Zemská kůra

-

Zemská kůra je nejsvrchnější, pevná slupka planety Země, tvořená z utuhlých hornin. Je součástí litosféry, která zahrnuje kůru a nejsvrchnější část zemského pláště. Od pláště je oddělena Mohorovičićovou diskontinuitou. Tvoří méně než 1 % objemu a 0,5 % hmotnosti Země. Její vznik se datuje do doby před 4,6 miliardami let.

Složení

Zemská kůra je tvořena různými druhy hornin, které se skládají z minerálů. V zemské kůře se nacházejí téměř všechny chemické prvky.

Chemické složení

Nejrozšířenějšími prvky v zemské kůře jsou kyslík (kolem 46–49 %) a křemík (kolem 26–28 %). Společně tvoří základní stavební jednotky většiny horninotvorných minerálů – silikátů. Dalšími významnými prvky jsou hliník (cca 8 %), železo (cca 4–5 %), vápník (cca 3–4 %), sodík, draslík a hořčík (každý kolem 2–3 %). Tyto osm prvků tvoří přibližně 99 % hmotnosti zemské kůry.

Horninové složení

Horniny tvořící zemskou kůru se dělí podle svého původu na tři hlavní skupiny:

Magmatické (vyvřelé) horniny: Vznikají tuhnutím a krystalizací magmatu nebo lávy. Tvoří asi 95 % objemu zemské kůry. Dělí se na hlubinné (žula) a výlevné (čedič).
Sedimentární (usazené) horniny: Vznikají usazováním a zpevňováním zvětralých úlomků starších hornin, chemickým srážením nebo z organických zbytků (vápenec, pískovec, jíl). Pokrývají většinu zemského povrchu.
Metamorfované (přeměněné) horniny: Vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních nebo i starších metamorfovaných hornin vlivem vysokého tlaku a teploty (mramor, rula, svor).

Dělení zemské kůry

Zemská kůra není všude stejná. Rozlišují se dva základní typy, které se liší svou tloušťkou, hustotou, složením a stářím.

Kontinentální kůra

Kontinentální kůra tvoří podklad kontinentů a jejich okrajových částí, tzv. kontinentálních šelfů. Je výrazně silnější než oceánská kůra, její průměrná tloušťka se pohybuje kolem 35–40 km, ale pod vysokými pohořími, jako jsou Himaláje, může dosahovat až 70–90 km. Má nižší hustotu (cca 2,7 g/cm³) a složitější, různorodější složení. Schematicky se dělí na:

Svrchní vrstva (granitová/žulová): Tvořena převážně žulami a rulami, bohatými na křemík a hliník (odtud starší označení sial).
Spodní vrstva (bazaltová/čedičová): Tvořena horninami bazaltového složení, bohatšími na křemík a hořčík (starší označení sima).

Hranice mezi těmito vrstvami se nazývá Conradova diskontinuita, která však není souvisle vyvinuta.

Oceánská kůra

Oceánská kůra tvoří dno oceánů a pokrývá asi 70 % zemského povrchu. Je podstatně tenčí, s průměrnou tloušťkou 5–10 km. Má vyšší hustotu (cca 3,0 g/cm³) a jednodušší, uniformní složení. Chybí jí granitová vrstva. Tvoří ji převážně čedič (bazalt), který vzniká utuhnutím lávy na středooceánských hřbetech. Oceánská kůra je v geologickém měřítku mladá; nejstarší části jsou z období jury, protože starší kůra je pohlcována zpět do pláště v procesu subdukce.

Dynamika kůry a desková tektonika

Zemská kůra spolu se svrchní částí pláště tvoří pevné litosférické desky. Tyto desky "plavou" na plastické vrstvě pláště zvané astenosféra. Teorie deskové tektoniky vysvětluje, že tyto desky jsou v neustálém pohybu, který je hnán konvekčními proudy v zemském plášti. Pohyb desek je pomalý, řádově centimetry za rok.

Na rozhraních litosférických desek dochází k nejvýznamnějším geologickým procesům:

Divergentní rozhraní: Desky se od sebe vzdalují. Na středooceánských hřbetech vystupuje magma a tvoří se nová oceánská kůra. Příkladem je Středoatlantský hřbet.
Konvergentní rozhraní: Desky se srážejí. Může docházet k subdukci, kdy je jedna deska (typicky hustší oceánská) podsouvána pod druhou a tavením zaniká v plášti. Tento proces je doprovázen intenzivní sopečnou činností, zemětřeseními a vznikem pásemných pohoří (Andy, Himálaj) a hlubokomořských příkopů.
Transformní rozhraní: Desky se pohybují podél sebe. Příkladem je zlom San Andreas.

Hranice s pláštěm

Spodní hranici zemské kůry tvoří výrazné geofyzikální rozhraní, které se nazývá Mohorovičićova diskontinuita (zkráceně Moho). Byla objevena v roce 1909 chorvatským geofyzikem Andrijou Mohorovičićem. Na této hranici dochází ke skokové změně rychlosti šíření seismických vln, což ukazuje na změnu hustoty a chemického složení hornin – přechod od kůry k hustším horninám zemského pláště. Hloubka Moho se pohybuje od 10–20 km pod oceány až po 90 km pod nejvyššími pohořími.

Význam

Zemská kůra je pro lidstvo životně důležitá. Je to prostor, na kterém žijeme a ze kterého čerpáme většinu zdrojů.

Zdroj nerostných surovin: V kůře se nacházejí ložiska ropy, zemního plynu, uhlí, rudných i nerudných surovin.
Základ pro život: Zvětráváním hornin na povrchu vzniká půda, která je základem pro zemědělství a suchozemské ekosystémy.
Formuje krajinu: Geologické procesy spojené s dynamikou kůry, jako je vulkanismus a vrásnění, vytvářejí rozmanité tvary zemského povrchu.

Zdroje

Šablona:Reflist

Kategorie