Britský mandát Palestina

Rozbalit box

Obsah boxu

Britský mandát Palestina (anglicky Mandatory Palestine) byl geopolitický útvar, který existoval v letech 1920 až 1948 na území historické Palestiny. Vznikl po porážce Osmanské říše v první světové válce a byl svěřen Společností národů do správy Velké Británie. Cílem mandátu bylo spravovat území a připravit ho na budoucí samostatnost, avšak jeho existence byla od počátku poznamenána konfliktními sliby danými jak Arabům, tak Židům, což vedlo k rostoucímu napětí a nakonec k válce. Období mandátu je klíčové pro pochopení moderního izraelsko-palestinského konfliktu.

📜 Historie

🏛️ Vznik a pozadí

Během první světové války se Británie snažila získat podporu různých skupin proti Osmanské říši. To vedlo ke třem zásadním, avšak vzájemně si odporujícím slibům: 1. McMahon-Husseinova korespondence (1915–1916): Britové slíbili šarífovi z Mekky, Husajnovi ibn Alímu, vytvoření velkého nezávislého arabského státu výměnou za arabské povstání proti Turkům. Arabové věřili, že tento slib zahrnuje i Palestinu. 2. Sykesova–Picotova dohoda (1916): Tajná dohoda mezi Velkou Británií a Francií o rozdělení osmanských území na Blízkém východě na sféry vlivu. Palestina měla podle této dohody spadat pod mezinárodní správu. 3. Balfourova deklarace (1917): Britský ministr zahraničí Arthur Balfour v dopise lordu Rothschildovi, představiteli britské židovské komunity, vyjádřil podporu britské vlády pro „zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině“.

Po skončení války a pádu Osmanské říše bylo na mírové konferenci v Paříži rozhodnuto o vytvoření systému mandátních území. Na konferenci v San Remu v dubnu 1920 byl mandát nad Palestinou oficiálně svěřen Velké Británii, přičemž text mandátu zahrnoval i principy Balfourovy deklarace. Společnost národů mandát formálně ratifikovala v roce 1922 a v platnost vstoupil 29. září 1923.

🤝 Správa a raná léta (20. léta)

Prvním vysokým komisařem pro Palestinu se stal sir Herbert Samuel, britský politik a sionista. Britská správa nahradila vojenskou administrativu a začala budovat civilní instituce. Jedním z prvních administrativních kroků bylo v roce 1921 oddělení území na východ od řeky Jordán a vytvoření poloautonomního emirátu Transjordánsko (pozdější Jordánsko), které bylo vyňato z ustanovení o zřízení židovské národní domoviny.

Během 20. let pokračovala židovská imigrace, známá jako Třetí a Čtvrtá Alija, která přivedla do země desítky tisíc Židů, převážně z Polska a Ruska. To vedlo k rychlému rozvoji židovské komunity (tzv. Jišuv), zakládání nových osad, kibuců a rozvoji města Tel Aviv. Současně rostly obavy arabského obyvatelstva ze ztráty půdy a politického vlivu. Napětí přerostlo v násilnosti, jako byly nepokoje v Jaffě v roce 1921 a zejména masakr v Hebronu v roce 1929, kde bylo zabito 67 Židů.

🔥 Rostoucí napětí a Arabské povstání (30. léta)

Vzestup nacismu v Německu ve 30. letech vedl k Páté aliji, největší vlně židovské imigrace. Mezi lety 1933 a 1936 přišlo do Palestiny přes 170 000 Židů, což dramaticky změnilo demografickou rovnováhu. V roce 1936 tvořila židovská populace již téměř třetinu celkového obyvatelstva.

Tento vývoj vyvolal masivní odpor arabské populace, který vyvrcholil velkým arabským povstáním (1936–1939). Povstání začalo generální stávkou a brzy přerostlo v ozbrojený boj proti britské správě i židovským osadám. Britové povstání tvrdě potlačili za použití desítek tisíc vojáků. V reakci na krizi byla ustanovena Peelova komise, která v roce 1937 poprvé navrhla rozdělení Palestiny na dva státy – jeden židovský a jeden arabský, s mezinárodní zónou zahrnující Jeruzalém a Betlém. Židovské vedení plán neochotně přijalo, arabští představitelé ho kategoricky odmítli.

🌍 Druhá světová válka a Bílá kniha

V důsledku neúspěchu Peelovy komise a pokračujícího násilí vydala britská vláda v květnu 1939 tzv. Bílou knihu. Tento dokument zásadně změnil britskou politiku:

Omezil židovskou imigraci na 75 000 osob během následujících pěti let, poté měla být jakákoli další imigrace podmíněna souhlasem arabské většiny.
Omezil možnost Židů nakupovat půdu.
Slíbil vytvoření jednotného nezávislého palestinského státu do deseti let.

Bílá kniha byla pro sionistické hnutí obrovskou ranou, protože přišla v době, kdy Židé v Evropě čelili holokaustu a zoufale hledali útočiště. Během druhé světové války se situace v Palestině relativně uklidnila. Mnoho palestinských Židů i Arabů vstoupilo do britské armády. Byla zformována Židovská brigáda, která bojovala pod britským velením v Itálii.

💥 Konec mandátu a rozdělení (1945–1948)

Po válce se tlak na Británii obnovil. Statisíce židovských přeživších holokaustu se snažily dostat do Palestiny, ale Britové je v souladu s Bílou knihou zadržovali a internovali v táborech na Kypru. Židovské podzemní organizace – Hagana, Irgun a Lechi – zahájily ozbrojený boj proti britské přítomnosti. Mezi nejznámější akce patřil bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946, který provedl Irgun.

Vyčerpaná Británie, neschopná situaci zvládnout, se v roce 1947 rozhodla předat problém Palestiny nově vzniklé Organizaci spojených národů (OSN). OSN ustavila zvláštní výbor (UNSCOP), který doporučil rozdělení území. Dne 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění OSN Rezoluci 181, která navrhovala vytvoření:

Arabského státu
Židovského státu
Mezinárodního statusu pro Jeruzalém a jeho okolí (Corpus separatum)

Židovská agentura plán přijala, Liga arabských států a palestinští Arabové ho odmítli. Ihned po přijetí rezoluce vypukla v Palestině občanská válka mezi židovskými a arabskými silami. Britové postupně stahovali své jednotky a nezasahovali do bojů.

Poslední britský vysoký komisař opustil Palestinu 14. května 1948. Téhož dne odpoledne David Ben Gurion v Tel Avivu vyhlásil nezávislost Státu Izrael. Britský mandát oficiálně skončil o půlnoci. Následující den armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Iráku a Libanonu napadly nově vzniklý stát, čímž začala první arabsko-izraelská válka.

🌍 Geografie a administrativní dělení

Území mandátu zahrnovalo dnešní Izrael, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Jordánsko (do roku 1921). Na západě bylo ohraničeno Středozemním mořem, na severu francouzským mandátem Sýrie a Libanonu, na východě iráckým mandátem a Saúdskou Arábií a na jihu Egyptem.

Britská správa rozdělila Palestinu (západně od Jordánu) na několik administrativních distriktů, jejichž počet a hranice se v průběhu času měnily. V roce 1945 existovalo šest distriktů:

Galilejský distrikt (sídlo: Nazaret)
Haifský distrikt (sídlo: Haifa)
Samařský distrikt (sídlo: Náblus)
Jeruzalémský distrikt (sídlo: Jeruzalém)
Lydský distrikt (sídlo: Jaffa)
Gazský distrikt (sídlo: Gaza)

📊 Demografie

Demografický vývoj byl jedním z nejvýbušnějších aspektů mandátu.

V roce 1922, při prvním sčítání lidu, žilo v Palestině přibližně 757 000 obyvatel, z toho 83 000 Židů (11 %).
V roce 1947, na konci mandátu, se počet obyvatel odhadoval na 1 900 000, z toho asi 630 000 Židů (33 %).

Tento dramatický nárůst židovské populace byl způsoben především imigrací (alijot), zatímco arabská populace rostla hlavně díky vysoké porodnosti a zlepšení hygienických podmínek za britské správy. Obyvatelstvo bylo nábožensky i etnicky rozmanité, zahrnovalo sunnitské muslimy, různé křesťanské denominace, aškenázské a sefardské Židy, Drúzy, Čerkesy, Samaritány a komunitu Bahá'í.

🏛️ Politika a správa

V čele mandátní správy stál britský vysoký komisař, který měl téměř absolutní moc. Britové se pokusili vytvořit společné samosprávné orgány, jako byla Legislativní rada, ale tyto snahy ztroskotaly na neochotě Arabů spolupracovat v institucích založených na principech Balfourovy deklarace.

V důsledku toho se obě komunity organizovaly odděleně:

Židovská komunita (Jišuv): Vytvořila si propracovanou síť vlastních institucí. Židovská agentura fungovala jako de facto vláda, zastupovala Židy navenek a organizovala imigraci, osidlování a ekonomický rozvoj. Jišuv měl také vlastní parlament (Asefat ha-Nivcharim), výkonnou radu (Va'ad Le'umi) a ozbrojenou složku, Haganu.
Arabská komunita: Byla politicky méně organizovaná a roztříštěná mezi vlivné klany. Hlavním politickým orgánem byl Arabská vyšší komise, vedený muftím Jeruzaléma, Hadžem Amínem al-Husajním.

💸 Ekonomika

Během mandátu existovaly v Palestině dvě do značné míry oddělené ekonomiky.

Arabská ekonomika byla převážně zemědělská a tradiční, založená na pěstování obilí, oliv a citrusů.
Židovská ekonomika byla dynamičtější, založená na kapitálu ze zahraničí, moderních zemědělských metodách (kibucy a mošavy) a rozvíjejícím se průmyslu a stavebnictví, zejména v městech jako Tel Aviv a Haifa.

Britové investovali do infrastruktury, postavili silnice, železnice a modernizovali přístav v Haifě. V roce 1927 byla zavedena Palestinská libra, která byla pevně navázána na britskou libru.

legacy Dědictví a dopady

Britský mandát Palestina zanechal hluboké a trvalé dědictví, které přímo formovalo současný Blízký východ. Jeho nejdůležitějšími dopady jsou:

**Vznik Státu Izrael:** Mandát vytvořil politické a demografické podmínky, které umožnily vznik židovského státu.
**Palestinský uprchlický problém:** Válka v letech 1947–1949 vedla k exodu přibližně 750 000 palestinských Arabů, známému jako Nakba, a vytvořila problém uprchlíků, který trvá dodnes.
**Kořeny izraelsko-palestinského konfliktu:** Neschopnost Británie sladit protichůdné aspirace obou národních hnutí a neexistence dohodnutého řešení v době konce mandátu položily základy pro desetiletí trvající konflikt.
**Vytvoření hranic:** Hranice mandátní Palestiny se staly základem pro diskuse o hranicích v rámci řešení konfliktu, zejména tzv. Zelená linie z roku 1949.

Období britského mandátu je dodnes předmětem intenzivních historických debat a je interpretováno velmi odlišně izraelskou a palestinskou stranou.

🤔 Pro laiky

Představte si, že po velké válce (první světové) dostala Británie za úkol dočasně spravovat území dnešního Izraele a Palestiny. Problém byl v tom, že Britové slíbili dvěma různým skupinám protichůdné věci. Židům slíbili, že si zde mohou vytvořit "národní domov", a Arabům, kteří zde tvořili většinu, slíbili nezávislost. Během 30 let britské správy přicházelo do země stále více Židů, zejména kvůli pronásledování v Evropě. To vedlo k rostoucímu napětí a násilí mezi Židy a Araby. Každá skupina chtěla vlastní stát na stejném území. Británie si s tímto problémem nakonec nevěděla rady, a tak ho předala OSN. OSN navrhla území rozdělit na židovský a arabský stát. Židé souhlasili, Arabové ne. Když Britové v roce 1948 odešli, okamžitě vypukla válka. Výsledkem byl vznik státu Izrael a začátek dlouhotrvajícího izraelsko-palestinského konfliktu, který pokračuje dodnes.

Šablona:Aktualizováno