Krajní levice

Krajní levice
Název	Krajní levice
Vznik	18. a 19. století
Politické spektrum	levice (nejkrajnější pozice)

Krajní levice (často označovaná také jako ultralevice nebo radikální levice) je zastřešující politologický pojem, který slouží k identifikaci těch politických ideologií, hnutí a stran, jež se na pravolevém politickém spektru nacházejí na jeho samotném levém okraji. Jde o subjekty, které jsou ve svých požadavcích a metodách výrazně radikálnější než standardní, středolevicová politika reprezentovaná tradiční sociální demokracií či umírněnými zelenými stranami.

Hlavním spojovacím prvkem všech krajně levicových proudů je snaha o fundamentální překonání či úplné zničení kapitalistického socioekonomického systému. Cílem je dosažení naprosté sociální a ekonomické rovnosti ve společnosti, a to formou odstranění všech forem útlaku, vykořisťování a sociální hierarchie. Zatímco umírněná levice usiluje o reformu kapitalismu prostřednictvím regulací a sociálního státu, krajní levice považuje kapitalismus za nereformovatelný a požaduje jeho nahrazení jiným uspořádáním. Většina těchto hnutí rovněž odmítá stávající model liberální zastupitelské demokracie a usiluje o její nahrazení přímou demokracií, radikální demokracií, systémem zaměstnaneckých rad (sovětů) nebo anarchistickou samosprávou.

V průběhu historie i v současnosti nabývá krajní levice mnoha podob, od legálních parlamentních stran usilujících o takzvaný demokratický socialismus, přes mimoparlamentní aktivistická a protestní hnutí (jako je Antifa či radikální ekologické skupiny), až po militantní a teroristické organizace, které se pro dosažení svých politických cílů neštítí ozbrojeného boje.

🗓 Současnost a aktuální vývoj (2025–2026)

V letech 2025 a 2026 prochází krajně levicové spektrum v Evropě dynamickým vývojem, který je charakterizován na jedné straně volebními úspěchy některých etablovaných stran, na straně druhé vzestupem radikálních, mimoparlamentních a v některých případech i násilných akcí spojených s mezinárodním děním.

Na poli oficiální parlamentní politiky zaznamenaly krajně levicové subjekty v roce 2026 několik zásadních výsledků. V Německu došlo k historickému vývoji v zářijových zemských volbách. Zatímco v zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko triumfovala krajní pravice, volby v Berlíně (konané 21. září 2026) vyhrála krajně levicová strana Levice se ziskem 25,7 procenta hlasů. Zásadní posuny probíhají také ve Francii, kde na podzim roku 2026 odstartovala kampaň pro prezidentské volby plánované na jaro 2027. Průzkumy veřejného mínění z podzimu 2026 poprvé v historii naznačily, že by z druhého kola prezidentských voleb mohli zcela vypadnout kandidáti tradičního středu. Hlavním favoritem pro souboj s představitelkou krajní pravice Marine Le Penovou se stal Jean-Luc Mélenchon, lídr krajně levicového hnutí Nepodrobená Francie (LFI).

Na mimoparlamentní a aktivistické úrovni dochází k propojování klasických antikapitalistických cílů s tématy radikální ekologie a antiimperialismu. Velká část krajně levicových hnutí v roce 2026 ostře vystupuje v otázce palestinsko-izraelského konfliktu, kde jednoznačně podporuje palestinskou stranu a obviňuje Stát Izrael z kolonialismu a západní státy ze spolupachatelství. Radikalizace tohoto postoje vedla i k projevům fyzického násilí a sabotáží. Závažný incident se stal v České republice, kde na jaře roku 2026 došlo k úmyslnému zapálení haly zbrojovky LPP Holding. Dne 24. března 2026 proběhlo u Okresního soudu v Pardubicích vazební zasedání s obviněnými z teroristického útoku a účasti na teroristické skupině, které před budovou soudu doprovodila demonstrace podporovatelů Palestiny z řad radikální levice.

Extrémní polarizace společnosti si vyžádala oběti i ve Francii. V únoru 2026 nechala prokuratura v Lyonu zadržet devět osob v souvislosti s napadením a následnou smrtí třiadvacetiletého krajně pravicového aktivisty Quentina Deranquea. Mezi zadrženými figuroval i Jacques-Elie Favrot, asistent poslance za krajně levicovou stranu LFI Raphaëla Arnaulta, což vyvolalo obrovský celospolečenský skandál a debatu o napojení parlamentní levice na radikální bojůvky.

⏳ Historie a vývoj

Kořeny v 18. a 19. století

Zárodky dělení na politickou levici a pravici pocházejí z období Velké francouzské revoluce na konci 18. století. V tehdejším francouzském Národním shromáždění seděli zastánci zachování monarchie na pravé straně sálu, zatímco radikální stoupenci revoluce, republiky a rovnostářství (především jakobíni) obsadili levou stranu. Krajní levice se tak od počátku definovala jako síla usilující o radikální svržení starých pořádků.

Během 19. století dostala krajní levice ucelený ideologický rámec díky průmyslové revoluci a vzniku organizovaného dělnického hnutí. Klíčovým mezníkem bylo vydání Komunistického manifestu v roce 1848, jehož autory byli Karl Marx a Friedrich Engels. Marx položil základy takzvaného vědeckého socialismu, který analyzoval kapitalismus jako vykořisťovatelský systém odsouzený k zániku prostřednictvím nevyhnutelné proletářské revoluce. Paralelně s marxismem se rozvíjel také anarchismus, jehož hlavní teoretik Michail Bakunin sice sdílel s Marxem odpor ke kapitalismu, avšak radikálně odmítal Marxovu myšlenku diktatury proletariátu a přechodného socialistického státu. Tento rozkol vedl k rozpadu První internacionály.

20. století: Od ruské revoluce po studenou válku

Zásadním historickým triumfem krajní levice se stala Říjnová revoluce v Rusku v roce 1917, vedená Vladimírem Iljičem Leninem a bolševickou stranou. Tento převrat vyústil ve vznik Sovětského svazu a zavedení první státní formy marxismu-leninismu v praxi. Světové levicové hnutí se následně nenávratně rozštěpilo na umírněné sociální demokraty (kteří se rozhodli pro parlamentní cestu) a radikální komunisty, sdružené do Třetí internacionály (Kominterny), kteří následovali sovětský revoluční vzor.

Po druhé světové válce se svět rozdělil železnou oponou. Zatímco ve východní Evropě se komunistické strany staly státostranami a nastolily totalitní diktatury (čímž se staly vládnoucím establishmentem a z politologického hlediska opustily původní subverzivní roli krajní levice), na Západě krajní levice nadále působila v opozici.

V šedesátých letech 20. století se na Západě zformovalo hnutí takzvané Nové levice. Tento proud se distancoval od zkostnatělého sovětského modelu (zejména po okupaci Československa v roce 1968) a orientoval se na boj za práva menšin, feminismus, odpor proti válce ve Vietnamu a ekologii. Část tohoto hnutí se však v sedmdesátých letech radikalizovala do podoby městské guerilly a terorismu. Vznikly militantní organizace jako Frakce Rudé armády (RAF) v západním Německu, Rudé brigády v Itálii nebo Action Directe ve Francii, které páchaly bombové útoky, únosy a vraždy vysokých představitelů státu a byznysu.

📚 Hlavní ideologické proudy

Krajní levice není homogenním hnutím. Tvoří ji složitá mozaika často vzájemně znesvářených ideologických proudů.

Komunismus a marxismus-leninismus

Tradiční a historicky nejvlivnější proud. Vychází z učení Karla Marxe doplněného o praktické teze Lenina. Jádrem je přesvědčení, že k porážce kapitalismu je nutná organizovaná a disciplinovaná předvojová politická strana (komunistická strana), která provede revoluci, chopí se státní moci a nastolí "diktaturu proletariátu". Tento přechodný stát má za úkol znárodnit výrobní prostředky a potlačit kontrarevoluci, než postupně odumře a uvolní cestu čistě komunistické, beztřídní společnosti.

Trockismus

Ideologie vycházející z myšlenek Lva Davida Trockého. Trockisté ostře kritizovali stalinismus a byrokratickou deformaci Sovětského svazu. Stěžejní teorií trockismu je koncept takzvané "permanentní revoluce" – přesvědčení, že socialismus nelze úspěšně vybudovat v jedné izolované zemi, ale revoluce musí být neustále exportována a rozšiřována do celého světa, jinak podlehne mezinárodnímu tlaku kapitalismu. Trockisté se celosvětově sdružují v organizacích navazujících na Čtvrtou internacionálu.

Maoismus

Radikální směr odvozený z myšlenek čínského vůdce Mao Ce-tunga. Oproti klasickému marxismu, který viděl revoluční potenciál výhradně u městského průmyslového dělnictva, maoismus spatřuje hlavní revoluční sílu v chudém venkovském rolnictvu. Klíčovou strategií je takzvaná vleklá lidová válka vedená z venkova. Maoismus měl obrovský vliv na povstalecká hnutí ve třetím světě (například Světlá stezka v Peru nebo naxalité v Indii).

Anarchismus a anarchokomunismus

Představuje protipól marxismu-leninismu. Anarchisté věří, že jakákoliv forma státu – včetně takzvaného dělnického státu – je ze své podstaty donucovací a tyranská. Požadují okamžité zrušení státního aparátu, kapitalismu a všech donucovacích hierarchií. Společnost má být podle nich organizována na principech dobrovolného sdružování, decentralizovaných federací, vzájemné pomoci a dělnické samosprávy. Nejvýznamnějším proudem je anarchokomunismus, formulovaný Petrem Kropotkinem.

Autonomismus a antifašismus

Novodobé proudy, které se vyvinuly v druhé polovině 20. století. Autonomní hnutí odmítá klasické hierarchické politické strany i odbory a soustředí se na spontánní sebeorganizaci, squatting a přímou akci. Z tohoto podhoubí vzešla také moderní podoba sítě Antifa, jejímž primárním deklarovaným cílem je fyzický a politický boj proti krajní pravici, fašismu a rasismu, často za použití militantních a nelegálních metod.

🇨🇿 Krajní levice v Česku

V českých zemích má krajní levice dlouhou a specifickou historii, silně ovlivněnou čtyřiceti lety vlády Komunistické strany Československa (KSČ).

Po Sametové revoluci v roce 1989 se dřívější státostrana transformovala do podoby Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Tato strana se po většinu své polistopadové existence pohybovala na hraně mezi krajní a radikální levicí. Ačkoliv formálně akceptovala pravidla parlamentní demokracie, dlouhodobě odmítala odsoudit zločiny minulého režimu v plném rozsahu, zastávala ostře antiamerické postoje, požadovala vystoupení České republiky z NATO a neskrývala obdiv k některým autoritářským levicovým režimům. V posledních letech, zejména v období 2024–2026, přistoupila KSČM k modernizaci svého politického marketingu pod vedením Kateřiny Konečné a stala se lídrem levicové koalice STAČILO!, která dokázala uspět ve volbách a spojila komunisty s některými dalšími radikálními a národoveckými subjekty do protestního bloku proti vládnímu establismentu.

Vedle parlamentní politiky existuje v Česku živá mimoparlamentní krajně levicová scéna. V průběhu devadesátých let a na počátku nového tisíciletí dominovala této scéně Československá anarchistická federace (dnes Anarchistická federace) a tuzemská větev Antifašistické akce (AFA). Tyto skupiny často sváděly otevřené pouliční boje se stoupenci krajní pravice a hnutí skinheads. V pozdějších dekádách se pozornost radikální levice přesunula k tématům spojeným s právem na město (fenomén squattingu, jehož nejznámějším symbolem bylo Autonomní sociální centrum Klinika v pražských Malešicích/Žižkově) a k boji proti klimatické změně. Organizace jako Limity jsme my provádějí takzvané přímé akce a občanskou neposlušnost, kdy blokují uhelné doly a elektrárny za účelem urychlení dekarbonizace ekonomiky. Jak dokládají incidenty z roku 2026 z Pardubic, část tuzemské radikální scény se propojila i s militantním odporem proti zbrojnímu průmyslu v kontextu mezinárodních konfliktů.

⚔️ Metody, strategie a kontroverze

Přístup k prosazování politických cílů je v rámci krajní levice diametrálně odlišný v závislosti na konkrétním ideologickém směru.

Parlamentní cesta: Radikálně levicové strany (tzv. eurokomunisté a moderní demokratický socialismus) usilují o transformaci společnosti cestou voleb, získáváním poslaneckých mandátů a postupnou změnou zákonů.
Přímá akce a občanská neposlušnost: Mimoparlamentní levice preferuje demonstrace, stávky, blokády, obsazování budov (squatting) a organizování vlastních autonomních struktur nezávislých na státu.
Black bloc: Specifická taktika pouličních protestů, často využívaná anarchisty a autonomisty během summitů G20 či zasedání Mezinárodního měnového fondu. Účastníci se oblékají kompletně do černé barvy a zakrývají si obličeje, aby ztížili identifikaci policií. Cílem je chránit demonstraci, ale často tato taktika slouží k cílenému ničení majetku nadnárodních korporací (rozbíjení výloh bank a fastfoodů) a potyčkám s pořádkovými silami.
Militantní akce: Nejokrajovější a nejvíce odsuzovaná část krajní levice v minulosti (a ojediněle i v současnosti) sáhne k terorismu. To zahrnuje únosy, atentáty, zakládání požárů či bombové útoky namířené proti symbolům kapitalismu, zbrojařům či státním represivním složkám.

V politologii a sociologii se v souvislosti s extrémistickými směry často hovoří o takzvané teorii podkovy. Tato teorie tvrdí, že krajní levice a krajní pravice, přestože se verbálně nenávidí a stojí na opačných koncích politického spektra, se ve svých metodách, autoritářských sklonech, pohrdání liberální demokracií a ochotě používat politické násilí k sobě přibližují podobně, jako se k sobě přibližují konce ohnuté podkovy. Tento koncept je však mnoha politology a zejména samotnými levicovými teoretiky ostře kritizován a odmítán jako příliš zjednodušující.

📈 Statistiky a data

Jedním z nejjasnějších indikátorů vývoje síly krajní (či radikální) levice v České republice je podpora jejího hlavního reprezentanta – KSČM – v mezinárodních volbách, kde voliči často hlasují více protestně a ideologicky než v národních volbách.

Následující tabulka představuje kompletní a nevyfiltrovaný přehled volebních výsledků KSČM (včetně její koaliční podoby STAČILO!) ve všech dosavadních volbách do Evropského parlamentu od vstupu republiky do EU až do posledních historických voleb v roce 2024. Tabulka obsahuje data z každého jednotlivého volebního roku bez jakékoliv výjimky, čímž dokumentuje postupný propad a následné resuscitování této formace na české scéně.

Rok voleb do EP	Kandidující subjekt	Zisk v procentech (%)	Počet získaných mandátů	Představitel / Lídr kandidátky
2004	KSČM	20,26 %	6	Miloslav Ransdorf
2009	KSČM	14,18 %	4	Miloslav Ransdorf
2014	KSČM	10,98 %	3	Kateřina Konečná
2019	KSČM	6,94 %	1	Kateřina Konečná
2024	STAČILO! (vedeno KSČM)	9,56 %	2	Kateřina Konečná

Dalším příkladem celosvětového oživení radikální levice je politická kariéra Jeana-Luca Mélenchona ve Francii. Následující tabulka nabízí kompletní přehled jeho výsledků v prvních kolech francouzských prezidentských voleb za všechny ročníky, ve kterých do roku 2026 kandidoval na post hlavy státu. Z dat je patrný kontinuální a výrazný nárůst popularity jeho krajně levicového hnutí.

Rok prezidentských voleb	Kandidující hnutí	Zisk v prvním kole (%)	Celkové umístění v 1. kole
2012	Levá fronta (Front de gauche)	11,10 %	4. místo
2017	Nepodrobená Francie (La France Insoumise)	19,58 %	4. místo
2022	Nepodrobená Francie (La France Insoumise)	21,95 %	3. místo

💡 Pro laiky

Politické spektrum si můžeme zjednodušeně představit jako přístup k rekonstrukci starého bytového domu, ve kterém všichni žijeme.

Umírněná pravice (konzervativci) říká: „Dům je v podstatě v pořádku. Občas opravíme střechu, pokud do ní zatéká, ale nebudeme dělat žádné velké zásahy do základů. Kdo má větší a hezčí byt, ten si ho zasloužil vlastní prací, a není naším úkolem to měnit.“

Umírněná levice (sociální demokraté) říká: „Dům má problémy. Střecha děraví, některé byty jsou plesnivé a v jiných je zima. Musíme vybrat peníze od lidí v těch luxusních, vytopených bytech a použít je na zateplení a opravu těch malých a studených bytů, aby všichni nájemníci měli důstojné podmínky k životu. Chceme dům vylepšit a reformovat.“

Krajní levice naproti tomu přijde a řekne: „Vůbec nechápete podstatu problému. Celé základy tohoto domu jsou shnilé a byly postaveny na ukradeném pozemku zotročující prací. Nemá smysl dům donekonečna přetírat barvou a měnit okna. Jediným řešením je celý tento nespravedlivý dům zbourat do základů. Místo něj pak společně postavíme úplně novou budovu, ve které nebudou žádné luxusní apartmány ani chudé sklepy. Nebudou existovat majitelé a nájemníci. Všechny místnosti budou patřit všem a o chodu budovy budeme rozhodovat naprosto rovnoprávně na domovních schůzích.“

Právě ono odmítnutí „pouhé opravy“ systému (kapitalismu) a požadavek na jeho úplné stržení (revoluce či radikální transformace) je to, co definuje hranici mezi běžnou a krajní levicí.

🎬 Video

Zdroje