Proto-řečtina
Obsah boxu
Proto-řečtina (též proto-helénština) je rekonstruovaný prajazyk, který představuje poslední společný předek všech známých helénských jazyků, včetně mykénské řečtiny, různých dialektů starověké řečtiny (jako je attická řečtina, iónská řečtina, aiolština, dórská řečtina) a následně koiné a novořečtina. Nejsou z ní dochovány žádné přímé písemné záznamy; její existence a vlastnosti jsou odvozovány pomocí komparativní lingvistiky na základě analýzy pozdějších doložených forem řečtiny.
Vznik a lokalizace
Předpokládá se, že proto-řečtina se oddělila od ostatních indoevropských jazyků někdy koncem 3. tisíciletí př. n. l., tedy kolem roku 2400–2200 př. n. l.. Její mluvčí se pravděpodobně nacházeli v oblasti Balkánu, konkrétně na severozápadě dnešního Řecka.
Rozpad jednoty proto-řečtiny nastal v souvislosti s migrací řeckých kmenů na řecký poloostrov mezi 21. a 17. stoletím př. n. l., tedy na přelomu rané a střední doby bronzové. Tyto migrace vedly k postupnému rozdělení prajazyka na různé dialekty, které se později projevily jako Mykénská řečtina a následné starověké dialekty.
Rekonstrukce a vlastnosti
Proto-řečtina je studována prostřednictvím komparativní metody, kdy lingvisté porovnávají a analyzují pravidelné zvukové a gramatické korespondence mezi různými doloženými řeckými dialekty a s dalšími indoevropskými jazyky. Hvězdička (*) před slovem nebo tvarem označuje, že jde o rekonstruovanou formu, která není přímo doložena.
Mezi klíčové vlastnosti, které se předpokládají pro proto-řečtinu, patří:
- Vývoj z protoindoevropského jazyka (PIE): Proto-řečtina prošla specifickými zvukovými změnami (např. ztráta některých laryngál, zjednodušení některých souhláskových skupin), které ji odlišily od ostatních indoevropských větví.
- Ztráta některých PIE hlásek: Například PIE */s/ na začátku slova před samohláskou se často v proto-řečtině měnilo na /h/ (aspiration), což je rys patrný i v některých dialektech starověké řečtiny.
- Vývoj specifických fonologických a morfologických rysů: Tyto rysy pak byly sdíleny všemi pozdějšími řeckými dialekty a pomáhají potvrdit jejich společný původ.
Ačkoli detaily proto-řečtiny zůstávají spekulativní, její rekonstrukce je nezbytná pro pochopení historie a vývoje řeckého jazyka a jeho vztahů s ostatními indoevropskými jazyky.
Dialekty a přechod na mykénskou řečtinu
Jednota proto-řečtiny se rozpadla v souvislosti s příchodem řeckých kmenů na řeckou pevninu. Tato migrace vedla k dialektické diferenciaci. Mykénská řečtina, nejstarší písemně doložená forma řečtiny (z 16. století př. n. l. dále, psaná lineárním písmem B), představuje přímého potomka jedné z větví proto-řečtiny. Ostatní dialekty, které se vyvinuly přímo z proto-řečtiny, ale nebyly v té době doloženy písmem, se projevily až v archaickém a klasickém období.
Někteří lingvisté také považují starověkou makedonštinu za raného potomka proto-řečtiny, buď jako raný dialekt, nebo jako sesterský jazyk v rámci helénské skupiny.
Pro laiky
Představte si, že jazyky jsou jako strom a indoevropské jazyky jsou obrovský les. V tom lese rostou různé druhy stromů, třeba slovanské jazyky (kam patří čeština) nebo germánské jazyky (jako angličtina).
Jedním z těchto starých a majestátních stromů je rodina helénských jazyků, a ta má svůj úplně první "kořen", ze kterého všechno ostatní vyrostlo. Ten kořen je proto-řečtina.
Proto-řečtina je jako jazyk, o kterém víme, že existoval, protože z něj vyrostla všechna stará řečtina a nakonec i ta dnešní řečtina. Ale nikdy ho nikdo nezapsal na papír nebo do kamene. Je to jako, když vidíte dítě a víte, že mělo rodiče, i když jste je nikdy nepotkali. Lingvisté (jazykovědci) jsou jako detektivové, kteří zkoumají, jak se starověká řečtina a novořečtina chovají, a z toho odvozují, jak asi musel vypadat ten jejich společný "rodičovský" jazyk – proto-řečtina.
Pravděpodobně se jí mluvilo na Balkánském poloostrově dávno předtím, než se objevily první řecké civilizace, jako byly Mykény. Když se pak lidé začali stěhovat a usazovat na různých místech, z této proto-řečtiny se začaly vyvíjet různé "řecké" řeči, které se pak staly těmi dialekty, které známe ze starých knih.