Klasifikace (lingvistika)

Rozbalit box

Obsah boxu

Klasifikace v lingvistice je proces uspořádání a kategorizace jazykových jevů, jazyků nebo jejich součástí na základě jejich společných rysů a vlastností. Tento proces je klíčový pro srovnávací studium jazyků a pro rozvoj jazykové typologie, která se snaží objevit univerzální principy organizace jazyka.

Historie a vznik

Snahy o klasifikaci jazyků sahají hluboko do historie, již v starověkých kulturách existovaly pokusy o popis a srovnávání jazyků. V Indii se již ve starověku rozvinula pokročilá gramatická tradice, která se zabývala popisem sanskrtu. V Evropě se systematická klasifikace začala rozvíjet s nástupem srovnávací filologie v 19. století, kdy se intenzivně studovaly indoevropské jazyky a jejich vzájemné vztahy. Klíčovou postavou byl Sir William Jones, který v roce 1786 upozornil na podobnosti mezi sanskrt, řečtinou a latinou, čímž položil základy pro genetickou klasifikaci jazyků.

Typy klasifikace

V lingvistice existují různé přístupy ke klasifikaci, z nichž nejvýznamnější jsou:

Genetická klasifikace

Genetická klasifikace jazyků (též genealogická nebo historicko-srovnávací) řadí jazyky do jazykových rodin na základě jejich společného původu z hypotetického pra-jazyka. Jazyky se vyvíjejí a diverzifikují v čase, ale zachovávají si určité rysy, které svědčí o jejich společném původu. Příkladem je indoevropská jazyková rodina, do které patří například čeština, angličtina, němčina, francouzština nebo ruština. Dalšími významnými rodinami jsou afroasijské jazyky, urálské jazyky a sinotibetské jazyky.

Typologická klasifikace

Typologická klasifikace se zaměřuje na podobnosti v jazykové struktuře jazyků, nezávisle na jejich genetickém původu. Jazyky se seskupují na základě sdílených strukturálních rysů na různých úrovních jazyka:

• Morfologická typologie: Klasifikuje jazyky podle způsobu, jakým se v nich tvoří slova a jak se v nich vyjadřují gramatické kategorie. Rozlišují se například jazyky izolační (např. čínština, kde slova jsou neměnná a gramatické vztahy se vyjadřují pořadím slov), aglutinační (např. turečtina, kde se k základu připojují neměnné afixy), flektivní (např. čeština, kde se slova ohýbají a morfém může nést více významů) a polisyntetické (např. inuitské jazyky, kde se do jednoho slova shrnuje mnoho morfémů).
• Syntaktická typologie: Klasifikuje jazyky podle typického pořadí slov ve větě (např. SVO, SOV, VSO) nebo podle jiných syntaktických jevů (např. postavení přívlastku k podstatnému jménu).
• Fonetická a fonologická typologie: Klasifikuje jazyky na základě jejich hláskového systému a fonologických procesů (např. přítomnost tónů, typologie samohlásek a souhlásek).

Arealní klasifikace

Arealní klasifikace jazyků seskupuje jazyky na základě jejich geografické blízkosti a vzájemného kontaktu. Jazyky žijící v jedné geografické oblasti si mohou vypůjčovat rysy, a to i v případě, že nejsou geneticky příbuzné. Vznikají tak jazykové svazy (např. balkánský jazykový svaz), které sdílejí určité lingvistické vlastnosti bez ohledu na jejich původ.

Pro laiky

Představte si, že jazyky jsou jako rodiny a skupiny kamarádů.

• Rodinná klasifikace (genetická): To je jako když se díváte na rodokmen. Čeština, angličtina a ruština jsou sice hodně odlišné, ale všechny pocházejí z jednoho "pradědečka jazyka" – praindoevropštiny. Proto mají některé podobnosti, třeba v základních slovech (např. "matka" – mother – mater).
• Skupinová klasifikace (typologická): To je jako když se díváte na to, jak se jazyky chovají. Některé jazyky, jako třeba čínština, dávají dohromady věty tak, že prostě řadí slova za sebe a nemění jejich koncovky. Jiné jazyky, jako čeština, zase mění koncovky slov podle toho, co ve větě znamenají (např. "stůl", "stolu", "stolem").
• Sousedská klasifikace (arealní): To je jako když si sousedi navzájem něco půjčují. Jazyky, které jsou si geograficky blízko, si můžou navzájem přejímat slova nebo i způsoby, jak tvoří věty, i když nejsou z jedné rodiny. Představte si, že si čeština a němčina navzájem předávaly spoustu slov, protože jsou si blízko.

Všechny tyto způsoby nám pomáhají lépe pochopit, jak jazyky fungují, jak se vyvíjejí a jak jsou si navzájem podobné nebo odlišné.