Arnošt Lustig

Rozbalit box

Obsah boxu

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha – 26. února 2011 Praha) byl světově uznávaný český spisovatel židovského původu, scénárista a vysokoškolský pedagog. Jako jeden z mála autorů dokázal téma holokaustu zpracovat způsobem, který překročil hranice dokumentárního svědectví a stal se hlubokou existenciální analýzou lidské důstojnosti v mezních situacích.

Jeho životní příběh je kronikou 20. století: jako teenager přežil Terezín, Osvětim i Buchenwald, uprchl z transportu smrti, bojoval na barikádách během Pražského povstání, po válce se stal nadšeným novinářem a později jedním z nejvýraznějších hlasů československé nové vlny. Po roce 1968 žil v exilu v USA, kde se stal váženým profesorem na American University ve Washingtonu.

V roce 2026 si kulturní svět připomíná 100. výročí jeho narození. Rok 2026 byl vyhlášen rokem Arnošta Lustiga a pod názvem FestivAL100 probíhají mezinárodní oslavy koordinované jeho dcerou Evou Lustigovou, které propojují Prahu, Washington a další světové metropole. Lustigův odkaz je stále živý i díky prestižní Ceně Arnošta Lustiga, jejímž laureátem za rok 2024 se stal biochemik Jan Konvalinka.

🗓 Životopis

Dětství a dospívání v tieni hákového kříže

Arnošt Lustig se narodil v pražské Libni do rodiny malého obchodníka. Měl o rok starší sestru Hanu. Jeho dětství, které sám popisoval jako "obyčejné uličnické", skončilo vyloučením z reálky v roce 1941 z rasových důvodů. Učil se kůžedělníkem a krejčím, ale historie měla jiné plány.

Terezín (1942–1944): V listopadu 1942 byl transportován do ghetta Terezín. Zde se poprvé setkal s paradoxy života na hraně smrti – na jedné straně hlad a nemoci, na druhé straně intenzivní kulturní život a první lásky.
Osvětim-Birkenau (1944): Na podzim 1944 byl deportován na Východ. V Osvětimi prošel selekcí doktora Mengeleho, zatímco jeho otec Emil zde zahynul v plynové komoře (Arnošt mu ještě stihl ukrást brýle náhradou za rozbité, což později popsal v povídkách jako akt zoufalé lásky).
Buchenwald a útěk (1945): Z Osvětimi byl převezen do pracovního tábora Buchenwald. V dubnu 1945, během transportu smrti do Dachau, se mu podařilo spolu s kamarádem Jiřím Justicem uprchnout. Využili zmatku po náletu amerického hloubkového stíhače na lokomotivu.
Návrat do života: Ukrývali se v lesích a nakonec se dostali do Prahy. Lustig se navzdory vyčerpání a podlomenému zdraví okamžitě zapojil do Pražského povstání v květnu 1945, kde bojoval se zbraní v ruce.

Poválečná léta: Novinář a komunista

Po válce Lustig, stejně jako mnoho mladých přeživších, uvěřil, že komunismus je cestou, jak zabránit opakování hrůz fašismu. Vstoupil do KSČ a studoval žurnalistiku na Vysoké škole politických a sociálních věd.

Izrael (1948–1949): Jako zpravodaj Lidových novin a Zemědělských novin odjel do Palestiny pokrývat první arabsko-izraelskou válku. Zde se setkal se svou budoucí manželkou Věrou Weislitzovou, která sloužila v Haganě (a jejíž osud později inspiroval knihu Nemilovaná).
Rozhlasová éra a Ota Pavel: V 50. a 60. letech pracoval v Československém rozhlase a v týdeníku Mladý svět. Zde navázal hluboké přátelství se spisovatelem Otou Pavlem. Byli si blízcí nejen profesně, ale i osudově – oba židovského původu, oba poznamenaní válkou (i když Pavel byl mladší a v lágru nebyl), oba milovali humor jako obranu proti temnotě. Když Ota Pavel propadl duševní nemoci, Lustig byl jedním z mála přátel, kteří ho pravidelně navštěvovali v blázinci a vedli s ním dlouhé korespondence.
Filmová kariéra: V 60. letech pracoval jako scénárista na Barrandově. Podílel se na formování "československé nové vlny". Jeho povídky se staly předlohou pro filmy Jana Němce či Zbyňka Brynycha.

Rok 1968 a exil

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla Lustiga na dovolené v Itálii. Rozhodl se nevrátit. Po krátkém pobytu v Izraeli (kde se necítil bezpečně kvůli neustálým válkám a obavě o děti) a Jugoslávii (kde pracoval v záhřebském studiu Jadran) zamířil v roce 1970 do USA.

Americká kariéra: Usadil se ve Washingtonu, D.C. Od roku 1973 přednášel film a literaturu na prestižní American University. V roce 1978 zde získal profesuru.
Styl výuky: Jeho přednášky byly legendární. Neučil jen suchou teorii, ale "humanitu skrze příběhy". Americké studenty fascinoval svou bezprostředností, humorem a životní moudrostí přeživšího. Stal se jedním z nejoblíbenějších profesorů univerzity.

Návrat domů (1989–2011)

Po Sametové revoluci začal Lustig pendlovat mezi Washingtonem a Prahou, až se nakonec natrvalo vrátil do vlasti. V 90. letech se stal celebritou a miláčkem médií.

Playboy: V roce 1995 se stal šéfredaktorem české edice časopisu Playboy. Mnozí to nechápali, ale pro Lustiga to byl symbol svobody a oslava života ("Eros proti Thanatu"). Chtěl do časopisu dostat kvalitní literaturu, což se mu dařilo.
Závěr života: Až do své smrti byl neuvěřitelně aktivní. Psal, přednášel, rozdával rozhovory. Zemřel v únoru 2011 na Hodgkinovu chorobu (typ rakoviny mízních uzlin), s níž bojoval pět let.

📚 Literární dílo

Lustigovo dílo je monotematické, ale nikoliv jednotvárné. Celý život psal o holokaustu, ale zkoumal ho z různých úhlů. Jeho ústředním tématem není smrt, ale lidská důstojnost.

Charakteristika tvorby

Hrdinové: Často ženy, děti nebo staří lidé. Nejsou to typičtí hrdinové. Jsou vystrašení, ponížení, ale v rozhodující chvíli dokáží najít jiskru lidství.
Styl: Věcný, téměř reportážní, zbavený patosu. Lustig se vyhýbá moralizování. Popisuje brutální realitu lágru a nechává čtenáře, aby si našel morální stanovisko.
Psychologie: Zaměřuje se na psychiku oběti a kata. Zkoumá hranici, kdy se z člověka stává zvíře a naopak.

Klíčová díla

Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958): Prvotní povídkové sbírky. Jsou syrové, útržkovité, zachycují absurditu života v ghettu. Povídka Tma a duše je předobrazem jeho pozdějších románů.
Dita Saxová (1962): Psychologický román o dívce, která přežila lágr, ale nedokáže žít v poválečném světě. Je to studie o tom, že válka nekončí podpisem míru. Dita v Praze a Švýcarsku hledá smysl života, ale vnitřní prázdnota ji dožene k sebevraždě.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964): Lustigovo nejslavnější dílo, novela inspirovaná skutečnou událostí.
- Děj: Skupina bohatých amerických Židů je zadržena nacisty, kteří jim slibují výměnu za německé zajatce, pokud zaplatí. Je to cynická hra na kočku a myš. Hlavní postavou je krásná tanečnice Kateřina, kterou si nacisté "ponechávají". V závěrečné scéně před plynovou komorou, když si uvědomí podvod, vytrhne dozorci zbraň a zastřelí ho. Je to akt vzpoury – zemře, ale jako svobodný člověk.
Nemilovaná (1979): Deníková forma příběhu sedmnáctileté Perly, prostitutky v terezínském ghettu. Lustig zde otevírá tabuizované téma sexuality v lágrech. Perla prodává své tělo, aby přežila, a Lustig ji nesoudí, naopak ji vykresluje s hlubokou empatií.
Colette: Dívka z Antverp (1992): Román o lásce v Osvětimi. Příběh o tom, jak silná touha po druhém člověku může pomoci přežít i v pekle.

🎥 Filmové adaptace

Lustigova vizuální a dějová próza lákala filmaře. Sám vystudoval scenáristiku a na mnoha filmech se podílel.

Transport z ráje (1962): Režie Zbyněk Brynych. O životě v Terezíně před návštěvou Červeného kříže.
Démanty noci (1964): Režie Jan Němec. Jeden z vrcholů české kinematografie. Experimentální, téměř beze slov natočený útěk dvou chlapců z transportu. Film se soustředí na fyzický prožitek hladu, strachu a halucinací.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965): Televizní film režiséra Antonína Moskalyka.
Colette (2013): Výpravný koprodukční film Milana Cieslara. Ačkoliv byl komerčně úspěšný, kritika mu vyčítala přílišnou "hollywoodizaci" tématu.

🏆 Odkaz a ocenění

Cena Arnošta Lustiga

V roce 2011, krátce po jeho smrti, zřídila Česko-izraelská smíšená obchodní komora Cenu Arnošta Lustiga. Uděluje se každoročně jednomu z žijících českých občanů, který se příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot, jakými jsou odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost.

Laureáti: Mezi držitele patří Václav Malý, Dana Němcová, Karel Schwarzenberg, generál Petr Pavel (před zvolením prezidentem).
Aktuálně (2026): Laureátem za rok 2024 (vyhlášeným v říjnu 2025) je biochemik a popularizátor vědy Jan Konvalinka, oceněný za svou racionalitu a humanismus v době krizí.

FestivAL100 (2026)

Rok 2026 je rokem Arnošta Lustiga. Sto let od jeho narození si svět připomíná projektem FestivAL100.

Rozsah: Festival probíhá v deseti zemích světa.
Organizátoři: Nadační fond Arnošta Lustiga v čele s Evou Lustigovou, Památník národního písemnictví a Muzeum literatury.
Cíl: Nejde jen o vzpomínání, ale o aktualizaci jeho odkazu – humanismus v době nových válečných konfliktů a AI.

👶 Pro laiky

Kdo byl Arnošt Lustig?

Představte si kluka z Prahy, kterému v 15 letech vzali všechno – školu, domov, tátu i svobodu. Poslali ho do pekla (Osvětim), kde viděl věci, které by nikdo vidět neměl.
On to ale nevzdal. Utekl z vlaku, který ho vezl na smrt, a schovával se v lesích.
Po válce o tom začal psát. Ale nepsal nudné dějepisné knihy. Psal napínavé příběhy o lidech, kteří se v té hrůze snažili zůstat lidmi. Jeho nejslavnější kniha je o tanečnici, která sice ví, že zemře, ale rozhodne se vzít s sebou do hrobu i esesáka, který ji ponižuje.
Byl to veselý člověk. Miloval život, ženy, jídlo a vtipy. Říkal, že "život není to, co chceme, ale to, co máme". Učil v Americe, kde ho studenti zbožňovali, a nakonec se vrátil domů do Prahy.

✨ Citáty

„Člověk vydrží víc než zvíře, jen musí vědět proč.“
„Spisovatel je svědomím své doby. Když ne svědomím, tak alespoň vředem.“
„Láska je jediná věc na světě, kterou nelze nařídit ani zakázat.“
„Život je to, co máme, ne to, co bychom chtěli mít.“

Zdroje