Václav I.
Obsah boxu
| Václav I. | |
|---|---|
| Soubor:VaclavI Gelnhausen.jpg | |
| Václav I. na vyobrazení v Gelnhausenově kodexu | |
| Předchůdce | Přemysl Otakar I. |
| Nástupce | Přemysl Otakar II. |
| Dynastie | Přemyslovci |
| Otec | Přemysl Otakar I. |
| Matka | Konstancie Uherská |
| Manželka | Kunhuta Štaufská |
| Místo narození | Praha, České království |
| Místo úmrtí | Počaply u Berouna |
Václav I. (asi 1205 – 23. září 1253), v historiografii často označovaný přízviskem Jednooký, byl čtvrtý český král z dynastie Přemyslovců, který vládl v letech 1230 až 1253. Byl synem krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Jeho vláda představuje klíčové období přechodu českého státu od raného k vrcholnému středověku, charakteristické masivní kolonizací, zakládáním měst, rozvojem těžby stříbra a nástupem gotické kultury a rytířských mravů.
Do dějin se zapsal především úspěšnou obranou českých zemí během ničivého mongolského vpádu v roce 1241, kdy jeho strategické manévry odradily nájezdníky od plenění Čech. Ačkoliv byl v pozdějších letech často zastiňován slávou svého syna Přemysla Otakara II., moderní historie přehodnocuje jeho význam jako panovníka, který ekonomicky i kulturně povznesl České království na úroveň západních velmocí a připravil půdu pro velmocenský rozmach přemyslovského státu. Jeho panování bylo poznamenáno také dramatickou vzpourou šlechty a vlastního syna v letech 1248–1249.
🧬 Původ a dětství
Václav se narodil pravděpodobně v roce 1205 jako druhorozený syn krále Přemysla Otakara I., avšak jako první syn z jeho druhého, církevně plně legitimního manželství s uherskou princeznou Konstancií. Jeho starší nevlastní bratr Vratislav z prvního Přemyslova manželství s Adlétou Míšeňskou byl postupně z nástupnictví vytlačen, což souviselo s Přemyslovou snahou zajistit trůn pro potomky s prestižnějším rodokmenem.
Václav vyrůstal v prostředí, které se začínalo otevírat západním kulturním vlivům. Jeho sestra Anežka Česká (později svatořečená) a matka Konstancie měly na jeho výchovu a později i na jeho vládu značný vliv. Již v dětství se stal objektem dynastické politiky. V roce 1216 byl na sněmu českých předáků zvolen budoucím králem, čímž Přemysl Otakar I. fakticky zrušil starý princip seniorátu (vláda nejstaršího Přemyslovce) a nahradil ho principem primogenitury (dědičnost pro prvorozeného syna krále).
Korunovace za otcova života
K zajištění hladkého nástupnictví nechal Přemysl Otakar I. svého syna korunovat ještě za svého života. Slavnostní akt proběhl 6. února 1228 v chrámu svatého Víta v Praze. Korunovaci provedl mohučský arcibiskup Siegfried II. Václav se tak stal „mladším králem“ a spoluvládcem, ačkoliv reálnou moc držel pevně v rukou jeho otec až do své smrti v prosinci 1230.
👑 Počátky vlády a zahraniční politika
Samostatnou vládu nastoupil Václav I. po smrti otce v roce 1230. Zdědil zemi vnitřně stabilizovanou, s upevněným královským titulem potvrzeným Zlatou bulou sicilskou, ale obklopenou složitou mezinárodní situací.
Konflikt s Babenberky
Dominantou Václavovy zahraniční politiky byl dlouholetý a vyčerpávající konflikt s posledním vévodou z rodu Babenberků, Fridrichem II. Bojovným. Rakouský vévoda byl agresivním sousedem, který vyvolával spory s Uherskem, Bavorskem i Čechami. Václav I. zpočátku hájil zájmy císaře Fridricha II. Štaufského, který na rakouského vévodu uvalil říšskou klatbu. V roce 1236 vpadla česká vojska do Rakous a obsadila i Vídeň. Císař však Václavovy úspěchy využil pro sebe a nechal Vídeň spravovat jako říšské město, což Václava popudilo.
Tato diplomatická roztržka vedla k překvapivému obratu aliancí. Václav I. se smířil s Fridrichem Bojovným a zasnoubil svého prvorozeného syna Vladislava s Fridrichovou neteří Gertrudou. Tento sňatek měl Přemyslovcům zajistit nárok na rakouské dědictví po vymření Babenberků, což se v té době jevilo jako klíčový strategický cíl české politiky.
⚔️ Mongolský vpád (1241)
Jedním z nejdramatičtějších momentů Václavovy vlády byl vpád Mongolů (v dobových pramenech často nazývaných Tataři) do střední Evropy v roce 1241. Mongolská armáda pod vedením chána Bátú a vojevůdce Sübeteje drtila ruská knížectví a postupovala na západ ve dvou proudech – jeden směřoval do Polska a druhý do Uher.
Václav I. si jako jeden z mála evropských panovníků uvědomoval smrtelné nebezpečí. Nechal opevnit pohraniční průsmyky, urychleně opravovat hradby měst a shromáždil silné vojsko. Vyrazil na pomoc svému švagrovi, polskému knížeti Jindřichu Pobožnému.
Bitva u Lehnice a obrana Čech
K tragédii došlo 9. dubna 1241 v bitvě u Lehnice. Kníže Jindřich se neprozřetelně pustil do boje s Mongoly dříve, než dorazily české posily, které byly vzdáleny pouhý den pochodu. Polské vojsko bylo zmasakrováno a kníže Jindřich padl.
Když se Václav I. dozvěděl o porážce, okamžitě zastavil postup a zaujal obranné postavení v Kladském průsmyku a dalších strategických bodech, aby zabránil vpadnutí vítězných Mongolů do Čech. Mongolští zvědové zjistili, že české království je připraveno k obraně a disponuje silnou, nedotčenou armádou. Místo riskantního boje v hornatém terénu proti sevřeným šikům těžké jízdy se Mongolové rozhodli Čechy obejít. Protáhli přes Moravu (kde zpustošili nechráněný venkov a některá města, ale neúspěšně obléhali Olomouc) směrem do Uher, aby se spojili s hlavním vojem.
Václavova strategie tak uchránila Čechy před osudem Polska a Uher, které byly drasticky vypleněny. Tento úspěch posílil prestiž českého krále jako „štítu křesťanstva“ v očích současníků.
🌩️ Vzpoura syna a krize vlády
Po odeznění mongolského nebezpečí se Václav I. soustředil na zisk rakouských zemí. Po smrti Fridricha Bojovného v roce 1246 se jeho syn Vladislav stal nakrátko rakouským vévodou. Nadějná expanze však skončila Vladislavovou náhlou smrtí v lednu 1247. Tato událost krále hluboce zasáhla. Václav I. se stáhl do ústraní na své lovecké hrady (zejména Křivoklát a Zvíkov) a zanedbával vládní povinnosti.
Povstání Přemysla Otakara II. (1248–1249)
Nespokojená část šlechty, vedená rodem Vítkovců, využila královy pasivity a mladických ambicí jeho druhorozeného syna Přemysla Otakara II.. V červenci 1248 zvolili vzbouřenci mladého Přemysla „mladším králem“ (titul, který mu otec neudělil) a rozpoutali občanskou válku.
Václav I. se ocitl v kritické situaci, kdy ztratil kontrolu nad většinou země včetně Prahy. Projevil však nečekanou energii. Spojil se s oddíly ze severního Německa (v čele s Borešem z Rýzmburka) a využil své autority u části loajální šlechty a církve. Válka byla krutá a plenila zemi. Zlom nastal v roce 1249, kdy Václav vojensky ovládl situaci a oblehl syna v Praze.
Přemysl Otakar II. nakonec kapituloval. Otec ho donutil k pokořujícímu aktu, kdy musel v šatě kajícníka prosit o milost. Poté byl Přemysl krátce vězněn na hradě Přimda, zatímco hlavní strůjci vzpoury byli potrestáni popravami. Smíření otce a syna bylo křehké, ale vydrželo až do Václavovy smrti, přičemž Přemysl se následně soustředil na správu Moravy a zisk Rakous.
🏰 Zakladatelská činnost a ekonomika
Vláda Václava I. byla dobou obrovského hospodářského rozmachu, který fundamentálně proměnil tvář země. Král systematicky podporoval tzv. vnější kolonizaci – příchod osadníků (především z německých zemí) do dosud neobydlených pohraničních hvozdů.
Zakládání měst
Václav I. je jedním z největších zakladatelů měst v českých dějinách. Města zakládal jako oporu královské moci, centra obchodu a řemesel. Mezi nejvýznamnější lokace z jeho doby patří:
- V Čechách: Staré Město pražské (institucionalizace kolem roku 1230), Stříbro, Loket, Žatec, Litoměřice, Písek.
- Na Moravě: Brno, Olomouc, Jihlava, Přerov, Uničov.
Těžba stříbra
Za jeho vlády byla objevena bohatá ložiska stříbra v Jihlavě (kolem roku 1240). Stříbrná horečka přinesla královské pokladně obrovské zisky, které Václavovi umožňovaly financovat nákladnou politiku, stavby hradů i velkorysý dvůr. Jihlava se stala jedním z nejbohatších měst střední Evropy a bylo zde formulováno horní právo, které se stalo vzorem pro další regiony.
Hrady a kláštery
Pro zajištění obrany a správy země budoval Václav I. síť kamenných královských hradů. K nejznámějším patří Křivoklát, Zvíkov, Týřov nebo Bezděz (jehož výstavbu zahájil, dokončil ji syn).
Jako mecenáš církve podporoval především nové řády, které do Čech přicházely – Františkáni a Dominikáni. Zároveň pokračoval v podpoře cisterciáků. Společně s matkou a sestrou se podílel na založení kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova a významného Anežského kláštera v Praze.
🎭 Osobnost a kulturní vliv
Václav I. byl osobností plnou protikladů. Doboví kronikáři popisují jeho zvláštní psychické stavy, které moderní historici a lékaři někdy klasifikují jako projevy neurózy či specifické fobie.
- Strach ze zvonů: Král údajně nesnášel zvuk kostelních zvonů. Při jeho příjezdu do města musely zvony ustat, jinak u něj vyvolávaly silné bolesti hlavy a záchvaty zuřivosti.
- Zranění oka: Během mládí přišel při lovecké nehodě o levé oko, odtud přízvisko „Jednooký“.
- Rytířská kultura: Byl velkým obdivovatelem rytířství. Na jeho dvoře se konaly první rytířské turnaje v českých zemích (první doložený turnaj v roce 1230). Zavedl módu „minnesangu“ (dvorské lyriky) a hostil slavné německé básníky, jako byl Reinmar von Zweter nebo Walther von der Vogelweide. Václav I. tak otevřel Čechy německé dvorské kultuře, která ovlivnila životní styl české šlechty na další století.
Záliba v lovu a pobytu v hlubokých lesích (zejména na Křivoklátsku) byla pro něj často únikem před tíhou vládnutí, což mu někteří současníci vyčítali. Přesto v rozhodujících chvílích (Mongolové, vzpoura) prokázal rozhodnost a strategické myšlení.
👨👩👧👦 Rodina
V roce 1224 se oženil s Kunhutou Štaufskou (1200–1248), dcerou římského krále Filipa Švábského. Manželství propojilo Přemyslovce s mocným rodem Štaufů a přineslo na pražský dvůr vznešené chování a kulturní podněty.
Z manželství vzešlo pět dětí:
- Vladislav (1227–1247) – moravský markrabě a rakouský vévoda, zemřel předčasně.
- Přemysl Otakar II. (asi 1233–1278) – pozdější český král, „král železný a zlatý“.
- Božena (1229/1230–1290) – provdána za braniborského markraběte Otu III.
- Anežka Přemyslovna († 1268) – provdána za míšeňského markraběte Jindřicha Jasného.
- Neznámá dcera – zemřela v dětství.
Václav I. zemřel 23. září 1253 na svém dvorci v Počaplích u Berouna. Své srdce a vnitřnosti nechal údajně pohřbít v kostele Panny Marie v Počaplích, tělo bylo uloženo v královské nekropoli v chrámu sv. Víta. Později byly jeho ostatky přeneseny do Anežského kláštera, kde spočinul vedle své sestry sv. Anežky.