Přeskočit na obsah

Letní olympijské hry 1988

Z Infopedia
Letní olympijské hry 1988
Datum17. září – 2. října 1988
MístoSoul, Jižní Korea
Typletní olympijské hry

Letní olympijské hry 1988, oficiálně a formálně označované jako Hry XXIV. olympiády, představovaly mezinárodní multi-sportovní událost. Konaly se v termínu od 17. září do 2. října 1988 ve městě Soul na území státu Jižní Korea. Z historického a geografického hlediska se jednalo o teprve druhý případ, kdy letní olympijské hry hostil asijský kontinent (prvním takovým městem bylo japonské Tokio při pořádání Letních olympijských her v roce 1964).

Soutěžního programu se zúčastnilo celkem 8 391 sportovců, z nichž exaktně 6 197 tvořili muži a 2 194 ženy. Tito atleti reprezentovali 159 národních olympijských výborů (NOCs). Sportovní kalendář her zahrnoval 237 disciplín rozdělených do 23 základních sportovních odvětví. Z geopolitického hlediska tyto hry představovaly naprosto přelomovou událost v dějinách studené války. Vůbec poprvé od Letních olympijských her 1976 v kanadském Montréalu se na jednom sportovišti setkaly výpravy Spojených států amerických, Sovětského svazu a Německé demokratické republiky. Došlo tak k definitivnímu ukončení série vzájemných blokových politických bojkotů, které paralyzovaly olympijské hnutí v letech 1980 a 1984.

🏛 Volba pořadatelského města

Proces výběru hostitelského města pro hry v roce 1988 proběhl na podzim roku 1981. Do oficiálního finálového hlasovacího řízení se kvalifikovala pouze dvě asijská města: jihokorejský Soul a japonská Nagoja. O favoritovi nebylo před hlasováním rozhodnuto, neboť Japonsko disponovalo silnou sportovní diplomacií a zkušenostmi z her v roce 1964, zatímco Jižní Korea se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let potýkala s vnitropolitickou nestabilitou po atentátu na prezidenta Pak Čong-huije a následném vojenském převratu, který vedl generál Čon Du-hwan. Ten nicméně organizaci her vnímal jako klíčový nástroj k mezinárodní legitimizaci svého režimu a plně podpořil masivní kampaň financovanou soukromým sektorem, do níž se zapojil mimo jiné Čong Ču-jong, zakladatel nadnárodní korporace Hyundai Group.

Konečné hlasování proběhlo dne 30. září 1981 v rámci 84. zasedání Mezinárodního olympijského výboru (MOV) v západoněmeckém městě Baden-Baden. Výsledek hlasování byl v dobovém tisku označen jako „Zázrak z Baden-Badenu“. Jihokorejský Soul získal 52 hlasů delegátů, zatímco japonská Nagoja obdržela pouze 27 hlasů. Tento výsledek definitivně přidělil pořadatelství olympijských her Korejské republice.

🌍 Geopolitický kontext a bojkot menšinových států

Navzdory faktu, že se olympijských her v Soulu zúčastnily obě hlavní supervelmoci (USA a SSSR), událost se nevyhnula politickým bojkotům. Hlavním bodem napětí byla pozice státu Korejská lidově demokratická republika (KLDR). Severokorejská politická reprezentace vznesla před začátkem her striktní požadavek na rovnocenné spolupořadatelství, v rámci kterého požadovala umístění přesně poloviny všech sportovních disciplín na své území do města Pchjongjang. Mezinárodní olympijský výbor tuto premisu odmítl, nicméně nabídl KLDR jako kompromisní řešení pořadatelství turnajů ve stolním tenisu, lukostřelbě a vybraných zápasů ve volejbale žen a fotbale. Severní Korea tuto diplomatickou nabídku zamítla a následně vyhlásila plný bojkot her.

K severokorejskému bojkotu se ze vzájemné politické a komunistické solidarity připojilo šest dalších států. Konkrétně se her odmítly zúčastnit výpravy zemí Kuba, Etiopie, Albánie, Nikaragua, Seychely a Madagaskar. Absolutním a nejdůležitějším precedentem však zůstala skutečnost, že Sovětský svaz i jeho strategičtí spojenci z Varšavské smlouvy (včetně Československa) pozvání do prozápadní Jižní Koreje přijali. Celkový počet 159 zúčastněných národních výborů představoval historický rekord olympijského hnutí. Ze zcela jiných důvodů nedorazila výprava státu Jihoafrická republika, jež zůstávala i nadále suspendována kvůli uplatňování politiky apartheidu.

🏟 Sportoviště a infrastruktura

Jihokorejská vláda a organizační výbor zahájily po přidělení her rozsáhlou a nákladnou transformaci městské infrastruktury. Většina sportovních klání se odehrála ve dvou hlavních nově vybudovaných komplexech na území hlavního města:

  • Olympijský sportovní komplex v Soulu (Seoul Sports Complex): Hlavní středisko ležící v městské části Songpcha. Jeho dominantou byl Olympijský stadion, vybudovaný s diváckou kapacitou dosahující 100 000 míst, který hostil atletické soutěže, finále fotbalového turnaje i oba slavnostní ceremoniály. Komplex dále obsahoval Jamsil Indoor Swimming Pool pro soutěže v plavání a skocích do vody a víceúčelové sportovní haly.
  • Olympijský park (Olympic Park): Druhé rozsáhlé centrum zahrnovalo krytý dřevěný velodrom pro dráhovou cyklistiku s kapacitou 6 000 diváků, vzpěračskou halu, šermířské pavilony, olympijskou gymnastickou arénu a centrální tenisový komplex (Seoul Olympic Park Tennis Center).
  • Lokace mimo hlavní město: Soutěže v jachtingu a plachtění hostilo pobřežní město Pusan (Busan Yachting Center). Část zápasů základních skupin fotbalového turnaje se z logistických důvodů odehrála na stadionech ve městech Tegu (Daegu), Kwangdžu (Gwangju) a Tedžon (Daejeon).

🎇 Slavnostní zahájení a incident s holubicemi

Ceremoniál zahajující Hry XXIV. olympiády proběhl na ploše Olympijského stadionu dne 17. září 1988. Oficiální formuli o zahájení her pronesl tehdejší jihokorejský prezident Ro Tche-u. K centrální olympijské číši přinesl plamen jednaasedmdesátiletý korejský atlet Son Ki-džong. Tento muž zvítězil v maratonském běhu na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, avšak vzhledem k tehdejší okupaci Korejského poloostrova japonským impériem musel reprezentovat pod nuceným japonským jménem Kitei Son a na stupních vítězů mu hrála japonská hymna. Přinesení ohně na domácí půdě představovalo rehabilitaci jeho historické sportovní identity. Vlastní zapálení ohně v číši posléze provedla trojice mladých korejských sportovců (Chung Sun-man, Kim Won-tak a Sohn Mi-chung), kteří byli vyzdviženi k okraji číše na speciální plošině.

Během tohoto aktu zapálení olympijského ohně se odehrála kontroverzní událost. V rámci mírové symboliky vypustili organizátoři na plochu stadionu stovky živých bílých holubic. Několik desítek těchto ptáků usedlo přímo na okraj mohutné ocelové olympijské číše přesně v okamžiku, kdy k ní stoupala trojice s pochodněmi. Ve chvíli vznětí zemního plynu shořely usazené holubice zaživa v přímém televizním přenosu do celého světa. Tento incident vyvolal masivní protesty ze strany organizací na ochranu zvířat a měl za následek, že po hrách v roce 1992 vydal Mezinárodní olympijský výbor formální zákaz využívání živých ptáků při zahajovacích ceremoniálech (od té doby jsou nahrazováni vizuálními efekty či papírovými modely).

Hudebním symbolem her se stala oficiální píseň s názvem „Hand in Hand“, kterou složil italský skladatel Giorgio Moroder a nazpívala ji korejská hudební skupina Koreana. Píseň dosáhla obrovského komerčního úspěchu a vedla hitparády v sedmnácti státech Evropy a Asie.

📝 Přehled olympijských sportů

Program turnaje definoval soutěže ve 23 plnohodnotných sportovních odvětvích s celkovým počtem 237 medailových sad. Oproti předchozím ročníkům přinesl kalendář v roce 1988 dvě zásadní historické úpravy: na olympijské hry se po dlouhé 64 let trvající absenci oficiálně vrátil jako plnohodnotný sport Tenis (naposledy byl hrán v roce 1924 v Paříži) a vůbec poprvé v historii olympismu byl do medailového programu začleněn Stolní tenis.

Výpis oficiálních sportů:

Organizátoři současně připravili turnaje v takzvaných ukázkových sportech, jejichž medaile se nezapočítávaly do oficiálního pořadí států. Patřilo sem Taekwondo, Baseball, ženské Judo a turnaje v Bowlingu. Kromě toho se uskutečnily demonstrační závody tělesně handicapovaných atletů na vozících (Wheelchair racing) na atletické dráze.

⚔️ Klíčové sportovní momenty

Atletika: Éra Florence Griffith-Joynerové

Atletický ovál v Soulu zaznamenal několik historických a dosud nepřekonaných výkonů. Americká sprinterka Florence Griffith-Joynerová (známá pod přezdívkou Flo-Jo) absolutně opanovala ženské sprinterské disciplíny. V běhu na 100 metrů zvítězila časem 10,54 sekundy, přičemž ve finálovém běhu překonala původně naměřených 10,62 s, nicméně finálový běh ovlivnil nedovolený zadní vítr (přesto se jednalo o jeden z nejrychlejších běhů lidské historie). V závodě na 200 metrů pak ve finále prolétla cílem v čase 21,34 sekundy a stanovila nový, exaktní a naprosto ohromující světový rekord, který v roce 2026 zůstává atletkami v průběhu čtyř dekád zcela nepřekonán. Ze Soulu si odvezla celkem tři zlaté medaile (100 m, 200 m, štafeta 4x100 m) a jednu stříbrnou ze štafety 4x400 m.

Další Američanka, Jackie Joyner-Kersee, zvítězila v ženském sedmiboji fantastickým součtem 7 291 bodů, čímž ustavila nový a dodnes platný světový rekord v této disciplíně. K sedmiboji přidala i druhou zlatou medaili z finále skoku dalekého. Ve skoku o tyči mužů získal s výškou 5,90 metru zlatou medaili fenomenální sovětský tyčkař Sergej Bubka.

Plavání a skoky do vody

V plaveckém bazénu dominovala reprezentantka Německé demokratické republiky Kristin Otto. Ta během jediných her vybojovala exaktně šest zlatých medailí (zvítězila v závodech na 50 metrů volný způsob, 100 metrů volný způsob, 100 metrů znak, 100 metrů motýlek a podílela se na zlatých štafetách 4x100 m volný způsob a 4x100 m polohový závod). Stala se tak nejúspěšnější ženou na jedněch hrách ve sportovní historii.

V mužských kategoriích zářil americký plavec Matt Biondi, který z bazénu vylovil sedm cenných kovů (pět zlatých, jedno stříbro a jeden bronz). Historický průlom zaznamenal surinamský reprezentant Anthony Nesty. Ve finále závodu na 100 metrů motýlek dokázal porazit favorizovaného Biondiho o neuvěřitelnou 0,01 sekundy. Nesty tak získal vůbec první a jedinou zlatou olympijskou medaili pro jihoamerický stát Surinam a stal se prvním plavcem černé pleti, který zvítězil na olympijských hrách. Dominantním skokanem do vody z prkna i věže byl Američan Greg Louganis, který v kvalifikaci na prkně utrpěl zranění po nárazu zadní částí hlavy do odrazové desky, avšak po lékařském zašití rány se vrátil a obě skokanské disciplíny bezpečně vyhrál.

Turecký vzpěrač a tenisový "Golden Slam"

V hale pro vzpírání přepsal tabulky turecký vzpěrač Naim Süleymanoğlu, přezdívaný Kapesní Herkules. Süleymanoğlu dominoval ve váhové kategorii do 60 kilogramů. Ve své soutěži překonal celkem šest světových rekordů během jediného večera. V trhu zvedl 152,5 kilogramu a v nadhozu vzepřel 190 kilogramů, což představovalo více než trojnásobek jeho vlastní tělesné hmotnosti. Jeho celkový olympijský dvojboj o hodnotě 342,5 kilogramu by mu s obrovskou převahou zajistil zlatou medaili i ve vyšší váhové kategorii do 67,5 kilogramu.

Na tenisových dvorcích se odehrál historický zápis německé tenistky Steffi Grafové. V olympijském finále ženské dvouhry porazila argentinskou hráčku Gabrielu Sabatini. Tímto vítězstvím zkompletovala naprostý unikát sportovní historie, takzvaný Zlatý grandslam (Golden Slam). V jediném kalendářním roce (1988) dokázala vyhrát všechny čtyři majory (Australian Open, French Open, Wimbledon, US Open) a zároveň k nim připojit i zlatou olympijskou medaili.

🚫 Dopingové skandály

Olympijské hry v Soulu vstoupily do učebnic sportu rovněž kvůli odhalení nejznámějšího dopingového skandálu dvacátého století. Nejsledovanějším závodem her bylo finále běhu na 100 metrů mužů, kde se proti sobě postavili úřadující americký šampion Carl Lewis a kanadský sprinter Ben Johnson. V samotném finále proletěl Ben Johnson cílem ve famózním novém světovém rekordu 9,79 sekundy (Lewis doběhl druhý za 9,92 s). Následující dny však přinesly šok – dopingová komise oznámila, že Johnsonův močový vzorek byl pozitivně testován na anabolický steroid s názvem stanozolol. Mezinárodní olympijský výbor s okamžitou platností odebral Johnsonovi zlatou medaili, zrušil jeho světový rekord a olympijským šampionem byl dodatečně korunován Carl Lewis.

Atleti však nebyli jediní. Pod drobnohled testovacích komisařů padl bulharský vzpěračský tým. Dva bulharští olympijští vítězové ze Soulu, Mitko Grablev (kategorie do 56 kg) a Angel Genčev (kategorie do 67,5 kg), byli bezprostředně po svých vítězstvích pozitivně testováni na diuretikum furosemid, které slouží k rychlému zakrytí stop po užívání anabolik. Oběma Bulharům byly zlaté medaile ihned odebrány. Vedení bulharské výpravy, čelící hrozbě absolutní mezinárodní ostudy a celkové diskvalifikace federace, po těchto nálezech obratem stáhlo z olympijské soutěže celý zbytek svého vzpěračského reprezentačního družstva.

🇨🇸 Československá účast a medailové úspěchy

Po vynucené absenci na hrách v Los Angeles v roce 1984 vyslalo tehdejší Československo do Soulu silnou a početnou výpravu. Celkem se soutěží zúčastnilo 163 československých reprezentantů (110 mužů a 53 žen), kteří zasáhli do bojů v 17 sportovních odvětvích. Československá státní výprava získala v konečném účtování celkem 8 cenných kovů – 3 zlaté, 3 stříbrné a 2 bronzové medaile, což zemi zařadilo na 17. místo v hodnocení národů.

Zlaté medaile (3):

  • Jozef Pribilinec (Atletika, chůze na 20 kilometrů) – Prosadil se v extrémně těžkém závodě a v taktické fyzické bitvě proti německému chodci Ronaldu Weigelovi zvítězil s olympijským rekordem a cílovým časem 1:19:57.
  • Miloslav Mečíř (Tenis, mužská dvouhra) – Na tvrdém povrchu areálu v Soulu dominoval celému pavouku. V pětisetovém semifinále udolal tehdejší švédskou světovou jedničku Stefana Edberga v poměru 3:6, 6:0, 1:6, 6:4, 6:2. Ve finále následně jednoznačně porazil amerického hráče Tima Mayotta po setech 3:6, 6:2, 6:4 a 6:2 a získal první zlatou olympijskou medaili v historii po znovuzařazení tenisu do programu.
  • Miroslav Varga (Sportovní střelba, libovolná malorážka 60 ran vleže na 50 metrů) – V kvalifikaci závodu zaznamenal naprosto dokonalý a nepřekonatelný absolutní nástřel 600 bodů z 600 možných. Ve finálové střelbě přidal 103,9 bodu a s celkovým počtem 703,9 bodů bezpečně získal zlato.

Stříbrné medaile (3):

  • Jan Železný (Atletika, hod oštěpem) – V napínavém finále poslal svůj oštěp ve čtvrté sérii do vzdálenosti 84,12 metru a dlouho soutěž vedl. V úplně poslední, šesté sérii celého závodu jej však o propastných 16 centimetrů přehodil finský oštěpař Tapio Korjus (84,28 m), čímž Železný skončil na stříbrné pozici.
  • Miloslav Bednařík (Sportovní střelba, disciplína trap) – Vybojoval medaili na brokové střelnici s celkovým finálovým nástřelem 214 zasažených asfaltových terčů.
  • Jana Novotná a Helena Suková (Tenis, ženská čtyřhra) – Československé deblové duo se probojovalo až do finále, ve kterém narazilo na americký reprezentační pár Zina Garrisonová a Pam Shriverová, kterému nakonec podlehlo a bralo stříbro.

Bronzové medaile (2):

  • Miloslav Mečíř a Milan Šrejber (Tenis, mužská čtyřhra) – Po postupu do semifinále mužského deblu podlehli favorizovanému americkému páru, avšak obdrželi bronzové medaile (zápas o 3. místo se v tenise v Soulu na rozdíl od následujících let nehrál, bronz brali oba poražení semifinalisté).
  • Jozef Lohyňa (Zápas, volný styl v kategorii do 82 kg) – Probojoval se těžkým eliminačním systémem až do souboje o třetí místo, kde porazil svého soupeře a potvrdil příslušnost ke světové zápasnické špičce.

📊 Konečné medailové pořadí států (Top 15 a Československo)

Výsledky z Letních olympijských her v Soulu jasně reflektovaly tehdejší bipolární rozložení světa a státem řízený sport ve východním bloku. Reprezentanti SSSR a NDR získali společně neuvěřitelných 92 zlatých medailí z celkových 241 udělovaných. Následující tabulka exaktně mapuje patnáct nejúspěšnějších národů a přikládá umístění Československa. Pořadí je určováno primárně počtem zlatých kovů.

Pořadí Stát (Olympijský kód) Zlato Stříbro Bronz Celkem
1. Sovětský svaz (URS) 55 31 46 132
2. Německá demokratická republika (GDR) 37 35 30 102
3. Spojené státy americké (USA) 36 31 27 94
4. Jižní Korea (KOR) 12 10 11 33
5. Spolková republika Německo (FRG) 11 14 15 40
6. Maďarsko (HUN) 11 6 6 23
7. Bulharsko (BUL) 10 12 13 35
8. Rumunsko (ROU) 7 11 6 24
9. Francie (FRA) 6 4 6 16
10. Itálie (ITA) 6 4 4 14
11. Čína (CHN) 5 11 12 28
12. Velká Británie (GBR) 5 10 9 24
13. Keňa (KEN) 5 2 2 9
14. Japonsko (JPN) 4 3 7 14
15. Austrálie (AUS) 3 6 5 14
... ... ... ... ... ...
17. Československo (TCH) 3 3 2 8

💡 Pro laiky: Jihokorejský skok a změna boje proti dopingu

Přidělení olympiády do Jižní Koreje počátkem osmdesátých let bylo vnímáno velmi kontroverzně. Země fungovala pod vlivem vojenské junty a autokratického režimu, který krvavě potlačoval demonstrace (například masakr ve městě Kwangdžu v roce 1980). Nicméně mezinárodní pozornost a tlak Západu, který se na zemi před hrami v roce 1988 upřel, zafungoval na vládu jako katalyzátor. Snaha prezentovat se před televizními kamerami v co nejlepším světle donutila diktátora Čon Du-hwana souhlasit s demokratickými ústupky. Tento jev (známý jako Červnové demokratické hnutí roku 1987) vedl k prvním svobodným a přímým prezidentským volbám v zemi po dlouhých desetiletích. Z hlediska celosvětového PR pak Soul 1988 zafungoval pro Jižní Koreu absolutně brilantně – stát světu předvedl takzvaný "Zázrak na řece Han", tedy fakt, že se z chudé zdevastované země po korejské válce transformoval v asijského ekonomického a průmyslového technologického tygra (Samsung, Hyundai, LG).

Z ryze sportovního hlediska se pak soulská olympiáda navždy zapsala do dějin jako událost, která zcela změnila přístup ke zkoumání hranic lidského těla a užívání anabolik. Skandál Bena Johnsona na ostře sledované stovce byl natolik mezinárodně ponižující, drtivý a evidentní, že po něm pro světové sportovní funkcionáře nastal „budíček“. Do roku 1988 bylo provádění testů velmi mírné a doping tvořil v mnoha státech sice veřejné tajemství, ale testy probíhaly primárně až přímo na šampionátech, kdy už sportovci látky v těle neměli. Právě kvůli otřesu v Soulu se začalo volat po zavedení nekompromisních, mimosoutěžních a neohlášených dopingových přepadovek během tréninků, což v následující dekádě přímo vedlo k založení Světové antidopingové agentury (WADA).

Zdroje

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Letní_olympijské_hry_1988&oldid=127860“