Hodnota (ekonomie)

Rozbalit box

Obsah boxu

Hodnota je v ekonomii jedním z nejzákladnějších a zároveň nejkomplexnějších pojmů. Označuje míru důležitosti, užitečnosti nebo prospěchu, kterou jedinec nebo společnost přisuzuje určitému statku nebo službě.^[1] Je klíčové odlišit hodnotu od ceny; cena je pouze peněžním vyjádřením hodnoty na trhu a může být ovlivněna mnoha faktory. Otázka "Co tvoří hodnotu?" stála v centru ekonomického myšlení po staletí a vedla ke vzniku dvou hlavních, protichůdných myšlenkových směrů: objektivních a subjektivních teorií hodnoty.^[2]

Šablona:Infobox Ekonomický pojem

💎 Paradox hodnoty

Klasickým problémem, na kterém se ekonomové snažili své teorie ověřit, je tzv. paradox hodnoty (nebo také paradox vody a diamantu), který jako jeden z prvních formuloval Adam Smith.^[3] Paradox poukazuje na zjevný rozpor: Proč je voda, která je pro přežití člověka naprosto nezbytná a má tedy obrovskou užitnou hodnotu, na trhu velmi levná, zatímco diamanty, které jsou v podstatě zbytné, mají nízkou užitnou hodnotu, ale extrémně vysokou směnnou hodnotu (cenu)? Řešení tohoto paradoxu se stalo jedním z hlavních dělících bodů mezi klasickou a neoklasickou ekonomií.

📖 Klasické (objektivní) teorie hodnoty

Klasičtí ekonomové se domnívali, že hodnota je objektivní vlastnost, která je obsažena přímo v daném statku. Snažili se najít univerzální a měřitelný zdroj této hodnoty, který by byl nezávislý na subjektivním hodnocení jednotlivce. Většina z nich ho nalezla v nákladech na výrobu, především v lidské práci.

Teorie pracovní hodnoty

Tato teorie tvrdí, že hodnota statku je určena množstvím práce, které je nutné vynaložit na jeho výrobu.

Adam Smith: Ve svém díle Bohatství národů (1776) rozlišoval mezi užitnou hodnotou (schopností uspokojit potřebu) a směnnou hodnotou (schopností být směněn za jiné zboží). Ačkoli uznával, že základem všeho bohatství je práce, nedokázal pomocí své teorie uspokojivě vysvětlit paradox vody a diamantu.^[4]
David Ricardo: Ricardo teorii zpřesnil. Tvrdil, že hodnota zboží je přímo úměrná množství práce potřebné k jeho výrobě, a to včetně práce vložené do nástrojů a kapitálu, které byly při výrobě použity.^[5]
Karl Marx: Marx dovedl teorii pracovní hodnoty do její nejradikálnější podoby a učinil z ní základ své kritiky kapitalismu. Podle Marxe je hodnota zboží určena společensky nutnou pracovní dobou – tedy průměrným časem, který je za daných technologických podmínek potřeba k výrobě daného statku.^[6] Z této teorie odvodil svůj koncept nadhodnoty. Dělník svou prací vytváří vyšší hodnotu, než jaká mu je vyplacena ve formě mzdy. Tento rozdíl (nadhodnotu) si přivlastňuje kapitalista, což Marx označil za podstatu kapitalistického vykořisťování.

💡 Neoklasická revoluce a subjektivní teorie hodnoty

V 70. letech 19. století došlo v ekonomickém myšlení k zásadnímu obratu, který je označován jako neoklasická nebo marginalistická revoluce.^[7] Tři ekonomové – William Stanley Jevons v Anglii, Léon Walras ve Švýcarsku a Carl Menger v Rakousku – nezávisle na sobě dospěli k závěru, že klasická teorie pracovní hodnoty je chybná.

Tvrdili, že hodnota není objektivní vlastností statku, ale je subjektivní. Je odrazem individuálního hodnocení a pocitu uspokojení, které statek přináší konkrétnímu spotřebiteli v konkrétní situaci. Zdroj hodnoty tedy není v minulosti (v nákladech na výrobu), ale v budoucnosti (v očekávaném uspokojení potřeby).

Teorie mezního užitku

Klíčovým konceptem, který tato revoluce přinesla, byla teorie mezního užitku (marginal utility).^[8]

Užitek: Označuje subjektivní pocit uspokojení, který spotřebitel získává spotřebou statku nebo služby.
Mezní užitek: Je to užitek, který přinese spotřeba každé další jednotky daného statku.
Zákon klesajícího mezního užitku: Tento fundamentální zákon říká, že s rostoucí spotřebou statku mezní užitek každé další spotřebované jednotky klesá.^[9] Příklad: První sklenice vody pro žíznivého člověka má obrovský užitek. Druhá má stále vysoký, ale už o něco menší užitek. Pátá sklenice už může mít užitek velmi malý a desátá dokonce záporný (je mu špatně).

Řešení paradoxu hodnoty

Teorie mezního užitku elegantně vyřešila paradox vody a diamantu.

Voda: Celkový užitek vody je pro lidstvo obrovský, protože je jí potřeba mnoho. Protože je ale vody na Zemi relativně dostatek, mezní užitek každé další jednotky (např. jednoho litru) je velmi nízký. Nikdo není ochoten za další litr vody zaplatit mnoho, protože je snadno dostupný. Cena se tedy odvíjí od nízkého mezního užitku.
Diamanty: Celkový užitek diamantů je malý. Protože jsou ale extrémně vzácné, mezní užitek každého dalšího diamantu je obrovsky vysoký. Lidé jsou ochotni zaplatit vysokou cenu za první (a často jediný) diamant, který vlastní.

Závěr neoklasické ekonomie tedy zní: Cena statku není určena jeho celkovým užitkem, ale jeho mezním užitkem, který je dán vzácností statku a naléhavostí potřeby, kterou uspokojuje.

Rakouská škola

Nejdůsledněji subjektivní teorii hodnoty rozpracovala Rakouská škola ekonomie, založená Carlem Mengerem. Ta tvrdí, že hodnota je čistě subjektivní a nelze ji objektivně měřit. Závisí pouze na individuálních preferencích a cílech jednající osoby. Věci nemají hodnotu samy o sobě; hodnotu jim přisuzují lidé.^[10]

📊 Moderní pojetí a typy hodnot

Moderní mainstreamová ekonomie stojí primárně na subjektivní teorii hodnoty a konceptu mezního užitku. Hodnota je chápána jako ochota spotřebitele zaplatit za statek, která je odrazem jeho individuálních preferencí. Tržní cena pak vzniká v průsečíku nabídky a poptávky, kde se střetává subjektivní hodnocení spotřebitelů s objektivními náklady výrobců.

V praktické ekonomii a financích se rozlišuje několik specifických typů hodnoty:

Tržní hodnota: Je to cena, za kterou lze aktivum (statek, nemovitost, cenný papír) prodat na volném trhu. Je to nejběžnější a nejpraktičtější vyjádření hodnoty, které je výsledkem střetu nabídky a poptávky.^[11]
Účetní hodnota: Je to hodnota aktiva zaznamenaná v účetnictví podniku. Obvykle se rovná pořizovací ceně snížené o odpisy (opotřebení). Může se výrazně lišit od tržní hodnoty.^[12]
Vnitřní hodnota: Tento koncept se používá především v investování. Představuje "skutečnou", objektivní hodnotu aktiva (např. akcie), která je odvozena od fundamentálních faktorů, jako jsou budoucí očekávané zisky, cash flow a riziko. Investoři se snaží odhadnout vnitřní hodnotu a porovnat ji s aktuální tržní cenou, aby zjistili, zda je akcie podhodnocená nebo nadhodnocená.^[13]
Likvidační hodnota: Je to cena, za kterou by bylo možné aktivum rychle prodat v případě, že firma ukončuje činnost (likvidace). Obvykle je nižší než tržní hodnota.^[14]

✨ Hodnota vs. Cena

Ačkoli se v běžné řeči často zaměňují, v ekonomii je klíčové tyto dva pojmy rozlišovat.

Hodnota je subjektivní prospěch nebo užitek, který vám daná věc přináší. Je to vaše osobní ocenění.
Cena je objektivní, peněžní částka, za kterou se daná věc obchoduje na trhu.

V ideálním případě byste měli být ochotni zaplatit cenu, která je nižší nebo rovna hodnotě, kterou dané věci přisuzujete. Rozdíl mezi hodnotou, kterou pro vás statek má, a cenou, kterou za něj zaplatíte, se nazývá spotřebitelský přebytek.^[15]

👶 Pro laiky

Otázka "co dává věcem hodnotu?" je stará jako ekonomie sama. Dlouho se myslelo, že hodnota věci závisí na tom, kolik práce dalo její vyrobení. To zní logicky, ale nevysvětluje to slavný paradox vody a diamantu: Proč je voda, bez které bychom zemřeli, skoro zadarmo, zatímco zbytečný diamant stojí majlant?

Odpověď přinesla moderní ekonomie: Hodnota není ve věci samotné, ale v naší hlavě. Je to náš subjektivní pocit. A nejdůležitější je tzv. mezní užitek – tedy jak moc nám pomůže ještě jedna další jednotka dané věci.

Voda: Vody je všude kolem nás spousta. První sklenice, když máte žízeň, má obrovskou hodnotu. Ale desátá sklenice už skoro žádnou. Protože je snadné sehnat "ještě jeden další" litr vody, jeho hodnota (a tedy i cena) je nízká.
Diamant: Diamantů je extrémně málo. Většina lidí nemá žádný. Proto má "ještě jeden další" (často ten první a jediný) diamant pro kupujícího obrovskou hodnotu. A proto je tak drahý.

Cena na trhu se tedy neurčuje podle celkové užitečnosti, ale podle toho, jak vzácná je daná věc a jak moc toužíme po její další jednotce.

Je také důležité nezaměňovat hodnotu a cenu.

Hodnota: Co to znamená pro vás. Například stará fotka vaší babičky má pro vás obrovskou hodnotu.
Cena: Za kolik se to prodává na trhu. Pro cizího člověka má fotka vaší babičky nulovou cenu.

V ideálním světě kupujeme věci, jejichž hodnota je pro nás vyšší než jejich cena.

Reference

[1] ttps://www.investopedia.com/terms/v/value.asp

[2] ttps://www.britannica.com/topic/value-economics

[3] ttps://www.investopedia.com/terms/p/paradox-of-value.asp

[4] ttps://www.britannica.com/topic/value-economics/The-classical-theory-of-value

[5] ttps://www.econlib.org/library/Enc/LaborTheoryofValue.html

[6] ttps://plato.stanford.edu/entries/marx/

[7] ttps://www.britannica.com/topic/economics/Marginalism

[8] ttps://www.investopedia.com/terms/m/marginalutility.asp

[9] ttps://www.investopedia.com/terms/l/lawofdiminishingmarginalutility.asp

[10] ttps://mises.org/library/what-value

[11] ttps://www.investopedia.com/terms/m/marketvalue.asp

[12] ttps://www.investopedia.com/terms/b/bookvalue.asp

[13] ttps://www.investopedia.com/terms/i/intrinsicvalue.asp

[14] ttps://www.investopedia.com/terms/l/liquidationvalue.asp

[15] ttps://www.investopedia.com/terms/c/consumer_surplus.asp

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]