Přeskočit na obsah

Reichswehr

Z Infopedia
Reichswehr
Typozbrojené síly státu

Reichswehr (česky Říšská obrana) byl oficiální název ozbrojených sil Výmarské republiky (oficiálně stále nesoucí název Německá říše) v období od roku 1919 do roku 1935. Tato armáda vznikla po drtivé porážce Německého císařství v první světové válce na troskách zdecimované a rozpuštěné císařské armády. V dějinách moderního vojenství představuje Reichswehr naprosto unikátní vojenský fenomén, neboť jeho podoba, výzbroj, velikost i organizační struktura byly neúprosně nadiktovány a sešněrovány vítěznými dohodovými mocnostmi prostřednictvím přísných podmínek Versailleské mírové smlouvy z roku 1919.

V důsledku těchto mezinárodních omezení nemohl Reichswehr disponovat brannou povinností, těžkým dělostřelectvem, tanky, ponorkami ani vojenským letectvem. Pozemní síly (Reichsheer) byly početně omezeny na striktních 100 000 profesionálních vojáků a námořnictvo (Reichsmarine) na 15 000 mužů. Navzdory tomuto papírovému oslabení si armáda dokázala pod vedením elitních stratégů, jako byl generál Hans von Seeckt, vybudovat pozici vysoce profesionálního, elitářského kádrového tělesa. Každý prostý voják v něm byl de facto vycvičen tak, aby mohl v případě války okamžitě plnit roli poddůstojníka.

V politickém systému meziválečného Německa hrál Reichswehr obrovskou a vysoce kontroverzní roli. Nikdy se plně neidentifikoval s demokratickými ideály Výmarské republiky a fungoval jako takzvaný „stát ve státě“. Generálové udržovali tajné, smlouvami zakázané zbrojní projekty v zahraničí (především v tehdejším Sovětském svazu) a prostřednictvím tajných fondů financovali nelegální paramilitární oddíly, takzvaný Černý Reichswehr. Armádní elity, zejména v osobě generála Kurta von Schleichera, aktivně zasahovaly do civilní politiky, což nakonec v roce 1933 tragicky a přímou úměrou přispělo k zániku parlamentní demokracie a k usnadnění nástupu Adolfa Hitlera k moci. V roce 1935 nacistický režim mezinárodní smlouvy otevřeně vypověděl, zavedl brannou povinnost a Reichswehr oficiálně transformoval na Wehrmacht.

🗓 Současnost a historická reflexe

V letech 2025 a 2026, s ohledem na bezpečnostní krize v Evropě a debaty o podstatě demokratických armád, představuje historická role Reichswehru jeden z ústředních varovných příkladů civilně-vojenských vztahů. Zejména moderní ozbrojené síly Spolkové republiky Německo (Bundeswehr) ve svých vojenských akademiích vyučují strukturu Reichswehru jako absolutní antitezi k současnému německému ideálu „občana v uniformě“ (Staatsbürger in Uniform). Odborný konsenzus konce první čtvrtiny 21. století se shoduje na tom, že delegování státního monopolu na násilí na netransparentní vojenskou elitu vždy vede k destrukci ústavního pořádku.

Téma transformace armády po první světové válce je v roce 2026 také ústředním motivem rozsáhlé expozice zvané Bavorská zemská výstava (Bayerische Landesausstellung), která mapuje přerod pyšné a nezávislé královské bavorské armády z dob císařství do centralizované, celoněmecké a rigidní struktury Reichswehru na pozadí krvavých bojů bavorské republiky rad v roce 1919. Historikové na těchto moderních expozicích (například ve spolupráci s německým Vojenským historickým muzeem) demonstrují, jak Reichswehr od samého počátku systematicky podkopával Výmarskou ústavu tím, že organizoval nelegální „pracovní komanda“ a skrytě toleroval pravicový politický extremismus ve vlastních řadách, zatímco levicová povstání tlumil s absolutní a nekompromisní brutalitou.

Moderní americká a britská historiografie (reprezentovaná například analýzami v edici *The Cambridge History of the Holocaust* či autory jako Adam Tooze) v současnosti navíc vyvrací poválečný mýtus o „nepolitické“ a „čisté“ přednacistické armádě. Badatelé dokazují, že to byl právě Reichswehr, který v polovině dvacátých let naučil německý stát ignorovat mezinárodní právo, operovat s černými fondy a stavět vojenské cíle nad zákony republiky.

⏳ Vznik a formování

Vznik Reichswehru se zrodil v naprostém chaosu zimy 1918–1919. Po listopadové kapitulaci v Compiègne se miliony vojáků poražené císařské armády vracely do Německa. Revoluční vláda sociálnědemokratického kancléře Friedricha Eberta čelila obrovské hrozbě komunistického převratu (reprezentovaného hnutím Spartakovců). Ebert proto uzavřel 10. listopadu 1918 takzvaný Pakt Ebert-Groener s generálem Wilhelmem Groenerem. Z této dohody vyplynulo, že se zbytky armády zaručí za potlačení levicových radikálů a na oplátku si armádní generalita ponechá své velitelské výsady bez prověrek demokratickou civilní mocí.

Během krvavých bojů v ulicích Berlína a Mnichova se stát opíral především o žoldnéřské a vysoce radikalizované dobrovolnické oddíly zvané Freikorps. Až 6. března 1919 byl přijat zákon o vytvoření takzvaného Provizorního Reichswehru (Vorläufige Reichswehr), do něhož měly být formace Freikorpsů a zbytků staré armády asimilovány. Tento provizorní sbor čítal přibližně 400 000 mužů. Podpis a ratifikace Versailleské smlouvy v létě 1919 však udělala těmto počtům přítrž a armáda musela být drasticky a masivně demobilizována. Teprve 1. ledna 1921 byla zákonem formálně ustavena finální a smlouvou povolená armáda, nyní oficiálně pod názvem Reichswehr.

📜 Omezení Versailleskou smlouvou

Část V. Versailleské mírové smlouvy obsahovala vojenské doložky (odstavce 159 až 213), které měly zajistit, že Německo již nikdy nebude schopno vést agresivní ofenzivní válku. Podmínky dohlížené mezispojeneckými kontrolními komisemi byly likvidační a nesmírně ponižující:

  • Zrušení branné povinnosti: Armáda se musela stát přísně profesionálním, výlučně žoldnéřským sborem. Služební doba pro řadové vojáky a poddůstojníky byla stanovena na 12 let, pro důstojníky dokonce na 25 let. Tento extrémní limit měl zabránit tomu, aby armáda rychle cvičila brance a vytvářela obrovské utajené záložní divize civilistů, jak to historicky provedlo Prusko za napoleonských válek.
  • Personální stavy: Pozemní armáda (Reichsheer) nesměla přesáhnout celkový počet 100 000 mužů, přičemž z toho smělo být nanejvýš 4 000 důstojníků. Námořnictvo (Reichsmarine) bylo limitováno na 15 000 mužů včetně 1 500 důstojníků.
  • Zákaz Velkého generálního štábu: Historický a proslulý Pruský velký generální štáb musel být rozpuštěn. Armáda jej následně zamaskovala pod nenápadný úřad zvaný Truppenamt (Úřad vojsk).
  • Materiální a technická omezení: Německo nesmělo vlastnit, vyrábět ani testovat žádné obrněné vozy, tanky, bojové otravné plyny (chemické zbraně), ponorky, vojenská letadla ani těžké polní dělostřelectvo. Přísně zakázán byl také dovoz jakéhokoliv vojenského materiálu ze zahraničí.

🏛 „Stát ve státě“ a politická nespolehlivost

Demokratická civilní vláda nad ozbrojenými silami představovala pro generály Výmarské republiky nestravitelný koncept. Přestože vojáci skládali přísahu na demokratickou ústavu, jejich skutečná loajalita patřila abstraktní ideji „národa“ a velitelské hierarchii.

Tento přístup formoval nejdůležitější velitel ve 20. letech, generál Hans von Seeckt, který řídil armádu od roku 1920 do roku 1926. Seeckt vybudoval z Reichswehru absolutně izolovaný, elitní „stát ve státě“. Odmítal armádu zapojovat do obrany politických institucí republiky. Krystaličtí to demonstroval v březnu 1920 během pravicového Kappova puče. Když civilní vláda prchala z Berlína před povstaleckými oddíly Freikorpsů a ministr obrany Gustav Noske nařídil Seecktovi zahájit obranu, generál ledově odvětil: „Reichswehr nestřílí na Reichswehr.“ Povstání tehdy museli zlomit nikoli vojáci, ale němečtí dělníci masivní generální stávkou. Naopak během potlačování levicových dělnických povstání v Porúří či Sasku zasahovala armáda pod Seecktovým velením okamžitě as maximální palebnou silou.

Politická nezávislost armády dosáhla vrcholu pod vedením generála Kurta von Schleichera na přelomu 20. a 30. let. Sídlo říšského ministerstva obrany (tzv. Bendlerblock) se stalo mocenským epicentrem, odkud generálové řídili zákulisní intriky, shazovali a ustavovali civilní kancléře a ovládali starého prezidenta, polního maršála Paula von Hindenburga.

⚔️ Černý Reichswehr a tajné zbrojní programy

Německá generalita se od prvního dne odmítla smířit s vojenskou bezvýznamností a zahájila masivní, celostátní a ostře tajenou konspiraci s cílem obejít Versailleskou smlouvu. Tento utajovaný a na běžném právu nezávislý systém dostal později neoficiální označení Černý Reichswehr (Schwarze Reichswehr).

Spolupráce se Sovětským svazem

Největší zbrojní obcházení limitů proběhlo paradoxně ve spolupráci s ideologickým úhlavním nepřítelem – s bolševickým Sovětským svazem. Na základě tajných dodatků k Rapallské smlouvě (1922) pronajala Moskva německé armádě rozsáhlé vojenské základny hluboko ve svém vnitrozemí, mimo dosah západních kontrolních komisí. Německo tuto spolupráci masivně finančně a technologicky dotovalo. Vznikla zde tři hlavní tajná výzkumná a výcviková střediska:

  • Lipeck (Lipetsk): Zde od roku 1925 fungovala tajná letecká základna, kde němečtí instruktoři cvičili stovky elitních vojenských stíhacích a bombardovacích pilotů v letounech zkonstruovaných v civilních továrnách či propašovaných z Nizozemska. Tito piloti se později stali jádrem budoucí Luftwaffe.
  • Kama (Kazaň): V Tatarstánu zřídil Reichswehr tajnou zkušební školu pro tankisty. Německé firmy zde potají testovaly první prototypy tanků a školily důstojníky v moderní teorii bleskové mobilní války (Blitzkriegu).
  • Tomka (Saratov): Přísně tajný polygon určený k výzkumu, vývoji a testování zakázaných bojových chemických otravných plynů na pokusných zvířatech a na zamořování obrovských ploch.

Vnitřní sítě a domobrana

Na domácí půdě vybudovala armáda systém takzvaných pracovních komand (Arbeitskommandos). Jednalo se o statisíce bývalých členů Freikorpsů, kteří byli pod rouškou civilních zemědělských dělníků sdružováni na velkostatcích východního Pruska, tajně vypláceni z černých fondů armády, ozbrojováni a cvičeni jako stínová záložní armáda. Tato struktura se stala líhní pravicového extremismu. Kdo uvnitř Černého Reichswehru projevil snahu informovat úřady, stal se obětí takzvaných fémových vražd (Fememorde) – surových mimosoudních poprav bez vyšetřování. K částečnému a fatálně nezvládnutému pokusu této černé armády o státní puč došlo v říjnu 1923 pod velením majora Bruno Buchruckera (tzv. Küstrinský puč), avšak pravidelný Reichswehr se od operace včas distancoval.

Zbrojní průmysl obcházel zákazy tím, že giganty jako Krupp nebo Rheinmetall přesunuly inženýry a kapitál do neutrálních států (do Švédska pod firmu Bofors nebo do nizozemských loděnic), kde nerušeně projektovaly nové typy děl a ponorek pro budoucí využití.

📉 Konec a transformace ve Wehrmacht

Jmenování Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře v lednu 1933 představovalo pro Reichswehr paradoxní křižovatku. Generálové jím jako bývalým obyčejným fraitrem zpočátku opovrhovali, nicméně jeho sliby o zrušení Versailleské smlouvy, obřím znovuvyzbrojení a likvidaci levice je okamžitě přesvědčily k tiché toleranci jeho diktátorských kroků.

Stěžejní bod kapitulace a ztráty nezávislosti armády nastal v létě 1934. Hitler během Noci dlouhých nožů (červen 1934) nechal oddíly SS vyhladit konkurenční paramilitární sílu SA, ale zároveň během čistky nechal zavraždit i prominentní generály von Schleichera a von Bredowa. Armáda v čele s tehdejším nacisticky sympatizujícím ministrem obrany Wernerem von Blombergem nejenže neprotestovala proti státní vraždě vlastních bývalých kolegů, ale Hitlerovi za to dokonce pogratulovala.

Po smrti prezidenta Hindenburga v srpnu 1934 podstoupila armáda poslední, osudový akt podřízení. Vojáci Reichswehru již neprisahali věrnost ústavě ani vlasti, nýbrž museli složit osobní, jmenovitou přísahu bezpodmínečné věrnosti „Vůdci Německé říše a lidu, Adolfu Hitlerovi“.

16. března 1935 Nacistické Německo mezinárodní smlouvy otevřeně pošlapalo a definitivně vypovědělo. Byl vyhlášen zákon o výstavbě branné moci (Gesetz für den Aufbau der Wehrmacht). Znovuzavedením všeobecné branné povinnosti se stoletá vojenská elita Výmarské republiky definitivně transformovala v mnohem masovější, agresivnější a plně nacifikovaný Wehrmacht.

📊 Kompletní chronologie vrchního velení

Následující historické tabulky poskytují naprosto ucelený, kontinuální a nezkrácený přehled všech hlavních představitelů zodpovědných za vedení Reichswehru od jeho provizorních počátků v roce 1919 až po jeho konečnou transformaci na Wehrmacht v roce 1935. Žádná z funkčních period není vynechána.

Říšští ministři obrany (Reichswehrminister)

Tato civilně-vojenská vládní pozice odpovídala za chod celého obranného aparátu napříč všemi kabinety Výmarské republiky.

Pořadí Jméno Období ve funkci Politická příslušnost / Pozadí
1. Gustav Noske 13. února 1919 – 22. března 1920 SPD; donucen k rezignaci po Kappově puči.
2. Otto Gessler 27. března 1920 – 19. ledna 1928 DDP; úředník, za jehož působení probíhalo skryté zbrojení, padl kvůli korupčním skandálům armádních fondů.
3. Wilhelm Groener 19. ledna 1928 – 30. května 1932 bezpartijní / voják; bývalý šéf štábu, snažil se zakázat radikální oddíly SA, byl však podkopán vlastními generály.
4. Kurt von Schleicher 1. června 1932 – 28. ledna 1933 bezpartijní / voják; mocenský manipulátor, funkci ministra zastával i během svého krátkého působení jako kancléř.
5. Werner von Blomberg 30. ledna 1933 – 16. března 1935 bezpartijní (později NSDAP) / voják; převedl obranu do služeb Adolfa Hitlera a transformoval ji na Wehrmacht (ve funkci zůstal do r. 1938 jako ministr války).

Náčelníci armádního velení (Chef der Heeresleitung)

Versailleská smlouva zakázala funkci Náčelníka Velkého generálního štábu. Nejvyšším aktivním vojákem pozemních sil byl proto de iure „Náčelník armádního velení“.

Pořadí Jméno Období ve funkci Vojenská hodnost v době velení
1. Walther Reinhardt 1. října 1919 – 22. března 1920 Generalmajor (Generálmajor)
2. Hans von Seeckt 26. března 1920 – 9. října 1926 Generaloberst (Generálplukovník)
3. Wilhelm Heye 9. října 1926 – 31. října 1930 Generaloberst (Generálplukovník)
4. Kurt von Hammerstein-Equord 1. listopadu 1930 – 31. ledna 1934 General der Infanterie (Generál pěchoty)
5. Werner von Fritsch 1. února 1934 – 16. března 1935 General der Artillerie (Generál dělostřelectva); zůstal vrchním velitelem pozemního vojska Wehrmachtu (OKH) až do r. 1938.

Náčelníci námořního velení (Chef der Marineleitung)

Vrchní představitelé námořní složky (Reichsmarine), kteří spravovali přísně limitovanou flotilu torpédoborců a zastaralých bitevních lodí.

Pořadí Jméno Období ve funkci Vojenská hodnost v době velení
1. Adolf von Trotha 26. března 1919 – 22. března 1920 Vizeadmiral (Viceadmirál)
2. William Michaelis 22. března 1920 – 1. září 1920 Konteradmiral (Kontradmirál)
3. Paul Behncke 1. září 1920 – 30. září 1924 Vizeadmiral (Viceadmirál)
4. Hans Zenker 1. října 1924 – 30. září 1928 Vizeadmiral (Viceadmirál)
5. Erich Raeder 1. října 1928 – 16. března 1935 Admiral (Admirál); následně vedl Kriegsmarine až do roku 1943.

🗺 Organizační struktura a složení útvarů

Limitace vojska se podrobně propsala do teritoriálního uspořádání vojsk napříč Německem. Pozemní armáda (Reichsheer) byla rozčleněna do dvou nadřazených skupinových velitelství (Gruppenkommando), kterým podléhalo celkem sedm pěších divizí a tři jezdecké divize (kavalerie musela tvořit nesmyslně obrovské procento sboru jako zastaralý ústupek nařízený vítěznými mocnostmi pro omezení moderní motorizace).

  • Gruppenkommando 2 (Velitelství v Kasselu, dohled nad západem a jihem říše):
    • 5. pěší divize (Stuttgart / Württembersko, Bádensko, Durynsko)
    • 6. pěší divize (Münster / Vestfálsko, Hannoversko)
    • 7. pěší divize (München / Bavorsko)
    • 3. jezdecká divize (Weimar)

💡 Pro laiky

Představte si Reichswehr jako profesionální prvoligový fotbalový klub, který byl za obrovský faul (prohranou válku) mezinárodní federací strašlivě potrestán. Trest zněl: „Odteď smíte mít na soupisce absolutní minimum hráčů, nesmíte nosit moderní kopačky, nesmíte nabírat nováčky z dorostu a na každý váš trénink bude dohlížet přísný zahraniční inspektor.“

Vedení tohoto klubu se ale s trestem odmítlo smířit. Místo toho, aby se stalo čestným pilířem nové státní správy, začalo tajně podvádět. Oficiálně mělo povolených málo hráčů, ale každého z nich cvičilo tak perfektně, aby v budoucnu mohl fungovat jako kapitán nebo trenér. Aby zkoušelo moderní taktiky (nové letadla a tanky), posílalo své trenéry do utajených tréninkových center hluboko na cizím území – až do dalekého Ruska, kde je mezinárodní inspektoři nemohli vidět.

Zároveň si toto vedení vybudovalo ohromnou politickou nezávislost na vlastní vládě. Chovali se jako takzvaný „stát ve státě“. Když vláda (ředitel klubu) požádala vojáky (hráče) o pomoc proti ozbrojeným výtržníkům vlastního názorového proudu, generálové odpověděli: „My se do toho míchat nebudeme.“ Tato obrovská drzost a podkopávání vlastního demokratického státu vedly k tomu, že stát nakonec fatálně zeslábl. V roce 1933 přišel nový radikální vlastník (Hitler), který klubové vedení uplatil slibem, že všechny zákazy roztrhá a nalije do nich neomezené množství peněz na zbraně. Vedení se zaslepeně nechalo koupit, přísahalo mu věrnost, a starý potrestaný klub se bleskově proměnil v gigantickou a nebezpečnou válečnou mašinérii zvanou Wehrmacht.

Zdroje

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Reichswehr&oldid=126446“