Dominik Duka

Dominik kardinál Duka OP
Datum narození	26. dubna 1943
Místo narození	Hradec Králové, Protektorát Čechy a Morava
Datum úmrtí	4. listopadu 2025
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost
Otec	František Duka (důstojník)
Matka	Anežka Duková
Řád	Řád bratří kazatelů (dominikáni)
Úřad 2	24. biskup královéhradecký
Období 2	6. června 1998 – 13. února 2010
Předchůdce 2	Karel Otčenášek
Nástupce 2	Jan Vokál
Vyznamenání	Řád Bílého lva (I. třída, 2016); Řád čestné legie (Francie); Záslužný kříž ministra obrany České republiky

Dominik Jaroslav Duka (26. dubna 1943 Hradec Králové – 4. listopadu 2025 Praha) byl významný český katolický duchovní, teolog a člen řádu dominikánů. V letech 2010 až 2022 zastával úřad 36. arcibiskupa pražského a primase českého. V roce 2012 byl papežem Benediktem XVI. jmenován kardinálem. Před svým pražským angažmá působil jako 24. biskup královéhradecký (1998–2010).

Jeho životní oblouk kopíroval pohnuté dějiny českého národa ve 20. a 21. století. Z syna pronásledovaného vojáka a disidenta, který pracoval jako dělník v továrně a byl vězněn komunistickým režimem společně s Václavem Havlem, se po roce 1989 vypracoval na nejvyššího představitele katolické církve v zemi.

Jako arcibiskup se zásadním způsobem zasloužil o majetkové narovnání státu s církvemi (církevní restituce) a o ukončení letitých sporů o Katedrálu sv. Víta. V závěru života byl výraznou, avšak i polarizující postavou veřejného života, známou svými konzervativními postoji a blízkostí k vrcholným politickým představitelům. Zemřel v listopadu 2025 ve věku 82 let a byl pohřben se státními poctami v katedrále sv. Víta.

Mládí a formace

Narodil se v Hradci Králové jako Jaroslav Duka. Jeho rodinné zázemí mělo silný vliv na formování jeho charakteru, vlastenectví a vztahu k armádě.

Otec: František Duka byl důstojníkem československé armády, účastníkem zahraničního odboje ve Velké Británii (zbrojíř u 310. stíhací perutě RAF) a po roce 1948 politickým vězněm na Mírově. Zemřel v roce 1957.
Vzdělání a práce: V roce 1960 maturoval na gymnáziu J. K. Tyla. Z politických důvodů nemohl studovat, proto se vyučil zámečníkem a pracoval v továrně ZVÚ Hradec Králové. Po základní vojenské službě (1962–1964) byl přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích.

Církevní dráha v totalitě

Dominikán: V roce 1968 tajně vstoupil do řádu dominikánů, přijal řeholní jméno Dominik a v roce 1969 složil dočasné sliby.
Kněžství: Dne 22. června 1970 byl vysvěcen na kněze kardinálem Štěpánem Trochtou.
Odebrání souhlasu: Působil v pohraničí (Chlum svaté Máří, Jáchymov), ale v roce 1975 mu byl odebrán „státní souhlas“ k výkonu duchovenské činnosti.

Disident a vězeň

Následujících 15 let (1975–1989) pracoval jako rýsovač ve Škodě Plzeň. Současně vedl intenzivní podzemní život v rámci skryté církve. Byl magistrem noviců a od roku 1986 provinciálem československé dominikánské provincie. V roce 1981 byl zatčen a odsouzen za maření státního dozoru nad církvemi na 15 měsíců nepodmíněně. Ve věznici Plzeň-Bory se sblížil s Václavem Havlem.

Biskup a Arcibiskup

Biskup královéhradecký (1998–2010)

Po revoluci v roce 1989 se mohl vrátit k veřejnému působení. Do roku 1998 vedl dominikánskou provincii. Dne 6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován biskupem v rodném Hradec Králové. Zde se soustředil na obnovu diecézních struktur a církevního školství.

Arcibiskup pražský (2010–2022)

V roce 2010 nahradil v úřadu pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Jeho éra byla charakteristická snahou o pragmatickou dohodu se státem.

**Restituce:** Dukovým největším politickým úspěchem bylo prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (2012), který zajistil ekonomickou nezávislost církve.
**Katedrála:** Ukončil spory o Katedrálu sv. Víta dohodou o společné správě se státem.
**Kardinál:** V roce 2012 byl jmenován kardinálem.

Závěr života (2022–2025)

Po uvolnění z úřadu pražského arcibiskupa v květnu 2022 se Dominik Duka stáhl do ústraní jako emeritní arcibiskup, ale zůstal veřejně činným.

Poslední roky a aktivity

I v pokročilém věku se věnoval publikační a pastorační činnosti.

Rok 2024: Aktivně publikoval na svém webu a připomínal výročí významných osobností, například 300 let od úmrtí architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela.
Rok 2025: V květnu spustil na sociálních sítích Arcibiskupství pražského sérii příspěvků o méně známých kapitolách církevní historie. V září 2025 podnikl svou poslední zahraniční cestu na Slovensko, kde při bohoslužbách akcentoval téma církve jako rodiny.

Nemoc a úmrtí

Dne 6. října 2025 podstoupil v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) v Praze náhlou a akutní operaci. Ačkoliv byl jeho stav krátce poté označen za stabilizovaný, došlo k následnému zhoršení zdravotního stavu. Dominik kardinál Duka zemřel v úterý 4. listopadu 2025 v ranních hodinách v ÚVN v Praze ve věku 82 let.

Pohřeb

Poslední rozloučení s Dominikem Dukou se konalo v sobotu 15. listopadu 2025. Zádušní mši v zaplněné Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha sloužil jeho nástupce, arcibiskup Jan Graubner, za účasti vatikánského legáta a nejvyšších představitelů státu. Pohřeb proběhl se státními poctami, čímž byla uctěna nejen jeho duchovní role, ale i jeho minulost politického vězně a nositele Řádu Bílého lva. Jeho tělo bylo následně uloženo do hrobky pražských arcibiskupů v nové části katedrály.

Odkaz a hodnocení

Dominik Duka zanechal v české církvi hlubokou stopu.

**Institucionální stabilita:** Je považován za architekta ekonomické samostatnosti církve po roce 1989.
**Společenská role:** V závěru života se stal ikonou konzervativní části společnosti. Kritizoval progresivní směry v církvi (např. německou synodální cestu) a varoval před oslabováním tradiční rodiny. Jeho blízké vztahy s prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem byly předmětem kritiky liberálnější části věřících, zatímco jiní oceňovali jeho vlastenectví a snahu o navrácení církve do veřejného prostoru.

V měsících následujících po jeho úmrtí (prosinec 2025 – leden 2026) proběhla série vzpomínkových bohoslužeb v diecézích, kde působil, a jeho digitální archiv byl zakonzervován jako svědectví o jeho teologickém myšlení.

Zdroje