Marc Laforge

Marc Laforge
Datum narození	3. ledna 1968
Místo narození	Sudbury, Ontario, Kanada
Státní příslušnost
Povolání	hokejista, hasič
Aktivní od	1986
Aktivní do	2001
Výška	188 cm
Váha	95 kg

Marc F. Laforge (* 3. ledna 1968, Sudbury, provincie Ontario, Kanada) je bývalý kanadský profesionální hráč ledního hokeje, který nastupoval na pozici levého křídla a obránce. Během své dlouhé a bouřlivé sportovní kariéry se proslavil téměř výhradně v roli takzvaného „zlého muže“ (anglicky enforcer nebo goon), jehož hlavním úkolem na ledové ploše byla fyzická ochrana hvězdných spoluhráčů, zastrašování soupeřů a vyvolávání pěstních soubojů. Ačkoliv byl v roce 1986 vysoce draftován týmem Hartford Whalers již ve druhém kole, v nejprestižnější hokejové lize světa National Hockey League (NHL) odehrál pouze 14 utkání s bilancí nulového bodového zisku a 64 trestných minut.

Jeho kariéra je lemována obrovským množstvím disciplinárních trestů. V profesionálním hokeji nasbíral v sedmnácti různých týmech napříč šesti ligami téměř 4 000 trestných minut. Zapsal se do historie jako držitel rekordu v počtu trestných minut v juniorském týmu Kingston Canadians a je nechvalně známý jako hlavní aktér jedné z nejbrutálnějších hromadných rvaček v dějinách juniorské Ontario Hockey League (OHL) z roku 1987, za kterou obdržel doživotní distanc. Po ukončení sportovní dráhy na začátku nového tisíciletí se vrátil do svého rodného města, kde dlouhá léta slouží jako profesionální hasič.

Mládí a hokejové začátky v těžkém prostředí

Marc Laforge se narodil v drsném průmyslovém a těžařském městě Sudbury v severním Ontariu. Toto město, proslulé svými hlubinnými doly na nikl a měď, historicky produkovalo hokejisty vyznačující se tvrdostí, neústupností a vysokou mírou fyzické odolnosti. V tomto prostředí lední hokej představoval pro mnoho mladých chlapců nejen sport, ale i potenciální cestu k lepšímu životu a úniku z těžké manuální práce.

Paradoxem Laforgeova dětství bylo rodinné zázemí. Jeho otec, navzdory tehdejším hokejovým zvyklostem, hluboce nenáviděl fyzické násilí a rvačky. Své striktní odmítavé názory na pěstní souboje na ledě dával svému synovi i svému okolí jasně najevo. Mladý Marc Laforge byl zpočátku hráčem, který se snažil prosadit svými hokejovými dovednostmi, avšak jeho obrovitá postava (v dospělosti měřil 188 centimetrů a vážil 95 kilogramů) ho předurčovala k fyzické hře.

Zlomový moment v jeho hokejovém myšlení nastal v žákovské kategorii (bantam). Trenér jeho tehdejšího týmu v Sudbury vzpomínal na utkání o mistrovství Ontaria proti favorizovanému celku Toronto Young Nats. Hráči z Toronta sudburský tým fyzicky přehrávali a tvrdě atakovali. Trenér musel mladého Laforgea doslova přemlouvat a donutit, aby vyjel na led, využil své tělesné převahy a několik soupeřů tvrdě srazil. Když Laforge zjistil, že jeho fyzická hra dokáže změnit průběh zápasu a vyvolat obrovský aplaus na tribunách, začal si postupně uvědomovat, že právě fyzická dominance a tvrdost by mohly být jeho vstupenkou do vyšších soutěží.

Juniorská léta v Ontario Hockey League (OHL)

V roce 1984, ve věku šestnácti let, vstoupil Marc Laforge do jedné ze tří nejprestižnějších kanadských juniorských soutěží, Ontario Hockey League (OHL). Oblékl dres tradičního celku Kingston Canadians, který vedl jako hlavní trenér Rick Cornacchia. V Kingstonu Laforge velmi rychle pochopil dynamiku tehdejšího juniorského hokeje. OHL byla v polovině osmdesátých let nesmírně tvrdou ligou, kde se mladí hráči museli doslova bít o respekt a o pozornost skautů z NHL.

Svoji první skutečnou hokejovou rvačku absolvoval proti hráči jménem Barry Burkholder. Laforge později popsal, že v momentě, kdy zápas skončil, pocítil obrovský příval adrenalinu, který byl umocněn bouřícím a jásajícím publikem. Tento okamžik se stal definitivním potvrzením jeho hokejového osudu. Osobní instrukce od trenérů byly jasné – jeho hlavním úkolem na ledě nebylo střílet góly (v první sezóně 1984/1985 zaznamenal pouze 1 gól a 5 asistencí v 57 zápasech), ale chránit menší, talentované spoluhráče a vytvářet prostor prostřednictvím strachu a fyzického napadání.

Laforgeův herní styl se vyznačoval absolutní absencí kompromisů. Během svých tří necelých sezón v dresu Kingston Canadians vytvořil dodnes nepřekonaný historický klubový rekord. Ve 170 zápasech základní části dokázal nasbírat neuvěřitelných 686 trestných minut (214 v první sezóně, 248 ve druhé a 224 ve třetí). Stal se jedním z nejobávanějších juniorů v celé Kanadě.

Je zajímavostí, že přítomnost Laforgea a jemu podobných hráčů v lize OHL vedla v této době ke změnám samotných ligových pravidel. Po sérii hromadných předzápasových rvaček během rozbruslení (jedna z nich se udála v sezóně 1985/1986 mezi týmy Kingston Canadians a Belleville Bulls) byla komisařem ligy zavedena povinnost, že během předzápasového rozcvičování obou týmů musí být na ledové ploše fyzicky přítomni rozhodčí, aby se zabránilo podobným excesům.

Vstupní draft NHL 1986

V polovině osmdesátých let 20. století byla National Hockey League silně ovlivněna herními styly týmů jako Edmonton Oilers nebo Philadelphia Flyers. Vedení klubů pevně věřilo, že k zisku slavného Stanley Cupu jsou nezbytně nutní takzvaní "policisté" na ledě, kteří dokážou ochránit největší hvězdy týmu před hrubými fauly. Tento trend výrazně zvýšil tržní hodnotu hráčů, jejichž primární dovedností nebyla rychlost či technika, ale ochota shodit rukavice a bojovat na pěsti.

Marc Laforge do tohoto profilu zapadal naprosto dokonale. Přestože v sezóně 1985/1986 za Kingston získal pouhých 14 bodů, jeho 248 trestných minut a pověst absolutního rváče zaujaly skauty týmu Hartford Whalers. Během Vstupního draftu NHL 1986 si organizace Hartford Whalers Laforgea vybrala již ve 2. kole jako celkově 32. hráče v pořadí. Být draftován na začátku druhého kola je pro čistokrevného bitkaře obrovskou výjimkou a obrovským úspěchem, který dokazuje, jak moc si tehdejší manažeři cenili fyzické ochrany. Hartford potřeboval urostlé hráče, kteří by na ledě tvořili ochranku pro jejich technicky nadané útočníky, jako byl tehdy například legendární Ron Francis.

Přestup do domovského města a historický skandál (1987)

Na podzim roku 1987, po absolvování tří sezón v Kingstonu, se Laforge přesunul do svého domovského města a oblékl dres celku Sudbury Wolves. Toto angažmá mělo být jeho závěrečnou sezónou v juniorském hokeji, než se natrvalo přesune do profesionálních lig. Místo toho se však jeho působení v Sudbury proměnilo v obrovský skandál, který otřásl celým kanadským hokejem a předčasně ukončil jeho juniorskou dráhu.

Dne 6. listopadu 1987 se Sudbury Wolves na domácím ledě utkalo s týmem Guelph Platers. Zápas byl od samého počátku plný nervozity, hrubých faulů a drobných šarvátek. Napětí eskalovalo ihned po závěrečném hvizdu, kdy na ledové ploše propukla masivní, takzvaná "bench-clearing brawl" (hromadná rvačka, při které se do potyčky zapojí všichni hráči z obou střídaček). V této nepřehledné a násilné situaci Marc Laforge zcela ztratil kontrolu nad svým chováním.

Z videozáznamů a následných výpovědí rozhodčích vyplynulo, že Laforge během několika minut fyzicky napadl minimálně osm různých hráčů týmu Guelph Platers. Mezi jmény, se kterými se utkal, figurovali hráči jako Owen Lessard, Gary Wentzel, Rob Zamuner či Sean White. Podle mnoha zpráv útočil i na hráče, kteří byli v tu chvíli zapojeni do jiných soubojů, nebo je napadal zezadu. Nejhorším proviněním v očích disciplinární komise však byl jeho útok na brankáře Guelphu Andyho Helmutha. Laforge byl obviněn z toho, že brankáře bezohledně napadl a několikrát udeřil jeho hlavou do tvrdého ledu.

Následky tohoto amoku byly pro Laforgea drtivé. Tehdejší komisař ligy OHL, tvrdý zastánce disciplíny David Branch, případ důkladně prošetřil a vynesl naprosto nekompromisní verdikt. Marc Laforge obdržel od vedení ligy nepodmíněný distanc na dobu dvou let. Vzhledem k tomu, že mu v té době bylo 19 let a věkový limit pro působení v juniorské soutěži činí 21 let, tento trest fakticky znamenal okamžitý a doživotní konec jeho kariéry v OHL. Laforge byl nucen soutěž potupně opustit poté, co za Sudbury stihl odehrát pouhých 14 zápasů (se 68 trestnými minutami). S odstupem mnoha let, jako zralý muž, tento incident veřejně a s velkou lítostí označil za „tu vůbec nejhloupější věc, kterou jsem v životě udělal.“

Profesionální debut a dlouhá cesta po farmářských soutěžích (1988–1993)

Po nuceném odchodu z juniorského hokeje musel Marc Laforge rovnou přeskočit do dospělého profesionálního hokeje. Jeho práva stále patřila organizaci Hartford Whalers. Sezónu 1988/1989 strávil pendlováním mezi dvěma elitními farmářskými soutěžemi. Nastupoval za Binghamton Whalers v American Hockey League (AHL), kde ve 38 zápasech posbíral 179 trestných minut a 4 kanadské body. Dále pak oblékal dres celku Indianapolis Ice ve konkurenční International Hockey League (IHL), kde ve 14 duelech vyfasoval dalších 138 trestných minut. Tyto statistiky jasně potvrzovaly, že si svůj brutální a nekompromisní styl přenesl i mezi dospělé profesionály.

První kroky v NHL: Hartford Whalers

Své šance na nejvyšším stupni se Laforge dočkal v průběhu sezóny 1989/1990. Vedení Hartford Whalers jej povolalo do prvního týmu a Laforge konečně debutoval v zápase National Hockey League. Očekávání fanoušků byla zřejmá – Hartford od něj nevyžadoval žádné ofenzivní příspěvky, pouze tvrdou pěstní defenzivu a zastrašování protihráčů. Během této sezóny nastoupil v dresech Whalers k 9 zápasům. Do statistik se bodově nezapsal, nicméně odseděl si 43 trestných minut a absolvoval několik rvaček s vyhlášenými těžkými vahami ligy. Navzdory své ochotě shodit rukavice se však v prvním týmu natrvalo neudržel a brzy putoval zpět do Binghamtonu v AHL.

Téhož roku došlo ke změně jeho klubové příslušnosti, když byl vyměněn, respektive poslán do organizace Edmonton Oilers. Tento kanadský klub jej okamžitě zařadil na soupisku svého farmářského týmu, kterým byli legendární Cape Breton Oilers působící v provincii Nové Skotsko (Nova Scotia).

Zlatá éra na farmě: Vítězství v Calder Cupu

V dresu Cape Breton Oilers našel Marc Laforge své dlouhodobé a nejstabilnější profesionální útočiště. Za tento tým nastupoval v AHL pravidelně od sezóny 1989/1990 až do sezóny 1994/1995. Vrcholem jeho působení v tomto celku, a pravděpodobně i celé jeho profesionální sportovní kariéry, byla sezóna 1992/1993.

Během tohoto ročníku Laforge dokázal, že není pouze sedícím bitkařem na konci střídačky, ale plnohodnotným a platným členem sestavy, se kterým trenéři počítají pro tvrdou obrannou hru. V základní části odehrál vynikajících 77 zápasů, ve kterých získal 13 bodů (1 gól a 12 asistencí) a zároveň nasbíral 208 trestných minut, čímž zajišťoval svému týmu absolutní fyzický respekt. Tým Cape Breton Oilers byl v této sezóně naprosto dominantní a dokráčel až do samotného finále play-off AHL. Laforge nastoupil k 15 utkáním ve vyřazovacích bojích (nasbíral v nich 78 trestných minut) a výraznou měrou pomohl svému týmu k zisku Calderova poháru (Calder Cup), což je nejprestižnější a nejstarší týmová trofej v minoritních hokejových ligách na světě.

Návrat do NHL: Edmonton Oilers a Philadelphia Flyers

Vítězství v Calderově poháru a stabilní výkony na farmě mu vynesly druhou, a zároveň poslední, příležitost zahrát si v NHL. V sezóně 1993/1994 byl povolán do kádru Edmonton Oilers. Za slavný klub, který ještě několik let předtím ovládal celou ligu v čele s Waynem Gretzkym, odehrál 5 utkání. Ani v Edmontonu si však na své konto nepřipsal žádný gól či asistenci, zato stihl během pěti zápasů inkasovat 21 trestných minut. Právě během tohoto krátkého angažmá svedl jeden ze svých nejslavnějších pěstních soubojů v NHL, když vyzval na souboj legendárního „tělesného strážce“ Wayne Gretzkyho, obávaného útočníka Martyho McSorleyho.

Krátkou epizodou se stala jeho anabáze v týmu Philadelphia Flyers během zkrácené sezóny 1994/1995. Za klub, jenž je historicky známý pod přezdívkou „Broad Street Bullies“ a kde se rváčský styl nesmírně cenil, Laforge odehrál pouhopouhý jeden jediný soutěžní zápas, aniž by zaznamenal bod či trestnou minutu. Tímto ojedinělým startem se jeho kariéra v National Hockey League definitivně a natrvalo uzavřela. Celková statistika z NHL tak čítá 14 odehraných duelů, nulový bodový zápis (0 gólů, 0 asistencí) a 64 trestných minut (zhruba 4,5 minuty trestu na každý odehraný zápas). Skutečnost, že se v NHL neprosadil na delší dobu, lze vysvětlit jednak tím, že liga v polovině 90. let začala postupně preferovat rychlejší, taktické hráče, a rovněž tím, že jeho ryze bitkařská specializace neposkytovala trenérům dostatečnou herní variabilitu pro nasazování do běžných střídání.

Závěr kariéry a lámání rekordů v trestech (1995–2001)

Od roku 1995 se Marc Laforge stal absolutním hokejovým „světoběžníkem“ po nižších a nezávislých profesionálních ligách v Severní Americe. Jeho jméno bylo garancí toho, že aréna bude plná fanoušků čekajících na tvrdé potyčky. Během několika málo let vystřídal dlouhou řadu týmů: hrál za Syracuse Crunch (AHL), Minnesota Moose (IHL), San Antonio Dragons (IHL), Manitoba Moose (IHL), Anchorage Aces (WCHL), San Antonio Iguanas (CHL), San Diego Gulls (WCHL), Bakersfield Condors (WCHL) a naposledy za Indianapolis Ice v rámci CHL.

Tato závěrečná etapa jeho kariéry je charakteristická neustálým hromaděním trestných minut. Například v sezóně 1996/1997 v dresu San Antonio Dragons v IHL odehrál 67 zápasů a nasbíral astronomických 311 trestných minut. Zcela kuriózní a do historie zapsaný okamžik však přišel o rok později. V sezóně 1997/1998, kdy krátce působil v týmu Manitoba Moose v IHL, nastoupil do zápasu proti Long Beach Ice Dogs. Hned v první třetině tohoto utkání dokázal Laforge vyvolat tak obrovské emoce a rvačky, že mu rozhodčí během jediné třetiny udělili neuvěřitelných 37 trestných minut. Tímto výkonem vytvořil absolutní historický klubový rekord týmu Manitoba Moose v počtu trestných minut získaných během jediné dvacetiminutové herní periody.

Aktivní hokejovou kariéru na profesionální úrovni Marc Laforge definitivně ukončil po sezóně 2000/2001, kterou dohrával v Central Hockey League za celek Indianapolis Ice. Celkově v profesionálním ledním hokeji strávil sedmnáct dlouhých let. Nastoupil za úctyhodných sedmnáct různých organizací v šesti různých hokejových soutěžích. Po sečtení všech jeho trestů z juniorské OHL a všech profesionálních lig chybělo na konci jeho kariéry pouhých sedm minut k dosažení hranice celkových 4 000 trestných minut.

Psychologie a duševní břemeno hokejového bitkaře

Životní příběh a kariéra Marca Laforgea představuje dokonalou, avšak temnou případovou studii o psychologii a mentálním zdraví hokejových rváčů („enforcerů“). Během let dospívání v OHL Laforge tajně doufal, že bitky a hromadění trestných minut využije pouze jako vstupenku a odrazový můstek do profesionálního hokeje. Domníval se, že jakmile si tvrdou hrou zajistí stabilní místo na soupisce týmu NHL, trenéři mu dají šanci předvést i své ryzí hokejové dovednosti, techniku a hru s pukem. Realita neúprosného hokejového průmyslu však byla zcela jiná.

Vedení klubů si jej najímalo a platilo výhradně a pouze za účelem vyvolávání rvaček. V podrobném a velmi otevřeném retrospektivním rozhovoru pro respektovaný kanadský magazín The Hockey News, publikovaném v roce 2014, Laforge detailně a s velkou upřímností hovořil o trýznivé realitě této jednostranné sportovní role. V tomto rozhovoru vzpomínal na svůj výše zmíněný tvrdý souboj s obávaným Martym McSorleym.

Právě během tohoto střetu si Laforge plně uvědomil fyzické limity vlastního těla a nebezpečnost svého povolání. V rozhovoru přiznal: „Tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že nejsem ten úplně nejtvrdší a nejsilnější chlap na světě. A od toho okamžiku jsem hrál a nastupoval na led se strachem. Ačkoliv jsem věděl, že na mě čekají silnější soupeři, pořád jsem se musel bít, protože to byla moje práce. Znamenalo to, že jsem byl před každým jednotlivým zápasem nesmírně nervózní. Kvůli tomuto neustálému stresu a obavám o své zdraví jsem se téměř dvacet let v kuse pořádně a klidně nevyspal.“

Tato upřímná výpověď dodává tvrdým číslům v kolonce trestných minut hluboký lidský a encyklopedický přesah a vrhá ostré světlo na psychickou daň, kterou si profese hokejového zlého muže pravidelně vybírala (a která v pozdějších letech vedla k široké diskuzi po tragických úmrtích bitkařů, jakými byli Derek Boogaard, Wade Belak, Rick Rypien či legendární Bob Probert).

Život po hokeji: Od bitev na ledě k boji s ohněm

Na rozdíl od mnoha jiných bývalých bitkařů, kteří po ukončení profesionální sportovní dráhy propadli depresím, alkoholismu či finančním problémům spojeným s neschopností adaptovat se na běžný civilní život, si Marc Laforge dokázal vybudovat úspěšnou a respektovanou po-hokejovou kariéru.

Po zavěšení bruslí na hřebík v roce 2001 se trvale vrátil zpět do svého rodného města, do drsného Sudbury. Zde úspěšně prošel náročnými fyzickými i psychologickými testy a nastoupil k tamnímu městskému hasičskému sboru. Stal se z něj profesionální hasič, zachraňující lidské životy a chránící majetek občanů města. O této radikální životní změně publicisté s oblibou a respektem napsali, že Laforge svůj život sice stále zasvěcuje bojům a nebezpečným konfrontacím, avšak tyto jeho nové bitvy (s ničivým ohněm) mají nyní mnohem vyšší, smysluplnější a pro společnost prospěšnější cíl než ty, které sváděl na kluzištích po celé Severní Americe. Ve své domovské komunitě v Sudbury je vnímán s velkým respektem jako člověk, který si prošel neuvěřitelným tlakem profesionálního sportu a dokázal se navzdory všem kontroverzím stát platným a hrdinným členem společnosti.

Kariérní statistiky a chronologický přehled

Kompletní přehled dlouhé a z hlediska počtu vyměněných klubů velmi pestré hokejové kariéry Marca Laforgea, demonstrující jeho pozici putujícího hráče minoritních lig. Zkratka TM v tabulce značí Trestné Minuty.

Sezóna	Tým	Liga	Zápasy	Góly	Asistence	Body	TM
1984/1985	Kingston Canadians	OHL	57	1	5	6	214
1985/1986	Kingston Canadians	OHL	60	1	13	14	248
1986/1987	Kingston Canadians	OHL	53	2	10	12	224
1987/1988	Sudbury Wolves	OHL	14	0	2	2	68
1988/1989	Indianapolis Ice	IHL	14	0	2	2	138
1988/1989	Binghamton Whalers	AHL	38	2	2	4	179
1989/1990	Hartford Whalers	NHL	9	0	0	0	43
1989/1990	Binghamton Whalers	AHL	25	2	6	8	111
1989/1990	Cape Breton Oilers	AHL	3	0	1	1	24
1990/1991	Cape Breton Oilers	AHL	49	1	7	8	217
1991/1992	Cape Breton Oilers	AHL	59	0	14	14	341
1992/1993	Cape Breton Oilers	AHL	77	1	12	13	208
1993/1994	Edmonton Oilers	NHL	5	0	0	0	21
1993/1994	Cape Breton Oilers	AHL	14	0	0	0	91
1993/1994	Salt Lake Golden Eagles	IHL	43	0	2	2	242
1994/1995	Philadelphia Flyers	NHL	1	0	0	0	0
1994/1995	Syracuse Crunch	AHL	39	1	5	6	202
1994/1995	Cape Breton Oilers	AHL	18	0	1	1	80
1995/1996	Minnesota Moose	IHL	20	0	2	2	102
1996/1997	San Antonio Dragons	IHL	67	1	7	8	311
1997/1998	Anchorage Aces	WCHL	27	1	10	11	124
1997/1998	Manitoba Moose	IHL	7	0	0	0	43
1998/1999	San Antonio Iguanas	CHL	58	0	8	8	302
1999/2000	San Antonio Iguanas	CHL	61	2	15	17	243
2000/2001	San Diego Gulls	WCHL	4	0	1	1	12
2000/2001	Bakersfield Condors	WCHL	2	0	1	1	27
2000/2001	Indianapolis Ice	CHL	49	1	5	6	175
Celkem NHL	(Hartford, Edmonton, Philadelphia)	NHL	14	0	0	0	64

(Poznámka: Tabulka obsahuje data ze základních částí. Týmový úspěch – zisk Calderova poháru s týmem Cape Breton Oilers se udál v play-off sezóny 1992/1993, kde Laforge přidal 15 utkání a 78 trestných minut).*

Zdroje a reference