Manýrismus
Obsah boxu
Šablona:Infobox Umělecký směr Manýrismus je umělecký směr, který se rozvíjel v Evropě přibližně mezi lety 1520 a 1600. Chronologicky se řadí mezi vrcholnou renesanci a baroko. Vznikl v Itálii, zejména ve Florencii a v Římě, jako reakce na harmonický a vyvážený ideál umělců jako Leonardo da Vinci, Raffael Santi a Michelangelo. Manýrismus opouští klid a řád renesance a nahrazuje je napětím, umělostí, sofistikovaností a intelektuální hrou. Charakteristickými znaky jsou prodloužené, spirálovitě stočené postavy (tzv. figura serpentinata), neobvyklé barevné kombinace a složité, často nejednoznačné kompozice.
📜 Původ a definice pojmu
Termín "manýrismus" je odvozen od italského slova maniera, které znamená styl, způsob nebo elegance. V 16. století, v době, kdy tento směr vznikal, měl tento termín pozitivní význam. Životopisec umělců Giorgio Vasari používal slovo maniera k popisu vytříbeného, elegantního a technicky bravurního stylu, který překonává přírodu. Umělci se snažili dosáhnout právě této maniera, která byla znakem umělecké virtuozity.
Teprve v 17. a 18. století, s nástupem barokního klasicismu, získal pojem pejorativní nádech. Manýrismus byl vnímán jako úpadkové období, jako pouhé manýrování – tedy nepřirozené, afektované a prázdné napodobování stylu velkých renesančních mistrů, zejména Michelangela. Tento negativní pohled přetrval až do počátku 20. století.
Moderní dějiny umění, zejména historikové umění jako Max Dvořák, rehabilitovali manýrismus a začali jej vnímat jako samostatný a svébytný umělecký styl, který odrážel duchovní a politickou krizi své doby – období reformace, plenění Říma (1527) a vědeckých objevů, které zpochybnily renesanční víru v harmonii a řád vesmíru.
🎨 Charakteristické rysy
Manýrismus není jednotný styl, ale spíše soubor tendencí, které se projevovaly různě v závislosti na regionu a osobnosti umělce. Přesto lze identifikovat několik společných rysů, které jej odlišují od předchozí renesance.
🧍 Figura serpentinata
Jedním z nejvýraznějších prvků manýristického umění je figura serpentinata (hadovitá figura). Jedná se o zobrazení postavy ve složité, spirálovitě stočené póze. Tento postoj je nepřirozený a umělý, ale zároveň elegantní a dynamický. Cílem nebylo realistické zobrazení, ale demonstrace umělecké dovednosti a vytvoření pocitu pohybu a napětí. Typickým příkladem je socha Únos Sabinek od Giambologny nebo postavy na obrazech od Parmigianina. Postavy mají často nepřirozeně prodloužené končetiny, malé hlavy a labutí krky, což zvyšuje dojem elegance a odklonu od reality.
空間 a kompozice
Manýristé záměrně porušovali renesanční pravidla perspektivy a kompozice. Místo jasně definovaného, logického prostoru vytvářeli scény s nejasnou hloubkou, stísněnými a přeplněnými kompozicemi nebo naopak s prázdným, znepokojivým středem. Kompozice je často decentralizovaná, asymetrická a postrádá jediný ústřední bod, což nutí divákovo oko bloudit po ploše obrazu. Příkladem může být Klanění pastýřů od Pontorma, kde postavy zaplňují obraz bez jakéhokoli logického uspořádání v prostoru.
🌈 Barva a světlo
Barevná paleta manýristů je často v příkrém rozporu s realitou. Používali neobvyklé, "jedovaté" a často kontrastní barvy – například bledě růžovou vedle jedovatě zelené nebo studenou modrou vedle oranžové. Barvy nesloužily k popisu reality, ale k vyjádření emocí, vytvoření dramatické atmosféry a zdůraznění umělosti díla. Světlo je rovněž často umělé, dramatické a přichází z neidentifikovatelného zdroje, což vytváří ostré stíny a zdůrazňuje plasticitu těl. Mistrem v práci se světlem byl například Tintoretto.
🧠 Intelektuální a emocionální náboj
Manýristická díla jsou často intelektuálně náročná, plná skrytých symbolů, složitých alegorií a odkazů na klasickou mytologii a literaturu. Byla určena pro vzdělané publikum na knížecích a královských dvorech. Zároveň se v nich projevuje silný emocionální neklid, duchovní krize a psychologické napětí, které odráželo nejistotu doby. Témata jsou často dramatická, erotická nebo mystická.
🌍 Geografické rozšíření a hlavní centra
Ačkoliv manýrismus vznikl v Itálii, rychle se rozšířil po celé Evropě, přičemž v každém regionu získal specifickou podobu.
🇮🇹 Itálie
- Florencie: První generace manýristů, jako Jacopo Pontormo a Rosso Fiorentino, působila právě zde. Jejich díla se vyznačují expresivní barevností a emocionálním vypětím. Později zde působil dvorní malíř Medicejských Agnolo Bronzino, jehož chladně elegantní a dokonale propracované portréty jsou ztělesněním dvorského manýrismu.
- Řím: Po smrti Raffaela pokračovali v jeho dílně umělci jako Giulio Romano, kteří začali experimentovat s klasickými formami. Plenění Říma v roce 1527 vedlo k rozptýlení umělců po celé Itálii a Evropě, což přispělo k šíření nového stylu.
- Mantova: Giulio Romano zde pro vévodu Federica II. Gonzagu vytvořil své mistrovské dílo, Palazzo Te, které je dokonalým příkladem manýristické architektury a malby, plné iluzí, vtipu a porušování pravidel.
- Benátky: Benátská škola si udržela svůj specifický styl zaměřený na barvu, ale i zde se projevil manýristický vliv, zejména v díle Tintoretta, jehož dramatické kompozice a mystické světlo jsou jedinečnou syntézou benátské tradice a manýristického neklidu.
🇪🇸 Španělsko
Nejvýznamnějším představitelem manýrismu ve Španělsku byl Domenikos Theotokopulos, známý jako El Greco. Původem z Kréty, vyškolený v Benátkách, přinesl do Španělska styl, který propojil byzantské vlivy s italským manýrismem a hlubokou španělskou spiritualitou. Jeho díla s protáhlými, dematerializovanými postavami, chladnými barvami a extatickou atmosférou jsou vrcholem pozdního manýrismu.
🇫🇷 Francie (Škola z Fontainebleau)
Na dvoře francouzského krále Františka I. ve Fontainebleau vznikla specifická varianta manýrismu. Král pozval italské umělce, jako byli Rosso Fiorentino a Francesco Primaticcio, aby vyzdobili jeho zámek. Vznikl zde elegantní, dekorativní a smyslný styl, který kombinoval malbu, štukovou výzdobu a sochařství. Tento styl, známý jako Škola z Fontainebleau, měl obrovský vliv na francouzské umění.
🇨🇿 Pražský manýrismus (Rudolfínské umění)
Na konci 16. století se Praha stala jedním z nejdůležitějších center manýristického umění díky císaři Rudolfu II.. Císařský dvůr přitahoval umělce a vědce z celé Evropy. Rudolfínské umění je synonymem pro pozdní, vysoce intelektuální a rafinovaný manýrismus. Působili zde malíři jako 
Giuseppe Arcimboldo, známý svými alegorickými portréty složenými z rostlin, zvířat a předmětů, 
Bartholomäus Spranger se svými mytologickými a erotickými scénami, nebo sochař Adriaen de Vries.
🎭 Manýrismus v jiných uměleckých formách
Manýrismus nebyl omezen pouze na malířství, ale projevil se i v dalších oblastech umění.
🏛️ Architektura
Manýristická architektura si pohrává s klasickými renesančními prvky. Architekti jako Giulio Romano (Palazzo Te v Mantově) nebo Michelangelo v jeho pozdních dílech (např. schodiště Biblioteca Medicea Laurenziana) záměrně porušovali pravidla klasického řádu. Používali slepé okna, padající triglyfy nebo sloupy zapuštěné do zdi, čímž vytvářeli dojem překvapení, napětí a vtipu.
🗿 Sochařství
V sochařství je hlavním rysem již zmíněná figura serpentinata. Sochaři jako Benvenuto Cellini (Perseus s hlavou Medúzy, Slaněnka) a 
Giambologna (Únos Sabinek, Herkules a kentaur Nessos) vytvářeli technicky virtuózní díla, která bylo možné obdivovat z více úhlů pohledu. Jejich sochy jsou plné dynamiky, elegance a složitého pohybu.
✍️ Literatura
Principy manýrismu lze nalézt i v literatuře té doby. Projevují se složitou, vyumělkovanou syntaxí, používáním neobvyklých metafor a přirovnání (tzv. concetti), a zálibou v paradoxech a slovních hříčkách. V Itálii je představitelem Torquato Tasso a jeho epos Osvobozený Jeruzalém, v Anglii pak metafyzičtí básníci v čele s Johnem Donnem.
🧐 Hodnocení a odkaz
Dlouhou dobu byl manýrismus považován za pouhý úpadek a dekadentní fázi renesance. Teprve ve 20. století byl plně doceněn jako samostatný styl, který reflektoval složitost a krizi své doby. Umělci jako expresionisté a surrealisté v něm nalezli inspiraci pro svůj vlastní odklon od klasických norem a zájem o psychologii a podvědomí. Dnes je manýrismus chápán jako klíčové přechodné období, které uzavřelo renesanci a otevřelo dveře dramatickému a emocionálnímu světu baroka.
🧑🏫 Pro laiky
Představte si, že renesanční umělci jako Leonardo da Vinci dosáhli dokonalosti v zobrazování reality a harmonie. Manýristé, kteří přišli po nich, si položili otázku: "Co dál, když už bylo dosaženo dokonalosti?" Místo aby jen kopírovali své předchůdce, začali si s pravidly umění hrát a záměrně je porušovat.
- **Natahovali postavy:** Schválně malovali lidi s nepřirozeně dlouhými krky, rukama a nohama, aby vypadali elegantněji a méně reálně.
- **Používali "jedovaté" barvy:** Místo přirozených barev používali zvláštní, často křiklavé a kontrastní odstíny (např. světle růžovou vedle ostře zelené), aby vytvořili napětí a zvláštní atmosféru.
- **Vytvářeli chaotické scény:** Místo klidných a vyvážených kompozicí zaplnili své obrazy množstvím postav v krkolomných pozicích, takže scéna působí neklidně a stísněně.
Manýrismus byl zkrátka uměním, které nechtělo být jen krásné a realistické, ale především chytré, originální, sofistikované a emotivní. Bylo to umění pro vzdělané diváky, kteří dokázali ocenit jeho složitost a skryté významy.