Libuše Šafránková

Libuše Šafránková
Celé jméno	Libuše Abrhámová (rozená Šafránková)
Datum narození	7. června 1953
Místo narození	Brno, Československo
Datum úmrtí	9. června 2021
Místo úmrtí	Praha, Česko
Státní příslušnost	(předtím )
Děti	Josef Abrhám mladší (* 1977)
Povolání	filmová, televizní a divadelní herečka
Aktivní od	1971

Libuše Šafránková (po sňatku občanským jménem Libuše Abrhámová, 7. června 1953 Brno – 9. června 2021 Praha) byla jedna z nejvýznamnějších, nejoblíbenějších a mezinárodně nejznámějších českých filmových, televizních a divadelních hereček. Její herecký projev se vyznačoval neobyčejnou křehkostí, přirozeným šarmem, dokonalým komediálním načasováním a kultivovanou dikcí, díky čemuž se zapsala do zlatého fondu české kinematografie dvacátého století.

Její kariéra započala počátkem sedmdesátých let, přičemž absolutní a trvalou globální slávu jí přinesla titulní role v kultovní koprodukční pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973) režiséra Václava Vorlíčka. Ačkoliv byla v rané fázi své dráhy často typologicky zařazována do rolí princezen a naivních dívek, díky svému obrovskému talentu se z této škatulky vymanila a etablovala se jako vynikající charakterová a komediální herečka. Klíčová byla její celoživotní spolupráce s režisérem Jiřím Menzelem (např. Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková) a s rodinným duem Zdeněk Svěrák a Jan Svěrák (Obecná škola, Kolja). Za ztvárnění role Kláry v oscarovém snímku Kolja získala v roce 1996 prestižní filmové ocenění Český lev.

Na divadelních prknech spojila svůj život primárně s pražským Činoherním klubem, kde působila takřka třicet let a kde se rovněž seznámila se svým budoucím manželem a celoživotním partnerem, hercem Josefem Abrhámem. Českým publikem byla v roce 2008 v anketě České televize zvolena „Hvězdou mého srdce“ jako vůbec nejoblíbenější herečka v historii země.

🗓 Současnost a posmrtný odkaz (2025–2026)

Ačkoliv Libuše Šafránková zemřela v červnu 2021, její kulturní odkaz zůstává v české i evropské společnosti v letech 2025 a 2026 naprosto dominantní a její jméno je neustále připomínáno. V červnu roku 2026 uplynulo přesně pět let od jejího úmrtí, což vyvolalo v českých médiích (např. na portálu Super.cz) rozsáhlé vlny vzpomínek kolegů a filmových kritiků na její profesionalitu a unikátní plachost, jíž se bránila mediálnímu tlaku.

Její mezinárodní věhlas, ukotvený primárně ve filmu Tři oříšky pro Popelku, trvá bez přerušení. Na německém zámku Moritzburg u Drážďan, kde se kultovní film natáčel, probíhají každou zimní sezónu masivně navštěvované výstavy věnované přímo její osobě. Tento film se navíc dočkal v Norsku (kde je absolutní vánoční tradicí) vlastního remaku, ovšem původní verze se Šafránkovou se těší nadále výsadnímu postavení. Poštovní známky s vyobrazením Libuše Šafránkové a jejího manžela Josefa Abrháma, které v roce 2023 vydala Česká pošta ve zkušebním nákladu, se v letech 2025 a 2026 staly mimořádně ceněným sběratelským artiklem v českých filatelistických kruzích.

Méně pozitivní stránku posmrtného odkazu však odhalila celostátní média (včetně zpravodajství CNN Prima News) na jaře roku 2025. Pozornost novinářů se upřela na slavnou vilu na pražském Spořilově, kterou manželé Abrhámovi společně vybudovali a kde prožili celý svůj společný život. Záběry z roku 2025 ukázaly, že objekt, jenž po smrti obou rodičů přešel do vlastnictví jejich jediného syna Josefa Abrháma mladšího, začal viditelně chátrat a zahrada se proměnila v neudržovanou džungli, což vyvolalo lítost nejen u starousedlíků, ale i široké veřejnosti, jež dům vnímala jako symbol tohoto legendárního páru.

👤 Životopis, dětství a umělecké začátky

Libuše Šafránková se narodila 7. června 1953 v porodnici v Brně, avšak dětství a dospívání prožila v nedalekém městě Šlapanice. Její rodina měla k umění a hudbě nesmírně blízko. Otec Miroslav Šafránek působil jako učitel hudby, kapelník místní dechové hudby a varhaník ve šlapanickém kostele. Zároveň se staral o hudební doprovod v tamním ochotnickém divadle. Matka Libuše, po níž dostala křestní jméno, vyučovala na oděvní průmyslové škole a rovněž aktivně participovala v ochotnickém kroužku. Z rodinného prostředí vzešla i její o pět let mladší sestra Miroslava Šafránková (narozena 1958), která se později rovněž stala úspěšnou filmovou herečkou (známou např. ze snímku Jak svět přichází o básníky).

Od útlého dětství se u Libuše projevoval výrazný dramatický talent. Navštěvovala různé literárně-dramatické kroužky a vystupovala se šlapanickými ochotníky. Její cesta logicky vedla na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně, kde studovala v letech 1967 až 1971. Klíčovou osobností pro její profesní růst se stala tehdejší pedagožka pohybové výchovy na JAMU Marie Mrázková, která v křehké dívce rozpoznala mimořádný pohybový a výrazový potenciál.

Už během konzervatorních studií dosáhla výjimečného úspěchu, když začala hostovat na prknech Mahenovy činohry v Brně. V roce 1970 zde ve svých pouhých sedmnácti letech zazářila v titulní roli Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. Téhož roku nastartovala i svou kariéru před kamerou, když byla obsazena do role Blaženy ve filmové adaptaci románu Marie Majerové Robinsonka (byť film měl premiéru až v roce 1974) a především režisérem Antonínem Moskalykem do televizního zpracování klasického díla Babička (1971), kde okouzlila národ v roli vnučky Barunky.

🎭 Divadelní kariéra: Divadlo Za branou a Činoherní klub

Po úspěšném absolutoriu konzervatoře v roce 1971 přesídlila do Prahy. Její první angažmá v hlavním městě trvalo necelý rok v legendárním, leč komunistickou mocí brzy zlikvidovaném Divadle Za branou, které vedl režisér Otomar Krejča. Hostovala zde například ve hře Racek od Antona Pavloviče Čechova v roli Niny Zarečné.

V roce 1972 nastoupila do Činoherního klubu, jenž se stal její domovskou scénou na dalších více než třicet let. Právě zde, v uvolněném a intelektuálně podnětném prostředí, naplno rozvinula svůj talent pro drobnokresbu postav, ironii a inteligentní komediální načasování. Excelovala v Menzelově komedii Tři v tom v roli Colombiny, hrála Soňu ve hře Strýček Váňa či vystupovala v provokativní Žebrácké opeře. Činoherní klub jí přinesl i osudové osobní setkání – poznala zde tehdejší hereckou hvězdu Josefa Abrháma, s nímž posléze vytvořila jeden z nejstabilnějších manželských párů českého umění. Teprve počátkem devadesátých let stálé angažmá v Činoherním klubu opustila a do divadla se vracela již jen příležitostně v rámci hostování, aby se mohla plně věnovat narůstajícím filmovým závazkům.

🎬 Filmová kariéra: Od princezen ke komediálním legendám

Tři oříšky pro Popelku a škatulka princezen (Sedmdesátá léta)

V roce 1973 obsadil režisér Václav Vorlíček dvacetiletou Libuši Šafránkovou do hlavní role v československo-německé koprodukční pohádce Tři oříšky pro Popelku. Šafránková po boku prince ztvárněného Pavlem Trávníčkem vnesla do role Popelky nevídanou emancipaci, energii a drzost (perfektní jízda na koni, střelba z kuše), čímž naprosto rozbila tehdejší stereotyp pasivních pohádkových bytostí. Film se stal obřím hitem a na 5. národní přehlídce v Ostrově nad Ohří jí vynesl cenu Zlatý dudek za nejlepší dívčí výkon.

Tento triumf však přinesl i jisté profesní zakletí – režiséři ji v sedmdesátých letech začali masivně obsazovat převážně do rolí princezen a křehkých stvoření. Nezapomenutelnou tajemnou bytost ztvárnila v pohádce Princ a Večernice (1978), zahrála si po boku své vlastní sestry Miroslavy ve snímku Malá mořská víla (1976) a excelovala v dvojroli sester v pohádce Třetí princ (1982).

Současně se ale začala prosazovat i v civilnějších polohách. Divácky mimořádně úspěšné byly rodinné komedie z prostředí pražského předměstí Můj brácha má prima bráchu (1975) a její volné pokračování Brácha za všechny peníze (1978), kde hrála dívku Zuzanu po boku Jana Hrušínského. Do historie vstoupil i menší konflikt s Václavem Vorlíčkem po natáčení trikové komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Šafránková, jež byla celoživotně extrémně plachá a bránila se mediální pozornosti, tehdy na poslední chvíli zrušila sjednaný propagační rozhovor pro německé novináře. Režisér Vorlíček to označil za podraz a jejich spolupráce tehdy na velmi dlouhou dobu ochladla.

Menzel a Svěrák: Zlatá éra (Osmdesátá a devadesátá léta)

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prokázala obrovský komediální talent a schopnost hrát zralé a komplikované ženy. V roce 1980 natočila po boku svého manžela Josefa Abrháma ikonickou komedii režiséra Ladislava Smoljaka a scenáristy Zdeňka Svěráka Vrchní, prchni!, kde ztvárnila roli trpělivé manželky Vránové.

Zásadní byla její tvůrčí synergie s režisérem Jiřím Menzelem, jenž ji dokázal obsadit do typově přesných rolí v adaptacích knih Bohumila Hrabala a Zdeňka Svěráka. Nezapomenutelná je její rázná a krásná žárlivá manželka živočicháře Turka ve snímku Vesničko má středisková (1985), který byl nominován na Oscara, nebo role mírně hysterické a ustarané učitelky v poetickém filmu Slavnosti sněženek (1983).

Po pádu komunismu na ni čekaly ty nejhlubší charakterové výzvy. V roce 1991 ji Jan Svěrák obsadil do role starostlivé maminky Součkové ve svém režijním debutu Obecná škola. Zcela triumfální pak byla její role zpěvačky Kláry, tajné lásky starého mládence Louky (Zdeněk Svěrák), v oscarovém filmu Kolja (1996). Za tento procítěný a mimořádně lidský herecký výkon byla v roce 1996 oceněna výroční cenou Český lev v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Její herecký koncert následně pokračoval v hořkosladké adaptaci Vieweghova románu Báječná léta pod psa (1997), kde musela herecky ztvárnit vývoj své postavy napříč třiceti lety, od mladé svazačky až po unavenou stárnoucí matku s depresemi z totalitního režimu.

Televizní seriály a pozdní tvorba

Libuše Šafránková nezanevřela ani na kvalitní televizní tvorbu. Ačkoliv byla původně zvažována do hlavní role v kultovním seriálu Arabela (1979), kvůli náhlému onemocnění musela z projektu odstoupit a roli nakonec ztvárnila Jana Nagyová. Přesto se do světa seriálů zapsala výrazně – například v historickém eposu Cirkus Humberto (1988) nebo v mezinárodně koprodukovaném seriálu Náhrdelník (1992), kde opět vytvořila herecký i partnerský pár s Josefem Abrhámem. V roce 2011 se po delší pauze vrátila i do žánru pohádky ve filmu Micimutr. Posledním filmovým dílem, ve kterém se představila divákům, byl slovenský koprodukční snímek Jak jsme hráli čáru z roku 2014.

💍 Osobní život, manželství a zdraví

Soukromý život Libuše Šafránkové představoval na poměry českého showbyznysu vzácnou ukázku stability, diskrétnosti a pevného hodnotového ukotvení. Celoživotní silná katolická víra, v níž byla vychována svými rodiči ve Šlapanicích a kterou nezapřela ani během nejtěžších let komunistické normalizace, formovala její morální integritu i přirozenou plachost vůči povrchnímu mediálnímu zájmu.

Během působení v Činoherním klubu v roce 1973 poznala o čtrnáct let staršího charismatického herce Josefa Abrháma. Abrhám v té době prožíval dlouhodobý vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou, avšak vzájemná přitažlivost mezi ním a Šafránkovou vedla k vytvoření jednoho z nejikoničtějších párů českého filmu. Dvojice svou lásku zpočátku tajila, nicméně v roce 1976 uzavřeli v rodném kraji Šafránkové sňatek. Z tohoto mimořádně harmonického manželství, které trvalo plných 45 let, vzešel v roce 1977 jejich jediný syn Josef Abrhám mladší (jenž se stal režisérem a otcem čtyř dětí: vnuků Antonína Jana, Josefa Jana a dalších dvou potomků).

Manželé se vždy drželi stranou politického aktivismu v komunistickém režimu, avšak nikdy se netajili svými sympatiemi k disentnímu prostředí. Byli velkými obdivovateli a přáteli Václava Havla, do jehož posledního režijního projektu Odcházení (2011) byl Josef Abrhám obsazen do hlavní role a Libuše Šafránková jej podporovala.

V roce 2014 zasáhla oblíbenou herečku vážná zdravotní rána. Lékaři jí diagnostikovali nádorové onemocnění plic. Následně musela podstoupit náročnou operaci, při níž jí byla odebrána značná část plicního laloku. Nemoc ji donutila výrazně omezit veškeré pracovní aktivity. Z tohoto důvodu musela například na poslední chvíli odstoupit z natáčení filmové pohádky Princ Mamánek režiséra Jana Budaře.

V roce 2015 jí prezident republiky Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. Kvůli probíhající složité rekonvalescenci se však slavnostního ceremoniálu ve Vladislavském sále Pražského hradu nemohla zúčastnit a vyznamenání za ni převzala její sestra Miroslava. Prezident k medaili připojil neformální a osobní dar – tři lískové oříšky, odkazující na její nejslavnější roli. Šafránková to následně v telefonickém rozhovoru s novináři ocenila s tím, že doufá, že si tento dar ještě zaslouží dalším natočeným filmem, k čemuž už ale bohužel kvůli zhoršujícímu se zdraví nikdy nedošlo.

Dne 7. června 2021 oslavila své osmašedesáté narozeniny, přičemž v ten samý den byla z důvodu náhlých vážných komplikací hospitalizována ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí. Zemřela o dva dny později, ráno 9. června 2021. Její náhlý skon vyvolal vlnu obrovského národního zármutku a soustrastných prohlášení z celé Evropy. Následné veřejné smuteční rozloučení se konalo v kostele svaté Anežky České na pražském Spořilově. Její celoživotní partner Josef Abrhám, který se o ni v nemoci obětavě staral, ji přežil o necelý rok a zemřel v květnu 2022. Místem posledního odpočinku Libuše Šafránkové se staly její milované domovské Šlapanice u Brna.

📊 Statistiky: Kompletní filmografie (Celovečerní filmy)

Následující tabulka dokumentuje naprosto ucelený a historicky ověřený výčet všech celovečerních hraných filmů, ve kterých Libuše Šafránková ztvárnila své nezapomenutelné charakterové i komediální role (televizní tvorba a pohádky točené pro ČST jsou vyčleněny ve speciální tabulce).

Rok premiéry	Název filmového díla	Ztvárněná charakterová role	Režie
1972	Rodeo	Monika	Antonín Máša
1973	Tři oříšky pro Popelku	Popelka	Václav Vorlíček
1973	Přijela k nám pouť	Učitelka	Věra Plívová-Šimková
1974	Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách	Vodnice Jana Vodičková	Václav Vorlíček
1975	Můj brácha má prima bráchu	Zuzana Vránová	Stanislav Strnad
1975	Paleta lásky	Josefína, dcera hraběte	Josef Mach
1975	Sarajevský atentát	Jelena	Veljko Bulajić
1976	Malá mořská víla	Princezna ze sousedního království	Karel Kachyňa
1978	Brácha za všechny peníze	Zuzana Pavelková (dříve Vránová)	Stanislav Strnad
1978	Princ a Večernice	Večernice	Václav Vorlíček
1980	Vrchní, prchni!	Helenka Vránová (manželka Dalibora)	Ladislav Smoljak
1981	Křtiny	Naďa	Zdeněk Podskalský
1982	Třetí princ	Princezna Milena / Princezna z Diamantových skal	Antonín Moskalyk
1982	Sůl nad zlato	Princezna Maruška	Martin Hollý
1983	Slavnosti sněženek	Učitelka v základní škole	Jiří Menzel
1983	Jára Cimrman ležící, spící	Alžběta (Mladá dívka z vize)	Ladislav Smoljak
1985	Vesničko má středisková	Jana Turková (nevěrná manželka)	Jiří Menzel
1987	Zuřivý reportér	Kateřina	Martin Hollý
1989	Člověk proti zkáze	Spisovatelka Olga Scheinpflugová	Štěpán Skalský
1991	Obecná škola	Maminka Součková	Jan Svěrák
1991	Žebrácká opera	Jenny (dcera prostitutky)	Jiří Menzel
1993	Nesmrtelná teta	Štěstí (Tajemná nadpřirozená postava)	Zdeněk Zelenka
1996	Kolja	Zpěvačka Klára	Jan Svěrák
1997	Báječná léta pod psa	Kvidova maminka	Petr Nikolaev
1999	Všichni moji blízcí	Irma (Silbersteinová matka)	Matej Mináč
1999	Návrat ztraceného ráje	Úřednice (Maminka)	Vojtěch Jasný
2011	Micimutr	Kouzelnice Micimutr	Vít Karas
2013	Donšajni	Učitelka Markéta	Jiří Menzel
2013	Přijde letos Ježíšek?	Květa (manželka Josefa)	Lenka Kny
2014	Jak jsme hráli čáru	Babička Achbergerová	Juraj Nvota

📊 Statistiky: Kompletní televizní filmy a seriály

Záznam televizních inscenací, stěžejních studiových pohádek a seriálových produkcí z dílny Československé televize a pozdějších privátních producentů.

Rok uvedení	Název televizního díla nebo seriálu	Ztvárněná role	Žánrové zařazení
1971	Babička	Barunka (vnučka)	Dvoudílný televizní historický film
1976	O Terezce a paní Madam	Princezna Terezka	Televizní studiová pohádka
1976	Splynutí duší	Dívka z lepší rodiny	Televizní komediální inscenace
1979	Jak je důležité míti Filipa	Gvendolina Fairfaxová	Televizní adaptace Oscarovy Wildeovy hry
1979	Silvestr svobodného mládence	Zuzana	Televizní filmová komedie
1980	Triptych	Různé ženské etudy	Televizní povídkový cyklus
1983	Svatební cesta do Jiljí	Petra (čerstvá novomanželka)	Televizní komediální film (hraje s J. Abrhámem)
1985	Rozpaky kuchaře Svatopluka	Servírka a kuchařka	Interaktivní televizní seriál (režie F. Filip)
1988	Cirkus Humberto	Růženka (krasojezdkyně)	Výpravný televizní seriál (koprodukce)
1992	Náhrdelník	Zpěvačka Josefina	Evropský koprodukční historický seriál
1997	Doktor Munory a jiní lidé	Manželka doktora	Cyklus televizních historických komedií
2001	Elixír a Halíbela	Čarodějnice Halíbela	Vánoční televizní pohádka
2007	Nemocnice na kraji města - nové osudy	Sestra (Později staniční) Anna	Čtvrté pokračování legendárního dietlovského seriálu
2008	Kouzla králů	Královna Kristýna	Štědrovečerní televizní pohádka
2009	Fišpánská jablíčka	Královna	Televizní pohádka

🎭 Statistiky: Významné divadelní role

Přehled absolutně nejzásadnějších divadelních kreací na domovských i hostujících prknech, dokládající její excelentní všestrannost mimo televizní kamery.

Rok divadelní premiéry	Název divadelní inscenace (Autor)	Ztvárněná role	Místo uvedení (Domovská scéna)
1970	Romeo a Julie (William Shakespeare)	Julie Kapuletová	Mahenova činohra, Brno
1971	Racek (Anton Pavlovič Čechov)	Nina Michajlovna Zarečná	Divadlo Za branou, Praha
1972	Poprask na laguně (Carlo Goldoni)	Checca	Činoherní klub, Praha
1975	Tři v tom (Jaroslav Vostrý, Jiří Menzel)	Colombina	Činoherní klub, Praha
1978	Strýček Váňa (Anton Pavlovič Čechov)	Sofie Alexandrovna (Soňa)	Činoherní klub, Praha
1986	Žebrácká opera (Václav Havel)	Jenny	Činoherní klub, Praha
1990	Obsluhoval jsem anglického krále (Bohumil Hrabal)	Líza	Činoherní klub, Praha
1998	Play Strindberg (Friedrich Dürrenmatt)	Alice	Divadlo Na zábradlí (hostování)

🏆 Statistiky: Státní a umělecká ocenění

Kompletní výpis formálních uznání a společenských poct.

Rok předání	Název udělující instituce nebo divácké ankety	Kategorie ocenění a obhájený umělecký počin
1973	5. národní přehlídka filmů pro děti v Ostrově nad Ohří	Ocenění Zlatý dudek za nejlepší dívčí herecký výkon (film Tři oříšky pro Popelku).
1975	XIII. Filmový festival mladých (FFM) v Trutnově	Čestné uznání za herecký výkon (film Můj brácha má prima bráchu).
1991	Festival filmové komedie Nové Město nad Metují	Cena za nejlepší ženský herecký výkon (film Žebrácká opera).
1996	Česká filmová a televizní akademie (ČFTA)	Ocenění Český lev za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (film Kolja).
1997	Festival filmové komedie Nové Město nad Metují	Cena za nejlepší ženský herecký výkon (film Báječná léta pod psa).
2003	Televizní divácká anketa TýTý	Vítězka prestižní kategorie Herečka roku.
2008	Anketa České televize „Hvězda mého srdce“	Absolutní vítězka v kategorii nejpopulárnější česká herečka v historii.
2015	Prezident České republiky Miloš Zeman	Medaile Za zásluhy o stát v oblasti umění (I. stupeň).

💡 Pro laiky

Když mladá, začínající a půvabná herečka natočí dokonalou pohádku o Popelce, kterou o Vánocích milují miliony lidí nejen v Česku, ale i v bohatém Německu a Norsku, stane se obvykle to, čemu se v hereckém světě říká „zlatá klec“. Režiséři takové herečce už nikdy nenabídnou nic jiného než další princezny. Bude navždy zamčená v krásných šatech s korunkou.

Geniální schopnost Libuše Šafránkové spočívala v tom, že tuto "prokletou princeznovskou klec" dokázala s naprostou lehkostí rozbít. Nebála se dělat si sama ze sebe legraci a stárnout před kamerou. Místo toho, aby lpěla na kráse, klidně vzala roli věčně ustarané manželky zlodějíčka v komedii Vrchní, prchni, nebo drzé a prolhané nevěrnice ve Vesničko má středisková. Její nejsilnější stránkou nebyla pouze její krásná tvář, ale především její plaché, nevinné a doširoka otevřené oči, do kterých když se podíval herecký partner, uvěřil každému jejímu slovu. Tímto nenásilným, inteligentním humorem a obrovskou dávkou pokory (nikdy se neúčastnila laciných večírků a chránila si své soukromí) si vybudovala status absolutní české filmové aristokracie. Když ve filmu Kolja zahrála dojemnou zpěvačku, celá Akademie v Americe jen potvrdila to, co český divák věděl už třicet let – že Libuše Šafránková je klenot, který nedokáže hrát falešně.

Zdroje