Toe Blake
Obsah boxu
Hector "Toe" Blake (* 21. srpna 1912, Victoria Mines – † 17. května 1995, Montréal) byl kanadský profesionální lední hokejista a trenér, který je považován za jednu z největších postav v historii NHL. Jeho jméno je synonymem pro úspěch. Během své kariéry získal celkem 11 Stanley Cupů – tři jako hráč a osm jako hlavní trenér týmu Montreal Canadiens.
Jako hráč byl Blake tvrdým, ale technicky zdatným levým křídlem, které tvořilo mozek legendární formace "Punch Line" s Mauricem Richardem a Elmerem Lachem. Jako trenér byl známý svým ikonickým kloboukem (fedorou), který nosil na střídačce, a schopností zvládat ega superhvězd. Je jediným trenérem v historii, který vyhrál pět Stanley Cupů v pěti po sobě jdoucích sezónách.
👶 Pro laiky
Toe Blake je pro Montreal Canadiens tím, čím je Sir Alex Ferguson pro Manchester United.
- Přezdívka: Přezdívku "Toe" (Prst na noze) získal už v dětství. Existují dvě verze: buď proto, že jeho mladší sestra neuměla vyslovit "Hector" a říkala mu "Hec-toe", nebo proto, že jako dítě hrál hokej v botách s vyztuženou špičkou. Později mu hráči říkali "The Old Lamplighter" (Stará lampa), protože často "rozsvěcoval" červené světlo za brankou.
- Dvojí kariéra: Je jedním z mála lidí, kteří byli absolutní špičkou jako hráči (nejužitečnější hráč ligy) a následně ještě lepšími trenéry.
- Krotitel Rakety: Maurice Richard byl nezvladatelný živel. Blake byl jediný člověk, kterého Richard respektoval a poslouchal. Bez Blakea by Richardova legenda možná nebyla tak velká.
🏒 Hráčská kariéra
Začátky a první titul s Maroons
Hector Blake se narodil v hornické oblasti v Ontariu a hokej se naučil hrát v drsných podmínkách severu. Jeho cesta do NHL vedla přes nižší soutěže, kde si vybudoval pověst neústupného bojovníka. Do NHL vstoupil v sezóně 1934–1935, nikoliv však v dresu Canadiens, ale jejich městských rivalů – Montreal Maroons. Hned ve své nováčkovské sezóně se ukázalo, že Blake je vítězný typ. Ačkoliv nehrál klíčovou roli v bodování, svou pracovitostí pomohl Maroons k zisku Stanley Cupu v roce 1935. Byla to ironie osudu, že svou sbírku trofejí začal v týmu, který o pár let později zanikl, zatímco on se stal legendou konkurenčních Canadiens.
Přestup k Canadiens a Hart Trophy
V roce 1936 byl vyměněn do Montreal Canadiens. Tým byl v té době v útlumu a hledal novou identitu. Blake se okamžitě stal lídrem. Nebyl nejrychlejším bruslařem na ledě, ale měl výjimečné hokejové IQ, skvělou střelu a nebál se chodit do míst, kde to bolí. V sezóně 1938–1939 dosáhl individuálního vrcholu. S 47 body ve 48 zápasech ovládl kanadské bodování (získal Art Ross Trophy) a byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem ligy (Hart Memorial Trophy). V té době to bylo o to cennější, že Canadiens jako tým nepatřili k absolutní špičce, takže Blakeův přínos byl naprosto zásadní.
Éra "The Punch Line"
Nejslavnější kapitola jeho hráčské kariéry se začala psát v sezóně 1943–1944. Trenér Dick Irvin hledal způsob, jak využít potenciál mladého a divokého Maurice Richarda. Rozhodl se k němu přiřadit zkušeného Blakea na levé křídlo a houževnatého centra Elmera Lacha. Vznikla "The Punch Line" (Úderná řada). Dynamika této formace byla dokonalá:
- Lach vyhrával vhazování, rozdával hity a posílal puky do jízdy.
- Richard byl zakončovatel, čistá energie a rychlost.
- Blake byl mozek a svědomí útoku. Uklidňoval hru, bránil, když se Richard zapomněl vpředu, a připravoval pozice.
Společně dovedli Canadiens ke Stanley Cupu v letech 1944 a 1946. Blake v těchto letech zažíval renesanci, pravidelně sbíral přes 50 bodů za sezónu a v roce 1946 dokonce získal Lady Byng Memorial Trophy pro nejslušnějšího hráče, což bylo u tak tvrdého hokejisty překvapivé, ale dokazovalo to jeho herní vyspělost.
Konec kariéry: Zlomená noha
Blakeova hráčská kariéra skončila náhle a bolestivě. V lednu 1948 v zápase proti New York Rangers narazil do mantinelu a utrpěl komplikovanou dvojitou zlomeninu nohy. Ve věku 35 let to znamenalo konec. Blake se pokoušel o návrat, ale noha se nikdy plně neuzdravila. Ukončil kariéru s bilancí 577 zápasů, 235 gólů a 292 asistencí. V té době ještě nikdo netušil, že jeho největší přínos pro Montreal Canadiens teprve přijde.
Krocení Rakety a zrození dynastie
Po ukončení hráčské kariéry se Toe Blake nevrhl okamžitě na trénování v NHL. Učil se řemeslu v nižších soutěžích, zejména v týmu Valleyfield Braves v lize QHL, kde prokázal, že má přirozenou autoritu a cit pro strategii. Jeho velká chvíle přišla v roce 1955. Montreal Canadiens se právě vzpamatovávali z "Richard Riot" a prohraného finále. Generální manažer Frank Selke cítil, že dlouholetý trenér Dick Irvin již ztratil kontrolu nad kabinou, a především nad hvězdným Mauricem Richardem. Selke potřeboval někoho, koho bude Richard respektovat. Volba padla na Richardova bývalého mentora a spoluhráče z útoku, Toe Blakea.
Blakeův přístup byl revoluční ve své jednoduchosti a psychologické prozíravosti. Místo aby s Richardem bojoval nebo se ho snažil změnit, dal mu důvěru. Jeho prvním velkým rozhodnutím bylo jmenování Maurice Richarda kapitánem týmu. Blake věděl, že Richardova soutěživost mu nedovolí tým zklamat, a kapitánské "C" ho donutí k větší disciplíně. Tento tah se ukázal jako geniální. Blake vytvořil v kabině prostředí "rodiny", kde se problémy řešily interně a tvrdě, ale navenek stál tým jednotně za svými hráči. Na střídačce se stal jeho poznávacím znamením elegantní plstěný klobouk (fedora), který nosil s noblesou, i když pod ním často skrýval emoce během vypjatých momentů zápasů.
Pět let absolutní nadvlády (1956–1960)
Hned v první sezóně pod Blakeovým vedením (1955–1956) se Canadiens proměnili v nezastavitelný stroj. Blake zavedl moderní tréninkové metody a podporoval ofenzivní choutky svých obránců, zejména Douga Harveyho, což bylo v té době nevídané. Výsledkem byl zisk Stanley Cupu hned v prvním roce. To však byl teprve začátek. Tým, který Blake vybudoval, disponoval neuvěřitelnou hloubkou kádru – v brance stál inovátor Jacques Plante, v obraně dominoval Harvey a v útoku zářili Jean Béliveau, Bernie "Boom Boom" Geoffrion, Dickie Moore a bratři Richardové.
Pod Blakeovou taktovkou vyhráli Montreal Canadiens Stanley Cup v letech 1956, 1957, 1958, 1959 a 1960. Pět titulů v řadě je rekord, který v NHL nebyl nikdy předtím ani potom vyrovnán a je považován za jeden z nejtěžších rekordů v profesionálním sportu vůbec. Blake dokázal udržet motivaci týmu, který už vyhrál všechno. Byl mistrem ve střídání formací a v nasazování správných hráčů ve správný čas. Když Maurice Richard v roce 1960 ukončil kariéru, mnozí předpovídali konec éry Canadiens, ale Blake dokázal tým přebudovat za pochodu.
Druhá éra a odchod na vrcholu
Po odchodu "Rakety" Richarda a výměně některých veteránů se Blake zaměřil na novou generaci v čele s Jeanem Béliveauem a Henrim Richardem. Přestože tým prošel krátkým obdobím přestavby, Blakeova vítězná aura nezmizela. V polovině 60. let vytvořil nový mistrovský tým, který vyhrál Stanley Cup v letech 1965 a 1966. Jeho schopnost adaptovat se na měnící se hokej byla obdivuhodná. Když se hra zrychlovala a stávala se taktičtější, Blake byl vždy o krok napřed.
Sezóna 1967–1968 byla jeho poslední. Liga se poprvé v historii rozšířila o šest nových týmů, což změnilo dynamiku soutěže. Blake, cítící únavu z třinácti let neustálého tlaku v "hokejovém kotli" Montrealu, oznámil, že po sezóně skončí. Jeho svěřenci mu připravili to nejlepší možné rozloučení. V play-off 1968 dokráčeli až do finále, kde porazili nováčka ze St. Louis a získali další pohár. Byl to Blakeův osmý Stanley Cup v roli trenéra. Poslední obraz Toe Blakea na lavičce Canadiens je ikonický – hráči ho zvedli na ramena a nesli ho s pohárem nad hlavou. Odešel jako šampion, s bilancí osmi titulů za třináct sezón.
Odkaz a závěr života
Po skončení kariéry zůstal Blake v organizaci Canadiens v poradní roli, ale záměrně se držel v ústraní, aby nestínil svým nástupcům. Jeho osm trenérských titulů zůstalo rekordem NHL až do doby, kdy ho překonal jeho vlastní žák a obdivovatel, Scotty Bowman (který však trénoval mnohem déle). Blakeova úspěšnost výher v základní části a play-off zůstává statistickou anomálií. Bohužel, závěr jeho života byl poznamenán Alzheimerovou chorobou. Když v roce 1995 zemřel, hokejový svět ztratil jednoho ze svých největších architektů. V Montrealu je dodnes uctíván nejen jako trenér, ale jako symbol zlatého věku, kdy Canadiens vládli světu.
📊 Trenérská statistika NHL
| Sezóna | Tým | Z | V | P | R | Body | Umístění | Play-off |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1955–56 | Montreal Canadiens | 70 | 45 | 15 | 10 | 100 | 1. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1956–57 | Montreal Canadiens | 70 | 35 | 23 | 12 | 82 | 2. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1957–58 | Montreal Canadiens | 70 | 43 | 17 | 10 | 96 | 1. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1958–59 | Montreal Canadiens | 70 | 39 | 18 | 13 | 91 | 1. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1959–60 | Montreal Canadiens | 70 | 40 | 18 | 12 | 92 | 1. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1960–61 | Montreal Canadiens | 70 | 41 | 19 | 10 | 92 | 1. v lize | Prohra v semifinále |
| 1961–62 | Montreal Canadiens | 70 | 42 | 14 | 14 | 98 | 1. v lize | Prohra v semifinále |
| 1962–63 | Montreal Canadiens | 70 | 28 | 19 | 23 | 79 | 3. v lize | Prohra v semifinále |
| 1963–64 | Montreal Canadiens | 70 | 36 | 21 | 13 | 85 | 1. v lize | Prohra v semifinále |
| 1964–65 | Montreal Canadiens | 70 | 36 | 23 | 11 | 83 | 2. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1965–66 | Montreal Canadiens | 70 | 41 | 21 | 8 | 90 | 1. v lize | Vítěz Stanley Cupu |
| 1966–67 | Montreal Canadiens | 70 | 32 | 25 | 13 | 77 | 2. v lize | Prohra ve finále |
| 1967–68 | Montreal Canadiens | 74 | 42 | 22 | 10 | 94 | 1. v divizi | Vítěz Stanley Cupu |
| Celkově | 914 | 500 | 255 | 159 | — | — | 8× Stanley Cup | |
Zdroje
- Kanadští lední hokejisté
- Kanadští hokejoví trenéři
- Hokejisté Montreal Maroons
- Hokejisté Montreal Canadiens
- Trenéři Montreal Canadiens
- Vítězové Stanley Cupu (jako hráč)
- Vítězové Stanley Cupu (jako trenér)
- Členové Hokejové síně slávy
- Držitelé Hart Memorial Trophy
- Držitelé Art Ross Trophy
- Držitelé Lady Byng Memorial Trophy
- Narození 1912
- Narození v Ontariu
- Úmrtí 1995
- Úmrtí v Montréalu