Josef Laufer (sportovní komentátor)

Josef Laufer
	Soubor:Josef Laufer reporter.jpg
	Josef Laufer u mikrofonu (30. léta 20. století)
Datum narození	20. dubna 1891
Místo narození	Praha, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	19. října 1966
Místo úmrtí	Praha, Československo
Povolání	Sportovní novinář, rozhlasový komentátor

Rozbalit box

Obsah boxu

Josef Laufer (* 20. dubna 1891, Praha – † 19. října 1966, Praha) byl legendární československý sportovní novinář a rozhlasový komentátor, který je považován za zakladatele moderní sportovní reportáže v českých zemích.

Byl prvním člověkem v Evropě, který odvysílal přímý rozhlasový přenos z fotbalového utkání (v roce 1926). Jeho hlas provázel československé fanoušky nejslavnějšími momenty meziválečného sportu, včetně stříbrného MS ve fotbale 1934 v Itálii. Po druhé světové válce, kterou přežil jako Žid v okupované Praze jen díky smíšenému manželství, se stal symbolem zlaté éry československého hokeje (1947). Jeho jméno bylo v roce 1950 zneužito komunistickým režimem jako záminka pro neúčast hokejistů na MS v Londýně a následný politický proces.

🎙️ Průkopník u mikrofonu

Cesta k mikrofonu

Josef Laufer se narodil v Praze do židovské rodiny. Od mládí miloval sport a jazyky (ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu). Původně pracoval jako úředník a mezinárodní tajemník fotbalového klubu SK Slavia Praha. Právě díky své práci pro Slavii měl přehled o dění na hřišti i v zákulisí.

V polovině 20. let začal Radiojournal (předchůdce Československého rozhlasu) experimentovat s živým vysíláním. Sport byl pro nové médium ideálním obsahem. Hledal se někdo, kdo by dokázal dění na hřišti popsat posluchačům, kteří ho nevidí. Volba padla na výřečného funkcionáře Slavie.

První přenos (3. října 1926)

Historický okamžik nastal 3. října 1926. Na stadionu na Letné se hrál zápas SK Slavia Praha proti maďarskému týmu MTK Hungária FC. Laufer neměl žádnou přípravu, žádný vzor (v zahraničí se sportovní přenosy teprve rodily). Vzal si mikrofon a začal popisovat hru. Protože neznal jména maďarských hráčů, musel improvizovat a zaměřit se na popis atmosféry a pohybu míče. Jeho reportáž měla obrovský úspěch. Posluchači byli fascinováni tím, že mohou "být u toho". Tímto dnem se zrodila profese sportovního komentátora v Československu.

🌟 Zlatá éra (1927–1938)

Ve 30. letech se Laufer stal celebritou. Jeho popularita se rovnala popularitě filmových hvězd. Lidé se shlukovali u radiopřijímačů na náměstích nebo v hospodách, jen aby slyšeli jeho hlas.

**Mistrovství světa ve fotbale 1934 (Řím):** Jeho nejslavnější předválečný výkon. Komentoval finále Itálie – Československo. Jeho emotivní popis zákroků Františka Pláničky („Plánička, to je brankář!“) a gólu Antonína Puče se stal součástí národní paměti. Když Československo prohrálo v prodloužení, Laufer do mikrofonu plakal, stejně jako miliony lidí u rádií.
**Styl:** Laufer nebyl jen popisovačem. Byl vypravěčem. Dokázal vykreslit barvy dresů, počasí, náladu diváků. Jeho čeština byla kultivovaná, ale v dramatických momentech dokázal strhnout emocemi a zrychleným tempem řeči.

✡️ Válečná léta a perzekuce

S nástupem nacismu a vznikem Protektorátu v roce 1939 pro Josefa Laufera skončila práce i svobodný život. Jako Žid byl okamžitě vyhozen z rozhlasu a nesměl publikovat. Přežil jen díky tomu, že žil ve smíšeném manželství (jeho žena byla křesťanka) a odmítl se s ní rozvést, což ho chránilo před okamžitým transportem do vyhlazovacího tábora. Přesto byl ke konci války internován v pracovním táboře a musel nosit žlutou hvězdu. Mnoho členů jeho rodiny holocaust nepřežilo.

🏒 Poválečný návrat a rok 1947

Po osvobození v roce 1945 se vrátil k mikrofonu. Jeho hlas byl pro národ symbolem návratu k normálu. Jeho druhá „zlatá éra“ je spojena s ledním hokejem. V roce 1947 komentoval domácí Mistrovství světa v Praze.

**Přenos ze střechy:** Protože zimní stadion na Štvanici byl beznadějně vyprodán a tísnily se tam davy, Laufer musel komentovat z provizorního stanoviště na střeše kabin, v zimě a větru. Jeho reportáže z cesty za prvním titulem mistrů světa vyvolaly v zemi hokejovou euforii.

🔒 Tragédie roku 1950: Zneužité jméno

Jednou z nejbolestivějších kapitol Lauferova života se stal rok 1950, ačkoliv se jí účastnil nevinně. Před odletem hokejistů na MS do Londýna hledal komunistický režim (konkrétně ministr Václav Kopecký) záminku, jak cestu zakázat. Byla vykonstruována lež, že Velká Británie odmítla udělit vstupní víza dvěma rozhlasovým reportérům – Josefu Lauferovi a Edmondu Procházkovi.

Vláda prohlásila, že „pokud nejedou reportéři, nepojedou ani hokejisté“, protože je to urážka republiky. Skutečnost: Britové víza Lauferovi udělili. Režim je však zadržel a Lauferovi je nepředal. Sám Laufer o této politické hře pravděpodobně věděl, ale jako zaměstnanec státního rozhlasu a člověk s „kádrovým škraloupem“ (buržoazní původ, práce pro Slavii) nemohl veřejně vystoupit a říct: „Já vízum mám!“. Hokejisté byli následně zatčeni a odsouzeni v procesu. Laufer si do konce života vyčítal, že jeho jméno posloužilo k likvidaci zlaté generace, s níž se přátelil (znal se dobře s Bohumilem Modrým i Zábrodským).

📉 Pozdní léta a odkaz

V 50. letech byl postupně odstavován od hlavních přenosů. Režim preferoval nové, ideologicky kovanější kádry. Laufer navíc trpěl zdravotními problémy. Do důchodu odešel v roce 1955, ale stále spolupracoval s redakcemi jako mentor.

Napsal několik vzpomínkových knih, které jsou dodnes cenným zdrojem informací o historii sportu:

Hokej můj osud
50 let v našem sportu

Zemřel 19. října 1966 v Praze.

Lauferova škola

Josef Laufer položil základy české komentátorské školy. Jeho důraz na jazykovou kulturu, faktickou připravenost a schopnost přenést emoce převzali jeho následovníci. K jeho žákům či obdivovatelům se hlásily legendy jako Karol Polák, Vít Holubec nebo Robert Bakalář. Dnešní komentátoři jako Robert Záruba nebo Jaromír Bosák ho stále citují jako svůj vzor.

💡 Zajímavosti

**Slávista:** Ačkoliv se jako profesionál snažil být nestranný, jeho srdce patřilo SK Slavia Praha. Traduje se, že při gólech Slavie byl jeho hlas o něco jásavější. Jeho slavné zvolání „Slavia do toho!“ znělo z amplionů i v dobách, kdy to nebylo politicky vhodné.
**Jazykový purista:** Dbal na správnou výslovnost cizích jmen. Pokud si nebyl jistý, volal na ambasády daných zemí, aby si ověřil fonetiku.
**Technika:** V začátcích neměl k dispozici monitory ani statistiky. Vše si psal na papírky a musel spoléhat jen na svůj zrak (často v mlze nebo dešti).

Zdroje