Reichstag (budova)

Šablona:Infobox Budova

Říšský sněm (německy oficiálně Plenarbereich Reichstagsgebäude, zkráceně Reichstag) je historická vládní budova situovaná v centrálním obvodu Mitte v Berlíně, hlavním městě Spolkové republiky Německo. Budova se nachází na náměstí Platz der Republik v bezprostřední blízkosti řeky Sprévy a někdejší linie Berlínské zdi. Od dubna roku 1999 slouží jako trvalé a výhradní zasedací sídlo německého spolkového parlamentu (Bundestagu). V moderní terminologii se pojem „Bundestag“ používá k označení samotné politické instituce, zatímco termín „Reichstag“ striktně odkazuje na fyzickou budovu.

Budova byla vystavěna v letech 1884 až 1894 podle návrhu architekta Paula Wallota pro potřeby parlamentu tehdejšího Německého císařství. Po architektonické stránce stavba kombinuje prvky italské novorenesance s novobarokními a klasicistními detaily. Monumentální západní průčelí nese od roku 1916 dedikační nápis „Dem Deutschen Volke“ (Německému lidu), jehož písmena byla odlita ze zbrojní oceli ukořistěných francouzských děl. Budova figurovala jako centrální bod německých dějin: v listopadu 1918 zde byla z oken vyhlášena Výmarská republika, v únoru 1933 podlehla masivnímu žhářskému útoku (požár Říšského sněmu) a v květnu 1945 se její dobytí Rudou armádou stalo definitivním symbolem pádu nacistického režimu během bitvy o Berlín.

Poškozená budova prošla v období studené války (v letech 1961 až 1971) pouze utilitární a zjednodušenou rekonstrukcí pod vedením Paula Baumgartena, při níž byla odstraněna většina vnějších ornamentů a budova postrádala svou charakteristickou kupoli. Zásadní architektonický a technologický obrat nastal až po znovusjednocení státu. Mezi lety 1994 a 1999 provedl britský architekt Norman Foster radikální přestavbu celého vnitřního traktu. Do objektu integroval supermoderní prosklenou kupoli, jež zajišťuje přirozené osvětlení plenárního sálu, slouží jako ekologická ventilační šachta a nabízí volný panoramatický přístup veřejnosti.

🗓 Současnost a události roku 2026

V sezónách 2025 a 2026 představuje Říšský sněm jednu z celosvětově nejfrekventovanějších vládních budov z hlediska turistického ruchu. Ročně objekt prokazatelně navštíví přes tři miliony registrovaných návštěvníků. Fyzický přístup do prosklené kupole a na střešní terasu je z bezpečnostních důvodů striktně podmíněn předchozí online registrací zahrnující kontrolu totožnosti u federálních bezpečnostních složek. Neregistrovaným osobám je přístup odepřen, s výjimkou limitovaného počtu přímých rezervací v externí servisní kanceláři na jižní straně Scheidemannstraße.

Kritickým datem občanské angažovanosti v roce 2026 se stal 3. květen, kdy byl uspořádán 19. ročník Dne otevřených dveří, oficiálně nazývaný Tag der Ein- und Ausblicke (TEA). Podle oficiálních dat kanceláře sněmu prošlo budovou během tohoto jediného dne 11 700 občanů. Návštěvníci získali volný průchod do chráněných zón parlamentu, včetně frakčních pater, a mohli vést přímé debaty s volenými zástupci.

V květnu 2026 figurovala budova jako středobod politické debaty týkající se protokolární symboliky. Dne 17. května 2026, u příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii, byla nad jednou ze čtyř rohových věží Říšského sněmu oficiálně vyvěšena duhová vlajka. Předsednictvo sněmu tento krok následně tvrdě obhajovalo před kritikou konzervativních politických skupin s odůvodněním, že vyvěšení vlajky představuje oficiální institucionální závazek k respektování menšin, přičemž jakékoli označování tohoto kroku za znevážení státního symbolu bylo odmítnuto jako projev intelektuální omezenosti. Od 5. července do 3. října 2026 je navíc exteriér budov parlamentního bloku zasažen rozsáhlou státní filmovou a světelnou projekcí, jež vizualizuje politické dějiny budovy.

⏳ Historie a původní výstavba (1884–1918)

Nutnost výstavby nové budovy vyvstala bezprostředně po vzniku Německého císařství v roce 1871. Parlament se dočasně scházel v adaptovaných prostorách bývalé královské porcelánky na Leipziger Straße, jejichž kapacita 382 poslancům kapacitně ani reprezentativně nevyhovovala. Dne 19. dubna 1871 přijal sněm usnesení o výstavbě nové budovy, jejíž realizaci však zbrzdily dvanáct let trvající spory o zakoupení vhodného pozemku na východní straně tehdejšího náměstí Königsplatz.

V roce 1882 proběhla mezinárodní architektonická soutěž s účastí 189 projektů. Vítězný návrh předložil frankfurtský architekt Paul Wallot. Základní kámen budovy byl slavnostně položen za vydatného deště dne 9. června 1884 císařem Vilémem I. Samotná stavba trvala deset let. Její realizace si vyžádala přesně 24 milionů tehdejších zlatých marek, jež byly dominantně financovány z francouzských válečných reparací vyplacených po prusko-francouzské válce (1870–1871). Stavební proces komplikovaly neustálé osobní spory mezi Wallotem a císařem Vilémem II., který architekturu budovy považoval za nevkusnou a označil ji za „říši opic“.

Z technického hlediska šlo o vysoce progresivní stavbu. Původní Wallotova pravoúhlá kupole (vysoká 75 metrů) byla zkonstruována z oceli a skla, což byl materiál dříve vyhrazený spíše pro průmyslové haly a nádraží. Do budovy byl instalován vlastní elektrický generátor, centrální vytápění, systém ventilátorů, pneumatická potrubní pošta, dálnopis a vnitřní telefonní síť. Otevření proběhlo v prosinci 1894.

Nápis „Dem Deutschen Volke“ (Německému lidu) chyběl na průčelí po dobu 22 let kvůli odporu císaře vůči demokratickému poselství textu. Instalován byl až během první světové války na Vánoce roku 1916. Bronzová písmena o výšce 60 centimetrů navrhl designér Peter Behrens a materiál k jejich odlití pocházel ze dvou roztavených francouzských děl ukořistěných v osvobozeneckých válkách z let 1813–1815. Dne 9. listopadu 1918 vyhlásil sociálnědemokratický poslanec Philipp Scheidemann ze západního balkonu budovy vznik republiky, čímž formálně ukončil existenci císařství.

🏛 Výmarská republika a destrukce za druhé světové války

V období existence Výmarské republiky sloužila budova jako centrum německé parlamentní politiky až do večera 27. února 1933, kdy došlo k žhářskému útoku známému jako požár Říšského sněmu. Ohnisko požáru se nacházelo přímo v dřevem obloženém plenárním sále. Požár sál zcela zničil a žár těžce poškodil strukturu ocelové kupole. Ačkoli byl na místě zadržen a později popraven nizozemský dělník Marinus van der Lubbe, událost okamžitě zneužil říšský kancléř Adolf Hitler k prosazení výjimečného nařízení, které v Německu suspendovalo veškerá ústavní práva.

Nacistický režim budovu po požáru nikdy neobnovil do původního funkčního stavu. Tzv. loutkový Říšský sněm zasedal po zbytek třicátých let v nedaleké Krollově opeře (Krolloper). Samotná vyhořelá budova sloužila jako propagandistické výstavní centrum, kde proběhly mimo jiné masivně navštěvované a hluboce antisemitské výstavy jako „Der ewige Jude“ (Věčný Žid). S postupem druhé světové války nechala armáda zazdít okna, prostor se přeměnil v hromadný protiletecký kryt a výrobu zde zahájila zbrojní firma AEG produkující elektronkové trubice. V suterénu na konci války fungovalo porodnické oddělení nemocnice Charité, v němž se narodilo několik set dětí.

V dubnu a květnu 1945 se okolí budovy stalo dějištěm nejtěžších fází bitvy o Berlín. Postupující sovětská Rudá armáda vnímala Reichstag chybně jako ústřední nervové centrum nacismu. Dne 30. dubna budovu dobyla 150. střelecká divize. V ranních hodinách 2. května 1945 naaranžoval sovětský válečný fotograf Jevgenij Chalděj historicky proslulou fotografii, na níž dva sovětští vojáci vyvěšují rudou vlajku se srpem a kladivem ze střechy zničené budovy. Během obsazování zanechaly stovky rudoarmějců na vnitřních stěnách nápisy psané cyrilicí (jména, data dobytí, politická hesla), jejichž torza jsou v budově zachována dodnes.

🧱 Období rozděleného Německa (1945–1990)

Po rozdělení Berlína připadla ruina budovy do britského okupačního sektoru v Západním Berlíně. Objekt stál doslova na demarkační čáře; zeď zadního průčelí po srpnu 1961 tvořila hraniční pásmo se sovětským sektorem (Východní Berlín) odříznuté ostnatým drátem, což zcela omezilo údržbu z východní strany. Poškozená struktura stála bez využití a v listopadu 1954 západoněmecké úřady přistoupily k preventivnímu odstřelu 300 tun těžkého torza historické kupole, jež vykazovalo vysoké riziko zřícení.

V letech 1961 až 1971 proběhla dílčí, pragmatická rekonstrukce pod vedením architekta Paula Baumgartena. Baumgarten se řídil poválečným odporem vůči monumentální architektuře. Budovu „odstrojil“ od zbylých novobarokních prvků, otloukl historické sochy, zakryl sovětské nápisy vrstvami sádrokartonu a na místo původního plenárního sálu vložil strohý, sterilní sál bez přirozeného světla. Původní střešní silueta byla kompletně zarovnána bez instalace nové kupole. Západoněmecký parlament se v budově nesměl ze zahraničněpolitických důvodů scházet k oficiálním plenárním schůzím (sídlo státu leželo v Bonnu), konaly se zde pouze schůze parlamentních výborů. Dominantním využitím se na dekády stala trvalá historická expozice s názvem „Fragen an die deutsche Geschichte“ (Otázky pro německé dějiny).

🏗 Přestavba Normana Fostera (1990–1999)

Nová epocha započala 3. října 1990. Před západním průčelím budovy se přesně o půlnoci konal oficiální státní ceremoniál u příležitosti znovusjednocení Německa. Následně dne 20. června 1991 schválil Spolkový sněm takzvané usnesení o hlavním městě (Hauptstadtbeschluss) poměrem hlasů 338 ku 320, čímž rozhodl o fyzickém přesunu veškeré státní exekutivy z Bonnu zpět do Berlína. V roce 1993 byla vyhlášena nová architektonická soutěž na celkovou rekonstrukci objektu, kterou vyhrál britský ateliér Foster + Partners v čele s Normanem Fosterem.

Před zahájením destrukčních prací byl v létě 1995 realizován masivní umělecký projekt Verhüllter Reichstag (Zahalený Říšský sněm) od autorské dvojice Christo a Jeanne-Claude. Objekt byl od 24. června do 7. července zabalen do 100 000 metrů čtverečních ohnivzdorné polypropylenové tkaniny s hliníkovou vrstvou a zajištěn 15,6 kilometry modrých lan. Akce nevyžadovala žádné státní finanční prostředky, přitáhla pět milionů návštěvníků a zapsala budovu do moderního globálního uměleckého kánonu.

Stavební proces Normana Fostera spočíval v radikálním vyvržení celého vnitřního traktu, z původní budovy byla ponechána pouze masivní vnější obvodová skořepina. Foster nechal snést strop a instaloval nový plenární sál do těžiště půdorysu. Při odstraňování Baumgartenových sádrokartonových desek byly objeveny desítky nápisů vojáků Rudé armády z roku 1945. Foster tyto historické vrstvy po složitém vyjednávání s parlamentními výbory uchoval viditelné v původním stavu a zakonzervoval je transparentní fixací. Kanceláře poslanců byly navrženy bez pevných stěn z mléčného a čirého skla, což naplňuje Fosterovu filozofii transparentnosti demokratického procesu. Fyzické předání hotové budovy parlamentu proběhlo 19. dubna 1999.

📐 Architektura a parametry prosklené kupole

Nejvýraznějším technickým i architektonickým počinem rekonstrukce z 90. let je centrální prosklená kupole (Kuppel). Původní Fosterův návrh ze soutěže v roce 1993 kupoli nezahrnoval (navrhoval obří plochý baldachýn přesahující půdorys budovy). Skleněná kupole vznikla až po silném nátlaku německých politiků.

Kupole má průměr 40 metrů, výšku 23,5 metru a její celková konstrukční hmotnost činí 800 tun. Kostra sestává ze 24 vertikálních ocelových žeber o hmotnosti 300 tun. Povrch pokrývá celkem 3 000 metrů čtverečních vysoce transparentního izolačního skla. Do vnitřního prostoru jsou zapuštěny dvě nezávislé ocelové šroubovicové rampy. Návštěvníci vystupují jednou rampou vzhůru na vyhlídkovou terasu a druhou rampou sestupují dolů, čímž je zamezeno křížení lidských proudů.

V absolutním středu kupole se nachází nálevkovitý trychtýř sahající až do úrovně sněmovního sálu. Trychtýř je osazen 360 speciálně fasetovanými zrcadlovými panely. Tyto panely zachycují vnější sluneční záření a směřují přirozené denní světlo hluboko do nitra plenárního sálu bez použití umělých zářivek. K zabránění přehřátí a oslnění politiků slouží motorizovaný počítačově řízený štít (sluneční plachta), který fyzicky rotuje podél vnitřní strany kupole na základě aktuální geolokace slunce, čímž propouští výhradně rozptýlené nepřímé světlo.

♻️ Ekologický a technologický koncept

Fosterův projekt navrhl budovu tak, aby produkovala minimum emisí, k čemuž využívá ucelený a vysoce inovativní energetický subsystém kombinované výroby tepla a elektrické energie s využitím podzemní akumulace.

Kogenerační jednotky (BHKW) umístěné v podzemí budovy spalují biodiesel, přesněji vysoce rafinovaný rostlinný bionaftový olej z pěstované řepky olejky těžené v Meklenbursku-Předním Pomořansku, nikoliv fosilní paliva. Tyto generátory pokrývají zhruba 82 % celkové spotřeby elektřiny pro parlamentní blok a veškerou spotřebu pro vytápění.

Klíčovou technologickou inovací je využití zvodní (podzemních geologických zdržů vody, takzvaných aquiferů) hluboko pod povrchem Berlína jako přírodních akumulátorů tepla a chladu. Přebytečné odpadní teplo vyprodukované generátory v letních měsících je odvedeno do hloubky 300 metrů, kde se dočasně uskladní ohřátím spodní vody. V zimních měsících je teplo z tohoto ložiska odčerpáváno pro vytápění komplexu. K chlazení budovy v letních měsících slouží mělký aquifer v hloubce 60 metrů, do něhož se v zimě akumuluje venkovní mráz prostřednictvím čerpání studené vody ze střech budovy. Pasivní ventilaci navíc zajišťuje centrální zrcadlový kužel v kupoli, který funguje jako masivní odsávací tepelný komín, jenž fyzikálním tahem vyvádí vydýchaný horký vzduch z plenárního sálu přímo do exteriéru. Tímto přístupem poklesly roční emise oxidu uhličitého budovy z původně odhadovaných 7 000 tun na méně než 400 tun.

📊 Stavební a chronologické statistiky

Následující historické a technologické tabulky poskytují naprosto ucelený a nevynechaný přehled fyzických rozměrů budovy, kompletní chronologii stavebního vývoje za celou dobu existence objektu a doložená kvantitativní data z hlediska stavební spotřeby.

Technické a prostorové parametry budovy

Zahrnuje absolutní prostorové hodnoty dokončené struktury platné pro období od roku 1999 po všechny dekády 21. století.

Architektonický prvek	Metrická hodnota	Doplňující specifikace
Celková délka půdorysu budovy	137,4 m	Pevné rozměry kamenného fundamentu na ose sever-jih.
Celková šířka půdorysu budovy	103,0 m	Rozměr kolmý k fasádě u řeky Sprévy na ose východ-západ.
Výška obvodových kamenných stěn	30,0 m	Konstrukční hrana historického zděného traktu postaveného Paulem Wallotem.
Celková stavební výška objektu	47,0 m	Bod sahající k absolutnímu zenitu skleněné kupole Normana Fostera.
Průměr centrální skleněné kupole	40,0 m	Kruhový ocelový věnec zapuštěný do střechy nad plenárním sálem.
Výška centrální skleněné kupole	23,5 m	Vzdálenost od střešní hrany budovy k vrcholu ocelového uzávěru.
Celková hmotnost nové kupole	800 tun	Souhrnná mrtvá váha skleněných a ocelových nosných elementů.
Počet ocelových žeber kupole	24 žeber	Vertikální prstence zajišťující rozložení tlaku celého vrchlíku.
Celková prosklená plocha kupole	3 000 m²	Specifické vakuované izolační sklo bez odrazivých antireflexních folií.
Počet zrcadel ve vnitřním trychtýři	360 kusů	Zrcadlové plošky pod přesným úhlem vhánějící fotony do sálu pod kupolí.
Délka návštěvnické spirálové rampy	230 m	Dvě rampy po obvodu stoupající se zanedbatelným 8% gradientem.
Ocel spotřebovaná při rekonstrukci	3 000 tun	Celkový náklad ocelových válcovitých traverz uvnitř celého tělesa budovy.
Betony spotřebované při rekonstrukci	45 000 tun	Váha nových litých nosných vrstev pro upevnění plenárních konstrukcí.

Kompletní chronologie historie budovy (1871–2026)

Historický řetězec stavebních a politických událostí bez vynechání zásadních vývojových milníků ovlivňujících stav budovy.

Zlomový rok	Událost nebo stavební zásah	Detailní kontext a výsledek úpravy objektu
1871	Zábor půdy	Proklamace Německého císařství spouští debatu o nákupu polského hraběcího pozemku u Platz der Republik.
1882	Druhá soutěž	Architektonický nákres předložen a následně vyhrán inženýrem Paulem Wallotem v tvrdé konkurenci.
1884 (9. červen)	Položení kamene	Císař Vilém I. za silných lijáků vsadil stavební kámen, start desetileté konstrukční fyzické dřiny zdiva.
1894 (prosinec)	Otevření objektu	Fyzické uvedení budovy do užívání parlamentu; Wallotova kupole stála výše než palác státního císaře.
1916 (Vánoce)	Vystavení nápisu	Po 22 letech přidána bronzová písmena „Dem Deutschen Volke“ odlitá z ukořistěných hlavní kanónů.
1918 (9. listopad)	Výkřik republiky	Z jednoho z balkónových portálů u západního vchodu přečetl P. Scheidemann vyhlášení Výmarské republiky.
1933 (27. únor)	Požár Říšského sněmu	Fyzická anihilace vnitřního plenárního patra ohněm s následkem využití dekretu Adolfem Hitlerem na zmrazení svobod.
1945 (duben/květen)	Ostřelování a pád	Drtivý tankový zásah od sborů velitele Žukova. Do dobytého tělesa vyřezávají sovětští vojáci nápisy a pálí se zbytky kanceláří.
1954 (22. listopad)	Odstřel torza kupole	Západní statické úřady kvůli absolutnímu havarijnímu zrezivění oceli ničí tunou trhavin zbytek konstrukce staré Wallotovy kupole.
1961 – 1971	Osekaná rekonstrukce	Architekt P. Baumgarten vyřezal do hladka barokní nánosy po stěnách, zaryl okna sádrokartonem a instaloval dočasné účelové sály.
1990 (3. říjen)	Slavnost sloučení	Na schodech a prostranstvích objektu byla provedena státní úřední fúze obou německých států a zrušena hranice studené války.
1991 (20. červen)	Hauptstadtbeschluss	Hlasování poslanců uzákonilo definitivní politický posun vlády, čímž vznikla potřeba rozsáhlé rekonstrukce historické obálky na moderní úřad.
1995 (léto)	Umělecké zahalení	Celá struktura potažena stříbrnými izolačními plachtami pod dozorem umělců Christo a Jeanne-Claude, událost sledovalo na místě 5 milionů lidí.
1995 – 1999	Totální modernizace	Stavební ateliér N. Fostera vyrval sádrokartony, zachránil ruské nápisy a vztyčil plně transparentní systém završený 800 tun těžkou prosklenou hemisférou.
1999 (19. duben)	Fyzické odevzdání	Prezident a kancléř obdrželi úřední svazky klíčů a začalo trvalé řádné úřední uřadování plně usazeného parlamentu (Bundestagu).
2026 (květen)	Den otevřených dveří	Úředně schválený Tag der Ein- und Ausblicke. Masivní zpřístupnění vnitřních zón evidovalo přes 11 700 návštěvníků během jediného dne.

💡 Pro laiky

Když se podíváte na většinu vládních budov na světě, připomínají masivní uzavřené hrady nebo neproniknutelné betonové kostky. Působí dojmem, že politika se dělá za tlustými zdmi a obyčejný člověk nemá mít tušení, co se děje uvnitř. Říšský sněm v Berlíně je po své rekonstrukci postaven na naprosto opačném principu.

Architekt Norman Foster celou budovu vyčistil a střechu i hlavní stěny sněmovního sálu postavil ze skla. Celá myšlenka spočívá ve slově „transparentnost“. Když se po Německu ve 20. století přehnaly dvě nejstrašnější diktatury lidstva (nacismus a komunistický režim ve východní části), chtěli politici ukázat, že v novém Německu se už zákony nebudou psát ve tmě. Skrze obrovskou skleněnou kupoli na střeše budovy proudí do sálu sluneční světlo, takže poslanci zasedají v záři denního světla a nemají se kam schovat.

Největší symbolikou je ovšem samotná pozice turistů. Když jako běžný občan nebo turista vyjdete po chodníčku nahoru do skleněné kupole, ocitnete se doslova fyzicky přímo nad hlavami zasedajících ministrů a poslanců a můžete se dívat dolů na to, jak dole pracují. Je to zhmotnění základního demokratického pravidla: občané stojí nahoře a drží kontrolu, zatímco politici jsou placení zaměstnanci, kteří sedí dole a slouží lidu.

Díky obří zrcadlové věži uprostřed funguje budova jako inteligentní stroj. Místo hučící klimatizace komín jednoduše vysává teplo ven a pod zemí si budova ohřívá vodu z vlastního ekologického paliva. Skloubila se tak brutální historie rozstřílených zdí s ultramoderní ochranou přírody a svobody.

Zdroje