Hysterie
Obsah boxu
Hysterie je pravděpodobně nejslavnější, nejkontroverznější a kulturně nejvlivnější diagnózou v dějinách medicíny, která paradoxně v moderních klasifikačních manuálech (MKN-11, DSM-5) jako samostatná nemoc již neexistuje. Po více než dva tisíce let sloužil tento pojem jako sběrná nádoba pro širokou škálu duševních a tělesných příznaků, které se vymykaly běžnému lékařskému vysvětlení – od emočních výbuchů a teatrálního chování, přes záhadné ochrnutí a slepotu, až po ztráty paměti a záchvaty křečí. Hysterie je příběhem o vztahu mezi myslí a tělem, o postavení žen ve společnosti a o zrodu moderní psychiatrie a psychoanalýzy. Ačkoliv byla diagnóza oficiálně "pohřbena" v roce 1980, fenomény, které popisovala, z klinické praxe nezmizely; pouze se rozdrobily do nových kategorií, jako jsou disociativní a konverzní poruchy či histrionská porucha osobnosti. Hysterie tak zůstává "fantomem medicíny", který mění jména, ale podstata zůstává.
Původ pojmu odhaluje hluboké kořeny genderových předsudků v medicíně. Slovo hysterie pochází z řeckého hystera, což znamená děloha. Již ve starověkém Egyptě (Ebersův papyrus) a později v antickém Řecku (Hippokratés, Platón) převládala teorie o tzv. **bloudivé děloze**. Lékaři věřili, že děloha je samostatný živočich uvnitř ženského těla, který, pokud není "nakrmen" spermatem nebo těhotenstvím, začne z nudy a vysychání cestovat tělem vzhůru. Tlačí na bránici, utiskuje srdce a plíce, což způsobuje dušnost (globus hystericus – "knedlík v krku"), bušení srdce a omdlévání. Ačkoliv Galén ve 2. století n. l. tuto anatomickou nesmyslnost vyvrátil, spojení hysterie s ženským pohlavím a sexualitou přetrvalo staletí. Ve středověku byla hysterie často zaměňována za posedlost ďáblem, neboť křečovité záchvaty a "mluvení z cesty" připomínaly čarodějnictví. Mnoho žen, které skončily na hranici, byly z dnešního pohledu pravděpodobně těžkými hysterkami.
Zlatý věk hysterie nastal v 19. století v Paříži, konkrétně v nemocnici Salpêtrière pod vedením neurologa **Jeana-Martina Charcota**. Charcot, přezdívaný "Napoleon neuróz", přistoupil k hysterii vědecky. Odmítl teorii o bloudivé děloze a definoval hysterii jako funkční neurologickou poruchu mozku, která může postihnout i muže (např. po úrazu na železnici), ačkoliv většina jeho pacientek byly ženy. Charcot popsal tzv. "velkou hysterii" (grande hystérie) se čtyřmi fázemi záchvatu, včetně slavného arc de cercle (lukovité prohnutí těla do mostu). Jeho veřejné úterní přednášky, kde pomocí hypnózy vyvolával a zase rušil hysterické paralýzy u svých pacientek (jako byla slavná Blanche Wittmann), se staly společenskou událostí. Charcot prokázal, že hysterické ochrnutí není simulace, ale ani poškození nervu – je to "idea", myšlenka, která ovládla tělo. Tím položil základy pro psychologické chápání nemoci.
Na Charcotovu práci navázal jeho žák **Sigmund Freud**, který v roce 1895 spolu s Josefem Breuerem vydal *Studie o hysterii*, knihu, která je považována za rodný list psychoanalýzy. Klíčovým případem byla **Anna O.** (vlastním jménem Bertha Pappenheim), inteligentní žena, která po smrti otce trpěla pestrou směsicí příznaků: ochrnutím končetin, poruchami zraku, neschopností pít vodu a stavy, kdy mluvila jen anglicky. Breuer a Freud zjistili, že její symptomy zmizely v okamžiku, kdy si v hypnóze nebo rozhovoru ("kominictví", "talking cure") vybavila potlačenou traumatickou vzpomínku spojenou se vznikem symptomu.
Freud tak formuloval revoluční teorii **konverze**. Hysterie vzniká, když je silný emoční impuls (afekt) – obvykle sexuální nebo agresivní povahy – nepřijatelný pro vědomé Ego. Dojde k jeho **vytěsnění** do nevědomí. Energie tohoto "uškrceného" afektu však nezmizí, nýbrž se "zkonvertuje" (převede) do somatické, tělesné oblasti. Slepota tak může být trestem za to, že pacientka viděla něco zakázaného; ochrnutí ruky brání vykonat agresivní akt. Hysterický symptom je tedy symbolickým vyjádřením vnitřního konfliktu. Freud původně věřil, že za každou hysterií stojí reálné sexuální zneužití v dětství (teorie svádění), později však tuto myšlenku opustil ve prospěch teorie o dětských sexuálních fantaziích a Oidipovském komplexu.
Hysterická osobnost (dnes **histrionská porucha osobnosti**) byla v psychoanalýze popsána jako typ charakteristický egocentrismem, emoční labilitou, svůdností, ale zároveň sexuální nezralostí (frigiditou) a vysokou sugestibilitou. Hysterik vnímá svět impresionisticky – přes pocity, nikoliv fakta. Touží po pozornosti a lásce, ale má strach ze skutečné intimity. Jeho vztahy jsou bouřlivé, plné idealizace a následného zklamání. Sociologové často interpretují epidemii hysterie ve viktoriánské době jako nevědomou vzpouru žen proti extrémně restriktivní roli, která jim byla vnucena. Omdlévání a záchvaty byly jediným společensky akceptovatelným způsobem, jak mohla žena vyjádřit nespokojenost, vztek nebo sexuální frustraci a jak si vynutit pozornost a péči okolí (sekundární zisk z nemoci).
Ve 20. století začala diagnóza hysterie upadat. Stala se nadužívanou nálepkou pro jakoukoliv "obtížnou" pacientku. Feministické hnutí kritizovalo pojem jako nástroj patriarchální kontroly. V roce 1980, při tvorbě **DSM-III**, americká psychiatrická asociace rozhodla tento termín zrušit pro jeho pejorativní nádech a vědeckou nepřesnost. Hysterie byla "roztrhána" na několik moderních diagnóz. Tělesné příznaky (ochrnutí, slepota) spadly pod **konverzní poruchu** (dnes funkční neurologická porucha). Poruchy paměti a identity spadly pod **disociativní poruchy**. A bouřlivá povaha byla kodifikována jako histrionská porucha osobnosti.
Zajímavým fenoménem, který přetrval, je **masová hysterie** (nyní nazývaná masová sociogenní nemoc). Jde o případy, kdy se v uzavřené skupině (škola, továrna, klášter) začnou šířit psychosomatické příznaky – omdlévání, křeče, zvracení – bez jakékoliv toxické nebo virové příčiny. Mechanismus je stejný jako u individuální hysterie, ale spouštěčem je sociální nápodoba a úzkost. Historickými příklady jsou středověké taneční mory (tanec svatého Víta) nebo epidemie smíchu v Tanganice; moderními případy jsou "otravy" plynem ve školách, kde se žádný plyn nenajde.
Přestože slovo "hysterie" zmizelo z lékařských zpráv, mechanismus, který popisuje – tedy schopnost lidské mysli vyprodukovat skutečnou fyzickou nemoc či neschopnost jako obranu před psychickou bolestí – je věčný. Moderní neurologie pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) dokonce potvrzuje Freudovy intuice: u pacientů s konverzním ochrnutím je skutečně utlumena aktivita v motorické kůře, nikoliv proto, že by byl poškozen nerv, ale proto, že emoční centra (limbický systém) aktivně inhibují vůli k pohybu. Hysterie tak zůstává fascinujícím důkazem toho, že duše a tělo nejsou dvě oddělené nádoby, ale propojený systém, kde nevyslovená slova mohou paralyzovat nohy.