Konzervativní strana (Spojené království)

Rozbalit box

Obsah boxu

Konzervativní a unionistická strana (anglicky: The Conservative and Unionist Party), obecně známá jako Konzervativní strana (Conservative Party), je středopravicová politická strana ve Spojené království. Její členové a příznivci jsou často neformálně označováni jako Toryové (Tories). Jedná se o jednu z nejstarších a historicky nejúspěšnějších politických stran na světě, jejíž kořeny sahají až do konce 17. století. Od parlamentních voleb v roce 2024 působí jako Oficiální opozice Jeho Veličenstva.

Ideologicky strana kombinuje prvky konzervatismu, ekonomického liberalismu a silného britského unionismu. Během své dlouhé historie prošla strana několika zásadními transformacemi, od tradičního paternalistického konzervatismu přes radikální volnotržní reformy thatcherismusu až po sociálně liberálnější a pragmatičtější přístup v 21. století, který byl však následně zpochybněn brexitovým křídlem. V současnosti, pod vedením Kemi Badenoch, strana prochází další ideologickou proměnou směrem k sociálnímu konzervatismu a ekonomickému libertarianismu.

Konzervativní a unionistická strana
Soubor:Conservative tree logo 2024.svg
Současné logo strany (od 2024)
Název originálně	The Conservative and Unionist Party
Vznik	1834 (transformace z Toryů)
Předseda	Kemi Badenoch
Sídlo	Londýn, Spojené království 🇬🇧
Ideologie	Konzervatismus Ekonomický liberalismus Britský unionismus Euroskepticismus (silné křídlo)
Barvy	Modrá
Dolní sněmovna křesla	121 / 650
Horní sněmovna křesla	276 / 784
Web	https://www.conservatives.com/

📜 Historie a ideologický vývoj (Část 1: Od Toryů po Churchilla)

Původ v Toryovské straně (17.–19. století)

Historické kořeny Konzervativní strany leží v Toryovské straně (Tory Party), která se zformovala v letech 1678–1681 během krize ohledně nástupnictví na anglický trůn. Toryové, na rozdíl od svých rivalů Whigů, podporovali silnější pozici monarchie a hájili primát Anglikánské církve. Po desetiletí představovali jednu ze dvou hlavních politických sil v zemi. Jejich ideologie byla založena na principech hierarchie, tradice a organického pojetí společnosti, kde každá společenská třída má svá práva i povinnosti.

Zásadní transformace nastala na počátku 30. let 19. století po schválení Velké reformy z roku 1832 (Great Reform Act), která výrazně rozšířila volební právo a změnila politickou mapu země. V reakci na tyto změny vydal tehdejší lídr strany Sir Robert Peel v roce 1834 tzv. Tamworthský manifest. V tomto klíčovém dokumentu Peel přijal reformu jako nezvratný fakt, ale zároveň definoval novou filozofii strany: ochranu ("konzervování") zavedených institucí prostřednictvím včasných a uvážlivých reforem, které by zabránily radikálním a revolučním změnám. Tímto manifestem se datuje vznik moderní Konzervativní strany.

Disraeli a "One-Nation" konzervatismus

Druhou klíčovou postavou formativního období byl Benjamin Disraeli, který v druhé polovině 19. století zformuloval vlivnou ideologii známou jako "One-Nation" konzervatismus (konzervatismus jednoho národa). Disraeli varoval, že průmyslová revoluce a nespoutaný kapitalismus rozdělily Británii na "dva národy: bohaté a chudé". Tvrdil, že je povinností privilegovaných a bohatých vrstev starat se o blaho těch méně šťastných. Tento paternalistický přístup měl za cíl udržet sociální soudržnost, zmírnit třídní napětí a zabránit tak vzestupu socialismu. Za Disraeliho vlády strana prosadila řadu sociálních reforem, například v oblasti veřejného zdraví nebo pracovních podmínek v továrnách. Tato myšlenka sociální odpovědnosti a snahy o jednotu národa se stala jedním z hlavních ideologických proudů ve straně, který přetrval až do nástupu Margaret Thatcherové.

Éra dominance a válečná léta (počátek 20. století)

Na přelomu 19. a 20. století byla strana hluboce spojena s obranou Britského impéria a podporou unionismu – tedy zachováním unie s Irskem. Právě spojením s Liberálními unionisty, kteří se odtrhli od Liberální strany kvůli nesouhlasu s irskou autonomií, vznikl v roce 1912 její plný název, Konzervativní a unionistická strana.

S výjimkou několika krátkých období dominovali konzervativci britské politice po celou meziválečnou éru. Pod vedením premiérů jako Stanley Baldwin se strana snažila o udržení stability a klidu po otřesech první světové války. Konec 30. let je však spojen s kontroverzní politikou premiéra Nevilla Chamberlaina a jeho politikou appeasementu vůči nacistickému Německu, která vyvrcholila Mnichovskou dohodou.

Neúspěch této politiky a vypuknutí druhé světové války vynesly do čela strany i vlády Winstona Churchilla. Churchill se stal symbolem britského odhodlání a jako válečný premiér vedl Británii k vítězství. Vytvořil vládu národní jednoty, do které přizval i své hlavní politické rivaly z Labouristické strany. Navzdory jeho obrovské osobní popularitě jako válečného hrdiny však Konzervativní strana utrpěla v prvních poválečných volbách v roce 1945 drtivou porážku. Britská veřejnost toužila po hlubokých sociálních změnách, které slibovali labouristé, a spojovala konzervativce s meziválečnou hospodářskou krizí a politikou appeasementu. Tato porážka znamenala začátek nové kapitoly v historii strany i celé Británie.

🏛️ Poválečný konsenzus a revoluce thatcherismu (Část 2: 1945–1990)

Přijetí sociálního státu a konec impéria

Po drtivé porážce v roce 1945 se Konzervativní strana ocitla v nové realitě. Labouristická vláda Clementa Attleeho položila základy moderního britského sociálního státu, včetně zřízení Národní zdravotní služby (NHS) v roce 1948 a znárodnění klíčových průmyslových odvětví. Když se konzervativci v roce 1951 pod vedením Winstona Churchilla vrátili k moci, nerozhodli se tento systém zrušit. Místo toho jej akceptovali a zavázali se ho spravovat efektivněji. Tím vznikl tzv. Poválečný konsenzus (Post-war consensus), široká politická shoda mezi oběma hlavními stranami na smíšené ekonomice, sociálním státu a snaze o plnou zaměstnanost.

Tato éra, která trvala až do 70. let, byla ztělesněna politiky jako Harold Macmillan, který v roce 1957 pronesl slavnou větu: "Většina našich lidí se nikdy neměla tak dobře". Byla to doba rostoucí životní úrovně, ale také postupného a nevyhnutelného rozpadu Britského impéria. Klíčovým momentem byla Suezská krize v roce 1956, která demonstrovala omezenost britské moci na světové scéně a urychlila proces dekolonizace. Konzervativní strana se tak musela vyrovnat s novou rolí Británie jako středně velké evropské mocnosti.

Krize 70. let a nástup Thatcherové

Poválečný konsenzus začal v 70. letech erodovat. Británie čelila hluboké ekonomické stagnaci, vysoké inflaci a rostoucí nezaměstnanosti, což byla kombinace známá jako stagflace. Moc odborových svazů dosáhla vrcholu a jejich časté stávky paralyzovaly zemi. Vláda konzervativce Edwarda Heatha (1970–1974) se pokusila omezit moc odborů, ale po drtivé stávce horníků byla nucena vypsat předčasné volby s otázkou "Kdo vládne Británii?", které prohrála.

Tato série krizí, která vyvrcholila tzv. "Zimou nespokojenosti" (Winter of Discontent) v letech 1978–1979 za labouristické vlády, vytvořila podhoubí pro radikální změnu. V roce 1975 si Konzervativní strana zvolila do svého čela novou, nekompromisní vůdkyni – Margaret Thatcherovou. Thatcherová představovala naprostý rozchod s paternalistickou tradicí "One-Nation" konzervatismu. Ovlivněna myšlenkami ekonomů jako Friedrich Hayek a Milton Friedman, odmítala konsenzus a prosazovala radikální řešení založená na principech volného trhu, individuální odpovědnosti a silného státu, který se však stahuje z ekonomiky.

Thatcherismus: Radikální transformace Británie (1979–1990)

Vítězství Thatcherové ve volbách v roce 1979 odstartovalo jedenáctileté období hlubokých a často bolestivých reforem, známé jako thatcherismus. Jeho hlavními pilíři byly:

• Privatizace: Vláda masivně privatizovala státní podniky, které byly dříve znárodněny. Společnosti jako British Telecom, British Airways, British Gas nebo British Steel přešly do soukromých rukou. Cílem bylo zvýšit efektivitu, podpořit konkurenci a rozšířit vlastnictví akcií mezi veřejnost.
• Omezení moci odborů: Thatcherová považovala mocné odbory za hlavní překážku modernizace britské ekonomiky. Po sérii legislativních změn se její vláda střetla v rozhodujícím boji s hornickými odbory během brutální a rok trvajající stávky v letech 1984–1985. Porážka horníků znamenala definitivní zlom a trvalé oslabení odborového hnutí v Británii.
• Monetarismus a deregulace: Vláda se zaměřila na kontrolu inflace skrze omezování peněžní zásoby. V roce 1986 provedla tzv. "Big Bang", radikální deregulaci finančních trhů v londýnské City, což z Londýna učinilo jedno z největších finančních center světa.
• Zahraniční politika: V zahraniční politice byla Thatcherová známá jako "Železná lady". V roce 1982 vedla Británii do vítězné války o Falklandy s Argentinou, což masivně posílilo její domácí popularitu. Byla silnou antikomunistkou a blízkou spojenkou amerického prezidenta Ronalda Reagana. Zároveň byla stále více skeptická vůči prohlubující se evropské integraci.

Odkaz a pád Železné lady

Thatcherismus Británii nepopiratelně proměnil. Oživil ekonomiku, zkrotil inflaci a omezil moc odborů. Kritici však poukazují na vysokou sociální cenu těchto reforem: prudký nárůst nezaměstnanosti v první polovině 80. let, zánik tradičních průmyslových odvětví a prohloubení sociální nerovnosti, zejména mezi prosperujícím jihem a deindustrializovaným severem země.

Její pád v listopadu 1990 byl způsoben kombinací dvou faktorů: zavedením hluboce nepopulární daně z hlavy (Community Charge, tzv. "Poll Tax"), která vyvolala masové nepokoje, a jejím stále ostřejším postojem vůči Evropě, který vedl ke konfliktu uvnitř jejího vlastního kabinetu. Po vnitrostranickém puči rezignovala a byla nahrazena svým ministrem financí, Johnem Majorem. Její odkaz však dodnes definuje a rozděluje britskou politiku i samotnou Konzervativní stranu.

🔄 Modernizace, koalice a osudový slib Brexitu (Část 3: 1990–2016)

Éra Johna Majora a dlouhá léta v opozici

Nástupce Margaret Thatcherové, John Major, zdědil stranu hluboce rozdělenou a zemi v ekonomické recesi. Navzdory očekáváním dokázal v roce 1992 vyhrát parlamentní volby, avšak jeho premiérství bylo poznamenáno sérií krizí. Tou nejhorší byla tzv. Černá středa (Black Wednesday) v září 1992, kdy byla britská vláda donucena potupně stáhnout libru z Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM), což zničilo reputaci konzervativců jako strany ekonomické kompetence. Jeho vládu navíc neustále paralyzovaly vnitřní boje o směřování evropské integrace, zejména během ratifikace Maastrichtské smlouvy. Major frustrovaně označil euroskeptické ministry ve svém kabinetu za "bastardy".

Tyto problémy, spolu s pocitem únavy voličů z dlouhé konzervativní vlády, vedly v roce 1997 k drtivému vítězství "New Labour" Tonyho Blaira. Pro Konzervativní stranu začalo 13 let trvající období v opozici, často označované jako "léta v divočině". Strana se zmítala v ideologických sporech mezi thatcheristy a modernizátory a vystřídala několik neúspěšných lídrů (William Hague, Iain Duncan Smith, Michael Howard). Během této doby byla vnímána jako strana, která je mimo kontakt s moderní, multikulturní Británií. Tento problém výstižně shrnula Theresa Mayová na stranické konferenci v roce 2002, když varovala, že strana je veřejností vnímána jako "The Nasty Party" (Ošklivá strana).

Cameronova modernizace a koaliční vláda

Zlom nastal v roce 2005 se zvolením Davida Camerona do čela strany. Cameron, mladý a charismatický politik, zahájil ambiciózní projekt "detoxifikace" značky Konzervativní strany. Snažil se ji posunout do politického středu a učinit ji přitažlivější pro širší spektrum voličů. Pod jeho vedením strana začala klást důraz na témata jako ochrana životního prostředí (symbolizovaná Cameronovou cestou za polární kruh se psím spřežením), podpora veřejných služeb jako NHS a přijetí sociálně liberálnějších postojů, například v otázce stejnopohlavních svazků.

Ve volbách v roce 2010 se konzervativcům podařilo stát se nejsilnější stranou, ale nezískali absolutní většinu v parlamentu. To vedlo k vytvoření první britské koaliční vlády od druhé světové války, a to s proevropskými Liberálními demokraty vedenými Nickem Cleggem. Hlavní agendou této vlády se stala politika úsporných opatření (austerity), kterou prosazoval ministr financí George Osborne. V reakci na globální finanční krizi z roku 2008 zavedla vláda rozsáhlé škrty ve veřejných výdajích s cílem snížit masivní rozpočtový deficit. V roce 2015 již Cameron vedl stranu k překvapivému samostatnému vítězství a získání parlamentní většiny.

Osudové referendum o Brexitu

Navzdory volebnímu úspěchu čelil Cameron neustálému tlaku ze dvou stran. Uvnitř Konzervativní strany sílilo euroskeptické křídlo, které požadovalo referendum o členství v EU. Zvenčí pak rostla popularita UK Independence Party (UKIP) pod vedením Nigela Farage, která odčerpávala konzervativní voliče. Ve snaze vyřešit "evropskou otázku" jednou provždy, umlčet své vnitřní kritiky a eliminovat hrozbu UKIP, učinil Cameron v roce 2013 osudový slib: pokud vyhraje volby v roce 2015, uspořádá referendum o setrvání Spojeného království v Evropské unii.

Cameron sám vedl kampaň za setrvání v Unii ("Remain"). Proti němu se však postavila silná kampaň za odchod ("Leave"), kterou vedli prominentní členové jeho vlastní strany, především Boris Johnson a Michael Gove. Referendum se konalo 23. června 2016. K překvapení většiny politických komentátorů a finančních trhů zvítězil tábor "Leave" poměrem 51,9 % ku 48,1 %.

Pro Davida Camerona to byla zničující politická porážka. Hned druhý den ráno oznámil svou rezignaci na post premiéra i předsedy strany. Jeho sázka, která měla sjednotit stranu a vyřešit evropskou otázku, místo toho uvrhla zemi do největší politické krize za několik generací a zcela změnila směřování Konzervativní strany i celého Spojeného království. Modernizační projekt byl u konce a začala éra definovaná jediným slovem: Brexit.

🇬🇧 Éra Brexitu, chaosu a pádu (Část 4: 2016–současnost)

Theresa Mayová a agónie vyjednávání Brexitu

Po rezignaci Davida Camerona se do čela strany a vlády postavila Theresa Mayová, která se prezentovala jako sjednocující a stabilní vůdkyně s úkolem naplnit vůli lidu. Její slavný slogan "Brexit znamená Brexit" měl ukončit debaty o možném zvrácení výsledku referenda. Její premiérství se však proměnilo v politickou noční můru. Ve snaze posílit svou vyjednávací pozici s EU vypsala na rok 2017 předčasné volby, které se ukázaly jako katastrofální. Konzervativci v nich ztratili parlamentní většinu a byli nuceni vládnout s podporou severoirské Demokratické unionistické strany (DUP).

Následovala dvě léta agónie, během nichž se její vláda snažila vyjednat dohodu o odchodu z EU, která by byla přijatelná jak pro Brusel, tak pro hluboce rozpolcený britský parlament. Její návrh dohody, který obsahoval kontroverzní "irskou pojistku" (Irish backstop), byl opakovaně a s rekordními rozdíly parlamentem odmítnut – jak ze strany proevropských poslanců, tak ze strany tvrdých brexitářů z její vlastní strany. Po třech neúspěšných pokusech o schválení dohody a tváří v tvář vnitrostranické vzpouře Theresa Mayová v červnu 2019 se slzami v očích oznámila svou rezignaci.

Johnsonův triumf a pád

Novým lídrem se stal Boris Johnson, hlavní tvář kampaně za odchod a politik, který slíbil "dokončit Brexit" (Get Brexit Done) za každou cenu, a to do 31. října 2019. Po dalších dramatických střetech s parlamentem, které zahrnovaly i jeho nezákonné pozastavení, se mu podařilo vyjednat novou dohodu s EU a následně vypsat další předčasné volby na prosinec 2019. V nich Konzervativní strana dosáhla největšího vítězství od dob Margaret Thatcherové. Získala absolutní většinu 80 křesel, především díky prolomení tzv. "Rudé zdi" (Red Wall) – tradičních labouristických obvodů na severu Anglie, které většinově hlasovaly pro Brexit.

Johnson tak konečně mohl 31. ledna 2020 formálně vyvést Spojené království z Evropské unie. Jeho triumfální premiérství však brzy narazilo na realitu. Nejprve musel čelit pandemii covidu-19, během níž vláda zavedla masivní program ekonomické podpory, ale byla také kritizována za pomalou počáteční reakci. Následně jeho vládu pohltila série skandálů, především kauza Partygate, která odhalila večírky ve vládních budovách během přísných lockdownů. Tyto skandály, spolu s obviněními ze lhaní parlamentu, vedly k masové rezignaci ministrů jeho vlády v létě 2022 a donutily ho k rezignaci.

Truss, Sunak a historická porážka

Následoval chaotický souboj o vedení, ze kterého vyšla vítězně Liz Trussová, favoritka pravicového křídla strany. Její premiérství se však stalo nejkratším v britské historii – trvalo pouhých 49 dní. Její radikální ekonomický plán, tzv. "mini-budget", který sliboval masivní daňové škrty bez pokrytí, vyvolal paniku na finančních trzích, kolaps hodnoty libry a intervenci centrální banky. Po ztrátě veškeré politické i ekonomické důvěry byla donucena rezignovat.

Do čela strany se bez protikandidáta postavil bývalý ministr financí Rishi Sunak. Jeho hlavním úkolem bylo stabilizovat ekonomiku a obnovit důvěru ve stranu. Přestože se mu podařilo zklidnit trhy a mírně snížit inflaci, nedokázal zvrátit katastrofální propad popularity strany, která byla po 14 letech u moci a sérii skandálů vnímána veřejností jako vyčerpaná a nekompetentní. Ve volbách v červenci 2024 utrpěla Konzervativní strana nejhorší porážku ve své moderní historii, když získala pouhých 121 poslaneckých mandátů.

Současnost pod Kemi Badenoch

Po drtivé porážce Rishi Sunak rezignoval a v následném souboji o vedení zvítězila Kemi Badenoch, představitelka pravicového, sociálně konzervativního a libertariánského křídla. Její zvolení v listopadu 2024 je vnímáno jako signál dalšího ideologického posunu strany doprava. Jako nová vůdkyně opozice se snaží stranu redefinovat na principech malého státu, nízkých daní, kritiky "woke" ideologie a tvrdého postoje k imigraci. Úkolem, který před ní stojí – sjednotit hluboce demoralizovanou a fragmentovanou stranu a vytvořit z ní opět důvěryhodnou vládní alternativu – je však gigantický.