Kchang-si
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Kchang-si (čínsky 康熙, pchin-jin: Kāngxī; 4. května 1654 – 20. prosince 1722), rodným jménem Süan-jie (玄燁), byl čtvrtým císařem mandžuské dynastie Čching a druhým císařem této dynastie, který vládl nad celou Čínou. Jeho vláda trvala 61 let, od roku 1661 do roku 1722, což z něj činí nejdéle vládnoucího císaře v čínské historii.
Jeho éra je považována za počátek zlatého věku dynastie Čching, známého jako "Prosperující éra Kchang-siho a Čchien-lunga" (康乾盛世, Kāng-Qián Shèngshì). Během své vlády potlačil rozsáhlá povstání, upevnil kontrolu nad celou Čínou, rozšířil říši na severu a západě, stabilizoval ekonomiku a podporoval umění a vědu. Kchang-si byl inteligentní, pracovitý a zvídavý panovník, který se zajímal o západní vědu a technologie, jež mu zprostředkovávali jezuitští misionáři na jeho dvoře.
📜 Život a vláda
👶 Raný život a nástup na trůn
Süan-jie se narodil v Pekingu v Zakázaném městě císaři Šun-č’ a jeho konkubíně, pozdější císařovně Siao-kchang-čang. Jeho otec zemřel na pravé neštovice v roce 1661, když bylo Süan-jiemu pouhých sedm let. Na trůn byl vybrán částečně proto, že již neštovice prodělal a přežil, což mu dávalo imunitu vůči této smrtelné nemoci, která sužovala dvůr.
Vzhledem k jeho nízkému věku byla ustanovena rada čtyř regentů, kteří měli vládnout jeho jménem. Nejvýznamnějšími z nich byli Sonin, Suksaha, Ebilun a především ambiciózní a mocichtivý Oboi. Oboi postupně odstranil své rivaly a soustředil veškerou moc do svých rukou, čímž se stal de facto vládcem Číny a představoval hrozbu pro mladého císaře.
💪 Konsolidace moci
Jak Kchang-si dospíval, stával se stále více nespokojeným s Oboiovou tyranií. Ve věku 14 let, v roce 1669, se rozhodl převzít moc. S pomocí své babičky, velké císařovny vdovy Siao-čuang, a skupiny mladých mandžuských šlechticů zinscenoval Kchang-si palácový převrat. Oboi byl lstí vylákán na audienci, kde byl zatčen mladými strážci, kteří předstírali, že jsou zápasníci. Byl obviněn z 30 zločinů a uvězněn, kde brzy zemřel. Tímto odvážným krokem Kchang-si plně převzal kontrolu nad vládou a zahájil svou osobní vládu.
⚔️ Vojenská tažení a expanze
Vláda Kchang-siho byla poznamenána řadou významných vojenských konfliktů, které upevnily a rozšířily hranice říše Čching.
Povstání tří vazalů
Největší vnitřní hrozbou jeho vlády bylo Povstání tří vazalů (三藩之亂, Sānfān zhī luàn), které vypuklo v roce 1673. Tři mocní čínští generálové, kteří pomohli Mandžuům dobýt Čínu – Wu San-kuej, Šang Kche-si a Keng Ťing-čung – vládli na jihu Číny jako prakticky nezávislí knížata. Když se Kchang-si pokusil omezit jejich moc, vzbouřili se. Povstání trvalo osm let a zpustošilo jižní Čínu. Kchang-si projevil mimořádnou strategickou zdatnost a odhodlání, osobně řídil vojenské operace a nakonec v roce 1681 povstání zcela potlačil. Toto vítězství bylo klíčové pro upevnění mandžuské nadvlády nad chanskou Čínou.
Dobytí Tchaj-wanu
Po porážce dynastie Ming uprchly zbytky loajalistů na ostrov Tchaj-wan, kde pod vedením Koxingy a jeho potomků založili Království Tung-ning. Tento režim představoval trvalou hrozbu pro pobřeží Čching. V roce 1683 vyslal Kchang-si námořní expedici pod velením admirála Š' Langa, která v bitvě u Pcheng-chu porazila tungningské loďstvo. Království kapitulovalo a Tchaj-wan byl poprvé v historii formálně připojen k čínské říši jako prefektura provincie Fu-ťien.
Války s Džúngarským chanátem
Na severozápadě čelil Kchang-si rostoucí moci Džúngarského chanátu, konfederace ojratských mongolských kmenů. Jejich vůdce, Galdan, se pokusil sjednotit Mongoly a ohrožoval čchingskou nadvládu nad Vnějším Mongolskem. Kchang-si vedl proti Galdanovi tři velká vojenská tažení (v letech 1690, 1696 a 1697), kterých se osobně účastnil. V rozhodující bitvě u Dzuunmodu v roce 1696 byla Galdanova armáda drtivě poražena. Galdan uprchl a následující rok zemřel. Tímto vítězstvím si říše Čching zajistila kontrolu nad Mongolskem.
Smlouva s Ruskem
Během Kchang-siho vlády docházelo k pohraničním střetům s expandujícím Ruským carstvím v oblasti řeky Amur. Po několika vojenských střetech, zejména u pevnosti Albasin, se obě strany dohodly na diplomatickém řešení. V roce 1689 byla podepsána Něrčinská smlouva, první smlouva mezi Čínou a evropskou mocností. Smlouva, na jejímž vyjednávání se podíleli jezuitští tlumočníci, stanovila hranici mezi oběma říšemi a na více než 150 let zajistila mír v regionu.
🏛️ Vnitřní politika a správa
Kchang-si byl mimořádně svědomitý a pracovitý administrátor. Každý den trávil hodiny čtením hlášení a zpráv z celé říše a osobně na ně odpovídal. Podnikl šest velkých inspekčních cest na jih Číny, aby se seznámil s podmínkami života svých poddaných a dohlédl na klíčové projekty, jako byla regulace Žluté řeky a Velký kanál.
Jeho fiskální politika byla konzervativní. Snížil daně a v roce 1712 vydal slavný edikt, kterým zmrazil daň z hlavy na tehdejší úrovni a prohlásil, že nikdy nebude zvýšena. Toto opatření, ačkoliv populární, vedlo v pozdějších letech k finančním problémům vlády.
✝️ Vztah ke křesťanství a spor o obřady
Kchang-si byl zpočátku velmi nakloněn jezuitům, kteří působili na jeho dvoře. Obdivoval jejich znalosti v oblasti astronomie, matematiky, kartografie a dělostřelectva. Jezuité jako Ferdinand Verbiest se stali jeho důvěrníky a poradci. V roce 1692 vydal Edikt tolerance, který povoloval šíření křesťanství v Číně.
Situace se dramaticky změnila během tzv. sporu o čínské obřady. Vatikán odsoudil jezuitskou praxi, která umožňovala čínským konvertitům nadále praktikovat tradiční obřady uctívání předků a Konfucia. Papežský legát Charles-Thomas Maillard de Tournon přijel do Pekingu a trval na tom, aby se čínští křesťané těchto zvyků vzdali. Kchang-si to vnímal jako arogantní vměšování do čínských záležitostí a urážku čínské kultury. V roce 1721 spor eskaloval a Kchang-si zakázal křesťanské misie v Číně.
👑 Problém nástupnictví a pozdní léta
Jedním z největších neúspěchů Kchang-siho vlády byla neschopnost zajistit hladké předání moci. Měl mnoho synů a jeho původně jmenovaný následník, korunní princ Jin-ženg, byl dvakrát jmenován a dvakrát sesazen kvůli svému nemorálnímu chování a pokusům o uzurpaci moci. To vedlo k intenzivním a nelítostným bojům mezi ostatními princi o nástupnictví.
Kchang-si zemřel v roce 1722. Na smrtelné posteli údajně jmenoval svého čtvrtého syna, Jin-čena, svým nástupcem. Jin-čen nastoupil na trůn jako císař Jung-čeng. Okolnosti jeho nástupu jsou však dodnes předmětem spekulací a někteří historici se domnívají, že mohl zfalšovat otcovu závěť.
🎨 Kultura a věda za vlády Kchang-siho
Kchang-si byl velkým patronem kultury, vzdělanosti a vědy. Sám byl zdatný kaligraf a student klasických textů. Na jeho příkaz byly sestaveny některé z nejvýznamnějších literárních a vědeckých děl čchingské éry:
- Slovník Kchang-si (康熙字典, Kchang-si c'-tien): Standardní čínský slovník, dokončený v roce 1716, který obsahoval více než 47 000 znaků a stal se referenčním dílem pro celé následující období.
- Pchej-wen jün-fu (佩文韻府): Masivní encyklopedie čínské literatury uspořádaná podle rýmu.
- Kompletní mapy císařské říše (皇輿全覽圖, Chuang-jü čchüan-lan-tchu): První komplexní atlas Číny vytvořený na základě moderních kartografických metod, na kterém pracovali jezuité.
Pod jeho patronací vzkvétala také výroba porcelánu, zejména modrobílého a barevného porcelánu zvaného famille verte. Císařské dílny v Ťing-te-čen produkovaly jedny z nejkvalitnějších keramických výrobků v čínské historii.
🏛️ Odkaz a hodnocení
Císař Kchang-si je všeobecně považován za jednoho z největších a nejschopnějších panovníků v dějinách Číny. Jeho 61letá vláda přinesla zemi dlouhé období míru, stability a prosperity po desetiletích válek a chaosu spojených s pádem dynastie Ming a mandžuským záborem. Upevnil moc dynastie Čching, rozšířil hranice říše do jejich moderního rozsahu a položil základy pro vrcholné období dynastie za vlády jeho vnuka Čchien-lunga.
Byl symbolem ideálního konfuciánského vládce – moudrého, pracovitého a oddaného blahu svého lidu. Jeho zvídavost a otevřenost vůči západní vědě byly v té době výjimečné. Jeho vláda však také zanechala problematické dědictví v podobě nevyřešené nástupnické otázky a zákazu křesťanství, který přispěl k postupné izolaci Číny od Západu.
🤓 Pro laiky
- Dynastie Čching: Byla to poslední císařská dynastie v Číně. Nezaložili ji Chanové (většinoví Číňané), ale Mandžuové, národ ze severovýchodu. Kchang-si byl Mandžu, ale plně přijal čínskou kulturu a konfuciánské principy vládnutí.
- Regentství: Když na trůn nastoupí dítě, nemůže samo vládnout. Místo něj vládne skupina dospělých, tzv. regentů. V případě Kchang-siho se jeden z regentů, Oboi, stal příliš mocným a mladý císař ho musel svrhnout, aby mohl skutečně vládnout.
- Spor o obřady: Velký kulturní střet. Jezuité v Číně byli tolerantní a dovolovali čínským křesťanům uctívat své předky, což je v čínské kultuře nesmírně důležité. Papež v Evropě to ale považoval za pohanství a zakázal to. Císař Kchang-si se urazil, že mu cizinec bude říkat, co je a co není správné v jeho vlastní zemi, a proto křesťanství omezil.
- Džúngarský chanát: Představte si je jako poslední velkou nomádskou říši ve stylu Čingischána. Byli to bojovní mongolští kočovníci, kteří ovládali obrovské území ve Střední Asii a byli hlavním vojenským soupeřem Kchang-siho na západě. Jejich porážka byla pro Čínu klíčová.