Mehmed IV.

Rozbalit box

Obsah boxu

Mehmed IV. (osmanskou turečtinou: محمد رابع, Meḥmed-i rābiʿ; 2. ledna 1642 – 6. ledna 1693), známý také pod přízviskem Avcı (Lovec), byl 19. sultán Osmanské říše. Jeho dlouhá vláda, trvající od roku 1648 do roku 1687, je jednou z nejdelších v historii dynastie. Jeho panování je charakterizováno dvěma odlišnými fázemi: počátečním obdobím stability a vojenských úspěchů pod vedením schopných velkovezírů z rodu Köprülü a pozdější fází katastrofálních porážek, které vyvrcholily neúspěšným obléháním Vídně v roce 1683 a následnou Velkou tureckou válkou, jež vedla k jeho svržení.

Mehmed IV. nastoupil na trůn jako šestiletý chlapec po sesazení a zavraždění svého otce, sultána Ibrahima I.. První léta jeho vlády byla poznamenána politickou nestabilitou a intrikami v harému, kde o moc soupeřily jeho babička Kösem Sultan a matka Turhan Hatice Sultan. Situace se stabilizovala až s nástupem velkovezíra Mehmeda Köprülüho v roce 1656, který zahájil éru, kdy říši fakticky spravovala dynastie schopných administrátorů. Během této doby říše dosáhla svých posledních velkých územních zisků v Evropě, včetně dobytí Kréty a zisku Podolí.

Zlom v jeho vládě nastal s ambiciózním pokusem velkovezíra Kary Mustafy Paši dobýt Vídeň. Porážka osmanských vojsk spojenými silami Polsko-litevské unie a Svaté říše římské odstartovala sérii vojenských neúspěchů, které vedly ke ztrátě rozsáhlých území, zejména v Uhrách. Nespokojenost v armádě vyústila v roce 1687 ve vzpouru, která donutila Mehmeda IV. abdikovat ve prospěch svého bratra Suleimana II.. Zbytek života strávil v domácím vězení v Edirne.

👑 Nástup na trůn v dětském věku

Mehmed se narodil v paláci Topkapi v Konstantinopoli jako syn sultána Ibrahima I. a jeho konkubíny ukrajinského původu, Turhan Hatice Sultan. Jeho otec, známý svou psychickou labilitou a extravagantním chováním, přivedl říši na pokraj kolapsu. V roce 1648 nespokojenost s jeho vládou vyvrcholila palácovým převratem vedeným janičáři a vysokými úředníky. Ibrahim byl sesazen a krátce nato uškrcen. Na trůn byl dosazen jeho teprve šestiletý syn Mehmed.

Vzhledem k nízkému věku nového sultána se moci ujaly ženy z císařského harému. Regentkou se stala jeho babička, mocná a zkušená Kösem Sultan, která již dříve vládla za své syny Murada IV. a Ibrahima I. Brzy se však dostala do konfliktu s Mehmedovou matkou, ambiciózní Turhan Hatice Sultan. Jejich boj o moc destabilizoval vládu na několik let. Tento konflikt skončil v roce 1651, kdy byla Kösem Sultan na příkaz Turhan Hatice zavražděna. Turhan se tak stala jedinou regentkou a jednou z nejmocnějších žen v osmanské historii. I přes její snahu byla říše stále v chaosu, sužována finanční krizí a neúspěchy v válce s Benátkami o Krétu.

🏛️ Éra velkovezírů z rodu Köprülü

Zlom nastal v roce 1656, kdy Turhan Hatice Sultan jmenovala do funkce velkovezíra stárnoucího, ale energického a nekompromisního Mehmeda Köprülüho Pašu. Ten přijal úřad pod podmínkou, že získá absolutní pravomoci a nebude se muset nikomu zodpovídat. S jeho nástupem začala éra, kdy říši fakticky spravovala dynastie velkovezírů z rodu Köprülü, která trvala více než dvacet let a přinesla Osmanské říši dočasnou stabilitu a obnovu moci.

Stabilizace říše

Mehmed Köprülü vládl železnou rukou. Brutálně potlačil veškerou opozici, popravil desítky tisíc nespokojených vojáků, úředníků i náboženských vůdců a obnovil disciplínu v armádě i státní správě. Provedl daňovou reformu a reorganizoval finance, čímž stabilizoval ekonomiku. Jeho tvrdé metody sice vyvolávaly strach, ale zároveň ukončily léta anarchie a obnovily autoritu centrální vlády.

Expanze a vojenské úspěchy

Po smrti Mehmeda Köprülüho v roce 1661 převzal úřad velkovezíra jeho syn, Fazıl Ahmed Paša, který byl stejně schopný jako jeho otec, avšak méně krutý. Pod jeho vedením dosáhla Osmanská říše posledních velkých vojenských úspěchů.

Válka s Habsburky (1663–1664): Fazıl Ahmed vedl úspěšné tažení do Uher, kde dobyl strategicky významnou pevnost Nové Zámky. Ačkoliv byla osmanská armáda poražena v bitvě u Mogersdorfu, následný Vasvárský mír byl pro Osmany překvapivě výhodný a potvrdil jejich zisky.
Dobytí Kréty (1669): Po 24 letech obléhání se Fazılu Ahmedovi podařilo konečně dobýt benátskou pevnost Heráklion (Candia), čímž byla završena osmanská kontrola nad Krétou.
Válka s Polsko-litevskou unií (1672–1676): Válka byla vyvolána spory o vliv na Ukrajině. Osmanská armáda pod osobním velením Mehmeda IV. a velkovezíra dobyla klíčovou pevnost Kamenec Podolský a přinutila Polsko-litevskou unii podepsat Bučačský mír, kterým Osmané získali oblast Podolí. Ačkoliv Poláci později smlouvu odmítli, většina územních zisků byla potvrzena.

⚔️ Velká turecká válka a obléhání Vídně

Po smrti Fazıla Ahmeda Paši v roce 1676 se velkovezírem stal jeho švagr Kara Mustafa Paša. Byl to ambiciózní a sebevědomý muž, který snil o tom, že překoná úspěchy svých předchůdců a dobude srdce habsburské monarchie – Vídeň.

Tažení na Vídeň (1683)

V roce 1683, s využitím protihabsburského povstání v Uhrách vedeného Imrichem Tökölym, shromáždil Kara Mustafa obrovskou armádu čítající přes 150 000 mužů a vytáhl na Vídeň. Sultán Mehmed IV. se tažení osobně neúčastnil, ale dal k němu souhlas. Město bylo od července do září 1683 obleženo a jeho pád se zdál nevyhnutelný.

Katastrofální porážka a její důsledky

Obráncům Vídně však přišla na pomoc mezinárodní armáda Svaté ligy, vedená polským králem Janem III. Sobieským. Dne 12. září 1683 v bitvě u Vídně utrpěla osmanská armáda drtivou porážku a byla nucena v chaosu ustoupit. Tato porážka se stala historickým zlomem. Zastavila osmanskou expanzi do Evropy a odstartovala dlouhý proces úpadku říše.

Rozzuřený Mehmed IV. nechal Karu Mustafu v Bělehradě popravit. Porážka u Vídně však povzbudila evropské mocnosti (Habsburská monarchie, Polsko-litevská unie, Benátská republika a později i Rusko) k vytvoření Svaté ligy a zahájení koordinovaného protiútoku, známého jako Velká turecká válka. V následujících letech Osmané utrpěli sérii drtivých porážek, ztratili Budín (1686) a většinu Uher, a byli poraženi v druhé bitvě u Moháče (1687).

🏹 Sultán lovec (Avcı)

Mehmed IV. získal své přízvisko Avcı (Lovec) díky své celoživotní vášni pro lov. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců, kteří trávili většinu času v konstantinopolském paláci, Mehmed preferoval pobyt v Edirne, které bylo blíže loveckým revírům na Balkáně. Často trávil měsíce na rozsáhlých loveckých výpravách, doprovázen tisíci dvořanů a vojáků.

Tato záliba měla i politický rozměr. Tím, že delegoval většinu státních záležitostí na své velkovezíry, umožnil vzestup schopných administrátorů z rodu Köprülü. Na druhou stranu byl kritizován za zanedbávání státnických povinností a lhostejnost k utrpení svých poddaných, zejména v dobách války a ekonomických potíží. Jeho odtrženost od centra moci v Konstantinopoli ho nakonec stála trůn.

📉 Pád a poslední léta

Série vojenských katastrof po roce 1683 vedla k obrovské nespokojenosti v armádě i mezi obyvatelstvem. Vojáci, kteří nedostávali žold a byli demoralizováni neustálými porážkami, se v roce 1687 vzbouřili. Armáda táhla na Konstantinopol a požadovala sultánovo sesazení. Tváří v tvář neodvratnému osudu se divan (státní rada) rozhodl Mehmeda IV. svrhnout.

Dne 8. listopadu 1687 byl Mehmed IV. sesazen a na trůn nastoupil jeho mladší bratr Suleiman II.. Mehmed byl spolu se svými syny uvězněn v paláci Topkapi a později převezen do Edirne. Zde strávil zbytek života v relativně pohodlném, avšak přísném domácím vězení. Zemřel přirozenou smrtí 6. ledna 1693 a byl pohřben v Nové mešitě v Konstantinopoli, v hrobce své matky Turhan Hatice Sultan.

👨‍👩‍👧‍👦 Rodina a potomstvo

Mehmedovou hlavní a nejoblíbenější manželkou (Haseki Sultan) byla Emetullah Rabia Gülnuş Sultan, původem Řekyně z Kréty. Porodila mu dva syny, kteří se později stali sultány:

Mustafa II. (1664–1703) – vládl v letech 1695–1703.
Ahmed III. (1673–1736) – vládl v letech 1703–1730, známý jako sultán Tulipánové éry.

Měl i několik dcer, z nichž nejznámější byly Hatice Sultan a Fatma Sultan, které byly provdány za vlivné státníky.

💡 Odkaz a hodnocení

Vláda Mehmeda IV. představuje paradoxní období osmanských dějin. Byla to éra posledního velkého vzepětí a územní expanze, následovaná začátkem nezvratného úpadku. Zatímco schopní velkovezíři z rodu Köprülü dočasně obnovili sílu a prestiž říše, sultánova pasivita a pozdější katastrofální rozhodnutí velkovezíra Kary Mustafy vedly k sérii porážek, z nichž se Osmanská říše již nikdy plně nevzpamatovala. Porážka u Vídně v roce 1683 je považována za klíčový moment, který změnil rovnováhu sil v Evropě a předznamenal postupné vytlačování Osmanů z kontinentu v následujících dvou stoletích. Mehmed IV. tak zůstává v historii zapsán jako sultán, za jehož vlády dosáhla říše svého největšího územního rozsahu, ale zároveň zahájila svůj definitivní ústup ze slávy.

🤔 Pro laiky

Sultán: Nejvyšší vládce Osmanské říše, podobně jako král nebo císař v Evropě. Měl absolutní politickou, vojenskou i náboženskou moc.
Velkovezír: Nejdůležitější ministr sultána, v podstatě předseda vlády. Často měl obrovskou moc a fakticky řídil stát.
Janičáři: Elitní pěší jednotky osmanské armády. Původně byli rekrutováni z křesťanských chlapců (systém devširme). Byli velmi disciplinovaní, ale postupem času se stali mocnou politickou silou, která často svrhávala sultány.
Harém: Soukromé, oddělené prostory v paláci určené pro sultána, jeho matku, manželky, konkubíny a děti. Byl to nejen rodinný prostor, ale i centrum politických intrik, kde ženy často ovlivňovaly chod říše.
Svatá liga: Vojenská aliance křesťanských států (především Habsburská monarchie, Polsko-litevská unie a Benátská republika), která byla vytvořena po porážce Turků u Vídně s cílem vytlačit Osmany z Evropy.

Šablona:Aktualizováno