Anatolij Tarasov

Rozbalit box

Obsah boxu

Anatolij Vladimirovič Tarasov (rusky Šablona:Cizojazyčně; 10. prosinec 1918, Moskva – 23. červen 1995, Moskva) byl sovětský hokejový trenér a hráč, který je všeobecně považován za „otce ruského hokeje“.

Byl architektem sovětské hokejové školy, která od 60. let 20. století dominovala světovému hokeji. Společně s Arkadijem Černyšovem vytvořil trenérské duo, které dovedlo sbornou k devíti titulům mistrů světa v řadě (1963–1971) a ke třem zlatým olympijským medailím (1964, 1968, 1972).

Tarasov nebyl jen trenérem; byl teoretikem, inovátorem a nekompromisním diktátorem, který do hokeje zavedl prvky z bandy hokeje, fotbalu, a dokonce i baletu. Jeho tréninkové metody byly brutální, ale efektivní. V roce 1974 se stal prvním Evropanem uvedeným do Hokejové síně slávy v Torontu v kategorii budovatelů (Builders).

Mládí a sportovní kořeny

Anatolij se narodil v Moskvě v bouřlivém roce 1918, krátce po bolševické revoluci. O otce přišel velmi brzy a výchova tak ležela na bedrech jeho matky Jekatěriny Charitonovny, která pracovala jako švadlena. Vyrůstal v chudých poměrech poblíž nově budovaného sportovního komplexu Dynamo, což předurčilo jeho osud.

Od dětství prokazoval mimořádné vůdčí schopnosti. Jeho mladší bratr Jurij (který později tragicky zahynul při letecké havárii týmu VVS v roce 1950) na něj vzpomínal jako na přirozenou autoritu, která organizovala sportovní život v celé čtvrti.

Bandy hokej jako základ

Předtím, než se v Sovětském svazu rozšířil "kanadský hokej" (lední hokej s pukem), hrál Tarasov, stejně jako většina jeho vrstevníků, bandy hokej (hokej s míčkem na ledě velikosti fotbalového hřiště).

Vliv na taktiku: Právě z bandy hokeje si Tarasov odnesl důraz na přihrávku, bruslení v obloucích (místo severoamerického stylu "brzda-start") a držení míčku/puku.
Fotbalové myšlení: V létě hrál fotbal na vysoké úrovni. Fotbalové rozestavení a taktické vnímání prostoru později aplikoval na menší ledovou plochu.

V roce 1937 začal studovat na Vyšší trenérské škole při Moskevském institutu tělesné výchovy, což mu dalo teoretický základ pro jeho budoucí experimenty s lidskou fyziologií.

Hráčská kariéra a počátky kanadského hokeje

V roce 1946 se sovětské vedení rozhodlo oficiálně zavést a podporovat kanadský hokej (s pukem) s cílem dominovat na olympijských hrách. Tarasov byl jedním z vyvolených, kteří měli tento "nový" sport ovládnout a naučit ostatní.

Hrající trenér

Tarasov byl talentovaným útočníkem. Svou kariéru v kanadském hokeji spojil především s klubem VVS MVO Moskva (tým letectva, který spadal pod patronát Vasilije Stalina) a později s CDKA Moskva (předchůdce dnešního CSKA).

V prvních sezónách sovětské ligy (1946/1947) byl jedním z nejlepších střelců.
Vynikal zarputilostí a fyzickou kondicí, kterou převyšoval ostatní amatéry, kteří se hokej teprve učili.

V sezóně 1947–1948 převzal jako hrající trenér tým CDKA Moskva (dnešní CSKA). Tím začala éra, která neměla v historii týmových sportů obdoby. Tarasov na ledě působil až do roku 1953, kdy definitivně pověsil brusle na hřebík, aby se mohl plně věnovat trénování. Jeho hráčská statistika v lize činí přibližně 100 zápasů a 106 gólů, což svědčí o jeho ofenzivním talentu.

Budování Rudé mašiny: CSKA Moskva

Když Tarasov převzal plnou kontrolu nad CSKA, začal budovat laboratoř hokejové dokonalosti. Měl k dispozici neomezené zdroje armádního klubu – mohl si stáhnout (povolat do služby) jakéhokoli talentovaného hráče z celého Sovětského svazu.

Filozofie totálního hokeje

Tarasov neuznával hokej jako soubor individuálních akcí. Vnímal ho jako symfonii nebo šachovou partii. Jeho základní teze byly v přímém rozporu s tehdejším kanadským pojetím hry:

Puk nesmí stát: Hráč, který nemá puk, je důležitější než hráč s pukem, protože se musí uvolnit do volného prostoru.
Kolektivismus nad individualitu: Hvězda týmu není nic bez svých spoluhráčů. Tarasov dokonce trestal hráče za sobecké góly.
Univerzálnost: Obránci musí umět útočit a útočníci bránit. Tím předběhl dobu o několik desetiletí (koncept "total hockey").

Tři tréninky denně

Tarasov zavedl tréninkový režim, který hraničil s týráním. Jeho hráči trénovali třikrát denně, 11 měsíců v roce.

Ranní fáze: Atletická příprava, běh, posilování.
Odpolední fáze: Taktika na ledě, nácvik kombinací.
Večerní fáze: Hra, střelba, kondiční bruslení.

Hráči žili na tréninkové základně (báza) v Archangelskoje, odříznuti od rodin a vnějšího světa. Tarasov kontroloval každý aspekt jejich života, od jídelníčku až po dobu spánku. Tento systém "kasárenského hokeje" vyprodukoval fyzicky nejdokonalejší hokejisty světa.

Metody šílenství: Revoluce v tréninku

Tarasovovy tréninkové metody byly ve své době považovány za bizarní, ale výsledky umlčely všechny kritiky. Jeho přístup k fyzické přípravě neměl v hokeji obdoby a spíše připomínal výcvik speciálních jednotek.

Suchá příprava: Tarasov byl průkopníkem tzv. "suché přípravy". Tvrdil, že hokejista se tvoří v létě. Hráči běhali s pneumatikami přivázanými k pasu, házeli těžkými kameny (imitace střelby) a nosili se navzájem na zádech do strmých kopců.
Těžké puky: Aby zlepšil sílu zápěstí svých svěřenců, nechal vyrobit speciální ocelové kotouče, které vážily třikrát více než standardní puk. Hráči s nimi museli trénovat přihrávky a střelbu. Když pak v zápase dostali normální gumový puk, létal jim od hokejky jako pírko.
Hokejový balet: Tarasov studoval pohyb tanečníků Velkého divadla (Bolšoj těatr). Uvědomil si, že hokejisté jsou příliš strnulí. Zavedl cvičení na ledě i na suchu, která kopírovala baletní figury, aby zvýšil flexibilitu kyčlí a obratnost při změnách směru.
Emoční tlak: Součástí tréninku byl i psychický teror. Tarasov hráče úmyslně ponižoval, aby zlomil jejich ego a donutil je podřídit se kolektivu. Jeho oblíbeným rčením bylo: „Není těžké zemřít na ledě, těžké je na něm žít a vyhrávat.“

Tandem Černyšov–Tarasov (1958–1972)

Ačkoliv je Tarasov na Západě často vnímán jako hlavní trenér sovětské reprezentace ("sborné"), realita byla složitější. V roce 1958 vytvořil trenérskou dvojici s Arkadijem Černyšovem, trenérem konkurenčního Dynama Moskva.

Tato spolupráce fungovala na principu "hodný a zlý policajt", který byl pro úspěch týmu klíčový:

Arkadij Černyšov (Hlavní trenér): Byl klidný, diplomatický, vynikající stratég v obraně. Oficiálně byl hlavním trenérem on. Měl na starosti střídání a komunikaci s rozhodčími.
Anatolij Tarasov (Trenér/Asistent): Byl emotivní motor, ideolog, tvůrce ofenzivních taktik a motivátor. Vedl tréninky a určoval herní styl.

Společně vytvořili neporazitelnou dynastii. V letech 1963 až 1972 sovětská reprezentace pod jejich vedením neprohrála jediný velký turnaj.

9× Mistr světa v řadě (1963–1971)
3× Olympijský vítěz (Innsbruck 1964, Grenoble 1968, Sapporo 1972)

Anatomie útoku: Systém Tarasov

Tarasov zrušil tradiční pojetí útočných trojic a obranných dvojic jako oddělených jednotek. Vytvořil koncept Pětky (pětice hráčů), která fungovala jako jeden organismus.

Jeho nejslavnějším výtvorem v 60. letech byla formace:

Útočníci: Vladimir Vikulov – Viktor Polupanov – Anatolij Firsov
Obránci: Alexandr Ragulin – Viktor Kuzkin (často variováno)

Klíčovou postavou byl Anatolij Firsov, kterého Tarasov považoval za dokonalého hráče. Firsov měl jednu z nejtvrdších střel své doby a dokonale chápal Tarasovovy složité kombinační vzorce. Tarasov vymyslel systém, kdy se obránci aktivně zapojovali do útoku a křídla se stahovala dozadu, což mátlo soupeře zvyklé na statické rozestavení. Puk putoval mezi hráči naslepo, protože každý věděl, kde se jeho spoluhráč bude za vteřinu nacházet.

Incident z roku 1969: Vzpoura před Brežněvem

Tarasovova nekompromisní povaha a pocit neomylnosti vedly k jednomu z největších skandálů v historii sovětského sportu, který předznamenal jeho pád.

Dne 11. května 1969 se hrál rozhodující zápas o titul sovětské ligy mezi Tarasovovým CSKA Moskva a Spartakem Moskva. Zápas sledovala politická elita včetně generálního tajemníka Leonida Brežněva, který byl známým fanouškem CSKA (zatímco jiní členové politbyra fandili Spartaku).

Sporný gól a odchod z ledu

Ve třetí třetině, za stavu 2:1 pro Spartak, vstřelilo CSKA gól. Rozhodčí ho však neuznali, protože podle jejich názoru padl až po odpískání (časomíra na stadionu neodpovídala oficiálnímu času).

Tarasov, rozzuřený tím, co považoval za křivdu, nařídil svým hráčům odejít z ledu do šaten. Zápas byl přerušen na více než 30 minut. Celý Sovětský svaz sledoval v přímém přenosu prázdnou ledovou plochu. Byla to nevídaná urážka režimu a přítomného Brežněva.

Po dlouhém vyjednávání a tlacích z vládní lože se CSKA vrátilo na led, ale "vychladlí" hráči nakonec prohráli 1:3 a titul získal Spartak.

Následky

Trest byl okamžitý a tvrdý. Tarasovovi byl odebrán titul "Zasloužilý trenér SSSR" (později mu byl vrácen) a incident výrazně ochladil jeho vztahy s nejvyšším vedením strany. Ačkoliv zůstal u reprezentace až do roku 1972, jeho pozice už nebyla neotřesitelná. Tento moment ukázal, že Tarasovovo ego bylo větší než respekt k autoritám, což bylo v totalitním režimu nebezpečné.

Příprava na střet s Kanadou

Na přelomu 60. a 70. let byl Tarasov posedlý jedinou myšlenkou: porazit kanadské profesionály z NHL. Do té doby hráli Sověti na MS a ZOH pouze proti amatérům (byť kanadští amatéři byli velmi silní). Tarasov věděl, že skutečný test jeho "systému" přijde až proti nejlepším hráčům světa.

Začal studovat hru NHL, ačkoliv ji viděl jen zřídka na filmech. Přizpůsobil tréninky fyzické hře, kterou očekával od Kanaďanů. Paradoxně, když se v roce 1972 konečně dohodla legendární Série století (Summit Series), Tarasov už u kormidla nebyl.

Vyhazov před vrcholem

Po vítězství na ZOH v Sapporu 1972 (kde Sověti opět získali zlato) došlo k politickým intrikám. Oficiálním důvodem odchodu dua Černyšov–Tarasov bylo "omlazení trenérského štábu" a únava. Neoficiálně se spekuluje o tom, že Tarasov odmítl "remizovat" v posledním zápase proti ČSSR (což si přálo vedení výpravy z politických důvodů) nebo že jeho chování v Sapporu bylo opět příliš kontroverzní.

Na lavičku nastoupil Vsevolod Bobrov, Tarasovův dlouholetý rival. Pro Tarasova to byla životní tragédie. Architekt Rudé mašiny musel sledovat nejslavnější sérii hokejové historie (SSSR vs. Kanada 1972) pouze jako divák v hledišti. Viděl, jak jeho svěřenci – Valerij Charlamov, Boris Michajlov, Vladislav Treťjak – šokují svět hokejem, který on vymyslel, ale slízl smetanu někdo jiný.

Dědictví v krasobruslení: Taťjana Tarasovová

Tarasovův vliv se neomezoval pouze na lední hokej. Jeho posedlost tréninkem a biomechanikou pohybu nalezla uplatnění v dalším ruském národním sportu – krasobruslení. Jeho dcera, Taťjana Tarasovová, se stala nejslavnější krasobruslařskou trenérkou v historii (její svěřenci získali přes 40 zlatých medailí na MS a ZOH).

Anatolij na ni byl extrémně tvrdý. Když musela v 19 letech ukončit aktivní kariéru kvůli zranění ramene, otec jí řekl: „V rodině nestrpíme nikoho, kdo nic nedělá. Buď budeš studovat, nebo pracovat. Nechceme tady žádné invalidy.“ Toto drsné zacházení ji motivovalo stát se trenérkou.

Tarasov jí často radil s metodikou. Nutil její krasobruslaře (včetně Alexeje Jagudina) běhat se závažím a provádět hokejová cvičení na zvýšení výbušnosti, což bylo v krasobruslení revoluční. Říkalo se, že "ruská krasobruslařská škola stojí na hokejových nohách Anatolije Tarasova".

Zlatý puk (Zolotaja šajba)

Poté, co byl v roce 1974 odejit z CSKA (oficiálně odešel do důchodu, ale v podstatě byl vyštván novým vedením armády a nahrazen Konstantinem Loktěvem), našel si nový smysl života v práci s mládeží.

V roce 1964 založil turnaj Zlatý puk (Zolotaja šajba). Byla to masová soutěž pro neregistrované děti z ulice, škol a sídlišť.

Princip: Každý dvorek v SSSR si mohl založit tým a přihlásit se.
Rozsah: V dobách největší slávy se turnaje účastnily miliony dětí z celého Sovětského svazu.
Líheň talentů: Právě zde začínaly pozdější hvězdy jako Vjačeslav Fetisov, Vladislav Treťjak nebo Valerij Charlamov.

Tarasov věřil, že hokej musí být lidový sport, nikoliv jen zábava pro elitu. Osobně objížděl regionální finále, vybíral talenty a psal manuály pro učitele tělocviku, jak trénovat hokej na zamrzlých rybnících.

Podzim patriarchy (1975–1995)

Poslední dvě dekády života strávil Tarasov jako respektovaný, ale často ignorovaný "patriarcha". Psal knihy, přednášel na institutu tělesné výchovy, ale k velkému hokeji ho už nepustili.

Vztah s Viktorem Tichonovem

Tarasovovým ideologickým nástupcem (ačkoliv ne přímým) se stal Viktor Tichonov, který převzal CSKA a sbornou na konci 70. let. Vztah mezi těmito dvěma giganty byl chladný, až nepřátelský.

Tarasov (Romantik): Věřil v kreativitu, emoce, improvizaci a "umělecký dojem" ze hry. Hokej pro něj byl divadlo.
Tichonov (Pragmatik): Zavedl strojový, robotický systém hry na čtyři pětky, kde byla potlačena individualita ještě více než u Tarasova, ale chyběla ona "jiskra".

Tarasov Tichonovův styl veřejně kritizoval. Tvrdil, že Tichonov "zabil duši ruského hokeje" a udělal z hráčů jen kolečka v mechanismu. Tichonov naopak považoval Tarasova za starce, který nerozumí modernímu hokeji.

Knihy a teorie

Během důchodu napsal desítky knih, které se staly biblí pro trenéry po celém světě (včetně Severní Ameriky, kde byly tajně překládány). Mezi nejslavnější patří:

Hokejové taktiky (Hockey Tactics)
Cesta k mistrovství (Road to Olympus)
Ruský hokej

Jeho teoretické práce o intervalovém tréninku a periodizaci zátěže předběhly sportovní vědu o desítky let a dodnes se z nich čerpá nejen v hokeji.

Smrt a konec jedné éry

V 90. letech se Tarasovovo zdraví zhoršovalo. Trpěl následky extrémního životního stylu a stresu. V roce 1995 prodělal sérii zdravotních komplikací.

Anatolij Vladimirovič Tarasov zemřel 23. června 1995 v Moskvě ve věku 76 let. Jeho smrt znamenala symbolickou tečku za érou sovětské hokejové dominance, která se po rozpadu SSSR a odchodu hráčů do NHL začala hroutit. Je pohřben na Vagankovském hřbitově v Moskvě, vedle mnoha dalších ruských velikánů, včetně svého oblíbeného žáka Valerije Charlamova (který zemřel již v roce 1981).

Jeho náhrobní kámen zdobí jednoduchý, ale výmluvný nápis: "Učitel".

Tarasovovy citáty

Jeho rétorika byla směsí vojenského drilu a filozofie:

"Puk není ženská, nebude na tebe čekat."
"Chtěl jsem po svých hráčích, aby se na ledě usmívali. Protože hokej je radost. Ale oni se báli usmát, aby nedostali vynadáno."
"Kanadští profesionálové jsou jako dravé šelmy. Musíte být chytřejší, ne silnější."
"Soucit v tréninku je vraždou v zápase."

Trenérská bilance na velkých turnajích

Ačkoliv byl oficiálně často veden jako asistent Arkadije Černyšova, Tarasov měl na hru a přípravu týmu rozhodující vliv. Níže je přehled zlaté éry, na které se podílel.

Rok	Turnaj	Místo konání	Umístění	Role v týmu
1963	Mistrovství světa	Stockholm, Švédsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1964	Zimní olympijské hry	Innsbruck, Rakousko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1965	Mistrovství světa	Tampere, Finsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1966	Mistrovství světa	Lublaň, Jugoslávie	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1967	Mistrovství světa	Vídeň, Rakousko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1968	Zimní olympijské hry	Grenoble, Francie	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1969	Mistrovství světa	Stockholm, Švédsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1970	Mistrovství světa	Stockholm, Švédsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1971	Mistrovství světa	Bern/Ženeva, Švýcarsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)
1972	Zimní olympijské hry	Sapporo, Japonsko	1. místo	Trenér (s Černyšovem)

Pro laiky

Kdo byl Anatolij Tarasov a proč je tak důležitý? Představte si kombinaci Napoleona Bonaparte a choreografa baletu, který dostal za úkol trénovat hokejisty.

V dobách, kdy se hokej hrál stylem "nahoď puk a bež za ním", Tarasov vymyslel systém, kde si hráči přihrávali puk s přesností švýcarských hodinek, aniž by se na sebe museli podívat.

Je to člověk, který:

Stvořil "Rudou mašinu": Sovětský národní tým, který naháněl hrůzu celému světu a porážel soupeře dvoucifernými výsledky.
Změnil trénink: Zavedl drastické třífázové tréninky na suchu, které dnes (v mírnější formě) používají všichni, včetně hráčů v NHL.
Spojil umění a sport: Jako první si uvědomil, že hokej není jen o síle, ale o kráse pohybu. Nutil hokejisty dělat kotouly a baletní cviky.

Pokud sledujete moderní hokej, kde obránci útočí a útočníci brání (tzv. rotace postů), díváte se na dědictví Anatolije Tarasova.

Zajímavosti

Zpívání hymny: Tarasov nutil své hráče zpívat "Internacionálu" (a později sovětskou hymnu) před každým zápasem v kabině, aby v nich vybudoval patriotismus. Pokud někdo zpíval falešně nebo potichu, měl problém.
Nenávist k brankářům: Tarasov paradoxně moc nerozuměl brankářskému řemeslu. Legendární Vladislav Treťjak vzpomínal, že mu Tarasov nařídil: "Prostě tam stůj a umři, ale puk za tebe projít nesmí." Tréninky pro brankáře byly pod jeho vedením extrémně kruté (např. chytání stovek puků bez přestávky).
První Evropan v HHOF: Když byl v roce 1974 uveden do Hokejové síně slávy v Torontu, sovětské úřady mu nedovolily vycestovat, aby si cenu převzal. Cenu převzal zástupce ambasády. Tarasov se do Toronta osobně nikdy nepodíval.

Zdroje