Derivace
Obsah boxu
Šablona:Infobox - Matematický pojem
Derivace je základní pojem matematické analýzy, konkrétně diferenciálního počtu. Popisuje, jak se mění hodnota funkce, pokud se nepatrně změní její vstupní proměnná. Geometricky představuje derivace funkce v daném bodě směrnici tečny ke grafu této funkce v tomto bodě. Fyzikálně může derivace popisovat například okamžitou rychlost pohybujícího se tělesa, pokud je jeho poloha popsána jako funkce času. Proces nalezení derivace se nazývá derivování nebo diferenciace. Opačným procesem k derivování je integrace.
Koncept derivace byl nezávisle na sobě vyvinut v 17. století Isaacem Newtonem a Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem, což vedlo k jednomu z nejznámějších sporů o prvenství v historii vědy. Jejich práce položila základy moderní matematické analýzy.
📜 Historie
Myšlenky vedoucí k derivaci a integrálu se objevovaly již ve starověkém Řecku. Archimédés použil metodu vyčerpání (exhaustivní metodu) k výpočtu ploch a objemů, což je předchůdce integrálního počtu. Problém nalezení tečny ke křivce, který je jádrem diferenciálního počtu, zkoumal například Apollónios z Pergy.
Moderní základy diferenciálního počtu však byly položeny až v 17. století. Pierre de Fermat vyvinul metodu pro nalezení maxim a minim funkcí, která se velmi blížila použití derivace. Isaac Barrow, učitel Isaaca Newtona, prokázal základní větu kalkulu, která spojuje derivaci a integrál.
Vrcholem tohoto vývoje byla práce dvou velikánů:
- Isaac Newton (Anglie): Vyvinul svůj "kalkulus fluxí" mezi lety 1665 a 1667. Chápal proměnné jako veličiny měnící se v čase ("fluenty") a jejich derivace jako rychlosti těchto změn ("fluxe"). Své výsledky však publikoval mnohem později.
- Gottfried Wilhelm Leibniz (Německo): Vyvinul svůj kalkulus nezávisle kolem roku 1675 a publikoval jej v roce 1684. Zavedl značení, které se z velké části používá dodnes (např. pro derivaci a pro integrál).
Mezi oběma matematiky a jejich příznivci propukl hořký spor o prvenství, který poškodil britskou matematickou komunitu na téměř celé století. Dnes je uznáváno, že oba objevili kalkulus nezávisle na sobě. Formálně přesnou definici derivace pomocí limity zavedl až v 19. století Augustin Louis Cauchy.
📐 Geometrický význam
Nejintuitivnější pochopení derivace poskytuje její geometrická interpretace. Mějme graf spojité funkce f(x). Chceme-li zjistit "strmost" grafu v určitém bodě A = [x₀, f(x₀)], můžeme postupovat následovně:
1. Zvolíme druhý, blízký bod na grafu, B = [x₀ + h, f(x₀ + h)], kde h je malé číslo. 2. Body A a B proložíme přímku, které se říká sečna. Její směrnice (tangens úhlu, který svírá s osou x) je dána vztahem:
3. Nyní začneme bod B přibližovat k bodu A. Toho dosáhneme tak, že zmenšujeme hodnotu h, tedy posíláme h k nule. 4. Pokud se při tomto přibližování směrnice sečny blíží k nějaké konečné hodnotě, pak se sečna "překlápí" do polohy tečny ke grafu funkce v bodě A. 5. Hodnota, ke které se směrnice sečny blíží, je derivace funkce f v bodě x₀.
Derivace funkce v bodě je tedy rovna směrnici tečny ke grafu funkce v tomto bodě.
- Pokud je derivace kladná, funkce v daném bodě roste.
- Pokud je derivace záporná, funkce v daném bodě klesá.
- Pokud je derivace nulová, tečna je vodorovná a v bodě se může nacházet lokální extrém (maximum nebo minimum).
🏃 Fyzikální význam
Ve fyzice a dalších přírodních vědách derivace představuje okamžitou rychlost změny. Nejčastějším příkladem je mechanický pohyb.
- Mějme funkci , která popisuje polohu (dráhu) tělesa v závislosti na čase .
- Průměrná rychlost mezi dvěma časy a je .
- Pokud chceme znát okamžitou rychlost v čase , musíme časový interval zkracovat k nule. To je přesně proces výpočtu derivace.
- Okamžitá rychlost je tedy první derivací dráhy podle času:
- Podobně, okamžité zrychlení je definováno jako rychlost změny rychlosti. Je to tedy první derivace rychlosti podle času, a zároveň druhá derivace dráhy podle času:
Tento princip platí obecně: derivace jakékoliv fyzikální veličiny podle času udává okamžitou rychlost její změny. Například derivace elektrického náboje podle času je elektrický proud.
⚙️ Formální definice
Derivace funkce v bodě jejího definičního oboru je definována jako limita:
Pokud tato limita existuje a je konečná, říkáme, že funkce je v bodě diferencovatelná. Funkce, která má derivaci v každém bodě nějakého intervalu, se nazývá diferencovatelná na tomto intervalu.
Nutnou (ale ne postačující) podmínkou pro existenci derivace v bodě je spojitost funkce v tomto bodě. Tedy, má-li funkce v bodě derivaci, je v něm i spojitá. Opačně to však neplatí (např. funkce je v bodě 0 spojitá, ale nemá tam derivaci).
✍️ Značení
Pro derivaci se v průběhu historie vyvinulo několik různých způsobů značení, které se používají v závislosti na kontextu:
- Lagrangeova notace: Zavedl ji Joseph-Louis Lagrange. Derivace se značí čárkou u symbolu funkce: . Pro vyšší derivace se počet čárek zvyšuje: . Pro ještě vyšší řády se používá horní index v závorce: . Toto značení je nejběžnější v úvodních kurzech matematiky.
- Leibnizova notace: Zavedl ji Gottfried Wilhelm Leibniz. Derivace funkce se značí jako podíl dvou diferenciálů:
Toto značení je výhodné zejména při práci s diferenciálními rovnicemi a v integrálním počtu (např. při substituci). Druhá derivace se značí .
- Newtonova notace: Zavedl ji Isaac Newton a používá se především ve fyzice pro derivace podle času. Nad symbolem funkce se píše tečka:
pro první derivaci podle času, pro druhou derivaci (zrychlení).
- Eulerova notace: Používá operátor .
pro první derivaci, pro druhou derivaci.
🧮 Pravidla pro derivování
Pro praktický výpočet derivací není nutné vždy používat definici pomocí limity. Existuje řada pravidel a vzorců pro derivování základních funkcí. Nechť a jsou diferencovatelné funkce a je konstanta.
- Derivace konstanty:
- Derivace konstantního násobku:
- Derivace součtu a rozdílu:
- Derivace součinu (Produktové pravidlo):
- Derivace podílu (Podílové pravidlo):
(za předpokladu, že )
- Derivace složené funkce (Řetězové pravidlo):
Derivace elementárních funkcí
| Funkce | Derivace |
|---|---|
| (mocninná funkce) | |
| (exponenciální funkce) | |
| (přirozený logaritmus) | |
| (sinus) | |
| (kosinus) | |
| (tangens) | |
| (kotangens) |
📈 Aplikace derivací
Derivace mají široké uplatnění v mnoha oblastech matematiky, vědy a techniky.
- Vyšetřování průběhu funkce: Pomocí první derivace lze určit intervaly, na kterých funkce roste nebo klesá, a najít její lokální extrémy (maxima a minima). Body, kde je první derivace nulová, se nazývají stacionární body.
- Konvexnost a konkávnost: Druhá derivace informuje o "zakřivení" grafu. Kde je , je funkce konvexní (tvar "dolíku"). Kde je , je funkce konkávní (tvar "kopečku"). Body, kde se konvexnost mění na konkávnost, se nazývají inflexní body.
- Optimalizační úlohy: V praxi se často hledá optimální řešení – například maximální zisk, minimální náklady, maximální objem atd. Tyto úlohy vedou na nalezení extrémů funkcí pomocí derivací.
- Aproximace funkcí: Derivace jsou základem pro Taylorův polynom, který umožňuje aproximovat složité funkce v okolí daného bodu pomocí jednodušších polynomů.
- L'Hospitalovo pravidlo: Používá se pro výpočet limit typu nebo .
- Numerické metody: Například Newtonova metoda pro nalezení kořenů rovnice využívá tečny (a tedy derivace) k postupnému zpřesňování odhadu řešení.
- Ekonomie: V ekonomii se používají pojmy jako marginální (mezní) náklady nebo marginální příjem, které jsou definovány jako derivace celkových nákladů, resp. celkového příjmu.
⏫ Derivace vyšších řádů
Derivací funkce získáme opět funkci, kterou můžeme dále derivovat. Tímto postupem získáváme derivace vyšších řádů.
- První derivace:
- Druhá derivace:
- Třetí derivace:
- n-tá derivace:
Jak bylo zmíněno, ve fyzice druhá derivace polohy podle času představuje zrychlení, třetí derivace se nazývá ryv (jerk) a popisuje změnu zrychlení.
🌐 Zobecnění
Pojem derivace lze zobecnit pro složitější matematické objekty:
- Parciální derivace: Pro funkce více proměnných (např. ) se zavádí parciální derivace, která zkoumá změnu funkce pouze v jednom směru (při zachování ostatních proměnných konstantních). Značí se .
- Směrová derivace: Zobecňuje parciální derivaci na libovolný směr v prostoru.
- Totální diferenciál: Představuje nejlepší lineární aproximaci funkce více proměnných v okolí daného bodu.
- Derivace v komplexní analýze: Derivace funkcí komplexní proměnné má mnohem silnější vlastnosti než v reálném oboru. Existence první derivace (holomorfnost) implikuje existenci derivací všech řádů.
🧠 Pro laiky
Představte si, že jedete autem po kopcovité krajině. Vaše cesta je grafem funkce, kde vodorovná osa představuje ujetou vzdálenost a svislá osa nadmořskou výšku.
- Hodnota funkce v daném místě je vaše aktuální nadmořská výška.
- Derivace funkce v tomto místě odpovídá strmosti silnice přesně pod vašimi koly.
* Když jedete do prudkého kopce, derivace je velká a kladná. * Když jedete po rovině, derivace je nulová. * Když jedete ze strmého kopce, derivace je velká a záporná.
Jiný příklad je tachometr v autě.
- Dráha ujetá od startu je funkce času.
- Průměrná rychlost je celková dráha dělená celkovým časem.
- Okamžitá rychlost, kterou ukazuje tachometr, je derivace dráhy podle času. Neříká, jak rychle jste jeli v průměru, ale jak rychle jedete přesně v tomto okamžiku.
Derivace je tedy matematický nástroj, který nám umožňuje přesně změřit a popsat okamžitou změnu jakékoliv veličiny, která se v čase nebo prostoru mění.