Přeskočit na obsah

Infuze

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox - lékařský výkon

Infuze (z latinského infusio, vlití) je lékařský výkon, při kterém se do krevního oběhu pacienta podává větší objem tekutiny, nejčastěji intravenózně (nitrožilně). Jedná se o jednu z nejběžnějších a základních metod v moderní medicíně, která umožňuje rychlé a kontrolované dodání léčiv, živin, krevních derivátů nebo roztoků pro úpravu vnitřního prostředí organismu.

Cílem infuzní terapie je udržení nebo obnovení normálního objemu a složení tělesných tekutin. Využívá se v širokém spektru situací, od jednoduchého doplnění tekutin při dehydrataci až po komplexní podporu životních funkcí u kriticky nemocných pacientů na jednotkách intenzivní péče.

📜 Historie

Myšlenka přímého podání látek do krevního oběhu je stará několik století. První zdokumentované pokusy provedl v 17. století anglický vědec Christopher Wren, který pomocí brku a měchýře injikoval víno a opium do žil psů. V téže době probíhaly i první experimenty s krevní transfuzí mezi zvířaty a zvířaty a lidmi, často s fatálními následky kvůli neznalosti krevních skupin.

Skutečný rozvoj infuzní terapie nastal až v 19. století. Během epidemie cholery v Británii v roce 1832 skotský lékař Thomas Latta úspěšně použil nitrožilní podání solného roztoku k léčbě těžce dehydrovaných pacientů. Tím položil základy moderní rehydratační léčby. Objev sterilizace a antisepse v druhé polovině 19. století dále snížil riziko infekce spojené s tímto výkonem.

Ve 20. století došlo k masivnímu rozšíření a zdokonalení infuzní terapie, zejména během světových válek, kdy byla klíčová pro léčbu šokových stavů u zraněných vojáků. Byl vyvinut široký sortiment infuzních roztoků, bezpečné plastové infuzní sety a žilní katetry, což umožnilo její rutinní použití v nemocnicích po celém světě. Vynález infuzních pump pak umožnil přesné a automatizované dávkování.

⚙️ Princip a provedení

Principem infuze je zavedení tekutiny přímo do cévního řečiště, čímž se obejde trávicí soustava. To umožňuje rychlý nástup účinku podávaných látek a jejich 100% biologickou dostupnost.

💧 Druhy infuzních roztoků

Infuzní roztoky se dělí do několika základních skupin podle svého složení a účelu:

💉 Způsoby podání

Nejčastějším způsobem je intravenózní (nitrožilní) podání, které se dále dělí podle typu žilního přístupu:

  • Periferní žilní katetr (kanyla): Nejběžnější metoda. Krátká plastová kanyla se zavádí do povrchové žíly, obvykle na hřbetu ruky nebo v loketní jamce. Je vhodná pro krátkodobé podávání (obvykle do 3 dnů).
  • Centrální žilní katetr (CŽK): Katetr je zaveden do velké centrální žíly (např. vnitřní hrdelní žíla, podklíčková žíla). Umožňuje dlouhodobé podávání, aplikaci dráždivých látek (např. chemoterapie), měření centrálního žilního tlaku a podávání velkých objemů tekutin.
  • Intraoseální infuze: V akutních situacích (např. u resuscitace), kdy nelze zajistit žilní přístup, se tekutiny podávají přímo do kostní dřeně (nejčastěji v holenní kosti), odkud se rychle vstřebávají do systémového oběhu.
  • Subkutánní infuze (hypodermoklýza): Tekutina se podává do podkoží. Využívá se hlavně v paliativní péči pro hydrataci pacientů, kde není nutný rychlý účinek.

⏱️ Regulace rychlosti

Rychlost podávání infuze je klíčová a musí být přesně kontrolována.

  • Gravitační spád: Klasický způsob pomocí infuzního setu s kapací komůrkou, kde se rychlost reguluje manuálně pomocí svorky (počet kapek za minutu).
  • Infuzní pumpa a lineární dávkovač: Elektronické přístroje, které umožňují velmi přesné a programovatelné dávkování tekutin v mililitrech za hodinu. Jsou nezbytné pro podávání silně účinných léků (vazopresory, inzulin) nebo pro parenterální výživu.

🩺 Indikace (Použití)

Infuzní terapie je indikována v mnoha klinických situacích:

  • Doplnění objemu a rehydratace: Při ztrátách tekutin způsobených zvracením, průjmem, krvácením, popáleninami nebo při hypovolemickém šoku.
  • Podávání léků: Mnoho léků vyžaduje nitrožilní podání pro rychlý nástup účinku, přesné dávkování nebo proto, že by dráždily trávicí trakt. Typickými příklady jsou antibiotika, cytostatika (chemoterapie), analgetika nebo léky pro podporu srdeční činnosti.
  • Parenterální výživa: U pacientů, kteří nemohou přijímat potravu ústy (např. po velkých operacích břicha, při střevní neprůchodnosti nebo v bezvědomí).
  • Korekce vnitřního prostředí: Úprava hladin elektrolytů (např. draslík, sodík) a léčba poruch acidobazické rovnováhy (např. metabolická acidóza).
  • Udržování žilního přístupu: U rizikových pacientů se udržuje zavedená kanyla pro případ nutnosti okamžitého podání léků.
  • Podávání krevních derivátů: Krevní transfuze při anémii nebo velkých krevních ztrátách.

⚠️ Rizika a komplikace

Přestože je infuze rutinní výkon, je spojena s řadou potenciálních rizik a komplikací.

Místní komplikace

  • Flebitida: Zánět žíly, projevující se zarudnutím, bolestí a otokem v okolí zavedené kanyly. Může být mechanická (dráždění kanylou) nebo chemická (dráždění podávaným roztokem).
  • Infiltrace a extravazace: Únik infuzní tekutiny mimo žílu do okolní tkáně. Zatímco infiltrace (únik nedráždivé tekutiny) způsobí otok, extravazace (únik dráždivé látky, např. chemoterapie) může vést k vážnému poškození tkáně až nekróze.
  • Infekce v místě vpichu: Zanesení mikroorganismů do kůže a podkoží.
  • Hematom: Krevní výron vzniklý při napíchnutí žíly nebo po odstranění kanyly.

Systémové komplikace

  • Přetížení oběhu: Příliš rychlé nebo objemné podání tekutin může vést k srdečnímu selhání a plicnímu edému, zejména u pacientů s onemocněním srdce nebo ledvin.
  • Vzduchová embolie: Vniknutí vzduchu do krevního oběhu, které může ucpat cévy a způsobit vážné, až smrtelné komplikace. Moderní infuzní sety mají bezpečnostní prvky, které toto riziko minimalizují.
  • Sepse: Systémová infekce (otrava krve) způsobená mikroorganismy, které se do těla dostaly přes infuzní systém, nejčastěji u dlouhodobě zavedených centrálních katetrů.
  • Alergické a anafylaktické reakce: Reakce na podávaný lék nebo složku infuzního roztoku.
  • Elektrolytová nerovnováha: Nesprávně zvolený infuzní roztok může způsobit nebezpečné změny v koncentracích iontů v krvi.

💡 Pro laiky

Představte si infuzi, často nazývanou "kapačka", jako velmi přesný a kontrolovaný způsob, jak dostat tekutiny nebo léky přímo do těla. Místo toho, abyste lék spolkli a čekali, až projde žaludkem a vstřebá se, infuze ho doručí rovnou do krevního oběhu. Je to jako zalévat rostlinu přímo ke kořenům, místo abyste jen kropili listy.

Lékař nebo sestra vám do žíly, nejčastěji na ruce, zavede tenkou plastovou hadičku (kanylu). Na tu se napojí hadička vedoucí z plastového vaku s roztokem. Tekutina pak sama kape (nebo je pumpována) do vaší žíly.

Tento postup se používá, když:

  • Jste dehydrovaní (např. po silném zvracení) a potřebujete rychle doplnit tekutiny.
  • Potřebujete lék, který musí zabrat okamžitě (např. silný lék proti bolesti).
  • Lék, který užíváte, by v žaludku nefungoval nebo by ho poškodil (např. některá antibiotika nebo chemoterapie).
  • Nemůžete jíst a potřebujete výživu přímo do krve.

I když zavedení kanyly může trochu štípnout, samotná infuze už nebolí. Je to jeden z nejdůležitějších nástrojů, které medicína má k dispozici pro rychlou a účinnou léčbu.


Šablona:Aktualizováno