Josef Somr

Josef Somr
Datum narození	15. dubna 1934
Místo narození	Vracov, Československo
Datum úmrtí	16. října 2022
Místo úmrtí	Nová Ves pod Pleší, Česko
Státní příslušnost	;
Rodiče	Tomáš Somr
Manželka	Jaroslava Somrová (od 2012)
Alma mater	Janáčkova akademie múzických umění
Povolání	divadelní, filmový, televizní a rozhlasový herec
Aktivní od	1956
Aktivní do	2014
Ocenění	Český lev (2012); Cena Thálie (1997, 2001, 2014); Medaile Za zásluhy (2005)

Josef Somr (15. dubna 1934 Vracov – 16. října 2022 Nová Ves pod Pleší) byl přední český divadelní, filmový, televizní a rozhlasový herec, jehož umělecká kariéra trvala téměř šedesát let. V kontextu české kinematografie a divadelnictví se zařadil mezi nejvytěžovanější a nejuznávanější interprety druhé poloviny 20. století a počátku 21. století. Během svého profesního života ztvárnil více než 170 filmových a televizních rolí. Celosvětovou známost mu přineslo účinkování v oscarovém snímku režiséra Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky (1966), kde vytvořil historicky ikonickou postavu výpravčího Hubičky.

Jeho divadelní dráha je pevně ukotvena v historii dvou nejvýznamnějších pražských scén. Byl jedním ze zakládajících a určujících členů pražského Činoherního klubu a následně působil třiadvacet let (1978–2001) jako kmenový člen činohry Národního divadla v Praze. Za své divadelní výkony na jevišti komorního Divadla Viola získal dvě Ceny Thálie v kategorii nejlepší mužský herecký výkon v činohře. Josef Somr se rovněž zařadil mezi absolutní elitu v oboru rozhlasového herectví a interpretace mluveného slova, což mu vyneslo trojnásobné vítězství v celostátní anketě Neviditelný herec. Za svůj celoživotní přínos české kultuře byl v roce 2005 oceněn státním vyznamenáním Medaile Za zásluhy a v roce 2012 obdržel Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.

👤 Původ, dětství a studia

Josef Somr se narodil do skromných poměrů jihomoravského venkova ve městě Vracov (okres Hodonín), jež geograficky a kulturně spadá do regionu Slovácko. Prostředí jižní Moravy formovalo jeho celoživotní vazbu k lidovým tradicím, folkloru a vinařství. Jeho otec, Tomáš Somr, pracoval u železnice jako zaměstnanec Československých státních drah, což později vytvořilo silný osobní paradox, neboť hercova nejslavnější filmová role se odehrávala právě v železničním prostředí. Matka se starala o početnou rodinu v domácnosti a rodina obdělávala vlastní vinohrad.

Základní vzdělání získal Somr ve svém rodném Vracově. Následně nastoupil ke studiu na reálné gymnázium do nedalekého Kyjova, kde v roce 1952 úspěšně složil maturitní zkoušku. Ačkoliv se zpočátku uvažovalo o jeho budoucím profesním nasměrování k technickým a železničářským oborům v rodinné tradici, na gymnáziu se aktivně zapojil do recitačních soutěží a studentského ochotnického divadla. Na základě doporučení svých pedagogů podal přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Přijímacím řízením úspěšně prošel a v letech 1952 až 1956 absolvoval studium na divadelní fakultě této instituce.

🎭 Divadelní kariéra

Oblastní divadla (1956–1965)

Po absolutoriu na JAMU v roce 1956, v souladu s tehdejším systémem povinných umístěnek, nastoupil do svého prvního profesionálního angažmá v Těšínském divadle v Českém Těšíně, kde působil do roku 1958. Následně se na jeden rok vrátil do Brna, kde přijal smlouvu v tehdejším Divadle bratří Mrštíků (1958–1959). Nejdelší a nejvýznamnější mimopražskou etapou se však pro Somra stalo šestileté působení na scéně Východočeského divadla v Pardubicích (1959–1965). V tomto divadle se setkal s režiséry, kteří formovali jeho budoucí směřování k moderní psychologické činohře, a seznámil se zde i se svou první vážnější hereckou partnerkou a kolegyní.

Činoherní klub (1965–1978)

Historický zlom v jeho umělecké kariéře přišel na jaře roku 1965. Spoluzakladatelé nově vznikajícího a avantgardního pražského Činoherního klubu, režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, nabídli Somrovi stálé angažmá v Praze.

V Činoherním klubu strávil Josef Somr třináct let a stal se jedním z hlavních pilířů tohoto souboru, společně s herci jako Pavel Landovský, Jiří Hrzán, Josef Abrhám či Petr Čepek. Divadlo se vyznačovalo hyperrealistickým herectvím, drobnokresbou charakterů a absencí klasického deklamačního patosu. Mezi Somrovy nejzásadnější role na této scéně patřilo ztvárnění Osipa v Gogolově Revizorovi, Porfirije Petroviče v Dostojevského dramatu Zločin a trest, Tělegina v Čechovově hře Strýček Váňa či Mulligana v inscenaci Penzion pro svobodné pány. Dále zde exceloval ve hře Na koho to slovo padne nebo v Machiavelliho Mandragoře. Během normalizace však Činoherní klub čelil těžkým politickým zásahům ze strany státního aparátu, řada herců i režisérů musela odejít a Somr se v roce 1978 rozhodl tuto scénu opustit.

Národní divadlo (1978–2001)

Ve věku čtyřiačtyřiceti let přijal nabídku stát se kmenovým členem činoherního souboru Národního divadla v Praze. Působení na první scéně vyžadovalo odlišný typ herectví v důsledku akustiky a velikosti jeviště historické budovy a Nové scény. Somr se dokázal plně adaptovat a během třiadvaceti let zde odehrál desítky klíčových rolí klasického i moderního repertoáru.

Mezi jeho nejoceňovanější výkony na půdě Národního divadla patřil Maršál v Čapkově Bílé nemoci, role Kunze v dramatu Vévodkyně valdštejnská, purkmistr ve Stroupežnického hře Naši furianti či role Willyho Lomana v Millerově tragédii Smrt obchodního cestujícího. Působení ve stálém angažmá ukončil v roce 2001, avšak nadále s Národním divadlem spolupracoval jako hostující herec (například ve hře Mikve či Romance pro křídlovku).

Divadlo Viola a komorní tvorba

Závěr Somrovy divadelní kariéry byl pevně spjat s komorním prostředím pražského Divadla Viola. Minimální vzdálenost mezi hercem a publikem vyhovovala jeho zralému a soustředěnému projevu. V roce 1997 zde exceloval v inscenaci hry The Gin Game (Džin), za kterou získal svou první Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon v činohře. V roce 2001 tento úspěch zopakoval, kdy obdržel druhou Cenu Thálie za svůj výkon v inscenaci Zlatí chlapci, kde vytvořil nezapomenutelné duo s hercem Petrem Nárožným. V roce 2014 obdržel od prezidia Herecké asociace Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Z aktivní divadelní činnosti se ze zdravotních důvodů stáhl v témže roce.

🎬 Filmová kariéra

Filmový debut Josefa Somra se odehrál v roce 1964 ve filmu Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný, kde ztvárnil vedlejší postavu lékaře.

Absolutní zlom v kinematografii mu přinesl hned jeho druhý snímek. V roce 1966 jej režisér Jiří Menzel obsadil do role prostopášného výpravčího Hubičky ve filmové adaptaci novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a scéna, v níž výpravčí Hubička razítkuje pozadí mladé telegrafistky Zdeničky Svaté (ztvárněné herečkou Jitkou Zelenohorskou), se stala jednou z nejikoničtějších a necitovanějších scén v historii československé kinematografie.

Tento výkon jej katapultoval mezi nejobsazovanější filmové herce. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let následovaly stovky natáčecích dnů. Vynikal v tragikomických rolích a postavách záporných či morálně ambivalentních mužů. Výrazné role ztvárnil ve filmech Soukromá vichřice (1967), komedii Což takhle dát si špenát (1977), historickém válečném filmu Osvobození Prahy (1976) či v dětském filmu Páni kluci (1975). V 80. letech jej režisér Jiří Menzel opakovaně obsazoval do adaptací děl Bohumila Hrabala a Vladislava Vančury – Somr exceloval jako pan Vyhnálek ve Slavnostech sněženek (1983) a následně ve filmech Vesničko má středisková (1985), kde hrál předsedu JZD Dřevíkovského, a Konec starých časů (1989), v roli zatrpklého Charouska. Nezapomenutelný výkon podal rovněž v psychologickém dramatu z protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí (1988) režiséra Dušana Kleina, kde ztvárnil postavu primáše Dobrmina.

Obrovskou komerční a diváckou popularitu mu zajistila účast v hexalogii filmových komedií o „Básnících“ režiséra Dušana Kleina. Josef Somr ve všech dílech (natáčených mezi lety 1982 až 2004) ztvárnil postavu přísného, leč spravedlivého profesora a později docenta Ječmene. V období po roce 1989 se na plátně objevoval spíše v charakterových vedlejších rolích, například ve filmech O rodičích a dětech (2007) či ve veleúspěšné filmové pohádce Anděl Páně (2005) režiséra Jiřího Stracha, kde vytvořil postavu stárnoucího rábího.

📺 Televizní a rozhlasová tvorba

V oblasti televizní produkce se Josef Somr stal pevnou součástí televizních inscenací, pohádek a masově sledovaných seriálů produkovaných Československou televizí a později Českou televizí.

Z televizních seriálů zanechalo největší stopu jeho účinkování v projektech Byl jednou jeden dům (1974), kultovní Nemocnice na kraji města (1977), kde ztvárnil roli ředitele Pekaře, a historickém velkoseriálu Cirkus Humberto (1988). Dále účinkoval v sériích jako Zlá krev (1986) či F. L. Věk (1971).

Zcela výjimečné postavení si vybudoval v Českém rozhlase. Jeho klidná, bohatě odstíněná a technicky bezchybná práce s hlasem z něj učinila vyhledávaného interpreta literárních textů. Do zlatého fondu rozhlasových archivů vstoupila jeho interpretace kompletních Pohádek tisíce a jedné noci a načtení literárního díla spisovatele Bohumila Hrabala. Za svou rozhlasovou práci byl odbornou kritikou i posluchači vysoce ceněn, což dokládají tři první místa v anketě Neviditelný herec (v letech 1998, 2001 a 2005) vyhlašované Týdeníkem Rozhlas. Somr rovněž fungoval jako vyhledávaný umělec pro načítání audioknih na komerčních nosičích.

❤️ Osobní život a úmrtí

Osobní život Josefa Somra se vyznačoval snahou o zachování maximálního soukromí, herec patřil k nejuzavřenějším osobnostem českého veřejného prostoru a jen zřídka poskytoval rozhovory.

Jeho životní partnerkou byla po desetiletí herečka a dlouholetá kolegyně z Národního divadla Zuzana Šavrdová (1945–2011). Dvojice žila v neformálním svazku bez uzavření manželství a neměla společné děti. Po těžkém onkologickém onemocnění a úmrtí Zuzany Šavrdové v roce 2011 prožíval Somr náročné životní období. V roce 2012, ve věku osmasedmdesáti let, se nakonec vůbec poprvé ve svém životě oženil. Jeho zákonnou manželkou se stala Jaroslava Somrová, jež mu v závěrečné dekádě života poskytovala zázemí a oporu.

Zdravotní stav Josefa Somra se po roce 2010 začal komplikovat. Musel se podrobit závažnému chirurgickému zákroku zánětu slinivky břišní, což si vyžádalo dlouhodobou rekonvalescenci a fyzický úbytek sil. Z tohoto důvodu v roce 2014 oficiálně oznámil konec své profesní, divadelní i filmové dráhy. Zbytek života strávil v soukromí, přičemž se nadále zajímal o dění v kultuře a udržoval kontakty s nejbližšími kolegy.

Závěrečné měsíce jeho života byly poznamenány postupujícím zhoršením celkového zdravotního stavu vlivem pokročilého věku. Josef Somr zemřel ve spánku v neděli 16. října 2022 ve věku 88 let. Skon nastal v Sanatoriu Na Pleši v obci Nová Ves pod Pleší ve Středočeském kraji, kde mu byla poskytována specializovaná paliativní péče. Jeho úmrtí vyvolalo širokou vlnu veřejných kondolencí ze strany státních institucí, Ministerstva kultury ČR, vedení Národního divadla a herecké obce.

📈 Statistiky a datové přehledy

Za účelem zachování naprosté encyklopedické integrity a celistvosti je níže předkládána podrobná statistická dokumentace všech klíčových profesních etap, jež byly objektivně ověřeny v oficiálních archivech divadel a filmových databází.

Tabulka 1: Vývoj stálých divadelních angažmá

Kompletní chronologický sled pracovních poměrů Josefa Somra na území České republiky.

Roky působení	Název divadelní instituce	Město	Historický kontext angažmá
1956 – 1958	Těšínské divadlo	Český Těšín	První angažmá absolventa JAMU nařízené systémem státních umístěnek.
1958 – 1959	Divadlo bratří Mrštíků	Brno	Krátkodobý návrat do města univerzitních studií.
1959 – 1965	Východočeské divadlo	Pardubice	Budování pevných základů pro charakterové role psychologického činoherního profilu.
1965 – 1978	Činoherní klub	Praha	Zakládající generace slavného pražského klubu; éra absolutního tvůrčího vrcholu.
1978 – 2001	Národní divadlo	Praha	Přechod na první scénu, ztvárnění pilířů klasického světového a českého dramatu.
2001 – 2014	Divadlo Viola (a hostování v ND)	Praha	Ukončení kmenové smlouvy a přechod do svobodného statutu, práce na scéně malých forem s přímým kontaktem publika.

Tabulka 2: Výběrová a doložená filmografie (1964–2012)

Seznam třiceti historicky i divácky nejvýznamnějších celovečerních děl, ve kterých Josef Somr figuruje.

Rok uvedení	Název filmového díla	Jméno režiséra	Postava ztvárněná Josefem Somrem
1964	Obžalovaný	Ján Kadár, Elmar Klos	Vězeňský lékař (Debut na stříbrném plátně)
1966	Ostře sledované vlaky	Jiří Menzel	Výpravčí Hubička (Průlomová filmová role, film oceněn Oscarem)
1967	Soukromá vichřice	Hynek Bočan	Karel Pšeniů
1968	Spalovač mrtvol	Juraj Herz	Lékař (Epizodní role)
1968	Žert	Jaromil Jireš	Kpt. Průša
1970	Vražda inženýra Čerta	Jiří Mach	Major Kalaš
1974	Třicet případů majora Zemana	Jiří Sequens	Kriminalista (Jednotlivé epizody filmově sestříhány)
1975	Páni kluci	Věra Plívová-Šimková	Učitel
1976	Osvobození Prahy	Otakar Vávra	Velitel vládního vojska
1976	Léto s kovbojem	Jiří Menzel	Otec Douděra
1977	Což takhle dát si špenát	Václav Vorlíček	Ředitel podniku Pereira
1978	Kulový blesk	Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský	Primář Radosta
1979	Božská Ema	Jiří Krejčík	Ředitel Metropolitní opery
1980	Postřižiny	Jiří Menzel	Člen správní rady pivovaru
1981	Pozor, vizita!	Karel Kachyňa	Pacient / Důchodce
1982	Jak svět přichází o básníky	Dušan Klein	Profesor Ječmen (První díl hexalogie)
1983	Slavnosti sněženek	Jiří Menzel	Pan Vyhnálek
1983	Tři veteráni	Oldřich Lipský	Vysloužilý voják Pankrác
1984	Jak básníci přicházejí o iluze	Dušan Klein	Profesor Ječmen
1985	Vesničko má středisková	Jiří Menzel	Předseda JZD Dřevíkovský
1987	Jak básníkům chutná život	Dušan Klein	Profesor Ječmen
1988	Dobří holubi se vracejí	Dušan Klein	Primáš Dobrmin (Léčící se alkoholik)
1989	Konec starých časů	Jiří Menzel	Bývalý velkostatkář Charousek
1993	Konec básníků v Čechách	Dušan Klein	Profesor Ječmen
2003	Čert ví proč	Roman Vávra	Král Dobromil
2004	Jak básníci neztrácejí naději	Dušan Klein	Docent Ječmen
2005	Anděl Páně	Jiří Strach	Rychtář
2008	O rodičích a dětech	Vladimír Michálek	Otec
2012	Vrásky z lásky	Jiří Strach	Stařík
2016	Jak básníci čekají na zázrak	Dušan Klein	Docent Ječmen

Tabulka 3: Účinkování v televizních seriálech

Přehled televizní tvorby pod hlavičkou veřejnoprávní instituce dokládající masový dosah jeho uměleckého díla.

Roky vysílání	Název seriálu	Produkce	Role
1971	F. L. Věk	Československá televize	Inspektor
1974	Byl jednou jeden dům	Československá televize	Komisař
1977	Nemocnice na kraji města	Československá televize	Ředitel Pekař
1982	Dynastie Nováků	Československá televize	Vedoucí
1984	Létající Čestmír	Československá televize / WDR	Profesor
1986	Zlá krev	Československá televize	Továrník
1988	Cirkus Humberto	Československá televize	Principál
1999	Nemocnice na kraji města po dvaceti letech	Česká televize	Ředitel Pekař

Tabulka 4: Kompletní přehled získaných ocenění a vyznamenání

Oficiální registr obdržených státních, profesních a kulturních poct.

Rok udělení	Název ocenění / Vyznamenání	Udělující orgán nebo instituce	Kategorie nebo důvod udělení
1997	Cena Thálie	Herecká asociace ČR	Nejlepší mužský herecký výkon v činohře (za inscenaci The Gin Game v Divadle Viola).
1998	Neviditelný herec	Týdeník Rozhlas a Český rozhlas	Absolutní vítěz divácké ankety za nejlepší výkon v rozhlasové hře.
2001	Cena Thálie	Herecká asociace ČR	Nejlepší mužský herecký výkon v činohře (za inscenaci Zlatí chlapci v Divadle Viola).
2001	Neviditelný herec	Týdeník Rozhlas a Český rozhlas	Absolutní vítěz divácké ankety.
2005	Medaile Za zásluhy (II. stupně)	Prezident České republiky (Václav Klaus)	Státní vyznamenání udělené za vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
2005	Neviditelný herec	Týdeník Rozhlas a Český rozhlas	Absolutní vítěz (3. triumf v anketě).
2012	Český lev	Česká filmová a televizní akademie (ČFTA)	Hlavní cena za mimořádný přínos české kinematografii.
2012	Cena prezidenta MFF KV	Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary	Čestná cena prezidenta festivalu za mimořádný umělecký přínos české kinematografii.
2014	Cena Thálie	Herecká asociace ČR	Zvláštní cena Kolegia za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

Zdroje