František Vejmelka

František Vejmelka
Celé jméno	František Vejmelka
Datum narození	19. ledna 1895
Místo narození	Kuří u Říčany, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	1. března 1968
Místo úmrtí	Ondřejov, Československo
Státní příslušnost
Povolání	vojenský důstojník, legionář, pedagog
Aktivní od	1915
Aktivní do	1950

František Vejmelka (19. ledna 1895, Kuří u Říčany – 1. března 1968, Ondřejov) byl československý vojenský důstojník, legionář, pedagog a brigádní generál, který bojoval za Česky mluvící národ v obou světových válkách. Během nacistické okupace se aktivně zapojoval do protiněmeckého odboje, spolupracoval s vojenskou odbojovou skupinou Bartoš na přípravě pražského povstání, kdy mu coby plukovníkovi byla svěřena vojenská oblast Praha-východ. Po vypuknutí Pražského povstání v květnu 1945 se stal klíčovou postavou obrany pravého břehu Vltavy – odtud úspěšně řídil boje od Žižkova až po Braník a zásadním způsobem přispěl k tomu, že jednotky Waffen-SS nedokázaly proniknout do centra města a zahájit jeho systematickou destrukci.

Po skončení války byl povýšen do hodnosti brigádního generála, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 se záhy ocitl mezi pronásledovanými. Byl degradován, vyhozen z armády a vystěhován z Prahy. Zbytek života prožil jako obecní kronikář v milovaném Ondřejově , vzdálen slávy, které se mu dostávalo bezprostředně po válce. Plné rehabilitace se dočkal až posmrtně, po sametové revoluci v roce 1989.

👤 Mládí a původ

František Vejmelka se narodil 19. ledna 1895 v malé obci Kuří u Říčany jako dítě svobodné matky, která pracovala jako služebná. Toto skromné sociální zázemí mu nepřálo snadnému startu do života – přesto, díky neskutečné matčině obětavosti , dokázal vystudovat obchodní akademii. Tato vzdělanostní průprava, kombinovaná s charakterem člověka, jenž si na svém postavení musel tvrdě pracovat, formovala jeho budoucí profil důstojníka: disciplinovaného, praktického a schopného improvizovat v těžkých podmínkách.

O jeho dětství a mládí před první světovou válkou se dochovalo jen málo zpráv. Je nicméně zřejmé, že ho rodinná situace vedla k hledání stability a kariérního uplatnění, jehož byl vojenský život – zejména po vzniku samostatného Československa – logickým rámcem.

⚔️ První světová válka a legionářská kariéra

Dezerce z rakousko-uherské armády

Narukoval v březnu 1915 jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku číslo 102 v Benešově, odkud byl ovšem převelen k uherskému pěšímu pluku č. 90. Dne 26. srpna 1915 byl vyslán na frontu, odkud ovšem zběhl – 7. října byl zajat srbskou armádou – a tím začala jeho legionářská kariéra.

Dezerce z rakousko-uherské armády a přechod na stranu nepřítele bylo v tehdejší době činem spojeným s obrovským rizikem: v případě dopadení hrozila vojákům trestná četa nebo smrt. Vejmelka toto riziko vědomě podstoupil, motivován přesvědčením, že boj za vznik samostatného česky mluvícího státu je vyšší povinností než věrnost habsburské přísaze. Tento morální postoj, upřednostňující svědomí před formální loajalitou institucím, byl charakteristický pro celou generaci legionářů a zanechal hlubokou stopu v hodnotovém světě první republiky.

Boje v srbské armádě a těžké zranění

Nejprve v Oděse vstoupil do srbské armády, působil v I. dobrovolnickém pluku a vystudoval vojenskou důstojnickou školu. Poté se připojil ke 4. srbskému pluku, s nímž bojoval jako četař na dobrudžské frontě. Zúčastnil se bitev u Karasinanu, Dobromiru, Kokaradže a Amzače.

Dobrudžská fronta patřila k nejkrvavějším a nejméně připomínaným frontám první světové války. Dne 2. října bojoval v bitvě u Machali a byl těžce raněn, když utrpěl průstřel krku a bodná zranění v oblasti hrudníku a břicha. Zranění tohoto rozsahu vedla v podmínkách polní medicíny roku 1916 velmi často ke smrti – že Vejmelka přežil, bylo samo o sobě téměř zázrakem.

Po dlouhém zotavování se mu jeho odolnost vyplatila. Mohl tak 2. listopadu 1917 odjet transportem do Soluně, odkud byl převelen do Francie. Ve Francii se připojil k formujícím se československým legiím, v nichž absolvoval závěrečnou fázi první světové války na západní frontě.

Návrat do vlasti

Do Československa se kapitán Vejmelka vrátil na začátku roku 1919. Byl jedním z tisíců legionářů, kteří se stali páteří nové čs. armády. Na rozdíl od mnohých, kteří se vrátili zlomeni válečnými zážitky, Vejmelka zvolil kariéru v armádě jako povolání – a věnoval se jí s mimořádnou pečlivostí.

🎓 Meziválečná kariéra: akademik a štábní důstojník

Po návratu z legií Vejmelka rozhodně neustal ve vzdělávání. Vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a posléze na ní odborně působil, pracoval zde jako profesor taktiky pěchoty. Tato kombinace – muž s přímými bojovými zkušenostmi z legionářských tažení, který zároveň teoreticky zpracovává jejich poznatky a předává je nové generaci důstojníků – ho vyčleňovala jako zvláštní typ vojenského pedagoga.

Zároveň v této době publikoval odborné články na téma vojenské strategie, např. roku 1926 vydal článek o strategii a podobě zákopové války, jichž se o deset let dříve osobně účastnil na bojištích v Srbsku a ve Francii. Tento text nebyl pouhým akademickým cvičením: Vejmelka psal o principech zákopové války jako přímý účastník, člověk, který viděl zákopy v Dobrudži i na západní frontě. Tato autentičnost mu zajišťovala mezi studenty i kolegy výjimečnou autoritu.

Paralelně s pedagogickou prací Vejmelka budoval kontakty v legionářském prostředí. V meziválečném období zastával funkci předsedy Kruhu srbských legionářů – organizace sdružující veterány, kteří prošli během první světové války srbskou armádou. Toto angažmá bylo přirozeným vyjádřením solidarity s lidmi, s nimiž sdílel nejдраmatičtější zkušenosti svého mládí.

V roce 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, zastával funkci náčelníka štábu III. polní armády. Byl tedy v okamžiku největší národní krize předválečného Československa u jednoho z klíčových operačních štábů – a mohl ze zákulisí sledovat tragédii státu, jehož armáda byla připravena bojovat, ale politické vedení se sklonilo před diktátem velmocí.

🛡️ Druhá světová válka: odboj a příprava povstání

Po německé okupaci zbyla Vejmelkovi jako aktivnímu vlastenci jediná rozumná cesta – ilegální odboj. Mimo jiné spolupracoval s vojenskou skupinou Bartoš, kde se společně s generály Karlem Kutlvašrem a Františkem Bürgerem podílel na přípravě pražského povstání.

Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš" bylo ústřední ilegální strukturou koordinující přípravy na ozbrojené povstání v momentě, kdy se frontová linie přiblíží k Praze. Skupina, vedená nejprve pod krycím jménem „Bartoš" a de facto vedenáGenerálem Karlem Kutlvašrem, pracovala po celé roky v podmínkách trvalého nebezpečí – Gestapo v Praze bylo aktivní a průniky do ilegálních sítí nebyly vzácností.

Vejmelkovi byla v rámci příprav přidělena klíčová úloha: byl povýšen do hodnosti plukovníka a dostal k velení vojenskou oblast Praha-východ, která zahrnovala oblasti od Žižkova po Braník. Toto území zahrnovalo hustě obydlené dělnické a měšťanské čtvrti na pravém břehu Vltavy, od jejichž obrany záviselo, zda německé jednotky přijíždějící po silnicích z východu a jihovýchodu dosáhnou historického centra, nebo budou zastaveny na periferii.

Velitelské stanoviště pro oblast Praha-východ bylo vybráno s vojenskou prozíravostí. Původně gotický augustiniánský klášter vznikl nad Nuselským údolím za Karla IV. v roce 1350... Za Protektorátu v areálu sídlilo velitelství místního policejního úseku a rozsáhlé podzemí využívala německá protivzdušná obrana, Luftschutz. Při plánování Pražského povstání ještě během války bylo vojenskou odbojovou skupinou Bartoš toto místo vybráno jako sídlo jednoho ze štábů. Šlo o budovu na Karlově, dnes sídlo Muzea Policie České republiky.

🏛️ Pražské povstání (květen 1945)

Vypuknutí a první improvizace

Pražské povstání vypuklo spontánně 5. května 1945 – dříve, než velení Bartoš původně plánovalo, a v podmínkách, kdy organizační přípravy nebyly zcela dokončeny. Právě zde se projevil Vejmelkův vojenský talent naplno.

Už cestou z Jezerky, kde s rodinou bydlel, na velitelské stanoviště na Karlově byl 5. května v poledne František Vejmelka svědkem prvních spontánních akcí povstalců u nuselské sokolovny. Když dorazil na Karlov, začal okamžitě velet a organizovat povstalecké skupiny do větších bojových celků, což bylo podle historika Jindřicha Marka základem jeho budoucího úspěchu.

Hned zpočátku byl Vejmelka svědkem prvních akcí povstalců u Nuselské sokolovny a spontánně začal z Karlova, z tehdejšího policejního okrsku (dnes Muzeum policie), povstalcům velet. Odchytával jednotlivé bojové skupiny, které organizoval. To byl také základ jeho úspěchu v Pražském povstání, že rychle zareagoval. Povstání bylo nejprve spontánní, ale díky také Františku Vejmelkovi se stalo vojensky řízeným odporem.

Zastavení postupu SS Wallenstein

Klíčová zkouška přišla 6. a 7. května 1945. Skupina frontou vyzkoušených vojáků Waffen-SS, především bojové jednotky SS Wallenstein z Benešovska, která od 5. května postupovala na Pankrác od Týnce nad Sázavou, tak narazila na celou řadu barikád a ani po třech dnech úporných bojů se jim díky odporu povstalců nepodařilo dostat do centra Prahy.

Pod jeho vedením spojené jednotky povstalců ve dnech 6. a 7. května 1945 zbrzdily a nakonec zastavily postup jednotek Waffen-SS (především SS Wallenstein) od východu. Tyto jednotky se po příchodu do města podílely na vraždění civilistů v Úsobské ulici v Krči (dnes Obětí 6. května). Postup těchto jednotek byl zastaven na jedné z nejmohutnějších barikád, která byla vybudována v oblasti Na Paloučku v Nuslích.

Osobní odvaha Vejmelky nebyla jen organizační, ale i fyzická. Sám plukovník Vejmelka zajišťoval jednotkám přísun zbraní, který nejen organizoval, ale jednou dokonce osobně dovezl hlavice do pancéřových pěstí. Kromě budování barikád využil také k bojům obrněné vlaky, které stály na nádraží ve Vršovicích.

Vojenský přínos a historický dosah

Byl fakticky jediným přímým podřízeným hlavního velitele, generála Karla Kutlvašra. Dokázal překonat nedůvěru mezi ozbrojenými civilisty a cvičenými vojáky a vytvořil z nich spolupracující síly a vtiskl spontánní akci vojenský řád.

Historici dnes hodnotí Vejmelkův příspěvek k pražskému povstání jako klíčový a dlouho nedoceněný. Opomíjen je i plukovník František Vejmelka (1895–1968), který skvěle řídil obranu poloviny povstalecké Prahy. Zastavení SS Wallenstein na jihovýchodním přístupu do Prahy zabránilo scénáři, jehož předobraz se odehrál v jiných evropských městech: systematickému ničení historické zástavby a masakrování civilního obyvatelstva jako odvetě za ozbrojený odpor.

🏅 Povýšení a poválečný osud

Za své zásluhy byl Vejmelka po válce náležitě oceněn. V únoru roku 1947 byl František Vejmelka povýšen do vojenské hodnosti brigádního generála. V tomto okamžiku stál na vrcholu kariéry – muž vzešlý z chudoby, který prošel dobrudžskými bitvami, válečnou akademií, pedagogickou dráhou i ilegálním odbojem, a nyní nosil generálské hodnostní označení.

Tato sláva trvala méně než rok.

🌾 Komunistická perzekuce (1948–1968)

Únor 1948 a okamžitý pád

Už 29. února 1948 se František Vejmelka ocitl na seznamu třiceti generálů, kteří měli podle Ústředního akčního výboru Národní fronty pod Čepičkovým vedením odejít z činné služby. O necelý měsíc později byl generál Vejmelka bez udání důvodu odeslán na „zdravotní dovolenou" a k 1. června poslán do výslužby, protože „nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky".

Hned v únoru 1948 byl udán, že se nedostatečně radoval z vítězství pracujícího lidu, a strávil několik týdnů ve vyšetřovací cele. Formulace obvinění je výmluvná: nejde o konkrétní čin, ale o nedostatečnou emocionální submisi vůči novému režimu.

Zatýkání a vazba

Ani propuštění z výslužby neznamená konec pronásledování. Komunisté se hrdinům Pražského povstání začali mstít i jinak. Provokací Reicinova vojenského obranného zpravodajství došlo v prosinci 1948 k zatčení generála Karla Kutlvašra. Františka Vejmelku, který i po válce se svým velitelem udržoval přátelské styky, o měsíc později vyslýchali s cílem odhalit Kutlvašrovu údajnou protistátní činnost. Když se StB nic nedozvěděla, Vejmelku propustila, ale v březnu 1949 ho na základě provokace v souvislosti s jinou skupinou důstojníků opět zatkla a uvěznila.

Degradace a vyhnanství

Z rozhodnutí tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky byl dne 13. července 1950 degradován do hodnosti vojína v záloze a propuštěn z armády.

Zbytek Vejmelkova života se odehrával v tichu středočeského venkova. Zbytek života žil František Vejmelka s rodinou ve středočeském Ondřejově. Kvůli komunistickým perzekucím nemohl najít vhodnou práci, v obci proto zastával funkci obecního kronikáře.

Legionář a velitel barikádníků byl sice „odejit" komunisty z historie, ale alespoň své stáří prožil v relativním klidu v milovaném Ondřejově. Na rozdíl od svého nadřízeného, generála Kutlvašra, jenž skončil v komunistickém žaláři s doživotním trestem, Vejmelka unikl nejtěžšímu osudu – pravděpodobně proto, že StB z něj nevymámila kompromitující výpovědi, které by posloužily jako základ vykonstruovaného procesu.

Chodil do škol na výroční připomínky povstání a dětem o něm vyprávěl – tato role pamětníka a kronikáře, skromná a nezisková, mu umožňovala alespoň předávat historickou paměť těm, kdo ji nesměli číst v učebnicích.

Smrt a odkaz

František Vejmelka zemřel 1. března 1968. Bylo to přesně ve chvíli, kdy se zdálo, že společenské tání Pražského jara konečně umožní veřejnou rehabilitaci hrdinů Pražského povstání. Vejmelka se tohoto obratu nedočkal – zemřel několik měsíců před srpnovou invazí, která by rehabilitaci opět zastavila na dalších dvacet let.

🏆 Rehabilitace a posmrtná ocenění

Rehabilitace se František Vejmelka dočkal až dlouho po své smrti po Sametové revoluci (v listopadu 1989), kdy mu byla navrácena jeho hodnost. Rozkazem prezidenta republiky mu byl in memoriam vrácen titul brigádního generála.

Dne 28. října 2012 byl Vejmelka in memoriam vyznamenán Křížem obrany státu za mimořádné zásluhy o obranu státu a za statečnost při záchraně historického centra Prahy před zničením nacistickými jednotkami.

📝 Odkaz a historický význam

František Vejmelka je příkladem vojenského profesionála, jehož přínos byl dočasně pohřben pod nánosy komunistické historiografie, která Pražské povstání interpretovala výhradně jako akci vedené dělnickými třídami pod komunistickým vedením. Skuteční vojenští velitelé – legionáři a profesionální důstojníci – se do tohoto výkladu nehodili, a proto byli z příběhu vymazáni.

Poválečný tlak komunistů na hrdiny povstání měl systémovou logiku: generál Kutlvašr, Vejmelkův nadřízený, byl degradován na vojína a odsouzen k doživotnímu žaláři. Vejmelka, který skončil „jen" jako obecní kronikář, byl v tomto ohledu „šťastnější" – ale jeho příběh přesto illustruje, jak komunistický režim systematicky ničil kariéry a životy lidí, kteří se za války zachovali hrdinně, ale poté odmítli být součástí nové mocenské struktury.

Svou roli sehrávala i profesní charakteristika Vejmelky: byl to člověk činu a organizace, nikoliv spisovatel nebo intelektuál. Nezanechal po sobě memoáry ani obsáhlejší osobní svědectví. Jeho příběh rekonstruovali historici – zejména Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu – z archivních pramenů a vzpomínek pamětníků.

Dnes je Vejmelka uznáván jako jeden z klíčových velitelů Pražského povstání a jeho odkaz je připomínán na výročních akcích věnovaných osvobození Prahy.

💡 Pro laiky

Představte si, že ve vašem městě náhle vypukne ozbrojené povstání. Tisíce lidí vyjdou do ulic, postaví barikády z dlažebních kostek a popadají, co mají po ruce. Jenže každý bojuje sám za sebe – není jasné, kdo má co dělat, odkud přijde nepřítel a jak koordinovat obranu. V tu chvíli přijde na Karlov plukovník František Vejmelka.

Vejmelka přesně věděl, co dělat: rozpoznal, kde je nepřítel nejsilnější, přerozdělil lidi, vytvořil rezervy a zajistil přísun zbraní – dokonce je osobně vozil. Díky tomu se z chaosu stala obrana, která dokázala zastavit jednotky SS – zkušené, vyzbrojené a odhodlané proniknout do centra Prahy. Kdyby se jim to podařilo, Prague by čekal osud podobný Varšavě – systematické ničení a masakry.

Po válce ho za to komunisté potrestali degradací a vyhnanstvím. A Vejmelka to přijal. Šel žít na venkov, stal se kronikářem a chodil vyprávět dětem o povstání. Zemřel v roce 1968 – dřív, než se dočkal uznání, které si zasloužil.

Zdroje