Ludvík XVIII.
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Ludvík XVIII. (celým jménem Louis Stanislas Xavier de France; 17. listopadu 1755, Versailles – 16. září 1824, Paříž) byl král francouzský a navarrský z rodu Bourbonů, který vládl od roku 1814 do své smrti v roce 1824, s výjimkou stodenního období v roce 1815, kdy se k moci dočasně vrátil Napoleon Bonaparte. Jeho vláda, známá jako Restaurace Bourbonů, představovala pokus o smíření monarchistických tradic s dědictvím Francouzské revoluce a napoleonské éry.
Před nástupem na trůn byl znám jako hrabě z Provence (comte de Provence). Byl mladším bratrem krále Ludvíka XVI. a starším bratrem budoucího krále Karla X. Během revoluce uprchl do exilu, kde strávil více než dvě desetiletí a stal se ústřední postavou francouzské monarchistické emigrace. Po pádu Napoleona byl dosazen na trůn koaličními mocnostmi. Jeho nejvýznamnějším politickým činem bylo vydání Konstituční charty z roku 1814, která zavedla ve Francii konstituční monarchii a zaručovala mnohé občanské svobody.
👑 Život před revolucí
Louis Stanislas Xavier se narodil na zámku ve Versailles jako čtvrtý syn dauphina Ludvíka Ferdinanda a jeho druhé manželky Marie Josefy Saské. Byl vnukem krále Ludvíka XV. Po narození obdržel titul hraběte z Provence. Na rozdíl od svého staršího bratra, budoucího Ludvíka XVI., který byl spíše plachý a nerozhodný, byl Ludvík považován za inteligentního, sečtělého a politicky ambiciózního. Věnoval se studiu klasické literatury a historie a byl známý svým bystrým úsudkem.
V roce 1771 se oženil s princeznou Marií Josefínou Savojskou, dcerou sardinského krále Viktora Amadea III. Manželství však nebylo šťastné a zůstalo bezdětné. U dvora svého bratra Ludvíka XVI. se snažil získat politický vliv, ale král mu příliš nedůvěřoval a držel ho stranou od klíčových rozhodnutí. Hrabě z Provence se netajil svými liberálnějšími názory a zpočátku sympatizoval s některými reformními myšlenkami, které předcházely revoluci.
🏃♂️ Exil a revoluční léta
S propuknutím Francouzské revoluce v roce 1789 se postavení královské rodiny dramaticky zhoršilo. V červnu 1791, ve stejnou dobu jako jeho bratr Ludvík XVI. (viz Útěk do Varennes), hrabě z Provence úspěšně uprchl z Paříže a dostal se do Rakouského Nizozemí. Na rozdíl od krále, jehož útěk selhal, se mu podařilo dostat do bezpečí a stal se vůdčí osobností monarchistické emigrace.
Po popravě Ludvíka XVI. v lednu 1793 se prohlásil regentem za svého synovce, mladého Ludvíka XVII., který byl uvězněn v pařížském Templu. Po zprávě o smrti Ludvíka XVII. v roce 1795 se hrabě z Provence prohlásil králem Francie jako Ludvík XVIII. (číslovku zvolil z úcty ke svému synovci, který fakticky nikdy nevládl).
Během svého dlouhého exilu pobýval na různých místech v Evropě, včetně Verony v Benátské republice, Jelgavy v Rusku a nakonec v Hartwell House v Anglii. Z exilu vydával manifesty, v nichž sliboval obnovení monarchie, ale postupem času si uvědomil, že návrat k absolutismu starého režimu (Ancien régime) je nemožný. Jeho postoj se stal pragmatičtějším a smířlivějším.
🏛️ První restaurace a Sto dní
V roce 1814, po porážce Napoleona a jeho abdikaci, byl Ludvík XVIII. pozván zpět do Francie, aby usedl na trůn. Jeho návrat, známý jako První restaurace, byl z velké části dílem Talleyranda a vítězných spojeneckých mocností (Spojené království, Rakousko, Prusko a Rusko).
Jedním z jeho prvních a nejdůležitějších kroků bylo vydání Konstituční charty 4. června 1814. Tento dokument vytvořil kompromis mezi starým a novým řádem. Zavedl dvoukomorový parlament (Poslanecká sněmovna a Sněmovna pairů), zaručil rovnost před zákonem, náboženskou svobodu (s katolicismem jako státním náboženstvím) a potvrdil vlastnická práva nabytá během revoluce, včetně prodeje církevního a šlechtického majetku. Charta byla pokusem o vytvoření stabilní konstituční monarchie po vzoru britského systému.
Jeho vláda však byla přerušena 1. března 1815, kdy Napoleon uprchl z ostrova Elba a vrátil se do Francie. Ludvík XVIII., jehož režim si ještě nezískal pevnou podporu, byl nucen uprchnout z Paříže do Gentu. Následovalo období známé jako Stodenní císařství.
📜 Druhá restaurace a vláda (1815–1824)
Po Napoleonově definitivní porážce v bitvě u Waterloo v červnu 1815 se Ludvík XVIII. vrátil na trůn podruhé. Tato Druhá restaurace začala v mnohem obtížnější atmosféře. Země byla vyčerpaná a ponížená porážkou. Na jihu Francie propukl tzv. Bílý teror, během něhož monarchističtí extremisté, známí jako ultraroyalisté, páchali násilí na stoupencích revoluce a Napoleona.
Ludvík XVIII. se snažil vést umírněnou politiku a brzdit radikalismus ultraroyalistů, které vedl jeho vlastní bratr, hrabě z Artois (budoucí Karel X.). Král se opíral o umírněné ministry, jako byli vévoda de Richelieu a později Élie Decazes, a snažil se udržet rovnováhu mezi liberály a ultras. V roce 1823 nařídil vojenskou intervenci do Španělska, aby potlačil liberální revoluci a obnovil absolutistickou moc krále Ferdinanda VII.
V posledních letech života trpěl Ludvík XVIII. vážnými zdravotními problémy, zejména dnou a obezitou, které ho upoutaly na invalidní vozík. Jeho politický vliv slábl a moc postupně přecházela do rukou ultraroyalistů. Zemřel 16. září 1824 v Tuilerijském paláci v Paříži jako poslední francouzský monarcha, který zemřel na trůně. Jeho nástupcem se stal jeho bratr Karel X.
⚖️ Politika a odkaz
Hlavním odkazem Ludvíka XVIII. je jeho snaha o politický kompromis a stabilizaci Francie po čtvrtstoletí revolucí a válek. Na rozdíl od mnoha jiných emigrantů pochopil, že návrat k předrevolučnímu absolutismu je nemožný. Konstituční charta z roku 1814 byla klíčovým dokumentem, který položil základy francouzského parlamentarismu v 19. století.
Byl pragmatickým a inteligentním panovníkem, který se snažil "znárodnit monarchii a zroyalizovat národ". Jeho vláda přinesla Francii období relativního míru a ekonomické obnovy. Jeho umírněná politika však byla neustále pod tlakem jak zleva (od liberálů a bonapartistů), tak zejména zprava (od ultraroyalistů). Jeho smrt a nástup jeho bratra Karla X., který se pokusil obnovit absolutistické praktiky, nakonec vedly k Červencové revoluci v roce 1830.
👨👩👧 Osobní život a charakter
Ludvík XVIII. byl komplexní osobností. Byl velmi sečtělý, miloval latinské klasiky (zejména Horatia) a měl vytříbený literární vkus. Byl také známým gurmánem, což přispělo k jeho obezitě a zdravotním problémům. Jeho manželství s Marií Josefínou Savojskou bylo formální a bezdětné; pár žil z velké části odděleně. Blízký vztah měl naopak se svou favoritkou Zoé Talon, comtesse du Cayla, která na něj měla v posledních letech života značný vliv.
Politicky byl spíše opatrný a nerozhodný, ale zároveň dokázal být tvrdohlavý, pokud šlo o zachování královské důstojnosti a prerogativ. Jeho schopnost přizpůsobit se nové politické realitě ho odlišovala od mnoha jeho současníků z řad monarchistů a umožnila mu udržet se na trůně po téměř deset let.
💡 Pro laiky
- Restaurace Bourbonů: Jedná se o období v dějinách Francie (1814–1830), kdy se na trůn vrátila dynastie Bourbonů po pádu Napoleona. Cílem bylo obnovit monarchii, ale ne úplně se vrátit do doby před revolucí.
- Konstituční charta z roku 1814: Byla to v podstatě první moderní ústava Francie. Nebyla to plná demokracie, ale zaručovala základní práva (svoboda slova, náboženství) a vytvořila parlament. Král měl stále velkou moc, ale už nemohl vládnout úplně sám.
- Ultraroyalisté: Byla to politická skupina, která chtěla úplný návrat ke starým pořádkům před revolucí. Byli "královštější než král" a odmítali jakýkoli kompromis s revolučními myšlenkami. Chtěli vrátit šlechtě a církvi jejich původní moc a majetek. Ludvík XVIII. s nimi často bojoval o vliv.
- Sto dní: Krátké období v roce 1815, kdy Napoleon utekl z vyhnanství na ostrově Elba, vrátil se do Francie a znovu se chopil moci. Ludvík XVIII. musel uprchnout. Toto období skončilo Napoleonovou porážkou v bitvě u Waterloo.