Bitva na Moravském poli

Bitva na Moravském poli
Datum	26. srpna 1278
Místo	pravý břeh řeky Moravy, mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen, Dolní Rakousy
Typ	středověká bitva, rytířské střetnutí
Výsledek	Drtivé vítězství římsko-uherské koalice, mocenský pád Přemyslovců a trvalý nástup Habsburků v rakouských zemích

Bitva na Moravském poli (v německé a rakouské historiografii odborně a geograficky přesněji označovaná jako Schlacht auf dem Marchfeld či Schlacht bei Dürnkrut und Jedenspeigen, v maďarštině pak jako Második morvamezei csata) představuje jeden z nejvýznamnějších, nejkrvavějších a z geopolitického hlediska naprosto nejurčujících vojenských konfliktů v celých středověkých dějinách střední Evropy. K tomuto osudovému střetnutí došlo v pátek 26. srpna 1278, na den svátku křesťanského mučedníka svatého Rufa. Bitevním prostorem se stala rozlehlá rovina ležící na pravém břehu řeky Moravy, vklíněná mezi tehdejší vesnice Dürnkrut (česky Suché Kruty) a Jedenspeigen, které se nacházejí na území dnešní rakouské spolkové země Dolní Rakousy, zhruba třicet kilometrů jižně od české státní hranice u města Břeclav.

V tomto masivním a brutálním jezdeckém střetnutí, jež představovalo absolutní vrchol taktiky těžké obrněné kavalérie 13. století, se proti sobě postavila vojska Českého království a jeho spojenců pod osobním velením mocného a sebevědomého přemyslovského panovníka Přemysla Otakara II. a naproti nim silná koaliční vojska Svaté říše římské a Uherského království, v jejichž čele stáli římský král Rudolf I. Habsburský a teprve šestnáctiletý uherský král Ladislav IV. Kumán. Jádrem celého sporu byl boj o takzvané babenberské dědictví – o nesmírně bohaté a strategicky klíčové alpské země, do kterých patřily Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko.

Bitva skončila drtivou a fatální porážkou českého krále. Sám Přemysl Otakar II., v dobových kronikách obdivně nazývaný „král železný a zlatý“, v líté řeži po zničení své tělesné stráže padl a jeho obnažené tělo bylo následně nepřáteli veřejně potupeno. Z geopolitického hlediska tato porážka znamenala absolutní konec hegemonie rodu Přemyslovců v alpském regionu a v Říši. Naproti tomu Rudolf I. Habsburský si tímto vítězstvím s konečnou platností zajistil vládu nad rakouskými zeměmi, čímž položil pevný územní a institucionální základ, na němž rod Habsburků následně vybudoval svou celosvětovou mocenskou dominanci, která přetrvala v různých státních formách až do roku 1918.

🌍 Geopolitická situace a mocenský vzestup Přemysla Otakara II.

Aby bylo možné pochopit důvody, které obě ohromné armády přivedly v parném srpnu roku 1278 na Moravské pole, je nezbytné analyzovat předchozí čtvrtstoletí středoevropských dějin. Od poloviny 13. století se České království nacházelo na absolutním vrcholu své ekonomické a vojenské moci. Přemysl Otakar II. těžil z obrovského nerostného bohatství, které mu plynulo ze stříbrných dolů ve městě Jihlava a z nově objevovaných ložisek po celém království. Tyto finanční prostředky (od nichž byl odvozen jeho přídomek „zlatý král“) mu umožňovaly budovat a vydržovat masivní oddíly těžce oděné rytířské jízdy („král železný“).

Expanze českého státu začala úmrtím vévody Fridricha II. Bojovného v roce 1246, jímž vymřel po meči mocný rod Babenberků. Přemysl Otakar II. si nárok na tyto uvolněné alpské země zajistil nejen vojenskou silou, ale také sňatkem s o třicet let starší dědičkou Markétou Babenberskou v roce 1252. Během několika let dokázal připojit Rakousy, část Štýrska, a po roce 1269 také Korutany a Kraňsko. Moc českého krále se tak rozprostírala od pohoří Krkonoše na severu až k pobřeží Jaderského moře na jihu. Současně si Přemysl Otakar II. budoval obrovskou prestiž na mezinárodním poli; zorganizoval dvě křížové výpravy proti pobaltským pohanům do Pruska, kde na jeho počest křižáci založili město Königsberg (Královec, dnešní Kaliningrad).

Přemyslovo obrovské impérium a jeho panovnická pýcha však vzbuzovaly narůstající strach, zášť a závist mezi říšskými kurfiřty (voliteli) i u papežské kurie. Říše se v té době nacházela v období takzvaného interregna (mezivládí), kdy chyběl silný a všeobecně uznávaný císař. Český král byl logickým a nejmocnějším kandidátem na tento trůn, ale právě jeho obrovská moc se mu stala osudnou. Kurfiřti odmítali podpořit vládce, který by jim dokázal autokraticky vládnout.

👑 Volba Rudolfa Habsburského a diplomatická válka

Zlomový a fatální moment nastal na podzim roku 1273. Říšští kurfiřti se sešli ve Frankfurtu nad Mohanem a zcela záměrně ignorovali kandidaturu českého krále. Místo něj dne 1. října 1273 zvolili za nového římského krále hraběte Rudolfa Habsburského. V té době byl Rudolf vnímán jako bezvýznamný, chudý a snadno manipulovatelný šlechtic z okraje říše (pocházel z území dnešního severního Švýcarska a jižního Německa).

Tento kalkul se ovšem ukázal jako naprosto mylný. Rudolf I. se okamžitě projevil jako nesmírně obratný, pragmatický a tvrdý politik. Ihned po své korunovaci si vytkl za cíl obnovit ztracenou moc římského panovníka, což vyžadovalo navrácení takzvaných odumřelých říšských lén (babenberského dědictví), která podle říšského práva po vymření rodu propadala zpět říši. Proto Rudolf I. vyzval Přemysla Otakara II., aby mu Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko vrátil. Přemysl tuto výzvu, jakož i samotnou Rudolfovu volbu, kategoricky a s opovržením odmítl. Na to Rudolf reagoval svoláním říšského sněmu do Norimberka, kde byla na podzim roku 1274 na českého krále za jeho neposlušnost uvalena takzvaná říšská klatba (Reichsacht), nejtěžší právní nástroj říše, který českého krále de facto postavil mimo zákon a zbavil ho všech práv a ochrany.

📉 První porážka a Vídeňský mír (1276)

Zatímco Rudolf mistrně budoval diplomatickou síť a zajistil si vojenské spojenectví s mladým uherským králem Ladislavem IV. Kumánem (čímž se obklopil spojenci na jihu i východě), situace českého krále doma prudce eskalovala v jeho neprospěch. Přemyslova tvrdá centralizační politika, zakládání královských měst a královských hradů omezovaly vliv staré a mocné rodové šlechty, což vedlo k otevřené vzpouře.

V roce 1276 vypukla proti českému králi rozsáhlá revolta jihočeské a rakouské šlechty, v jejímž čele stanul mocný rod Vítkovců reprezentovaný charismatickým Závišem z Falkenštejna a bratry z Rožmberka. Ve chvíli, kdy Rudolf s říšskou armádou na podzim 1276 vytáhl k Vídni, zjistil Přemysl Otakar II., že jeho vlastní zázemí je v rozkladu. Rakouská šlechta i vídeňští měšťané otevřeli římskému králi brány a česká domácí šlechta se vzbouřila. Přemysl, vědom si toho, že nemůže bojovat na dvou frontách, se musel pokořit. Dne 21. listopadu 1276 podepsal s Rudolfem Vídeňský mír, v němž se s těžkým srdcem vzdal všech svých alpských držav i Chebska a ponechal si pouze historické české země (Čechy a Moravu). Tento mír byl na ostrově na řece Dunaj zpečetěn slibem manželského spojení dětí obou rodů. Pro sebevědomého českého vládce šlo o ponížení, které nehodlal dlouhodobě tolerovat.

⚔️ Mobilizace a shromažďování armád (1278)

Během let 1277 a 1278 se ukázalo, že vídeňský mír byl pouze dočasným příměřím. Rudolf v čerstvě získaných zemích tvrdě vybíral daně a dosazoval do úřadů své věrné švábské spojence, což mezi tamním obyvatelstvem vzbuzovalo nespokojenost a část rakouské šlechty tajně žádala Přemysla o návrat. Přemysl mezitím v Čechách nekompromisně a brutálně potlačil vzpouru Vítkovců (zničil jejich hrady a nechal popravit Boreše z Rýzmburka). Na jaře 1278 se rozhodl, že získá ztracená území zpět silou.

V létě 1278 shromáždil český král u Brna obrovskou armádu. K české a moravské hotovosti se přidaly oddíly spřátelených knížat ze Slezska, žoldnéři z Míšeňska, Bavor a Polska. Celková síla Přemyslovy armády se historiky odhaduje zhruba na 25 000 až 30 000 mužů, z čehož podstatnou část tvořila neprostupná těžká jízda navlečená do železných kroužkových košilí (rytíři).

Rudolf I. reagoval s maximálním úsilím. Přestože mu říšská knížata (která se nechtěla války účastnit) příliš vojáků neposkytla a musel se spoléhat především na švábské a alpské žoldnéře, klíčovou roli sehrála asistence Uher. Uherský král Ladislav IV. Kumán přivedl z Uher nejen těžkou jízdu, ale především obrovské zástupy (až 5 000 až 8 000 jezdců) divoké a pohyblivé kumánské kavalérie. Kumáni byli kočovný kmen usazený v Uhrách, proslulý svými lukostřelci na rychlých stepních ponících, kteří bojovali nespoutanou taktikou obkličování a střelby za jízdy. Rudolfova armáda se tak počtem vyrovnala či dokonce mírně převyšovala vojsko české.

🗺️ Topografie bojiště a taktické plány

Česká armáda vytáhla v srpnu směrem na jih do Dolních Rakous a oblehla pohraniční hrad Drosendorf. V téže době se Rudolf a Ladislav přesouvali od Vídně na sever. K setkání obou masivních vojsk došlo v široké rovině poblíž vesnic Dürnkrut a Jedenspeigen. Prostor takzvaného Moravského pole, rovinatý a otevřený terén pokrytý z části srpnovým strništěm a prachem, poskytoval ideální podmínky pro srážku desítek tisíc jezdců.

Rudolf si byl plně vědom zničující průraznosti úderu české těžké jízdy. Jako obratný taktik proto vymyslel a prosadil bitevní plán, jenž ve středověké rytířské kultuře balancoval na samé hraně dobové cti a rytířských pravidel. Své vojsko i uherské spojence rozdělil do několika vojů (šiků). Avšak část své nejlepší těžké jízdy, přibližně padesát až šedesát elitních rytířů pod velením korutanského šlechtice Ulricha von Kapellen a Konráda ze Sommerau, nezařadil do přímé fronty. Tyto muže nechal utajit za terénní nerovností (podle některých zpráv za pahorkem či v lužním lesíku) na pravém boku předpokládané linie dotyku. Jejich tajným rozkazem bylo čekat na smluvený signál a ve chvíli, kdy budou česká vojska plně vázána v čelním boji, nečekaně a zákeřně vpadnout do pravého boku české armády. K ochraně proti střelám z luku si údajně kapellenovi muži uvázali do sedel kříže z větviček, aby se v bitevní vřavě vzájemně poznali.

Přemysl Otakar II. seřadil své mohutné vojsko tradičním středověkým způsobem do silných obdélníkových šiků připravených k drtivému frontálnímu průrazu. Pravému křídlu a zálohám údajně velel zkušený šlechtic a správce Štýrska Milota z Dědic.

🩸 Průběh krvavé bitvy (26. srpna 1278)

Ráno v pátek 26. srpna 1278, na den svatého Rufa, panovalo na Moravském poli extrémní srpnové horko. Obě armády stály proti sobě a po ranní mši a seřazení do šiků vydali velitelé rozkaz k zahájení boje.

Střetnutí otevřely divoké útoky uherské a kumánské lehké jízdy. Tisíce kumánských lučištníků se rychlým tryskem přiblížily k českým liniím, vypustily mračna šípů a před hrozícím protiúderem se bleskově stáhly (taktika takzvaného caracole). Ačkoliv šípy těžce zakutým českým rytířům nezpůsobovaly přímé a masové ztráty na životech, zraňovaly jejich koně a vyvolávaly v českých řadách zmatek, narušovaly pevnou formaci a neúměrně vyčerpávaly muže uvězněné v rozpáleném železném brnění.

Jakmile prvotní salva odezněla, došlo k hlavní srážce těžké jízdy. Oba valy ocelí obrněných jezdců do sebe narazily v centrálním sektoru bojiště. Nastala neuvěřitelně tvrdá, hlučná a krvavá sečná a bodná vřava, zvířený prach zcela zakryl bitevní pole. Boj muž proti muži (mêlée) trval nepřetržitě několik hodin. Česká těžká jízda si v čelním střetu vedla výborně a postupně začala protlačovat habsburské a uherské linie. Během tohoto střetu se dokonce sám jednašedesátiletý Rudolf I. Habsburský dostal do smrtelného nebezpečí. Český rytíř Heinrich von Rosenberg (nebo podle jiných pramenů gaskoňský rytíř v českých službách) proklál kopím Rudolfova koně. Římský král se zřítil do prachu pod kopyta útočících koňů, jen jeho těžké brnění a včasný zásah jeho dvořana Waltera von Ramschwag, který mu přivedl náhradního oře, zabránily jeho jistému ubití.

Kritický zlom bitvy, který zvrátil její výsledek z takřka jistého českého vítězství v drtivou prohru, nastal po třech hodinách vysilujícího boje. V okamžiku, kdy se česká ofenziva začala mírně rozpadat na drobnější souboje a muži bojovali s únavou a dehydratací, dal Rudolf signál utajené záloze. Šik Ulricha von Kapellena se vyřítil z úkrytu a s obrovskou kinetickou rychlostí vpadl z boku a zezadu přímo do zranitelného pravého křídla českého vojska.

Tento nečestný a nečekaný úder vyvolal na pravém křídle absolutní paniku. Česká sestava ztratila soudržnost. Pěší i jezdecké oddíly se v domnění, že je armáda obklíčena, daly na zoufalý a chaotický ústup. V prachu, horku a bez možnosti přeskupení se formovaný ústup změnil ve zničující útěk. Mnoho vojáků ve snaze spasit si život prchalo směrem k řece Moravě, kde stovky těžce oděných rytířů se svými koňmi utonuly v bahnitých vodách nebo byly pobity pronásledujícími Kumány.

☠️ Pád a potupa krále železného a zlatého

Na rozdíl od mnoha šlechticů, kteří bojiště opustili, se Přemysl Otakar II. rozhodl v bitvě setrvat. Podle očitých svědectví dobových kronik (Štýrský rýmovaný kronikář) se vrhl se zbytkem své osobní tělesné stráže přímo do nejhustší vřavy, aby podpořil hroutící se čelní útok. Byl však brzy izolován a obklíčen přesilou uherských a habsburských vojáků.

Smrt Přemysla Otakara II. byla krutá a brutální. Jeho kůň byl zabit a král se musel bránit pěšky. Podle pramenů krále obstoupila skupina jezdců, mezi nimiž byli patrně osobní nepřátelé a rakouští šlechtici, kterým v minulosti zkonfiskoval majetky nebo popravil příbuzné (často bývají jmenováni Berthold z Emmerbergu a Siegfried z Mahrenbergu). Tito muži krále odzbrojili, ztrhli mu přilbu a zasadili mu několik fatálních zranění. Moderní antropologický výzkum králových tělesných ostatků, který ve 20. století provedl na Pražském hradě profesor Emanuel Vlček, tuto historickou hypotézu exaktně potvrdil. Lebka krále nesla jasné stopy po masivní ráně těžkým sečným nástrojem (předpokládá se úder těžkým mečem, válečnou sekerou nebo halapartnou), která mu doslova rozetla střed čela až ke kořenu nosu a způsobila okamžitou smrt. Dále lebka vykazovala bodná poranění oka a temene.

Po smrti bylo chladnoucí královo tělo zcela oloupeno o bohatou zbroj, drahocenné oblečení a ponecháno obnažené v prachu a krvi ležet přímo na bitevním poli, kde bylo posměšně vláčeno a podle některých fám i pomočením zneuctěno. Teprve později byl mrtev král identifikován. Rudolf Habsburský, jenž z jeho smrti mohl jen profitovat, nechal královo tělo umýt a potupně jej odvezl do Vídně. Zde bylo mrtvé tělo nejmocnějšího Přemyslovce, jenž donedávna Vídni sám vládl, vystaveno na katafalku v minoritském kostele po dlouhých třicet týdnů, aby si každý občan tehdejší Evropy mohl být absolutně jist, že „železný král“ byl zničen. Teprve v roce 1279 byly královy ostatky převezeny na Moravu do Znojma a až v roce 1297 uložil jeho syn Václav II. jeho kosti k věčnému odpočinku na Pražský hrad do baziliky (dnešní katedrály sv. Víta).

🕵️ Mýtus o zradě Miloty z Dědic

Smrt jednoho z největších králů naší historie vyvolala v českém národě okamžitě potřebu nalézt viníka. Vznikla tak legenda o zradě české šlechty, která hluboce zakořenila do českého historického a literárního povědomí (od obrozeneckých románů až po divadelní hry a dílo kronikáře Dalimila). Hlavním obviňovaným se stal mocný moravský pán Milota z Dědic z rodu Benešoviců.

Podle této černé legendy měl Milota z Dědic v rozhodující fázi bitvy vydat svým záložním oddílům rozkaz k otočení a opuštění bitevního pole, čímž úmyslně způsobil smrt krále. Záminkou k této údajné zradě měla být msta za to, že král před časem nechal popravit Milotova bratra (či synovce) při šlechtickém povstání.

Moderní historická věda (zastoupená kapacitami jako byl Josef Šusta nebo současní medievisté) však tento zrádcovský mýtus naprosto a kategoricky vyvrací. Milota z Dědic bitvu nezradil. Jakmile zaznamenal drtivý a překvapivý boční úder Ulricha von Kapellena, pokusil se jako zkušený velitel o takzvaný záchranný taktický manévr. Nařídil svým oddílům, aby se stáhly, obloukem se otočily a pokusily se zabránit obklíčení napadeného českého křídla. Bohužel v nastalém zmatku, hluku, prachu a bez možnosti radiové komunikace vyhodnotily ostatní české oddíly tento složitý obrat Milotovy jízdy jako zpanikařený útěk. Tato dezinterpretace spustila v armádě obrovský dominový efekt děsu, po němž celá linie praskla a bitva byla nenávratně ztracena. Proti zradě svědčí i fakt, že vdova po králi, královna Kunhuta, Milotovi po bitvě i nadále plně důvěřovala a svěřovala mu důležité vojenské a politické úkoly při ochraně rozvráceného království.

⚖️ Důsledky a odkaz pro střední Evropu

Následky pátečního střetnutí u Suchých Krut zasáhly prostor střední Evropy jako politické zemětřesení.

Vítězný Rudolf I. Habsburský tímto triumfem de iure i de facto zachránil své císařské postavení a rodovou moc. Natrvalo si pojistil vládu nad Rakouskem, Štýrskem a Korutanskem. V následujících letech tyto země převedl z říšského vlastnictví přímo jako dědičné léno do majetku vlastního rodu. Bitva na Moravském poli tak otevřela brány 640 let dlouhé existenci a vzestupu dynastie Habsburků, která v roce 1526 ovládla i samotný český trůn a zanikla až na podzim 1918 po konci první světové války.

Pro České království znamenal srpen 1278 katastrofu nevídaných rozměrů. Království zůstalo bez dospělého panovníka; dědici a novému králi Václavovi II. bylo v té době pouhých sedm let. Vlády v Čechách se jako poručník zmocnil markrabě Ota Braniborský. Nastala éra historicky označovaná jako "zlá léta" nebo "Braniboři v Čechách". Cizí posádky pustošily zemi, zabavovaly úrodu, v zemi vypukl hladomor a celospolečenský teror, na jehož následky umíraly desetitisíce obyvatel. Mladý král Václav II. byl dokonce odvezen z vlasti jako rukojmí na hrad Špandava a do vlasti se vrátil až v roce 1283 po zaplacení obrovského výkupného. Přesto však zničené království prokázalo obrovskou rezilienci, neboť Václav II. dokázal během několika let zemi znovu ekonomicky oživit a vybudovat středoevropskou říši sahající tentokrát na sever k Baltu.

📊 Rozložení sil a vojenské statistiky

Tato kapitola poskytuje naprosto detailní a nevynechaný přehled známých čísel a velitelských formací, jež událost formovaly, i když pro období 13. století jsou veškeré prameny zatíženy určitou mírou dobové kronikářské nadsázky.

Tabulka 1: Velitelé a složení válečných koalic

Bojující strana	Hlavní vojevůdce	Sekundární velitelé	Národnostní složení nasazených jednotek
Česká koalice	Přemysl Otakar II. (Český král)	Milota z Dědic, Boreš z Rýzmburka (starší prameny ho uváděly chybně, popraven dříve), polská knížata Boleslav V. Stydlivý a Jindřich IV. Probus	Čeští rytíři a panská jízda, moravští těžkooděnci, slezští bojovníci, němečtí a polští žoldnéři, těžká pěchota, lučištníci a kopiníci z měst.
Římsko-uherská aliance	Rudolf I. Habsburský (Římský král)	Ladislav IV. Kumán (Uherský král), Meinhard II. Gorický, Albrecht I. Tyrolský, Ulrich von Kapellen	Rytíři z alpských zemí (Švábsko, Rakousy, Štýrsko), těžká uherská jízda, sikulská infanterie a extrémně mobilní oddíly asijských Kumánů (jízdní lučištníci).

Tabulka 2: Odhadované počty vojáků a ztráty na bojišti

Uvedená čísla reflektují kritické hodnocení moderních historiků (např. Vratislava Vaňka či Josefa Žemličky), jež upravilo staré mýtické počty středověkých análů, které hovořily o stovkách tisíc vojáků, na realističtější logisticky udržitelná čísla.

Zúčastněná armáda	Odhadovaný počet mužů ve zbrani (celkem)	Z toho těžká jízda (rytíři v železné zbroji)	Předpokládané ztráty (Mrtví a zranění po bitvě)
České vojsko	25 000 až 30 000 mužů	cca 1 000 těžkých jezdců a 5 000 lehkých jezdců	Těžké ztráty, odhadem 10 000 až 12 000 padlých a utonulých na útěku. Naprostá destrukce elity rodu.
Římská armáda (Rudolf I.)	10 000 až 15 000 mužů	cca 300 rytířů, 4 000 žoldnéřů v lehké zbroji	Mírné, stovky obětí. Těžkou krizi Rudolfova formace přežila díky zásahu z boku.
Uherská armáda (Ladislav IV.)	15 000 mužů	přes 5 000 až 8 000 kumánských jízdních lučištníků	Střední, avšak kumánské ztráty byly nízké vzhledem k jejich ústupové taktice po salvách šípů.

Tabulka 3: Časová osa událostí konfliktu v letech 1276–1278

Rok a měsíc	Zásadní událost vedoucí k bitvě
Říjen 1273	Volba hraběte Rudolfa Habsburského na římský trůn, jež vyvolala otevřené nepřátelství českého krále.
Listopad 1274	Říšský sněm v Norimberku vydává příkaz uvalit na Přemysla Otakara II. říšskou klatbu a zbavit ho práv k lénům.
Listopad 1276	Otevřená zrada české šlechty (Vítkovci) a rakouských leníků. Přemysl Otakar II. donucen bez boje podepsat ve stanu na Dunaji u Vídně ponižující Vídeňský mír a vzdát se Alp.
Červenec 1278	Český král formálně vypovídá Rudolfa Habsburského jako porušitele smluv a zahajuje masivní shromažďování vojska v Brně a táhne na Vídeň.
Srpen 1278	Obě armády dorazily na planinu mezi Dürnkrut a Jedenspeigen. Česká armáda vyčerpaně ustoupila od obléhaných tvrzí.
26. srpna 1278	Rozhodující bitva na Moravském poli. Porážka české strany. Osobní účast a hrdinná smrt krále železného a zlatého v boji proti přesile.

💡 Pro laiky

Zjednodušeně řečeno: Bitva na Moravském poli byla středověkou obdobou finálového souboje dvou těžkých vah, ve kterém se rozhodovalo o tom, kdo na stovky let ovládne samotný střed Evropy – a s ním bohatství a moc na kontinentu.

V jednom rohu pomyslného ringu stál náš český král Přemysl Otakar II., chlap jako hora s obrovskou armádou oděnou do těžkého železa. Proti němu stál podceňovaný, ale obrovsky vychytralý Rudolf Habsburský. Rudolf věděl, že v čelní férové srážce s českými rytíři prohraje. Proto použil taktický fígl, který tehdejší rytíři považovali za nečestný a podpásový. Zatímco jeho maďarští spojenci jezdili na ponících kolem Čechů a zasypávali je z dálky deštěm šípů, Rudolf nechal malou, ale elitní skupinku svých jezdců potichu schovat do lesíka za kopečkem na pravé straně.

Když se následně obě těžké a obrněné armády do sebe zaklesly a bojovaly několik hodin v neuvěřitelném srpnovém horku a prachu, všichni vojáci byli k smrti unaveni a dusili se ve vlastním potu a helmách. Přesně v tom okamžiku dal Rudolf skryté záloze v lese povel. Tito schovaní muži znenadání vyrazili a obrovskou silou nabourali přímo do boku nepřípravených českých oddílů. V té chvíli nastala u unavených českých vojáků obrovská panika, domnívali se, že jsou obklíčeni ze všech stran a celá armáda se v hrůze rozutekla a rozpadla. Náš český král odmítl utéct a statečně bojoval až do konce, kde byl v chumlu vojáků ubit sekerou a mečem do hlavy. Jeho smrt otevřela rodině vítěze – tedy rodu Habsburků – bránu k vládě, která následně trvala až do roku 1918.

Zdroje