Samizdat
Obsah boxu
Samizdat (z ruského сам – sám a издать – vydat) je termín označující způsob, jakým byla v zemích s totalitním režimem, zejména v bývalém Východním bloku, tajně a neoficiálně vydávána a šířena literatura, která nemohla být publikována oficiálně kvůli cenzuře. Jednalo se o klíčový nástroj disidentských hnutí a nezávislé kultury, který umožňoval obcházet státní kontrolu nad informacemi.
Samizdatová díla zahrnovala širokou škálu textů: od beletrie a poezie zakázaných autorů, přes politické eseje a manifesty, až po náboženské texty, historické studie a překlady zahraniční literatury. Proces výroby byl obvykle pracný a riskantní, nejčastěji se jednalo o přepisování na psacím stroji s použitím několika vrstev kopírovacího papíru. Vzniklé kopie se pak dále šířily v úzkém kruhu důvěryhodných osob.
📜 Historie
Pojem "samizdat" vznikl v Sovětském svazu jako ironická narážka na názvy oficiálních státních nakladatelství, jako byl například Gosizdat (Státní nakladatelství). Za autora termínu je považován ruský básník Nikolaj Glazkov v 40. letech 20. století.
🌍 Počátky v Sovětském svazu
Masivní rozvoj samizdatu v SSSR nastal po smrti J. V. Stalina a zejména po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy Nikita Chruščov odhalil část Stalinových zločinů. Toto období, známé jako Chruščovovské tání, přineslo dočasné uvolnění, ale mnoho témat zůstalo tabu. Právě v této době začali autoři jako Alexandr Isajevič Solženicyn nebo Boris Pasternak šířit svá díla, která nemohla projít oficiální cenzurou.
Jedním z klíčových momentů byl Proces se Sinjavským a Danielem v roce 1966, kdy byli dva spisovatelé odsouzeni za publikování svých děl na Západě (tzv. tamizdat). Tento proces vyvolal vlnu protestů a vedl k vytvoření prvních samizdatových periodik, jako byl například Chronika těkuščich sobytij (Kronika současných událostí), která dokumentovala porušování lidských práv v SSSR.
🇨🇿 Rozmach v Československu
V Československu existovaly formy neoficiálního šíření textů již dříve, ale skutečný boom samizdatu nastal až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následném nástupu normalizace. Zákaz publikování pro stovky autorů a zpřísnění cenzury vedly k vytvoření rozsáhlé sítě nezávislého publikování.
Československý samizdat se stal základem pro tzv. paralelní polis – nezávislou společnost s vlastní kulturou, vzděláváním a informačními kanály. Vznikly desítky samizdatových edic, z nichž nejznámější byly:
- Edice Petlice: Založena v roce 1972 Ludvíkem Vaculíkem. Stala se nejvýznamnější a nejrozsáhlejší samizdatovou edicí, vydala přes 400 titulů.
- Edice Expedice: Založena v roce 1975 manželi Václavem a Olgou Havlovými. Zaměřovala se na filozofické a esejistické texty.
- Kvart: Edice založená Janem Vladislavem, zaměřená na náročnější literaturu a překlady.
- Pražská imaginace: Vydávala především díla Egona Bondyho.
Kromě knižních edic vycházela i řada časopisů, například Lidové noviny (obnovené v samizdatu), kulturní revue Revolver Revue, undergroundový časopis Vokno nebo politicky zaměřený Infoch (Informace o Chartě 77).
⚙️ Techniky a metody výroby
Základním a nejrozšířenějším nástrojem pro výrobu samizdatu byl psací stroj.
- Přepisování: Text byl přepisován na psacím stroji. Mezi jednotlivé listy papíru se vkládaly kopírovací papíry (tzv. průklepové papíry). Tímto způsobem bylo možné vytvořit najednou přibližně 5 až 15 kopií, v závislosti na kvalitě papíru a síle úderu. První kopie byla nejčitelnější, poslední často téměř nečitelná.
- Vazba: Jednotlivé svazky byly často jednoduše svázány provázkem nebo sešity. Některé edice, jako například Edice Petlice, měly charakteristickou ruční vazbu, která jim dodávala unikátní vzhled.
- Fotografická cesta: Pro vzácné nebo obtížně dostupné texty se někdy používala metoda fotografování stránek a následného vyvolávání fotografií. Byla to nákladnější, ale přesnější metoda.
- Cyklostyl a jiné techniky: V pozdějším období, zejména v 80. letech, se začaly objevovat i pokročilejší techniky, jako byl cyklostyl (mimeograf), který umožňoval vytvořit desítky až stovky kopií. Tyto přístroje však byly pod přísnou kontrolou státu a jejich používání bylo velmi riskantní.
Distribuce probíhala formou "řetězu" – autor nebo vydavatel předal několik kopií svým přátelům a ti je dále půjčovali nebo opisovali pro další zájemce. Celý proces byl spojen s velkým rizikem, protože výroba a šíření "protistátních tiskovin" bylo trestným činem, za který hrozily domovní prohlídky, zabavení psacích strojů a v krajním případě i vězení. Státní bezpečnost (StB) se aktivně snažila tyto sítě rozkrývat a jejich aktéry perzekvovat.
💡 Význam a odkaz
Samizdat hrál klíčovou roli v udržení svobodného myšlení a kulturní kontinuity v obdobích nesvobody. Jeho hlavní přínosy byly:
- Uchování svobody slova: Umožňoval autorům publikovat díla, která by jinak nikdy nespatřila světlo světa.
- Vytvoření nezávislého informačního prostoru: Poskytoval alternativu k oficiální, státem kontrolované propagandě.
- Propojení disentu: Sloužil jako komunikační platforma pro opoziční skupiny a jednotlivce v rámci jedné země i mezinárodně.
- Zachování kulturního dědictví: Díky samizdatu byla zachována díla mnoha významných spisovatelů, básníků a myslitelů, kteří byli režimem umlčováni.
- Morální posila: Samotná existence samizdatu byla důkazem, že totalitní režim nemá absolutní kontrolu nad myšlením lidí a že odpor je možný.
Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ztratil samizdat svůj původní smysl. Mnoho děl, která dříve kolovala pouze v několika strojopisných kopiích, mohlo konečně vyjít v masových nákladech. Dnes je samizdat vnímán jako symbol intelektuálního a morálního odporu proti totalitě a jeho odkaz je připomínán v muzeích a specializovaných knihovnách, jako je například pražská knihovna Libri prohibiti, kterou založil Jiří Gruntorád.
📖 Pro laiky
Představte si, že vláda zakáže vaši oblíbenou knihu, film nebo hudbu. Nemůžete si ji koupit v obchodě, půjčit v knihovně ani o ní mluvit ve škole. Samizdat byl způsob, jak se lidé v komunistických zemích s takovou situací vypořádali.
Fungovalo to jednoduše, ale bylo to nebezpečné:
- Někdo vzal zakázanou knihu a začal ji přepisovat na starém psacím stroji.
- Mezi papíry vložil speciální "kopírovací" papíry (jako ty, co se dříve používaly na účtenky). Díky tomu nevznikl jen jeden originál, ale třeba deset kopií najednou.
- Těchto deset kopií pak tajně půjčil deseti spolehlivým přátelům.
- Každý z těchto přátel si knihu přečetl a buď ji půjčil dál, nebo ji sám začal přepisovat a vytvářet další kopie.
Tímto způsobem se zakázané myšlenky a příběhy šířily jako lavina mezi lidmi, i když to režim nechtěl. Bylo to takové "podzemní nakladatelství", které udržovalo svobodného ducha naživu v době, kdy svoboda oficiálně neexistovala. Za výrobu nebo i jen držení takové knihy hrozil lidem postih od tajné policie.
⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025