Zajatec
Obsah boxu
| Zajatec | |
|---|---|
| Kategorie | Vojenství, Mezinárodní právo, Společnost |
| Používá se pro | Osoba zadržená během konfliktu |
Zajatec je osoba, která byla zadržena, uvězněna nebo ovládána jinou stranou, obvykle během konfliktu, války nebo jako výsledek násilné akce. Termín se používá v několika kontextech, nejčastěji ve vojenském a právním.
Druhy zajatců
Ačkoli termín "zajatec" je obecný, v různých situacích má specifické významy a právní důsledky:
- Válečný zajatec (VZ): Toto je nejčastější a právně nejpřesněji definovaná kategorie. Jedná se o bojovníka (člena ozbrojených sil nebo domobrany), který padl do rukou nepřátelské strany během ozbrojeného konfliktu. Postavení válečných zajatců je upraveno Ženevskými úmluvami (především Třetí Ženevskou úmluvou o zacházení s válečnými zajatci), které jim zajišťují určitá práva a ochranu (např. zákaz mučení, právo na lidské zacházení, stravu, lékařskou péči a možnost komunikace s MVČK). Váleční zajatci by měli být po skončení nepřátelství propuštěni.
- Rukojmí: Osoba, která je zadržována za účelem donucení třetí strany (např. vláda, rodina) ke splnění nějakých požadavků. Zadržování rukojmích je podle mezinárodního práva teroristický čin a válečný zločin a je přísně zakázáno. Rukojmí nemají právní ochranu válečných zajatců a jsou vystaveni mnohem většímu riziku.
- Civilní zajatec (internovaný civilista): Civillista, který je zadržován (internován) ozbrojenou silou, obvykle z bezpečnostních důvodů během konfliktu, ale není bojovníkem. Jejich práva jsou chráněna Čtvrtou Ženevskou úmluvou, která zakazuje mučení a zaručuje lidské zacházení. Nejsou to vězni v pravém slova smyslu, ale jejich svoboda je omezena.
- Politický vězeň: Osoba zadržená a uvězněná státními úřady kvůli svým politickým názorům nebo aktivitám, které jsou v rozporu s vládnoucím režimem. Často jsou považováni za vězně svědomí, pokud se nedopustili násilí.
- Oběť únosu: Osoba, která byla unesena, často za účelem výkupné, politického zisku nebo násilí. Únosci se obvykle dopouštějí trestného činu a oběť není chráněna žádnými zvláštními mezinárodními úmluvami kromě obecných lidských práv.
Historický kontext
Praxe zajímání osob během konfliktů je stará jako civilizace sama. V starověku a středověku byli zajatci často zotročeni, popraveni nebo drženi za výkupné. S rozvojem mezinárodního práva a humanitárních principů se začaly objevovat snahy o regulaci zacházení se zajatci. Významným milníkem bylo přijetí Haagské úmluvy a později Ženevských úmluv, které stanovily podrobná pravidla pro zacházení s válečnými zajatci a civilisty v ozbrojených konfliktech.
Zacházení se zajatci
Mezinárodní humanitární právo klade velký důraz na lidské zacházení se všemi osobami, které se ocitly v moci nepřítele, ať už se jedná o bojovníky nebo civilisty. Základní principy zahrnují:
- Zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.
- Právo na dostatečnou stravu, pitnou vodu a lékařskou péči.
- Právo na komunikaci s rodinou a MVČK.
- Ochrana před násilím, diskriminací a propagandou.
Porušování těchto pravidel je považováno za válečný zločin.
Výměna a propuštění zajatců
Po skončení konfliktu nebo jako součást mírových dohod často dochází k výměně zajatců. Váleční zajatci by měli být repatriováni (vráceni do své vlasti) bez zbytečného odkladu po skončení aktivních nepřátelských akcí. V případě rukojmích je cílem jejich bezpečné propuštění, často výměnou za splnění požadavků únosců, což je však kontroverzní praxe.