacie.

Byla známá svým důrazem na lidská práva, prosazováním demokracie a klíčovou rolí při rozšiřování NATO o země bývalého východního bloku, včetně České republiky, Polska a Maďarska. Její diplomatický styl byl často popisován jako přímý, energický a pragmatický. Proslula také používáním broží k vyjádření diplomatických postojů. Byla blízkou přítelkyní českého prezidenta Václava Havla.

Původ a mládí

Narodila se jako Marie Jana Korbelová v pražské čtvrti Smíchov. Byla dcerou československého diplomata židovského původu Josefa Korbela a jeho manželky Anny, rozené Spiegelové. Její otec byl stoupencem T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Útěk před nacismem (1939–1945)

Po podepsání Mnichovské dohody a rozbití Československa v březnu 1939 byla rodina nucena uprchnout kvůli svému židovskému původu a politické angažovanosti otce (byl na seznamu gestapa). Útočiště nalezli v Londýně, kde Josef Korbel pracoval pro československou exilovou vládu a vysílal do BBC. Mladá Madeleine (přezdívku „Madlen“ či „Madlenka“ jí dala babička) prožila válku v Anglii, včetně období německého bombardování (Blitz). Rodiče ve snaze ochránit děti konvertovali ke katolictví a o jejich židovských kořenech jim neřekli. Madeleine se o svém židovském původu a o tom, že mnoho jejích příbuzných (včetně tří prarodičů) zahynulo v koncentračních táborech (mj. Terezín a Osvětim), dozvěděla až v roce 1997, kdy o tom napsal deník The Washington Post krátce po jejím jmenování ministryní.

Krátký návrat a definitivní exil (1945–1948)

Po válce se rodina vrátila do osvobozeného Československa. Otec Josef Korbel byl jmenován velvyslancem v Bělehradě (Jugoslávie). Madeleine byla poslána na internátní školu do Švýcarska, kde se naučila francouzsky a změnila si jméno na Madeleine. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Josef Korbel jako demokrat a přívrženec Masaryka odsouzen k smrti v nepřítomnosti. Rodina podruhé emigrovala, tentokrát získala politický azyl ve Spojených státech amerických. Usadili se v Denveru ve státě Colorado.

Vzdělání a akademická dráha

Ve Spojených státech se otec stal profesorem na University of Denver (kde později učil i budoucí ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou). Madeleine se rychle adaptovala a stala se americkou občankou v roce 1957.

Vystudovala politologii na prestižní ženské univerzitě Wellesley College (absolvovala 1959). Zde se seznámila s Josephem Medillem Pattersonem Albrightem, dědicem mediálního impéria (rodina vlastnila deníky jako Chicago Tribune), za kterého se provdala. Později pokračovala ve studiu na Columbia University v New Yorku, kde získala doktorát (Ph.D.) v roce 1976. Jejím mentorem byl Zbigniew Brzezinski, významný politolog a pozdější poradce prezidenta Cartera. Její disertační práce se zabývala rolí československého tisku během Pražského jara 1968.

Jako akademička působila na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu, kde vyučovala mezinárodní vztahy a vedla program pro ženy v globální politice. Její semináře byly pověstné svou náročností a simulacemi diplomatických jednání.

Politická kariéra

Do politiky vstoupila jako poradkyně pro zahraniční politiku a sběratelka finančních prostředků (fundraiser) v týmech demokratických kandidátů (např. Edmund Muskie, Walter Mondale, Michael Dukakis). V letech 1978–1981 pracovala v Radě národní bezpečnosti (National Security Council) pod vedením Zbigniewa Brzezinského za vlády prezidenta Jimmyho Cartera, kde měla na starosti legislativní vztahy.

Velvyslankyně při OSN (1993–1997)

Po vítězství Billa Clintona v prezidentských volbách v roce 1992 byla Albrightová jmenována velvyslankyní USA při OSN. V této funkci si vybudovala pověst tvrdé vyjednavačky a zastánkyně amerického angažmá („asertivní multilateralismus“).

Rwanda (1994): Byla kritizována za to, že USA a OSN včas nezasáhly proti genocidě ve Rwandě, při které zahynulo na 800 000 lidí. Později toto selhání označila za svou „největší lítost“. Clintonova administrativa, traumatizovaná neúspěchem v Somálsku, váhala s vysláním jednotek.
Bosna a Hercegovina: Naopak v případě války v Bosně prosazovala aktivnější roli USA a letecké údery proti srbským pozicím, což nakonec vedlo k ukončení konfliktu a podpisu Daytonské mírové dohody. Střetla se s náčelníkem generálního štábu Colinem Powellem, kterému slavně řekla: „Jaký je smysl mít tuhle úžasnou armádu, o které stále mluvíte, když ji nemůžeme použít?“
Kuba (1996): Ostře odsoudila sestřelení civilních letadel organizace Brothers to the Rescue kubánským režimem. V Radě bezpečnosti prohlásila: „Tohle není 'cojones' (zbabělost/koule), to je zbabělost.“ Tento výrok vyvolal mezinárodní rozruch i uznání prezidenta Clintona.

Ministryně zahraničí USA (1997–2001)

Dne 23. ledna 1997 byla jednomyslně potvrzena Senátem (99 hlasy ku 0) jako 64. ministryně zahraničí USA. Stala se první ženou v této funkci a v té době nejvýše postavenou ženou v historii americké vlády.

Rozšíření NATO

Jedním z jejích hlavních cílů bylo začlenění postkomunistických zemí střední Evropy do západních bezpečnostních struktur. Albrightová byla hnacím motorem první vlny rozšíření NATO. V roce 1999 tak do aliance vstoupily Česko, Polsko a Maďarsko.

Považovala to za nápravu historické křivdy z dob studené války a Jalty.
Musela překonat odpor části americké politické scény i ruských představitelů.
Slavný ceremoniál přijetí se konal v knihovně Harryho Trumana v Independence ve státě Missouri.

Válka v Kosovu (1999)

Albrightová hrála klíčovou roli v rozhodnutí NATO bombardovat Jugoslávii s cílem zastavit etnické čistky v Kosovu, které prováděl režim Slobodana Miloševiće. Tato intervence byla některými kritiky nazývána „Madeleininou válkou“. Albrightová trvala na tom, že síla je někdy nezbytná pro ochranu lidských práv a morálních principů, když diplomacie selže. Operace Allied Force nakonec vedla ke stažení srbských vojsk.

Blízký východ

Intenzivně se snažila zprostředkovat mír mezi Izraelem (premiér Ehud Barak) a Palestinci (Jásir Arafat). Účastnila se summitu ve Wye River (1998) a v Camp Davidu (2000). Ačkoliv se podařilo dosáhnout dílčích pokroků, konečné mírové dohody se nepodařilo dosáhnout před koncem Clintonova mandátu a vypuknutím druhé intifády.

Irák a kontroverzní výrok

Albrightová obhajovala tvrdé sankce vůči režimu Saddáma Husajna v Iráku. V rozhovoru pro pořad 60 Minutes v roce 1996 na otázku moderátorky Lesley Stahl, zda stála smrt půl milionu iráckých dětí (v důsledku sankcí) za to, odpověděla: „Je to velmi těžká volba, ale myslíme si, že ta cena za to stojí.“

Tento výrok ji pronásledoval po zbytek kariéry a byl často využíván kritiky americké zahraniční politiky.
Později se za něj omluvila a označila jej za „hloupý“ a vytržený z kontextu, přičemž zpochybnila i počet obětí uváděný v otázce.

Severní Korea (2000)

V roce 2000 navštívila Pchjongjang, kde se setkala se severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem. Byla prvním ministrem zahraničí USA, který tuto zemi navštívil. Cílem byla normalizace vztahů a omezení severokorejského raketového programu. Kim Čong-il jí uspořádal masovou spartakiádu na její počest.

Vztah k České republice

Madeleine Albrightová nikdy nezapomněla na své kořeny. Mluvila plynně česky (i když s lehkým přízvukem a archaismy, jelikož jazyk se učila od rodičů v době první republiky).

Václav Havel: Udržovala hluboké osobní přátelství s Václavem Havlem, kterého považovala za morální autoritu a spřízněnou duši. Často spolu konzultovali mezinárodní politiku a navštěvovali se (např. v Havlově oblíbené hospodě Na Hradčanech).
Kandidatura na prezidentku: Po skončení svého mandátu v USA se v Česku spekulovalo o tom, že by mohla kandidovat na českou prezidentku jako nástupkyně Václava Havla v roce 2003. Albrightová tuto možnost zvažovala a byla jí polichocena, ale nakonec ji odmítla s tím, že se cítí být příliš Američankou a nezná dostatečně detailně českou vnitropolitickou scénu.
Vyznamenání: V roce 1997 jí prezident Havel udělil nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva.

Život po politice

Po odchodu z funkce v roce 2001 založila globální strategickou firmu Albright Stonebridge Group, která radí firmám a organizacím v mezinárodním prostředí. Vrátila se k výuce na Georgetownské univerzitě a stala se vyhledávanou komentátorkou a autorkou.

Aktivně podporovala kandidaturu Hillary Clintonové na prezidentku v letech 2008 a 2016. Ve svých posledních letech varovala před nárůstem autoritářství a populismu ve světě (např. v Maďarsku, Polsku či USA za Donalda Trumpa), což shrnula ve své knize Fašismus: Varování (2018).

V roce 2012 jí prezident Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání v USA.

Brožová diplomacie

Unikátním rysem jejího diplomatického stylu bylo používání broží. Albrightová si všimla, že irácká média ji po válce v Zálivu nazvala „nevídaným hadem“. Na další zasedání Rady bezpečnosti OSN o Iráku si proto vzala brož ve tvaru zlatého hada. Od té doby začala brože používat jako nástroj neverbální komunikace a diplomatických vzkazů:

Balónky nebo květiny: Dobrá nálada, optimismus, ochota k jednání.
Brouci, krabi, masožravé rostliny: Nesouhlas, tvrdý postoj, varování, nepříjemná jednání.
Sovy: Moudrost, trpělivost.
Zlomené srdce: Tuto brož nosila po smrti Václava Havla.
Socha svobody: Nosila ji často jako symbol amerických hodnot.
Rakety: Nosila při jednání o odzbrojení s Rusy (když ruský ministr zahraničí Ivanov viděl její brož ve tvaru rakety, zeptal se: „Je to jedna z vašich střel záchytných?“ Odpověděla: „Ano, a vyrábíme je velmi malé, takže raději buďte připraveni vyjednávat.“).

Svou sbírku více než 200 broží později vystavila v muzeích po celém světě a vydala o ní knihu Read My Pins (Tajná řeč broží).

Dílo (výběr)

Madeleine Albrightová byla plodnou autorkou. Její knihy kombinují memoáry s politickou analýzou a staly se bestsellery.

Madam Secretary (2003, česky Madeleine: Nejlepší ze všech možných světů) – rozsáhlá autobiografie mapující její život a kariéru.
The Mighty and the Almighty (2006, česky Mocní a všemohoucí) – úvahy o roli náboženství v zahraniční politice.
Read My Pins (2009, česky Tajná řeč broží) – příběhy spojené s její sbírkou šperků.
Prague Winter (2012, česky Pražská zima) – osobní historie její rodiny a Československa v letech 1937–1948. Kniha je hlubokou reflexí identity a traumatu.
Fascism: A Warning (2018, česky Fašismus: Varování) – analýza hrozeb pro demokracii v 21. století.
Hell and Other Destinations (2020, česky Peklo a jiné destinace) – memoáry z období po odchodu z funkce ministryně.

Úmrtí

Madeleine Albrightová zemřela 23. března 2022 ve Washingtonu na následky rakoviny ve věku 84 let. Její smrt vyvolala vlnu reakcí po celém světě. Jejího pohřbu v Národní katedrále ve Washingtonu se zúčastnil prezident Joe Biden, bývalí prezidenti Bill Clinton a Barack Obama a řada světových státníků. Bill Clinton ve své řeči řekl: „Byla vášnivá, brilantní a nezastavitelná.“

Pro laiky

Představte si Madeleine Albrightovou jako „železnou dámu“ americké diplomacie, ale s českým srdcem. Byla to drobná žena (měřila jen asi 147 cm), která se nebála postavit diktátorům jako Milošević nebo Saddám Husajn a říct jim do očí, co si myslí. Pro nás Čechy je klíčová tím, že nám „otevřela dveře“ do NATO. Bez jejího vlivu a neustálého tlaku ve Washingtonu by vstup České republiky do aliance v roce 1999 byl mnohem složitější, nebo by k němu možná nedošlo vůbec. Byla to ona, kdo přesvědčil americké senátory, že Praha už nepatří na Východ, ale na Západ. Byla to také žena, která uměla vtipně urazit své oponenty jen tím, jakou si ráno připnula brož na sako – když jednala s někým, kdo se choval jako had, vzala si brož hada. Byla důkazem, že i uprchlík, který přijde do cizí země bez ničeho a učí se jazyk z filmů, se může stát jedním z nejmocnějších lidí planety.

Zdroje