Jindřich III. Plantagenet

Rozbalit box

Obsah boxu

Jindřich III.
Jindřich z Winchesteru
Soubor:Henry III England.jpg
Portrét Jindřicha III. od Matthewa Parise, kolem roku 1250
Titul	Král Anglie Pán Irska Vévoda akvitánský
Období vlády	28. října 1216 – 16. listopadu 1272
Korunovace	28. října 1216 (Gloucester) 17. května 1220 (Westminster)
Předchůdce	Jan Bezzemek
Nástupce	Eduard I.
Datum narození	1. října 1207
Místo narození	Winchester Castle, Winchester, Anglické království
Datum úmrtí	16. listopadu 1272
Místo úmrtí	Westminsterský palác, Londýn, Anglické království
Místo pohřbení	Westminsterské opatství, Londýn
Dynastie	Plantageneti
Otec	Jan Bezzemek
Matka	Isabela z Angoulême
Manželka/y	Eleonora Provensálská
Děti	Eduard I. Markéta Anglická Beatrice Anglická Edmund Crouchback Kateřina Anglická

Jindřich III. Plantagenet (anglicky Henry III; 1. října 1207, Winchester – 16. listopadu 1272, Londýn) byl král Anglie, pán Irska a vévoda akvitánský od roku 1216 až do své smrti. Jeho vláda, trvající 56 let, je jednou z nejdelších v anglické historii. Byla poznamenána hlubokou politickou nestabilitou, občanskou válkou s barony a zároveň významným kulturním a architektonickým rozvojem, jehož vrcholem byla přestavba Westminsterského opatství.

Jindřich nastoupil na trůn v pouhých devíti letech uprostřed první války baronů, kdy velká část země byla pod kontrolou vzbouřených šlechticů a francouzského prince Ludvíka. Díky schopným regentům, jako byl Vilém Maréchal, se podařilo krizi zažehnat a znovu potvrdit platnost Magny Charty, která se stala základem anglického práva. Po dosažení dospělosti se však Jindřichova osobní vláda ukázala jako problematická. Jeho záliba v zahraničních poradcích, neúspěšné a nákladné vojenské kampaně ve Francii a snaha vládnout bez ohledu na mínění šlechty vedly k rozsáhlé opozici, v jejímž čele stál jeho švagr Simon de Montfort. Tento konflikt vyvrcholil v druhé válce baronů (1264–1267), během níž byl král dokonce zajat. Ačkoli byl nakonec osvobozen svým synem, budoucím králem Eduardem I., a jeho moc byla obnovena, autorita koruny byla trvale oslabena ve prospěch rodícího se parlamentu.

Navzdory politickým neúspěchům byl Jindřich III. hluboce zbožný a velkorysý patron umění a architektury. Jeho největším odkazem je gotická přestavba Westminsterského opatství, které proměnil v královskou nekropoli a centrum kultu svatého Eduarda Vyznavače.

👑 Dětství a nástup na trůn

Jindřich se narodil 1. října 1207 na hradě Winchester jako nejstarší syn krále Jana Bezzemka a jeho druhé manželky Isabely z Angoulême. Jeho dětství bylo poznamenáno chaosem, který zachvátil Anglii na konci vlády jeho otce. Král Jan se po podepsání Magny Charty v roce 1215 pokusil od jejích ustanovení odstoupit, což vedlo k vypuknutí první války baronů. Rebelující baroni nabídli anglickou korunu francouzskému princi Ludvíkovi, který se v roce 1216 vylodil v Anglii a rychle ovládl velkou část země, včetně Londýna.

Uprostřed této krize král Jan 19. října 1216 zemřel. Devítiletý Jindřich se stal králem v zemi rozdělené občanskou válkou. Jeho pozice byla extrémně nejistá. Korunovace proběhla ve spěchu 28. října 1216 v katedrále v Gloucesteru, protože Westminster byl v rukou nepřítele. Místo tradiční koruny byla použita prostá zlatá čelenka patřící jeho matce.

Klíčovou roli v záchraně trůnu pro mladého Jindřicha sehráli jeho regenti. Moc převzala regentská rada v čele s Vilémem Maréchalem, jedním z nejrespektovanějších rytířů své doby, a papežským legátem Gualou Bicchierim. Maréchalova strategie byla smířlivá. Aby získal zpět podporu nerozhodnutých baronů, nechal jménem mladého krále znovu vydat Magnu Chartu v upravené podobě. Tento krok, spolu s vojenskými úspěchy, jako bylo vítězství v bitvě u Lincolnu a námořní bitvě u Sandwiche, vedl k postupnému úpadku Ludvíkovy podpory. V září 1217 byla podepsána Smlouva z Lambethu, kterou se Ludvík vzdal svých nároků na anglický trůn.

Po Maréchalově smrti v roce 1219 převzal vedení regentské vlády Hubert de Burgh. Jindřich byl podruhé korunován, tentokrát již s plnou parádou ve Westminsterském opatství 17. května 1220, což symbolizovalo obnovení královské autority a stability v zemi.

🏛️ Osobní vláda a konflikty

Jindřich převzal plnou moc v roce 1227, ale jeho osobní vláda se brzy stala zdrojem napětí. Byl vnímán jako slabý, nerozhodný a snadno ovlivnitelný svými oblíbenci.

Zahraniční oblíbenci a neúspěchy

V roce 1236 se Jindřich oženil s Eleonorou Provensálskou. S ní do Anglie přišlo mnoho jejích příbuzných ze Savojska, tzv. "Savojských", které král dosazoval do vysokých a lukrativních úřadů. To vyvolalo nelibost u domácí anglické šlechty. Situaci ještě zhoršil příchod Jindřichových nevlastních bratrů z matčina druhého manželství, rodu Lusignanů z Poitou. Tito "Poitevinci" byli vnímáni jako arogantní a chamtiví cizinci, kteří zneužívají královy přízně.

Jindřichovou velkou ambicí bylo získat zpět rozsáhlá území ve Francii, o která přišel jeho otec. Podnikl několik nákladných vojenských výprav do Poitou a Gaskoňska, které však skončily neúspěchem a stály královskou pokladnu obrovské sumy. Tyto porážky dále podkopávaly jeho autoritu.

Finanční problémy a "Sicilský podnik"

Král byl neustále ve finanční tísni. Jeho extravagantní životní styl, štědrost vůči oblíbencům a patronát umění, zejména přestavba Westminsterského opatství, vyžadovaly obrovské prostředky. Když potřeboval peníze, musel žádat o schválení daní Velkou radu (předchůdce parlamentu), která mu je často odmítala poskytnout bez politických ústupků.

Poslední kapkou byla tzv. "Sicilská aféra". V roce 1254 přijal Jindřich od papeže Inocence IV. nabídku sicilské koruny pro svého mladšího syna Edmunda. Podmínkou bylo, že Jindřich uhradí papežské dluhy vzniklé ve válce proti Štaufům a Sicílii vojensky dobude. Tento nereálný a extrémně nákladný podnik přivedl království na pokraj bankrotu a sjednotil proti králi širokou opozici.

📜 Druhá válka baronů

Nespokojenost s královou vládou dosáhla vrcholu v roce 1258. Skupina mocných baronů, vedená králůvým švagrem Simonem de Montfort, přišla na zasedání parlamentu v Oxfordu ozbrojená a donutila krále přijmout tzv. Oxfordská ustanovení.

Oxfordská ustanovení a vláda baronů

Tento dokument radikálně omezoval královskou moc. Zřizoval patnáctičlennou baronskou radu, která měla dohlížet na vládu a kontrolovat jmenování ministrů. Král byl fakticky zbaven moci a vládu převzala šlechtická oligarchie. Jindřich se s touto situací nikdy nesmířil a hledal způsob, jak se ustanovení zbavit. V roce 1261 získal od papeže bulu, která ho zprostila přísahy, a prohlásil Oxfordská ustanovení za neplatná. To nevyhnutelně vedlo k občanské válce.

Válka a de Montfortova vláda

Válka, známá jako Druhá válka baronů, propukla naplno v roce 1264. 14. května 1264 se královské a baronské vojsko střetlo v bitvě u Lewes. Simon de Montfort dosáhl drtivého vítězství. Král Jindřich III., jeho syn princ Eduard a bratr Richard Cornwallský byli zajati.

De Montfort se stal de facto vládcem Anglie. Aby si zajistil širší podporu, svolal v lednu 1265 do Westminsteru parlament, který je považován za přelomový. Kromě tradičních zástupců šlechty a duchovenstva na něj poprvé v historii pozval i rytíře z každého hrabství a dva měšťany z významných měst. Tím položil základy pro budoucí Dolní sněmovnu.

De Montfortova vláda však netrvala dlouho. Jeho autoritářský styl mu znepřátelil některé z jeho vlastních spojenců. V květnu 1265 se princi Eduardovi podařilo uprchnout ze zajetí. Rychle shromáždil armádu royalistů a 4. srpna 1265 v bitvě u Eveshamu de Montfortovo vojsko porazil. Simon de Montfort v bitvě padl.

Po bitvě byla Jindřichova moc plně obnovena, ale poslední roky jeho vlády byly již klidnější. Stále více se spoléhal na svého schopného syna Eduarda, který se stal dominantní postavou v království.

⛪ Zbožnost a patronát umění

Jindřich III. byl jedním z nejzbožnějších anglických králů. Jeho víra hluboce ovlivňovala jeho osobní život i politická rozhodnutí. Jeho nejoblíbenějším světcem byl anglosaský král Eduard Vyznavač, kterého považoval za svůj vzor.

Tato oddanost se nejvýrazněji projevila v jeho největším životním projektu: kompletní přestavbě Westminsterského opatství. Starou románskou stavbu nechal zbourat a nahradit velkolepou gotickou katedrálou ve francouzském stylu, inspirovanou katedrálami v Reims a Sainte-Chapelle v Paříži. Opatství se mělo stát nejen místem královských korunovací, ale také svatyní pro ostatky Eduarda Vyznavače a mauzoleem pro dynastii Plantagenetů. Jindřich na stavbu vynaložil astronomickou částku, odhadovanou na 45 000 liber, což byla více než dvojnásobek jeho ročního příjmu. Sám byl v opatství po své smrti pohřben.

Kromě Westminsteru investoval také do přestavby a výzdoby dalších královských sídel, jako byl londýnský Tower, hrad Windsor nebo jeho rodný Winchester. Byl velkým patronem umělců, zlatníků a iluminátorů, jako byl například kronikář a umělec Matthew Paris.

👨‍👩‍👧‍👦 Rodina a potomci

V roce 1236 se Jindřich oženil s Eleonorou Provensálskou, dcerou provensálského hraběte Ramona Berenguera IV. Jejich manželství bylo navzdory politickým obtížím, které přinesl vliv Eleonořiných příbuzných, šťastné a oddané. Měli spolu pět dětí:

• Eduard I. (1239–1307), král Anglie, jeho nástupce.
• Markéta Anglická (1240–1275), manželka skotského krále Alexandra III..
• Beatrice Anglická (1242–1275), manželka bretaňského vévody Jana II.
• Edmund Crouchback (1245–1296), hrabě z Lancasteru a Leicesteru, zakladatel rodu Lancasterů.
• Kateřina Anglická (1253–1257), zemřela v dětství.

Jindřich byl oddaným otcem a manželem. Jeho vztah s nejstarším synem Eduardem byl zpočátku napjatý, zejména když se Eduard v rané fázi konfliktu s barony přiklonil na jejich stranu. Později se však stali blízkými spojenci a Eduard se ukázal být klíčovou oporou trůnu.

⚖️ Odkaz a hodnocení

Jindřich III. byl po staletí hodnocen jako slabý, neschopný a neúspěšný panovník, jehož vláda přivedla zemi do chaosu a občanské války. Moderní historici však nabízejí vyváženější pohled.

Jeho politické neúspěchy jsou nepopiratelné. Jeho nerozhodnost, protežování cizinců a finanční nezodpovědnost přímo vedly k baronské vzpouře. Na druhou stranu, právě tento konflikt měl nezamýšlený, ale zásadní důsledek pro vývoj anglické ústavy. Neustálé potvrzování Magny Charty a nutnost žádat o souhlas s daněmi posílily princip, že král je vázán zákonem. Experimenty Simona de Montforta s parlamentem, zejména přizvání zástupců měst, položily základy pro budoucí složení anglického parlamentu.

Jindřichův kulturní odkaz je naopak nesmírně pozitivní. Jeho patronát umění a architektury zanechal v Anglii trvalou stopu. Přestavba Westminsterského opatství je jedním z vrcholů anglické gotiky a dodnes slouží jako symbol britské monarchie. Jeho vláda, ač politicky bouřlivá, byla obdobím velkého uměleckého a intelektuálního rozkvětu.

💡 Pro laiky

• Kdo to byl? Jindřich III. byl anglický král, který vládl neuvěřitelně dlouho – 56 let. Na trůn se dostal jako malý kluk v době, kdy v Anglii probíhala občanská válka.
• Proč se o něm mluví? Jeho vláda byla plná konfliktů. Neustále se hádal se šlechtici (barony) o peníze a moc. Chtěl vládnout sám, ale baroni chtěli mít slovo v tom, jak se utrácí a řídí země. To vedlo k další občanské válce.
• Co je na něm nejdůležitější?
  • 1. Válka s barony:** Tento spor vyvrcholil, když ho baroni pod vedením Simona de Montforta porazili a zajali. De Montfort pak svolal slavný parlament, kam pozval i zástupce měst, což byl velký krok k dnešní podobě parlamentu.
  • 2. Magna Charta:** Jindřich musel několikrát slíbit, že bude dodržovat Magnu Chartu (Velkou listinu svobod), což byl dokument omezující královskou moc. Tím se tento dokument stal trvalou součástí anglického práva.
  • 3. Westminsterské opatství:** Jindřich byl velmi zbožný a jeho životním dílem byla přestavba slavného Westminsterského opatství v Londýně do dnešní gotické podoby. Chtěl z něj udělat nejkrásnější kostel v zemi.
• Shrnutí: I když byl jako politik považován za slabého, jeho vláda paradoxně pomohla posílit roli parlamentu a zákonů v Anglii. A zanechal po sobě jeden z nejkrásnějších architektonických skvostů světa.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025