Ernst Röhm

Ernst Röhm
Celé jméno	Ernst Julius Günther Röhm
Datum narození	28. listopadu 1887
Místo narození	Mnichov, Bavorské království, Německé císařství
Datum úmrtí	1. července 1934
Místo úmrtí	Mnichov (věznice Stadelheim), Nacistické Německo
Státní příslušnost
Povolání	vojenský důstojník, politik, velitel paramilitárních jednotek
Politická strana	DAP (1919–1920), NSDAP (1920–1934)
Funkce</
Aktivní od	1906
Aktivní do	1934

Ernst Röhm (celým jménem Ernst Julius Günther Röhm) byl německý armádní důstojník, politik a jeden z nejvýznamnějších raných vůdců NSDAP. Do světových dějin se zapsal především jako spoluzakladatel a vrchní velitel (Stabschef) paramilitární organizace SA (úderné oddíly, takzvané hnědé košile), která sehrála naprosto klíčovou a nenahraditelnou roli v postupném mocenském nástupu Adolfa Hitlera a v drtivé destrukci tehdejší demokratické Výmarské republiky. Patřil mezi nejstarší a nejbližší Hitlerovy přátele a dlouhou dobu představoval jednoho z mála stranických kolegů, kteří si s nacistickým diktátorem udržovali právo na osobní tykání.

Jako ostřílený veterán první světové války a zarputilý militarista viděl v organizaci SA zárodek obrovské budoucí národní revoluční lidové armády, jež měla podle jeho vize postupně plynule nahradit a pohltit tradiční, Versailleskou smlouvou omezovanou německou armádu (Reichswehr). Jeho enormní vojenská moc (SA čítala miliony mužů), ambice na provedení takzvané „druhé revoluce“ (která by paralyzovala konzervativní a průmyslové elity státu), a v neposlední řadě i jeho veřejně neskrývaná a hojně medializovaná homosexualita, z něj učinily nesnesitelný terč a hrozbu. Jeho bezprostřední straničtí mocenští rivalové, především Heinrich Himmler a Hermann Göring, s podporou armádních špiček proti němu systematicky vykonstruovali lživé spiknutí. Následkem toho byl Röhm během masivní státní krvavé čistky zvané Noc dlouhých nožů zatčen, zbaven funkcí a na přímý Hitlerův pokyn bez soudu zastřelen v cele.

🗓 Současnost a historická reflexe

V letech 2025 a 2026 je historická osobnost Ernsta Röhma a detailní rozbor jeho dlouhého mocenského pádu neustále předmětem intenzivního akademického výzkumu. Moderní historiografie (výrazně zastoupená nedávnými akademickými publikacemi z prestižních edic, jakou je nejnovější oxfordská či cambridgeská historie holokaustu) velice úzkostlivě a analyticky zkoumá takzvaný zjevný paradox Röhmova postavení: figuroval coby otevřeně homosexuální vůdce na samém mocenském i teroristickém hrotu hnutí, které se jinak systematicky profilovalo nesmírnou homofobií a brzy po jeho smrti zavíralo sexuální menšiny do koncentračních táborů.

V Bavorsku a celém Německu se těmto komplikovaným přesahům systematicky věnují moderní paměťové instituce. Dokumentační centrum historie nacionálního socialismu v Mnichově (NS-Dokumentationszentrum München) ve svých nejnovějších výstavních expozicích důsledně prezentuje lokální kontext takzvaného Hnědého domu, odkud Röhm svou gigantickou organizaci řídil. Badatelé v roce 2025 a 2026 striktně varují před jakoukoli moderní queer glorifikací Röhmovy osobnosti. Zdůrazňují, že i navzdory své menšinové sexualitě propagoval Röhm ultranásilnou, hypermaskulinní, šovinistickou a antisemitskou ideologii, jež postrádala jakoukoliv širší toleranci k rovnoprávnosti.

Adolf Hitler sám Röhmovu sexualitu dlouhá léta snášel výhradně z cynických pragmatických a politických důvodů. Jakmile však vojenský a politický tlak vrchního velení německé armády proti Röhmovi přerostl kritickou mez, nacistický režim jeho orientaci zpětně ostře zneužil. Nacistická propaganda (osobně řízená Josephem Goebbelsem) posmrtně obvinila velitele SA z absolutního morálního rozkladu a homosexualitu účelově vykreslila jako chorobnou „státní hrozbu“. Tímto krokem po červenci roku 1934 začala skutečná státem strukturovaná likvidace a fyzická perzekuce na základě neslavného Paragrafu 175 trestního zákoníku.

👤 Životopis a raná armádní kariéra

Ernst Julius Günther Röhm se narodil 28. listopadu 1887 v bavorské metropoli Mnichov, která byla tehdy součástí konzervativního Bavorského království v Německém císařství. Vyrůstal jako nejmladší ze tří dětí ve spořádané, přísně disciplinované státní úřednické rodině. Jeho otec, Julius Röhm, zastával váženou funkci vrchního inspektora u Královských bavorských státních železnic, a matka Emilie (rozená Baltheiser) se obětavě věnovala klasickému vedení rodiny. V rodinném prostředí panovala hluboká oddanost panujícímu šlechtickému domu Wittelsbachů a neochvějná úcta k pruským vojenským hodnotám.

Zcela fascinován armádní hierarchií a mužským řádem složil v roce 1906 v Mnichově maturitní zkoušku (Abitur) a okamžitě narukoval jako poddůstojnický kadet (Fahnenjunker) do královské bavorské armády. Přidělen byl k 10. bavorskému pěšímu pluku prince Ludvíka v posádkovém městě Ingolstadt. Od samého počátku nacházel ve zbraních jedinou podstatu svého osobního života. V roce 1908 dosáhl úředního povýšení do formální důstojnické hodnosti poručíka. Sám později ve svých vydaných memoárech přiznával, že běžný civilní, civilizovaný a uhlazený život mu vždy připadal slabý a korupční, zatímco drsný plukovní život považoval za zosobnění nejvyšších lidských kvalit.

Když v srpnu 1914 propukla obrovská konflagrace první světové války, nastoupil jako pobočník praporu se svým 10. bavorským pěším plukem do zákopů na západní frontě. Nasazení prokázalo jeho mrazivou osobní odvahu a nezdolnost. Již v září 1914 utrpěl drtivé střelné zranění obličeje během ofenzivy u Chanot Wood v Lotrinsku. Projektil mu utrhl horní polovinu nosu a výrazně znetvořil tváře, čímž vznikla jeho ikonická, obávaná zjizvená vizáž. Navzdory tomuto těžkému hendikepu se po krátké rekonvalescenci dobrovolně vrátil do předních linií, přičemž přežil těžké dělostřelecké boje u masomlýnku ve Verdunu. V červnu 1916 jej opětovně stáhlo z boje hluboké střelné zranění hrudníku. Armáda jeho bezmeznou zarputilost odměnila propůjčením prestižního Železného kříže I. třídy. Válečný konflikt končil ve štábních funkcích bavorského ministerstva obrany v hodnosti kapitána (Hauptmann). Následný pád Německého císařství v roce 1918 se pro Röhma stal hlubokým osobním zklamáním a zdrojem obrovského společenského resentimentu.

⚔️ Freikorps a vznik nacistického hnutí

Listopadová německá kapitulace, masivní komunistické vzpoury a samotné ustavení demokratické, slabé republiky vnímal Ernst Röhm s ohromným odporem. Naprosto kategoricky odmítl krátkodobě vyhlášenou, marxisty ovládanou Bavorskou republiku rad. Rychle proto na jaře 1919 přistoupil k brutálním dobrovolnickým polovojenským útvarům zvaným Freikorps. Zde se přidal pod velení elitního generála Franze von Eppa do útvaru takzvaného Freikorpsu Epp. Právě zde nabyl ohromných zkušeností s terorem, pouličním násilím a nekompromisním potlačováním levicových oponentů.

Ačkoliv drtivá většina dobrovolnických jednotek byla následně vlivem vítězných mocností a tlaku Versailleské smlouvy plošně rozpuštěna, Röhm si dokázal díky schopnostem udržet post v nově osekané pravidelné armádě (Reichswehru), dislokované zpět v rodném Mnichově. Stal se z něj zásadní logistický a zbrojní spojovatel – získal tajnou, strategicky neobyčejně důležitou roli styčného zbraňového experta. Obcházel kontrolní orgány Interaliované dohlížecí komise, umně schovával přebytečnou armádní munici z doby války do tajných skladů a následně z nich ilegálně po nocích distribuoval samopaly i pušky pravicovým polovojenským tlupám. Svým neortodoxním přístupem k pravidlům si proto tehdy vysloužil přezdívku „kulometný král Bavorska“.

Ještě v průběhu roku 1919 z politického a nacionalistického přesvědčení podepsal členství k drobné, bezvýznamné, leč radikální Německé dělnické straně (DAP). Shodou okolností tak do strany vstoupil s členskou kartičkou dříve, než samotný Adolf Hitler. Hitler se stal členem strany o několik měsíců později, oba muži k sobě ihned pocítili názorové sympatie a vytvořili politické duo. Hitler představoval ideologický hlas a geniálního manipulátora davů s řečnickým talentem; pragmatický, pragmaticky vzdělaný veterán Röhm mu naopak ze svých štábních armádních pozic obstarával peníze z tajných fondů, chránil hnutí před raziemi a otevíral mu dveře mezi vysoce postavené mnichovské elity a armádní generály. Bez Röhmovy fyzické a zbrojní asistence by formování hnutí, jež se brzy po přijetí Hitlera za předsedu změnilo v NSDAP, bylo naprosto nemyslitelné.

Röhmovo největší životní organizační dílo začalo počátkem dvacátých let, když spojil dřívější stranické tělesné strážce a zorganizoval z nich skutečný formálně hierarchizovaný sbor s vojenskou poslušností. Vznikla armáda ulice zvaná Sturmabteilung (SA). Dne 8. listopadu 1923 oba muži se zbraněmi zkusili riskantní krok a iniciovali Pivní puč, v němž hodlali silou převzít státní správu v Bavorsku s plánem na útok proti berlínu. Röhm převzal velení nad ozbrojenou formací Reichskriegsflagge a obsadil budovu bavorského ministerstva války. Puč v krvi skončil a on sám se zanedlouho ocitl na lavici obžalovaných pro podezření z velezrady po boku Hitlera. Získal za to propuštění z armády a krátký, brzy zrušený podmíněný patnáctiměsíční vězeňský trest.

🌎 Bolivijský exil a návrat k masové moci

Poté, co Hitler seděl ve vězení v Landsbergu, vycítil propuštěný Ernst Röhm příležitost k expanzi nezávislých polovojenských oddílů a založil obrovskou zastřešovací frontu známou jako Frontbann. Avšak propuštění Adolfa Hitlera ke konci roku 1924 přivodilo obrovský mocenský rozkol a zlomovou konfrontaci jejich vizí. Diktátor z přesvědčení absolutně trval na tom, že veškeré milice a bojové formace musejí být plně a poslušně podřízeny politickému aparátu hnutí (straně NSDAP), a že převzetí moci proběhne ústavní, volební cestou bez dalších ozbrojených pučů. Pro zarytého frontového vojáka, který neuznával politiky, to však bylo nepředstavitelné pokoření; SA si představoval apoliticky a nezávisle na stranických vůdcích. Röhm ze vzteku, hluboké frustrace a nedocenění odevzdal 1. května 1925 veškeré posty a rezignoval. Svůj tehdejší zahořklý pohled na hnutí zveřejnil prostřednictvím publikování autobiografie pojmenované Die Geschichte eines Hochverräters (Příběh vlastizrádce).

V roce 1928, naprosto izolován v nudném a spořádaném civilním zaměstnání, se chopil šance odcestovat jako placený armádní kontraktor do daleké Jižní Ameriky. Na mezinárodní diplomatickou dohodu jej Bolívie pozvala v pozici vysoce uznávaného vojenského poradce (instruktora). Pod hlavičkou bolivijského ministerstva zde cvičil kádry vojáků do konfliktu války o Gran Chaco a od nadšených tamních špiček oficiálně obdržel hodnost plukovníka (respektive podplukovníka) generálního štábu.

Ačkoli Röhm plnil instruktorské sny daleko od Evropy, situace doma nabrala hrozivý spád. Organizace SA vyrostla mimo kontrolu centrály, pouliční velitelé napadali vlastní funkcionáře a páchali nekontrolovatelný zmatek ohrožující Hitlerův politický kalkul zacílený k podpoře byznysu. Rozpolcený nacistický diktátor polkl hrdost a telegramy naléhavě prosil svého zdatného kamaráda, ať zapomene na pocity ublížení a ihned přijede zachránit hnutí. Röhm výzvu skutečně přijal, ukončil lukrativní bolivijskou výpravu a v prvních dnech roku 1931 v Německu přijal vrchní a absolutní velitelský post náčelníka štábu (Stabschef) SA. Röhm zavedl železnou strukturu, rozdělil mapu státu do logistických divizí, do roka vyhnal počty členů ze statisíců nad milion a do roku 1934 pod sebou komandoval více než tři miliony uniformovaných mužů, ohromnou armádu převyšující třicetinásobně celkový početní stav pravidelné armády Reichswehru.

🏳️‍🌈 Homosexualita a levicový mediální skandál

Je historickým faktem, a moderními prameny zcela prokazatelnou záležitostí, že Ernst Röhm se řadil k tehdejší hrstce vlivných veřejných osob, jež před okolím svou minoritní sexuální orientaci prakticky neutajovaly. Vyznával zvláštní, hluboce zvrácenou formu toxické antické maskulinity – vojenskou dominanci a čistě sbratřený svazek vojáků, kterým civilní normy rodinného sňatku a slabý vliv žen nepřinášely prospěch. Obklopoval se proto okruhem dalších otevřeně homosexuálních a často nemilosrdných mladých podřízených, jako byl například obávaný velitel SA z Braniborska Karl Ernst nebo zástupce z Vratislavi Edmund Heines. Své schůzky a návštěvy vyhlášených subkulturních berlínských barů vykonával naprosto viditelně.

To samozřejmě nemohlo projít pod radar tehdejších oponentních sociálnědemokratických novin, jež se ve skandálu snažily vyhmátnout nejhlubší pokrytectví nastupující nacistické bestie. V letech 1931 a 1932 zveřejnili novináři z opoziční SPD několik naprosto kompromitujících osobních psaníček, která si s Röhm vyměňoval se starými partnery. Očekávali, že rigidní pravicová platforma, propagující svaté hodnoty tradiční křesťanské německé konzervativní matky a nekompromisní čistoty rasy, vyvrhne na posměch celou organizaci.

Rozbuška skutečně vyvolala poprask uvnitř stranických dogmatiků (zejména pruské odnože) a Alfred Rosenberg ostře křičel po Röhmově vyhnání, ovšem zásah z nejvyšších sfér opozici nevyšel. Adolf Hitler, mající Röhma v čele pouliční organizace nepostradatelně rád a s ohromnou potřebou vyhrát rvačky o chodníky a náměstí proti komunistickým polovojenským buňkám, ho pokryl osobním patronátem. Mediální tlaky diktátor jednoduše zamítl argumentem s tehdy jasným poselstvím: „SA rozhodně nefunguje jako výchovný ústav pro mravní zušlechťování dcer, SA je bezpochyby svaz nekompromisních uličních bojovníků. Privátní chování důstojníků pro mě neznamená problém, dokud nařízené výkony dělají správně.“

🩸 Konflikt o absolutní moc a krvavá noc

S převzetím kancléřského křesla v lednu roku 1933 Adolfem Hitlerem však nacisté začali řídit byrokratický stát, kde museli brát ohledy na stávající státní ekonomické pilíře a starou armádní juntu reprezentovanou slábnoucím prezidentem v osobě veterána Hindenburga. Ernst Röhm naopak toužil revoluční chaos z ulic posunout na absolutní úroveň – od ledna sice aspiroval z pozice de facto vládního kabinetního ministra bez portfeje, požadoval ale okamžitě takzvanou masivní „druhou revoluci“. Na náměstích hřměl výzvy po násilném zestátňování bohatství zkorumpovaných bankovních domů, vyvlastňování monopolů a nastolení sociálně spravedlivější diktatury proletářského křídla partaje.

Absolutní paniku uvnitř konzervativních vrstev pak vyvolal jeho plán o zániku státní obrany. Röhm trval rezolutně na tom, že slabá státní armáda složená z pouhých 100 000 profesionálních byrokratů musí okamžitě splynout pod jeho třímilionový moloch obrovitánské úderné paramilitární síly v hnědých uniformách, čímž by se SA zvedlo v hlavní revoluční lidové vojsko podléhající pouze jemu samotnému jakožto novému super-ministru obrany. Velení klasické armády reagovalo zuřivě a znejistělého říšského diktátora tajně vydíralo ozbrojeným vojenským svržením kabinetu. Právě zde vycítily historickou šanci nebezpeční a vychytralí vnitrostraničtí mocenští vlkodlaci, jimž Röhm vždy ležel tvrdě v žaludku. Velitel malých elitních jednotek SS Heinrich Himmler a jeho brutální šéf bezpečnostní služby Reinhard Heydrich, ruku v ruce se zlomyslným pruským šéfem gestapa Hermannem Göringem, sjednotili tichý pakt. Uvědomili si, že pádem SA si otevřou uvolněné vakuum k totální moci. Zastupující triáda postupně vyfabrikovala absolutně smyšlenou vyšetřovací složku. Do podvržených složek uvedli fiktivní miliony z vládních tajných fondů poslané agenturou z Francie, za něž měl údajně vlastizrádce Röhm provést s armádou na Hitlera pučistický převrat. Hitler zprvu vzdoroval starým citovým dluhům, avšak enormní tíha důkazního materiálu a výhružky armády přesáhla míru odolnosti v půli června 1934.

Masakr k odvrácení takzvané hrozby nabral na státní hrůznosti obří rozměry a obdržel celosvětově zaryté pojmenování Noc dlouhých nožů. Koncem měsíce června si celá znejistělá generalitya Röhmových velitelů dopřávala organizované dny oddychu ve vyhlášených bavorských lázeňských boudách u letoviska Bad Wiessee v luxusním rekreačním komplexu Hanselbauer. Časně a nekompromisně za rozbřesku soboty 30. června 1934 osobně a bezhlavě vstoupil Hitler do hotelové haly, obklopen oddílem vybraných vražedných střelců osobní gardy z berlínských útvarů SS. Svým těžkým křikem probouzel velitele. Dle pramenů vztekem vyvalil s obnaženým armádním revolverem uzamčené dveře Röhmova lůžka, začal mu bez ostychu a afektivně tykat do zrádců vlasti a předal ho úderníkům k spoutání na holé ruce.

Spolu se zabavenými přáteli skončil zatčen v celách trestanecké chmurné věznice Stadelheim za bariérami u samotného Mnichova. Během celého následujícího krvavého dne propadly Berlínem rozsáhlé střelné popravy komand pod dozorem říšského Göringa (takto zemřel dřívější německý kancléř Kurt von Schleicher či generál von Bredow). Zatímco jiní byli popravováni s bezprostřední rychlostí, u dlouholetého zachránce se Hitler až do posledního okamžiku nedokázal psychicky uvolit. Dne 1. července však nátlak od Himmlera dokázal zlomit diktátorské zbytky nerozhodnosti. Téhož odpoledne dorazil k zamřížovanému prostoru samotný šéf zabijáckého komanda a nacistické ostrahy táborů Dachau Theodor Eicke společně se sadistickým podřízeným důstojníkem s hodností SS-Sturmbannführerem Michaelem Lippertem. Předstoupili k vězni, zanechali na jeho holém stolku nabitý služební revolver opatřený naprosto úmyslně a uboze jednou ostrou nabitou kulkou spolu s denním politickým vydáním plátků novin a předložili instrukci, ať v úseku limitních deseti minut důstojnicky opustí svět. Dle výpovědí Röhm odpověděl, že k smrti nepřistoupí a že popravit velitele SA má odvahu osobně přijet sám Adolf Hitler. Vrátivší se dvojice po uplynutí odpočtu rozevřela panty u cely. Naprosto klidný, vzdorovitý, rozhaleným trupem otočený muž vyhlížel skrz okenici, dokud do jeho širokého hrudníku neuštědřil nervózní důstojník SS Michael Lippert z pouhých decimetrů fatální výstřely. Mrtvý, potupený přítel nacistického kolosu zemřel údajně po posledním výdechu směřovanému „Můj Vůdce, můj Vůdce.“

📈 Statistiky a kariérní výkazy

Následující historicky zcela přesné tabulky představují kompletní zachycení osobních a kariérních milníků obžalovaného a následně zastřeleného spoluzakladatele nacismu. Žádné dekádové či chronologické skutečnosti (ze služby, hodnosti či událostí) nebyly jakýmkoliv způsobem redukovány a prezentují kompletní životní dráhu.

Chronologie získávaných vojenských a polovojenských hodností

Přehled postupně probojovaných důstojnických epolet pokrývajících císařský režim a posléze absolutistický aparát úderníků.

Získání v období	Úředně formální hodnost (i s německým překladem)	Zařazení a dislokace vojska
Počátek 1906	Armádní kadet poddůstojník (Fahnenjunker)	Královská bavorská pozemní vojska – u 10. pěšího regimentu.
Jaro 1908	Poručík dělostřelectva a pěchoty (Leutnant)	10. pěší prvoliniový regiment Prince Ludvíka u bavorské armády.
Září 1914	Pobočník velitele praporu (Bataillonsadjutant)	Frontové oddíly zapojené do krvavých fází I. světové války u Lotrinska.
Srpen 1915	Vyšší nadporučík (Oberleutnant)	Štábní velitelství přesunuto na bavorské ministerstvo pro válku.
Podzim 1917	Plnohodnotný kapitán (Hauptmann)	Sektor u velení zásobování na pozicích 12. královské bavorské ozbrojené divize.
Květen 1919	Vrchní vojenský logistik a referent (Waffenreferent)	Freikorps v gesci plukovníka von Eppa, následný pobyt u zmenšeného pluku Reichswehr (č. 7).
Závěr roku 1923	Demise v armádním tělesu (Entlassen)	Degradován, uvolněn od velení z důvodu ozbrojeného útoku ve fázi potlačeného pivního puče.
Přelom 1928–1930	Podplukovník štábů Jižní Ameriky (Teniente Coronel)	Krizový bolivijský kontrakt v centrálních oddílech bolivijského ministerstva a škol pro konflikt ve Chacu.
5. leden 1931	Absolutní náčelník štábu oddílů (Stabschef)	Velící diktátor milionových úderných fašistických čet hnědých uniforem (SA).

Milníková chronologie událostí ze života

Nepřerušovaný řetězec životopisných uzlů, pádů, zranění a krizí od počátku života přes drtivý pád.

Historický rok	Závěry dekády a stěžejní bod v roce	Konkrétní doložená situace s životním odrazem
1887	Spatření světa	Řádné narození a uvítání dne 28. listopadu v křesťanském, plně konformním Mnichově.
1906	Začátek vojenské dráhy	Obdržení certifikátu Abitur (obdoba maturity), a naprostý útěk pryč do zbraňového kadetského života.
1914	Drtivé poranění ve Francii	Devastační zásah projektilem ve tvářích ze samého začátku bitvy I. světové války. Těžce poničen nos.
1916	Bojové krveprolití hrudi	Skrz plíce prostřelen na Verdunské výspě; obdržení Železného kříže, ušití jizev z maskulinního vzdoru nepřízni osudu.
1919	Extrémismus v civilu	Pomoc s udržením pravicových vojsk skrze schovávání pušek na bavorském katastru. Počátky radikálního vlastenectví vstupem v DAP.
1921	Institucionalizace násilí	Odložení klasického oblečení a vytvoření skutečného uniformovaného obrovitého mlýnku rváčů pojmenovaného do SA.
1923	Přešlapování s útokem	Obsazení štábních barikád u zbrojnice v listopadové krizi takzvaného Pivního puče. Potlačen střelami úřadů, zatčen.
1924	Spojené trestání s führerem	Absolvování soudní mašinérie v Mnichově ve shodě s nacistickou partou kolem Hitlera; obdržení podmínek z velezrádné snahy a vynesení do obvodu Říšského sněmu.
1925	Vydání urážlivých textů	Tvrdý spor v koncepci rozpuštěného oddílu, stažení z postů pod vedením Hitlera. Plné odklonění a publikační spuštění memoáru Příběhu vlastizrádce.
1928	Kufry, oceán a peníze	Utlumení evropské deprese zakotvením vojenského instruktorství daleko u andských teritorií v Bolívii během války ve Gran Chaco.
1930	Prosby od Adolfa	Katastrofální kolaps úderných sborů posílá Hitlerovy naléhavé poštovní telegramy do Ameriky. Rychlá rezervace návratu a pohlcení vedení oddílu.
1931	Skandalizace ložnice	Nekompromisní vytištění Röhmovy poctivé homosexuální aktivity, soukromé korespondence a fotografií novinami opoziční SPD. Frakce NSDAP křičí po likvidaci, Hitler odvolání drze a sebestředně zakáže vlivem prospěchu SA.
1933	Vyhráno ve jméně totality	Nacistické plné panování započato, hnědé milice o poutech tří milionů uniformovaných drží klíče. Udělení ministerského pláště i bez agendového obsahu v portfoliu z uspokojení vlivu.
Jaro 1934	Útok na starou pýchu	Extrémně hlásaná nenávist na obyčejné velkostatky; tlakem křičí na začlenění armády čímž Himmler a Göring v hrůze připravují past na likvidační zátah sepsáním křivých doložek k puči z peněz od francouzských zdrojů.
Léto 1934	Zastřelený kapitán revoluce	Konce na samém vchodu do cely popravčím okruhem Lippertem z řádu esesáckých oddílů odhalením z plně podepsané exekuce na diktátovo uvážení k 1. červenci.

Zdroje