Jean-Jacques Rousseau

Jean-Jacques Rousseau
	Portrét od Maurice Quentina de La Tour, 1753
Datum narození	28. června 1712
Místo narození	Ženeva, Republika Ženeva
Datum úmrtí	2. července 1778 (66 let)
Místo úmrtí	Ermenonville, Francouzské království
Národnost	ženevská, později francouzská
Obor	filozofie, politická teorie, pedagogika, literatura, hudba
Známý pro	Společenská smlouva, obecná vůle, přirozený stav, Emil čili O výchově
	Soubor:Jean-Jacques Rousseau signature.svg

Rozbalit box

Obsah boxu

Jean-Jacques Rousseau (28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778, Ermenonville, Francie) byl švýcarsko-francouzský filozof, spisovatel, pedagog a hudební skladatel v období osvícenství. Jeho politická filozofie měla zásadní vliv na pokrok osvícenství v celé Evropě, stejně jako na některé aspekty francouzské revoluce a celkový vývoj moderní politické, ekonomické a vzdělávací teorie. [1]

Jeho dílo O společenské smlouvě je považováno za základní kámen moderní politické teorie, zatímco román Emil aneb O výchově položil základy moderní pedagogiky. [2] Rousseauova myšlenka, že člověk je od přírody dobrý, ale je zkažen společností, a jeho důraz na cit a přírodu z něj činí klíčovou postavu přechodu od osvícenství k romantismu. [3]

🏃‍♂️ Život

🇨🇭 Mládí v Ženevě a útěk

Jean-Jacques Rousseau se narodil v Ženevě, která byla v té době nezávislou městskou republikou. Jeho matka zemřela krátce po porodu a otec, hodinář Isaac Rousseau, ho v deseti letech opustil, aby se vyhnul vězení. [4] Výchovy se ujal jeho strýc, který ho dal do učení k rytci. Rousseau však drsné zacházení a přísnou kalvínskou morálku Ženevy nesnášel a v roce 1728, ve věku 16 let, z města uprchl.

Následovala léta toulání po Švýcarsku, Itálii a Francii, během kterých vystřídal mnoho povolání – byl lokajem, písařem, učitelem hudby i vychovatelem. Klíčové bylo jeho setkání s Francoise-Louise de Warens, bohatou a vzdělanou šlechtičnou, která se stala jeho ochránkyní, milenkou a "matkou". Pod jejím vlivem konvertoval ke katolictví a získal přístup ke vzdělání v literatuře, hudbě a filozofii. [5]

🇫🇷 Život v Paříži a první úspěchy

Kolem roku 1742 se Rousseau přestěhoval do Paříže, kde se snažil prorazit se svým novým systémem notového zápisu. Ačkoliv neuspěl, seznámil se zde s předními intelektuály své doby, včetně Denise Diderota a d'Alemberta, a přispěl několika články o hudbě do jejich slavné Encyklopedie. [1]

Zlom v jeho životě nastal v roce 1750, kdy se zúčastnil esejistické soutěže vypsané Dijonskou akademií na téma "Přispěl pokrok věd a umění ke zkaženosti, nebo k očistě mravů?". Rousseauova provokativní odpověď, že pokrok ve skutečnosti vedl k morálnímu úpadku, soutěž vyhrála a přes noc ho proslavila. Tato esej, známá jako První rozprava, předznamenala jeho hlavní myšlenku o přirozené dobrotě člověka a zhoubném vlivu civilizace. [6] V Paříži také navázal celoživotní, ačkoliv neformální, vztah s Thérèse Levasseur, negramotnou švadlenou, s níž měl pět dětí, které všechny odložil do sirotčince – což je fakt, který mu jeho kritici později často vyčítali. [4]

📚 Vrcholné období a pronásledování

Mezi lety 1750 a 1762 Rousseau prožil své nejplodnější tvůrčí období, během kterého vydal svá nejdůležitější díla.

Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755, Druhá rozprava): Zde Rousseau rozvíjí myšlenku, že v přirozeném stavu byl člověk ("ušlechtilý divoch") svobodný, zdravý a šťastný. Příčinou nerovnosti a veškerého zla se stal vznik soukromého vlastnictví, které vedlo k závisti, chamtivosti a společenským konfliktům. [7]
Julie aneb Nová Heloisa (1761): Tento sentimentální román v dopisech se stal jedním z největších bestsellerů 18. století. Oslavuje čistotu citu, přírodu a život na venkově v kontrastu s umělostí a přetvářkou pařížské společnosti.
Emil aneb O výchově (1762): Revoluční pedagogický román, ve kterém Rousseau představuje svou vizi přirozené výchovy. Dítě má být vychováváno v souladu se svou přirozeností, mimo zkažený vliv společnosti, a učit se má prostřednictvím vlastní zkušenosti, nikoliv z knih. [8]
O společenské smlouvě (1762): Jeho klíčové politické dílo, které začíná slavnou větou: "Člověk se rodí svobodný, a přesto je všude v okovech." Rousseau tvrdí, že legitimní vláda může vzniknout pouze na základě společenské smlouvy, kdy se jednotlivci dobrovolně vzdají části svých přirozených práv ve prospěch obecné vůle (volonté générale). Obecná vůle není pouhým součtem individuálních zájmů, ale vyjadřuje společné dobro. [9]

Vydání Emila a Společenské smlouvy vyvolalo skandál. Jejich radikální myšlenky o náboženství a politice byly odsouzeny jak pařížským parlamentem, tak v Ženevě. Na Rousseaua byl vydán zatykač a jeho knihy byly veřejně páleny. [10]

Exile and Final Years

The condemnation forced Rousseau to flee France. He spent the following years in exile, moving between Switzerland and Prussia. He even briefly accepted an invitation from the philosopher David Hume to stay in England in 1766, but his growing paranoia and persecution complex led to a bitter and public quarrel with Hume, forcing him to return to France incognito. [11]

In his final years, he worked on his autobiographical writings, including the remarkably candid Confessions and the philosophical Reveries of a Solitary Walker, which sought to justify his life and work. He died suddenly on July 2, 1778, in Ermenonville, where he was a guest of the Marquis de Girardin.

📜 Hlavní myšlenky

🤔 Člověk a společnost

Základním kamenem Rousseauovy filozofie je ostrý kontrast mezi přírodou a společností.

Přirozený stav: Na rozdíl od Hobbese, který viděl přirozený stav jako "válku všech proti všem", Rousseau ho idealizoval. "Přírodní člověk" byl podle něj osamělé, ale svobodné a soucitné stvoření, které žilo v harmonii se svými potřebami. Neměl jazyk, rozum ani morálku, ale byl veden dvěma základními instinkty: sebeláskou (amour de soi) a soucitem (pitié).
Vznik společnosti a nerovnosti: Klíčovým momentem, který zničil tento idylický stav, byl vznik soukromého vlastnictví. Ten, kdo si první ohradil kus pozemku a řekl "toto je mé", byl podle Rousseaua skutečným zakladatelem občanské společnosti. Vlastnictví vedlo k práci, srovnávání se s ostatními, závisti a pýše (amour-propre). Lidé se stali závislými na názoru ostatních a ztratili svou původní svobodu.

🏛️ Politická filozofie: Obecná vůle

Ve svém díle O společenské smlouvě Rousseau nevolá po návratu do přirozeného stavu, který považuje za nemožný, ale snaží se najít způsob, jak vytvořit legitimní a spravedlivou společnost. Řešením je společenská smlouva, kde každý občan odevzdá svá práva celému společenství. Tímto aktem vzniká obecná vůle, která vždy směřuje k obecnému dobru.

Zákony jsou výrazem obecné vůle.
Občan je svobodný, pokud se řídí zákony, které si sám dal (jako součást suverénního lidu).
Suverenita lidu je nedělitelná a nezcizitelná. Rousseau proto odmítal zastupitelskou demokracii (parlament) a preferoval přímou demokracii po vzoru antických městských států.

📖 Vliv a odkaz

Rousseauův vliv na západní myšlení je obrovský a rozporuplný. Je považován za předchůdce mnoha moderních ideologií a směrů.

Francouzská revoluce: Jeho myšlenky o suverenitě lidu, obecné vůli a společenské smlouvě hluboce ovlivnily jakobíny a další revolucionáře. Maximilien Robespierre byl jeho velkým obdivovatelem. Rousseauova kritika nerovnosti rezonovala s požadavky třetího stavu. [12]
Romantismus: Rousseauův důraz na cit, individualitu, upřímnost a lásku k přírodě z něj činí jednoho z otců romantismu. Jeho dílo inspirovalo generace spisovatelů a umělců, jako byli Goethe a Victor Hugo.
Moderní pedagogika: Jeho myšlenka výchovy zaměřené na dítě a učení se zkušeností ovlivnila pedagogy, jako byli Johann Heinrich Pestalozzi a John Dewey. Moderní důraz na svobodný rozvoj dítěte má kořeny v Emilovi.
Moderní politika: Jeho teorie obecné vůle ovlivnila nejen demokratické myšlení, ale byla také interpretována jako ospravedlnění totalitních režimů, které mohou tvrdit, že jednají ve jménu "skutečného" zájmu lidu, i když jdou proti vůli většiny.
Antropologie a sociologie: Jeho úvahy o přirozeném stavu a vývoji společnosti stimulovaly vznik moderních společenských věd.

⚔️ Kritika

Rousseau byl již za svého života a je dodnes kontroverzní postavou. Kritici mu vyčítají:

**Nekonzistentnost:** Jeho myšlenky jsou často vnitřně rozporuplné.
**Nebezpečný idealismus:** Jeho koncept obecné vůle může být zneužit k potlačení individuálních svobod a práv menšin.
**Osobní pokrytectví:** Zatímco v Emilovi detailně popisoval ideální výchovu, svých vlastních pět dětí odložil do sirotčince.
**Negativní pohled na pokrok:** Jeho odmítání pokroku a idealizace "přírodního stavu" jsou vnímány jako naivní a nerealistické.

💡 Pro laiky

Představte si, že lidstvo kdysi žilo jako zvířata v lese – každý sám za sebe, ale svobodný, zdravý a spokojený, protože řešil jen své základní potřeby (jídlo, spánek). Tomu Rousseau říkal přirozený stav.

Pak ale někoho napadlo ohradit si kus lesa a prohlásit: "Tohle je moje!" Tím vzniklo soukromé vlastnictví a všechno se pokazilo. Lidé si začali závidět, porovnávat se, kdo má víc, a bojovat o majetek. Aby v tomto chaosu přežili, museli vytvořit společnost a zákony. Tím ale ztratili svou původní svobodu a stali se "otroky v okovech" – otroky majetku, pravidel a názorů ostatních.

Rousseau se ptal: Jak z toho ven? Návrat do lesa už není možný. Navrhl tedy řešení v podobě společenské smlouvy. Je to jako kdyby se všichni obyvatelé jednoho města sešli a domluvili se: "Dobře, vzdáme se každý kousku své sobecké svobody, abychom vytvořili pravidla, která budou dobrá pro všechny. Nebudeme poslouchat krále nebo šlechtu, ale budeme poslouchat sami sebe jako celek – tedy naši obecnou vůli."

Stručně řečeno, Rousseau tvrdil, že společnost nás kazí, ale jedinou cestou k nápravě je vytvořit takovou společnost, kde nevládnou bohatí a mocní, ale kde lid jako celek rozhoduje o tom, co je pro něj nejlepší. Jeho myšlenky byly jako dynamit, který pomohl odpálit staré monarchie a inspiroval boj za svobodu a demokracii.

Reference