Agrese

-

Agrese je jakákoli forma chování, jejímž cílem je ublížit, poškodit nebo jinak negativně zasáhnout jinou osobu, zvíře nebo objekt. Jedná se o komplexní fenomén, který je předmětem zkoumání mnoha vědních oborů, včetně psychologie, sociologie, biologie a kriminologie. Agrese se může projevovat různými způsoby, od fyzického násilí až po skryté formy, jako je verbální napadání, šíření pomluv nebo sociální manipulace.

Druhy agrese

Agresi lze dělit podle různých kritérií. Základní dělení rozlišuje mezi agresí emocionální (afektivní) a instrumentální.

Emocionální (afektivní) agrese: Je impulzivní a neplánovaná, často vyvolaná silným emočním stavem, jako je hněv nebo strach. Cílem je samotné ublížení. Bývá označována také jako reaktivní agrese, protože je často odpovědí na provokaci.
Instrumentální agrese: Je plánovaná a slouží jako prostředek k dosažení jiného cíle, než je samotné ublížení. Může se jednat například o získání majetku, moci nebo sociálního statusu. Tento typ agrese je proaktivní a promyšlenější.

Další dělení agrese:

Podle formy projevu:
- Fyzická agrese: Přímé fyzické násilí, jako je bití, kopání nebo použití zbraní.
- Verbální agrese: Slovní útoky, urážky, výhrůžky nebo zesměšňování.
- Psychická agrese: Zastrašování, manipulace, citové vydírání nebo šikana.
- Sociální (relační) agrese: Poškozování sociálních vztahů, například šířením pomluv, sociálním vyloučením nebo intrikami.
Podle zaměření:
- Heteroagrese: Agrese namířená vůči ostatním.
- Autoagrese: Agrese namířená vůči sobě, od sebepoškozování až po sebevraždu.
Podle příčiny:
- Predátorská agrese: Útočné chování zaměřené na přirozenou kořist.
- Agrese mezi samci: Slouží k nastolení hierarchie ve skupině.
- Agrese vyvolaná strachem: Následuje po neúspěšném pokusu o útěk z ohrožující situace.
- Dráždivá agrese: Vyvolaná různými stresory, jako je bolest, hlad nebo únava.
- Mateřská agrese: Reakce matky na ohrožení mláděte.

Teorie vzniku agrese

Existuje několik hlavních teoretických přístupů, které se snaží vysvětlit původ a příčiny agresivního chování. Tyto teorie se často vzájemně doplňují.

Teorie vrozené agrese (Instinktivní teorie)

Tento přístup předpokládá, že agrese je vrozený instinkt, který je součástí lidské přirozenosti.

Psychoanalytická teorie: Sigmund Freud považoval agresi za projev pudu smrti (Thanatos), který je v protikladu k pudu života (Erós). Agresivní energie se v jedinci hromadí a musí být nějakým způsobem uvolněna.
Etologická teorie: Konrad Lorenz chápal agresi jako vrozený instinkt, který slouží k přežití druhu, například při obraně teritoria nebo získávání potravy. Navrhl, že agresivní energie se hromadí a uvolňuje se při setkání se specifickým spouštěčem.

Reaktivní teorie agrese

Tyto teorie vnímají agresi jako reakci na vnější podněty.

Frustračně-agresivní hypotéza: Původně formulovaná skupinou vědců z Yale University (J. Dollard, N. Miller a další) v roce 1939. Tvrdí, že frustrace (překážka na cestě k cíli) vždy vede k nějaké formě agrese a že agrese je vždy důsledkem frustrace. Později byla tato hypotéza revidována tak, že frustrace vytváří pohotovost k agresi, ale její projev závisí na dalších faktorech.
Kognitivně-neoasociační teorie: Podle Leonarda Berkowitze averzivní podněty (nejen frustrace, ale i bolest, horko apod.) vyvolávají negativní afekt, který následně spouští myšlenky, pocity a motorické reakce spojené s bojem nebo útěkem.

Teorie sociálního učení

Tento přístup zdůrazňuje roli učení a pozorování v osvojování si agresivního chování.

Teorie sociálního učení Alberta Bandury: Albert Bandura tvrdil, že lidé se učí agresivnímu chování pozorováním a napodobováním ostatních (tzv. observační učení nebo modelování). Jeho slavné experimenty s panenkou Bobo ukázaly, že děti, které sledovaly agresivní chování dospělého vůči panence, se později samy chovaly agresivněji. Agresivní chování je posilováno, pokud je odměněno nebo pokud jedinec vidí, že model za své chování není potrestán.

Faktory ovlivňující agresi

Agresivní chování je výsledkem komplexní interakce biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Biologické faktory

Genetické predispozice: Existují důkazy o dědičném vlivu na míru agresivity. Studie například poukázaly na možnou souvislost mezi chromozomovou abnormalitou XYY a vyšší mírou agrese u vězňů, i když tato teorie je stále předmětem diskuzí.
Mozkové struktury: Na regulaci agrese se podílejí konkrétní oblasti mozku, jako je amygdala, hippocampus a prefrontální kůra. Poškození těchto oblastí může vést ke zvýšené útočnosti.
Hormony a neurotransmitery: Vyšší hladina testosteronu je spojována s vyšší mírou agrese. Naopak, nízká hladina serotoninu může vést ke zvýšené impulzivitě a agresivitě.

Psychologické faktory

Osobnostní rysy: Vlastnosti jako impulzivita, nízká frustrační tolerance, nízká empatie a hostilita (nepřátelský postoj) jsou spojeny s vyšší tendencí k agresivnímu chování.
Emoční stavy: Hněv, úzkost, strach a podrážděnost mohou snižovat práh pro agresivní reakci.
Kognitivní procesy: Způsob, jakým jedinec interpretuje situace (např. zda vnímá jednání druhých jako provokaci), ovlivňuje jeho reakci.

Sociální a environmentální faktory

Rodinné prostředí: Autoritativní výchova, fyzické tresty, konflikty v rodině a pozorování násilí mezi rodiči zvyšují riziko agresivního chování u dětí.
Vliv médií: Zobrazování násilí v televizi, video hrách a na internetu může přispívat k desenzibilizaci vůči násilí a k učení se agresivním scénářům.
Skupinový vliv: Agrese může být vyvolána tlakem skupiny, deindividualizací (ztrátou osobní identity ve skupině) nebo snahou o získání statusu.
Situační faktory: Faktory jako horko, hluk, přeplněné prostory nebo přítomnost zbraní mohou zvyšovat pravděpodobnost agresivního jednání.
Alkohol a drogy: Užívání psychoaktivních látek může snižovat zábrany a zvyšovat riziko impulzivního a agresivního chování.

Zvládání a léčba agrese

Zvládání agrese je klíčové pro fungování jednotlivce i společnosti. Existuje řada přístupů, jak s agresí pracovat.

Psychoterapie: Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na změnu negativních myšlenkových vzorců a nácvik nových, adaptivnějších způsobů chování. Terapie pomáhá jedincům porozumět spouštěčům jejich hněvu a osvojit si techniky pro jeho zvládání.
Nácvik sociálních dovedností: Učení se asertivnímu chování, efektivní komunikaci a řešení konfliktů může snížit potřebu uchylovat se k agresi.
Relaxační techniky: Techniky jako hluboké dýchání, meditace nebo jóga mohou pomoci snížit fyziologické nabuzení spojené s hněvem.
Farmakoterapie: V některých případech, zejména pokud je agrese příznakem duševní poruchy (např. poruchy osobnosti, psychózy), mohou být předepsány léky, jako jsou antipsychotika nebo stabilizátory nálady.
Programy pro zvládání agrese: Existují specializované programy, které nabízejí individuální nebo skupinové terapie zaměřené na zvládání vzteku a agresivního chování. Tyto programy jsou často určeny i pro pachatele domácího násilí.

Agrese u zvířat

Studium agrese u zvířat, kterým se zabývá etologie, poskytuje vhled i do lidského chování. U zvířat je agrese často ritualizovaná a slouží k udržení sociální struktury, obraně teritoria nebo získání přístupu k partnerům a zdrojům. Vnitrodruhová agrese jen zřídka končí smrtí, protože poražený jedinec obvykle vyšle submisivní signál, který útok zastaví.

Závěr

Agrese je všudypřítomný, ale komplexní jev s hlubokými biologickými, psychologickými a sociálními kořeny. Ačkoli má v některých formách adaptivní funkci (např. obranná agrese), její maligní a destruktivní projevy představují vážný společenský problém. Porozumění jejím příčinám a mechanismům je klíčové pro vývoj efektivních strategií prevence a intervence.

Zdroje

Šablona:Reflist

ČERMÁK, Ivo. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1998.
FROMM, Erich. Anatomie lidské destruktivity. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-232-4.
VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1428-8.

Externí odkazy

Agrese ve slovníku cizích slov