Teng Siao-pching

Teng Siao-pching
Celé jméno	Teng Siao-pching (pchin-jin: Dèng Xiǎopíng)
Datum narození	22. srpna 1904
Místo narození	Kuang-an, provincie S’-čchuan, Říše Čching
Datum úmrtí	19. února 1997
Místo úmrtí	Peking, Čínská lidová republika
Státní příslušnost
Povolání	komunistický politik, vojevůdce, státník, ekonomický reformátor
Aktivní od	1923
Aktivní do	1992

Teng Siao-pching (čínskými znaky 邓小平, pchin-jinem Dèng Xiǎopíng; 22. srpna 1904 Kuang-an – 19. února 1997 Peking) byl čínský komunistický politik, vojevůdce, státník a hlavní architekt rozsáhlých ekonomických reforem, které transformovaly hospodářství Čínské lidové republiky v závěru 20. století. Přestože nikdy formálně nezastával funkci prezidenta republiky ani generálního tajemníka vládnoucí strany s absolutními pravomocemi, byl od prosince 1978 do počátku devadesátých let nezpochybnitelným faktickým a nejvyšším vůdcem státu.

Jeho politická a profesní dráha kopírovala vývoj čínského komunistického hnutí v průběhu celého dvacátého století. Jako člen nejvyššího vedení se podílel na vítězství v občanské válce, následně byl však během takzvané Velké proletářské kulturní revoluce dvakrát politicky perzekvován a zbaven všech funkcí. K moci se definitivně vrátil po smrti Mao Ce-tunga. Pod jeho vedením Čínská lidová republika ukončila izolacionistickou politiku a zahájila masivní implementaci tržních mechanismů do socialistického systému (v rámci doktríny takzvaného socialismu s čínskými rysy). Současně s ekonomickou liberalizací však Teng Siao-pching udržel striktní autoritářský politický režim a monopol vlády jedné strany, což exaktně potvrdil nařízením vojenského a násilného potlačení studentských protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.

👤 Mládí, studium v Evropě a ideologické formování

Narodil se 22. srpna 1904 v obci Pchaj-fang nedaleko města Kuang-an v tehdejší čínské provincii S’-čchuan jako nejstarší syn do rodiny poměrně zámožného lokálního statkáře. Při narození dostal jméno Teng Sien-šeng, v průběhu raných školních let mu bylo jméno změněno na Teng Si-sien (jméno Siao-pching, znamenající „Malý mír“, přijal až později jako svůj stranický pseudonym). V roce 1919 začal studovat na nově otevřené přípravné škole ve městě Čchung-čching, která byla určena pro studenty plánující pracovní a studijní pobyty v Evropě.

Na podzim roku 1920, ve věku šestnácti let, odcestoval v rámci hnutí „Pilné práce a úsporného studia“ do Francie. V této zemi strávil následující čtyři roky, během kterých z finančních důvodů musel přerušit formální studium a nastoupit do dělnických profesí. Pracoval jako nekvalifikovaný dělník v hutních a strojírenských závodech, mimo jiné v automobilce Renault na předměstí Paříže, ve zbrojovce v Le Creusot nebo jako výrobce papírových květin či topič.

Dělnické prostředí a těžké pracovní podmínky ve Francii jej přivedly k levicovému radikalismu. Zde navázal kontakt s dalšími čínskými expaty, mezi nimiž figuruje budoucí premiér Čou En-laj. V roce 1922 vstoupil do Komunistické organizace čínské mládeže v Evropě a v roce 1923 se stal plnohodnotným členem tehdy se formující Komunistické strany Číny. Na počátku roku 1926 Francii opustil, aby unikl pozornosti tamní policie, a přesunul se do Sovětského svazu. Několik měsíců studoval politické vědy, leninismus a organizaci armády na Sunjatsenově univerzitě pracujících Východu v Moskvě. Do Číny se vrátil koncem roku 1926 jako profesionální komunistický revolucionář.

⚔️ Vojenská dráha a občanská válka (1927–1949)

Po návratu do vlasti sloužil jako politický komisař. Koncem dvacátých a počátkem třicátých let vedl sérii menších povstání proti centrální kuomintangské vládě v jižní provincii Kuang-si, přičemž tyto vojenské operace skončily taktickými nezdary. V roce 1931 byl na příkaz stranického vedení dočasně odvolán z velení a čelil první stranické důtce za údajnou dezerci z bojiště. Očištěn a rehabilitován byl následně díky intervenci vysoce postavených funkcionářů z moskevského křídla strany.

V letech 1934 až 1935 se aktivně zúčastnil takzvaného Dlouhého pochodu, ústupu čínské komunistické armády z provincie Ťiang-si na sever do provincie Šen-si. Během této roční vyčerpávající anabáze, kterou přežila z původních desítek tisíc vojáků pouhá desetina, si Teng Siao-pching vybudoval pevné vazby se samotným vůdcem Mao Ce-tungem.

Během druhé čínsko-japonské války (1937–1945) vykonával funkci politického komisaře 129. divize komunistické 8. pochodové armády. V této pozici těsně spolupracoval s vrchním velitelem a stratégem Liou Po-čchengem. Po skončení bojů s Japonským císařstvím se naplno rozhořela závěrečná fáze občanské války proti vojskům tehdejší Čínské republiky (pod velením generalissima Čankajška). Teng zastával funkci hlavního komisaře 2. polní armády, jež v roce 1948 sehrála určující roli v bitvě u Chuaj-chaj (jedné ze tří největších bitev čínské občanské války). Tato vojenská operace zničila jádro nacionalistických sil a komunistickým vojskům definitivně otevřela cestu na jih k obsazení řeky Jang-c’-ťiang. Po založení státu v říjnu 1949 převzal správu jako politický a armádní vůdce obrovského jihozápadního vojenského okruhu, spravující území s populací stovek milionů obyvatel.

📈 Politický vzestup a pády v éře maoismu

Generální tajemník (1954–1966)

V roce 1952 byl odvolán z regionálních postů a přesunut přímo do hlavního města Pekingu. Byl jmenován vicepremiérem a v roce 1954 se stal generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Číny, čímž se zařadil do úzkého a nejvlivnějšího jádra celostátního politbyra.

V polovině padesátých let zastupoval Čínu na mezinárodní scéně. Na přelomu padesátých a šedesátých let čínská ekonomika kolabovala v důsledku direktivní a katastrofální kampaně s názvem Velký skok vpřed, kterou inicioval Mao Ce-tung. Tento projekt masové kolektivizace a nereálných produkčních cílů vyvolal hladomor s exaktními odhady počtu obětí v řádech desítek milionů obyvatel. Po tomto selhání získal prostor k nápravě hospodářství Teng Siao-pching ve spolupráci s tehdejším prezidentem a hospodářem Liou Šao-čchim. Jejich krizová politika opustila utopické cíle a povolila návrat malých soukromých zemědělských políček k obživě rolníků. Tímto přístupem se Teng zapsal do dějin výrokem o pragmatismu: „Nezáleží na tom, jestli je kočka černá nebo bílá, pokud chytá myši, je to dobrá kočka.“

Kulturní revoluce a čistky

Jeho rostoucí ekonomický pragmatismus se dostal do přímého střetu s Mao Ce-tungovou dogmatickou koncepcí permanentního třídního boje. V květnu 1966 zahájil Mao hnutí pojmenované jako Velká proletářská kulturní revoluce. Kampaň měla za cíl fyzicky a psychicky zničit politické oponenty. Teng Siao-pching byl na podzim roku 1966 zbaven všech státních a stranických funkcí a v celostátním tisku byl oficiálně označen za „osobu číslo dva jdoucí po kapitalistické cestě“ (osobou číslo jedna byl určen Liou Šao-čchi).

Teng byl internován ve svém domově, absolvoval takzvaná shromáždění veřejné kritiky (struggle sessions), při kterých musel stát v předklonu a naslouchat křiku dorosteneckých Rudých gard. V roce 1969 byl i s rodinou vyhoštěn na venkov do jihočínské provincie Ťiang-si, kde byl nucen po dobu čtyř let pracovat jako řadový dělník a mechanik v továrně na výrobu traktorů a podrobovat se politické převýchově. Tato represe krutě postihla i jeho rodinu. Během zásahů Rudých gard v Pekingu byl jeho tehdy pětadvacetiletý nejstarší syn Teng Pchu-fang fyzicky týrán a následně donucen k pádu z okna vysokoškolských kolejí (z třetího nebo čtvrtého patra). V důsledku tohoto pádu, na nějž nebyla poskytnuta včasná a kvalitní lékařská péče, zůstal Teng Pchu-fang trvale paralyzován a doživotně upoután na invalidní vozík jako paraplegik.

Návrat a druhá izolace (1973–1976)

V roce 1973 dosáhl tehdejší premiér Čou En-laj rehabilitace a návratu Tenga Siao-pchinga do nejvyšší politiky k obnově chodu státu, ochromeného doznívající Kulturní revolucí. Znovu zaujal post vicepremiéra a de facto řídil vládu za nemocného Čou En-laje. Nicméně radikální levicové křídlo (známé jako Gang čtyř, vedené Maovou manželkou Ťiang Čching) jej považovalo za hlavní hrozbu pro své ideologické cíle.

V dubnu 1976, pouhé tři měsíce po úmrtí Čou En-laje, proběhly na náměstí Nebeského klidu statisícové pietní protesty. Vedení strany tento takzvaný incident označilo za kontrarevoluční. Radikální křídlo přesvědčilo slábnoucího Mao Ce-tunga, že za organizací protestů stojí Teng. Téhož měsíce byl podruhé oficiálně zbaven všech funkcí a umístěn do domácího vězení s přísným dozorem vojenské stráže. Záchranu mu poskytl pouze fakt, že Mao nařídil jeho fyzickou likvidaci zastavit, neboť uznával jeho minulé historické zásluhy.

👑 Nástup k faktické moci (1978)

Mao Ce-tung zemřel v září 1976. Bezprostředně po jeho smrti byl zatčen a odstaven z funkcí Gang čtyř, čímž radikální ideologie ztratila své hlavní představitele. Formálním nástupcem se stal Chua Kuo-feng, představitel kompromisního bloku, avšak nedisponoval strategickými ani armádními vazbami. V červenci 1977 byl Teng na žádost vojenských špiček a krajských funkcionářů opětovně a s definitivní platností rehabilitován a vrácen do funkce vicepremiéra a náčelníka generálního štábu.

Ke skutečnému politickému převzetí státní moci a změně režimu došlo během přelomového třetího plenárního zasedání 11. ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se konalo od 18. prosince do 22. prosince 1978. Na tomto fóru dokázal Tengův mocenský blok s konečnou platností marginizovat Chua Kuo-fenga, ačkoliv tento formálně zůstal ve státních funkcích dalších několik let. Zasedání oficiálně ukončilo éru permanentního třídního boje a deklarovalo posun zaměření na ekonomický rozvoj státu. Ačkoliv se Teng Siao-pching nestal státním prezidentem a vyhnul se funkci generálního tajemníka, ovládal Ústřední vojenskou komisi a tím plně určoval kurz státu a zahraniční i domácí politiku.

💰 Makroekonomické reformy a modernizace státu

Architektura hospodářských změn, sjednaná po roce 1978, představovala v komunistickém světě bezprecedentní posun, jehož cílem bylo uvolnit centrální byrokratické plánování a umožnit tržní iniciativu pod striktním politickým monopolem. Tyto reformy nesly označení Čtyři modernizace (čínská modernizace zemědělství, průmyslu, národní obrany a vědy i technologií).

Zemědělství a Zvláštní ekonomické zóny

První krok reforem spočíval v masivní demontáži neefektivních a rigidních lidových zemědělských komun. Byl zaveden takzvaný systém odpovědnosti rodinných smluv. Půda zůstávala formálně ve státním či družstevním vlastnictví, avšak jednotlivé rolnické domácnosti ji dostaly do dlouhodobého osobního pronájmu. Státu musely odevzdat dohodnutou výrobní kvótu za pevně stanovenou cenu, ale veškeré plodiny a maso vyprodukované nad tuto kvótu mohly legálně prodávat na volném trhu za libovolnou tržní cenu. Tento systém během několika let zajistil v zemi s obří populací absolutní potravinovou soběstačnost a odstranil hrozby hladomoru.

V průmyslovém sektoru zavedl strategický projekt takzvaných Zvláštních ekonomických zón (SEZ). Tyto geograficky přesně vymezené celky vznikaly primárně v jižních provinciích Kuang-tung a Fu-ťien (například město Šen-čen, ležící bezprostředně u hranic s kapitalistickým a tehdy britským Hongkongem). V těchto oblastech byly uplatňovány odlišné daňové a obchodní zákony, které zaručovaly zahraničním i kapitalistickým západním investorům ochranu majetku, nízké daně, repatriaci zisků a dostupnost masové, vysoce laciné čínské pracovní síly. Tento projekt okamžitě přitáhl globální automobilky, hutnictví i oděvní produkci a učinil ze zaostalých rybářských vesnic mezinárodní megapolis. Stát zároveň spustil cenovou reformu, v rámci které ve dvou oddělených systémech zrušil centralizované řízení cen většiny spotřebitelského a surovinového tovaru a převedl regulaci na zákony nabídky a poptávky na trzích.

Ekonomické proměny přinesly bezprecedentní nárůst tempa hospodářství. Pod Tengovým vedením čínské národní hospodářství vykazovalo celosvětově dominantní růst. Hrubý domácí produkt se v průměru zvyšoval ročním tempem o necelých 10 %, což v dlouhodobém a dvacetiletém horizontu způsobilo statistický úkaz bez obdob – vyvedlo stamiliony obyvatel z hranice extrémní venkovské chudoby do vznikající střední spotřebitelské třídy. Tento proces zajistil vládnoucí vrstvě komunistické strany novou společenskou legitimitu.

Politika jednoho dítěte (1979)

Nekontrolovatelný demografický růst čínské populace identifikoval Teng Siao-pching jako jeden z nejtěžších limitujících faktorů pro zvyšování budoucího životního standardu na hlavu obyvatele. Během předchozích tří dekád vzrostla populace státu skokově z původních necelých 550 milionů na bezmála miliardu obyvatel. V roce 1979 tak vláda vydala a s tvrdými sankcemi a s nucenými potraty do společnosti uplatnila opatření známé jako Politika jednoho dítěte. Ačkoliv existovaly výjimky pro příslušníky etnických menšin či venkovské rodiny s prvorozenými dcerami, tato plošná legislativní restrikce snížila nárůst čínské populace, ale současně připravila půdu pro masivní stárnutí obyvatel a sociální rozvrat, s nímž se ekonomika státu potýká v průběhu třetí dekády 21. století.

🌐 Mezinárodní politika a Hongkong

Tengova éra reforem vyžadovala ukončení diplomatické ostrakizace Číny, která pramenila ze snah kulturní revoluce. S cílem přilákat zahraniční kapitál a technologie podnikl sérii strategických dohod. Na přelomu ledna a února roku 1979 uskutečnil přelomovou diplomatickou návštěvu Spojených států amerických. Během této návštěvy podepsal s tehdejším americkým prezidentem Jimmym Carterem dokumenty znamenající plnou normalizaci bilaterálních diplomatických vztahů. Pro potřeby PR a k rozptýlení obav západních investorů se na texaském rodeu v Houstonu nechal na kameru fotit v nadměrném kovbojském klobouku a navštívil moderní výrobní podniky automobilky Ford a obří letecké linky výrobce Boeing i základnu NASA. Z těchto jednání pramenila následná dohoda na omezení amerických armádních záruk vůči ostrovnímu režimu na území státu Tchaj-wan.

Pro vyřešení územních sporů s Britským impériem a tehdejším portugalským státem vymyslel Teng Siao-pching koncepci mezinárodní ústavní zásady nazvané Jedna země, dva systémy. Tento politický a právní systém sliboval, že komunistická vláda v Pekingu plně garantuje kapitalistický, demokratický a na svobodném právním trhu založený sociální i hospodářský chod v oblastech určených k předání. V roce 1984 podepsal s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou čínsko-britskou společnou deklaraci, podle níž došlo dne 1. července 1997 k fyzickému a oficiálnímu předání území města Hongkong pod svrchovanost ČLR za přesně specifikovaných záruk autonomie po dobu minimálně 50 let. Analogická dohoda s Portugalskem sjednotila předání ostrovního území Macao z roku 1999. Sám Teng se přechodu měst do čínské zprávy nedožil. V únoru 1979 také vydal příkaz k zahájení útočné války proti Vietnamské socialistické republice (čínsko-vietnamská válka), z níž se armáda v důsledku těžkých logistických problémů do několika týdnů stáhla, avšak cíl demonstrace asijské síly vůči pronikání zájmů SSSR do Indočíny byl podle tehdejší administrativy naplněn.

🛡️ Masakr na náměstí Nebeského klidu (1989)

Ačkoliv Teng poskytl státu obrovskou a razantní míru ekonomické svobody, zásadně se v opozici zdráhal a naprosto zakazoval doprovázet tyto změny svobodami politickými. Kolem zdí demokracie se v Číně koncem 70. a 80. let zhromažďovala opozice požadující lidská práva. Proti nim Teng v březnu 1979 formuloval nedotknutelná pravidla označovaná jako "Čtyři základní principy": nutnost setrvat na socialistické cestě, udržení diktatury proletariátu, zachování neotřesitelné vedoucí úlohy Komunistické strany Číny a držení se ideologií marxismu-leninismu s Maovým dědictvím. V průběhu osmdesátých let systematicky odstavoval ze svých nejvyšších státních funkcí reformní lídry, jako byli expremiér a tajemník Čao C’-jang a ústřední tajemník Chu Jao-pang, když tito muži projevovali toleranci vůči uvolnění cenzury.

Katalyzátorem nejvážnější politické krize režimu se stalo náhlé úmrtí sesazeného Chu Jao-panga z dubna 1989. Otevřená celonárodní pieta za jeho životní dílo okamžitě přerostla v obrovské mnohatýdenní studentské a dělnické shromáždění namířené proti stranickému klientelismu, státní cenzuře a potlačování občanských svobod, přičemž těžištěm demonstrací s milionovou stálou účastí se stalo samotné centrum Pekingu, tehdejší Náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men). Po selhání ultimát vyhlásil stát ve městě v květnu 1989 přísné stanné právo.

Vrchní velení, tvořené Tengem z pozice předsedy státní Ústřední vojenské komise a osmičlenným klubem nejvyšších komunistických starších (tzv. Osm nesmrtelných), rozhodlo po tvrdých vnitrostranických roztržkách o násilném vojenském rozdrcení hnutí, přičemž exaktní odpovědnost za zásah proti vlastním civilním neozbrojeným obyvatelům nese ve velení bezprostředně sám Teng Siao-pching jako autorizátor úderu. K silovému vojenskému zásahu nasadila Čínská lidová osvobozenecká armáda desítky tisíc ozbrojených vojáků s plnou podporou obrněných vozidel pěchoty a bojových tanků, kteří v noci z 3. června a brzkých ranních hodinách 4. června 1989 prorazili civilní barikády do samého centra náměstí se střelbou do prostranství z automatických zbraní ostrými projektily. Počet zastřelených a koly tanků na náměstí a okolních ulicích usmrcených demonstrantů čínský stát dlouhodobě utajuje a oficiální publikované vládní údaje hovoří exaktně o 241 smrtelných zraněních, avšak deklasifikované svodky nemocničních ústavů a depeše z tehdejší britské i americké diplomatické komunity hovoří o řádově tisících mrtvých a několika dalších desítkách tisíc doživotně vězněných osob, z nichž část se ocitla v takzvaných pracovních lágrech pro převýchovu. Potlačení vedlo na několik let ze strany demokratického západního státního společenství k uvalení zbrojního a částečného ekonomického i technologického embarga vůči celé zemi, načež ze státu stáhly prostředky zahraniční peněžní instituce a vláda. Tento krveprolitý bod tvoří a v učebnicích představuje nejtemnější trvalé dědictví a skvrnu ve spojitosti s Tengovou státní a politickou kariérou.

🚶 Jižní cesta a závěr života

Po obrovském ekonomickém otřesu plynoucím z úderu a diplomatického distancování na jaře 1989 se v zemi silně projevila ortodoxní stalinistická tvrdá frakce strany usilující o zastavení reforem a návrat k dřívějšímu izolovanému systému hospodářství, k zastavení zakládání akciových burz s cennými papíry a trvalému státnímu monopolu. Teng oficiálně ze svých finálních a výkonných vedoucích pozic napříč vojenskou komisí rezignoval těsně po tragických událostech 1989, avšak v kuloárech a neoficiálních rezidencích působil jako konečná šedá eminence i v následujících pěti letech.

V prosinci 1991 pocítil v důsledku globálního zhroucení a zániku státu jménem SSSR i pádu Berlínské zdi historickou paralelu nutící k posunu. Aby ochránil a s ohledem do budoucna znovu resuscitoval uvízlé a zadrhnuté čínské reformy, provedl tehdy 87 let starý muž strategickou mediální "inspekci". Od ledna do února v roce 1992 na speciálním soukromém vlaku fyzicky projel jih státu během inspekční tzv. Cesty na jih (Nan-sün). Prováděl zastávky se setkáními v ekonomických centrech (převážně ve městech Wuchang, obrovském přístavu Šen-čen, obci Ču-chaj a nejlidnatější centrále ve městě Šanghaj). Jeho mediálně ostře sledovaná prohlášení zde veřejně obhajující rozšiřování moderního finančního trhu a zamezení utahování kontroly zcela paralyzovala stalinistické státní ministry v Pekingu. Tímto tahem fakticky donutill svého určeného nástupce, nově nastupujícího mladého prezidenta a politbyristu jménem Ťiang Ce-mina, k formální a otevřené akceleraci záchranných tržních změn v tehdejším čínském byznysovém rozvojovém programu na nastupující celá léta.

Teng Siao-pching zesnul 19. února 1997 v Pekingu ve věku dožitých dvaadevadesáti let, primárně na celkové orgánové komplikace provázející chronické dýchací a plicní infekce s komorbiditami postupující zhoršující se Parkinsonovy choroby. V den předání Hongkongu od Spojeného království pod jurisdikci Čínské lidové republiky v červenci téhož roku drželi čínští státníci a představitelé k jeho pietní osobnosti a památce smuteční sekundu a na plošný příkaz rodiny došlo u příležitosti pohřbu k rozsypání krematoriem uchovaného tělesného popela rodinnou obřadní dcerou mimo protokol přímo ze speciálního vládního armádního plavidla do mořských vln.

👨‍👩‍👧‍👦 Osobní život a rodina

V průběhu svého života uzavřel celkem tři manželské svazky, z nichž první dva skončily rychlým a traumatickým způsobem v krutém bojovém válečném období, kdy působil mimo domov. Ze svého posledního sňatku počal pět potomků.

Čang Si-jüan: První manželka, se kterou se oženil s pomocí stranického funkcionáře z Moskvy na jaře v roce 1928, nicméně koncem roku 1929 a začátkem jara v průběhu komplikovaného a rizikového těžkého nemocničního porodu tragicky zesnula na porodní horečku těsně se ztraceným nedonošeným dětským plodem.
Ťin Wej-jing: Manželství z roku 1931 probíhající v oblasti komunistického povstání na území provincie Ťiang-si. Spojení skončilo formálním krutým rozpadem po sérii prvních vojenských čistek namířených proti jejímu muži Tengovi koncem roku 1933 a manželka následně opustila rodinu ve prospěch loajálního svazku ke krajskému byrokratickému lídru Li Wej-chanovi.
Čuo Lin: Plné civilní jméno po seznámení nosila od roku 1939 v jeskyních provincie Šen-si. Z tohoto partnerství se Tengovi ve válečném táboře po zbytek dlouhého funkčního života s dětmi postupně vyvinula absolutní plnohodnotná podpora rodiny s pěti zdravými narozenými potomky bez výjimek.

Mezi potomky figuruje starší a proslulý postižený a na invalidní křeslo upoutaný syn a lobbista v otázkách handicapovaných sportovních her a asociací v zemi Teng Pchu-fang. Ostatními sourozenci na světě pak figurují syn z akademické sekce univerzity v USA studující matematiku a strojírenství Teng Č'-fang, profesionální starší dcera-malířka umění Teng Lin a administrativně se politicky po bok vlivného otce ve veřejném vládním technologickém čínském sektoru doplňující asistentky a dcery Teng Nan a osobní dvorní dokumentaristka rodinného soukromého památkového spisu s exaktní publikací ve vydavatelství Teng Žung.

📊 Chronologie klíčových politických a vojenských funkcí

Tato nezkrácená faktografická tabulka zachycuje kompletní postupnou chronologii zisků exaktních a formálních funkcí bez jakéhokoliv filtrování na pozicích státních, regionálních a nejvyšších vnitrostranických těles z pohledu řízení. Z tabulky jasně plyne skutečnost absence a záměrné vyhýbání se osobním funkčním převzetí prezidentského titulu.

Zastávaná formální stranická a státní pozice / Funkce	Počáteční datum převzetí funkce	Datum definitivního opuštění funkce	Odůvodnění konce působení a poznámka ve vztahu k dění
Vrchní regionální vůdce komunistické zprávy Jihozápadního okruhu	V průběhu října 1949	Září a listopad 1952	Funkce vyklizena po zklidnění front z občanských bojů po rozkazu relokace pro dobudování celostátního ministerstva a přesunu do metropole do Pekingu.
Člen exekutivního mocenského Politbyra ÚV Komunistické strany Číny	Po sjezdu 4. dubna 1955	Leden 1967 (fakticky podzim 1966)	Funkci ztrácí po nuceném celoplošném odvolání ze všech institucí u kampaně a plošných čistek řízených pod osobní taktovkou Mao Ce-tunga za Velké proletářské kulturní revoluce.
Generální tajemník sekretariátu ÚV Komunistické strany Číny	K datu 28. září 1956	Leden 1967	Ukončeno pod stejnými záminkami k propuštění a deportaci z obvinění k podkopávání budování pravého radikalistického komunistického státního směru formováním tzv. tržní záchrany a propuštěno během revoluce bez odkladu.
První místopředseda vojenské komise a výkonný zástupce Ústředního výboru (znovunabytí)	K datu 10. ledna 1975	Na začátku dubna (7. dubna) 1976	Přišlo krátké rehabilitování po ochranné podpoře tehdy stárnoucího ministra jménem Čou En-laj, nicméně mocenský pád a nové zabavení občanských svobod nastalo se zavřením na jaře 1976 vinou nařčení za provokování státních demonstrací z okruhu pletichařících extrémistů označovaných jak Gang čtyř.
Předseda projevů ze Shromáždění Celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (CPPCC)	K datu 8. března 1978	Měsíc červen (17. června) 1983	Pozici převezme hned během definitivní a nezpochybnitelné doživotní plné rehabilitace a opouští po přímé transformaci exekutivy delegací směrem pro plné armádní oddělení v Ústřední komisi se zachováním pozic ze strany.
Oficiální vrchní Předseda Ústřední vojenské komise státu Komunistické strany Číny (Central Military Commission)	Datováno od 28. června 1981	Rezignace a platné vypršení k 9. listopadu 1989	Tento ústřední formální prvek reprezentuje nejtvrdší a primární drženou státní velící a nařizující bojovou kompetenci Teng Siao-pchinga nad ozbrojenými silami i tankovými divizemi spojenou v závěru a fatálně se smutným osudem na konci v květnu za nařizujících podepsaných operací po vývoji událostí k pacifikaci studentů bez zbraní přímo uvnitř čínské metropole na centrálním otevřeném asijském plošném rozsáhlém náměstí se stovkami ztracených a zemřelých životů.

Zdroje