William James

William James
Datum narození	11. ledna 1842
Místo narození	New York, USA
Datum úmrtí	26. srpna 1910
Místo úmrtí	Chocorua, New Hampshire, USA
Alma mater	Harvardova univerzita (MD)
Směr	Pragmatismus, Funkcionalismus, Radikální empirismus
Ovlivněn	Charles Sanders Peirce, Charles Darwin, John Stuart Mill, René Descartes (kriticky)
Ovlivnil	John Dewey, Edmund Husserl, Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein
Povolání	Filozof, Psycholog, Lékař, Pedagog

Tento článek pojednává o americkém filozofovi a psychologovi s dominantním historickým významem. Pro jiné nositele tohoto jména viz William James (rozcestník).

William James (11. ledna 1842 – 26. srpna 1910) byl fenomenální americký filozof, průkopnický psycholog a vystudovaný lékař, který je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů 19. a počátku 20. století. V dějinách světového myšlení drží primát jako vůdčí osobnost filozofického hnutí známého jako pragmatismus a jako zakladatel americké psychologické školy funkcionalismu. Je často označován za „otce americké psychologie“, neboť byl vůbec prvním pedagogem, který ve Spojených státech amerických zavedl a vyučoval kurz psychologie.

Jamesovo intelektuální dědictví je nesmírně široké a rozkročené mezi exaktními vědami a humanitními obory. Své formální vzdělání získal v oboru medicíny na Harvardově univerzitě, ale svou akademickou dráhu věnoval zkoumání lidské mysli, vědomí, svobodné vůle a náboženské zkušenosti. Mezi jeho absolutně nejdůležitější příspěvky světové vědě patří monumentální dvousvazkové dílo Principy psychologie (The Principles of Psychology, 1890), formulace psychologické teorie emocí (známé jako Jamesova-Langeova teorie), koncept „proudu vědomí“ (stream of consciousness) a průlomová analýza osobní víry v díle Druhy náboženské zkušenosti (The Varieties of Religious Experience, 1902). Svojí hluboce humanistickou, pluralistickou a prakticky orientovanou filozofií zásadně ovlivnil vývoj moderní psychologie, kognitivních věd i fenomenologie.

🗓 Současný odkaz a význam (2025–2026)

I ve třetí dekádě jednadvacátého století zůstává dílo Williama Jamese pevnou a neoddělitelnou součástí akademického i veřejného diskurzu. Zatímco mnoho psychologických teorií 19. století bylo moderní neurovědou vyvráceno a opuštěno, Jamesovy postřehy ohledně plasticity mozku, utváření zvyků a role tělesných stavů při prožívání emocí (takzvané ztělesněné poznání - embodied cognition) jsou moderními neurovědci a kognitivními psychology stále citovány jako geniálně vizionářské.

V oblasti filozofie zažívá od konce 20. století a hluboko do současnosti velkou renesanci takzvaný neopragmatismus, reprezentovaný mysliteli, jako byli Richard Rorty nebo Hilary Putnam, kteří přímo navazují na Jamesův koncept pravdy. Pravda podle této moderní interpretace není statickým odrazem nezávislé reality, ale spíše vlastností myšlenek, které nám pomáhají úspěšně se orientovat ve světě a řešit problémy. Stejně tak jeho psychologický přístup k náboženství a spiritualitě (kde nestudoval instituce a dogmata, ale přímou vnitřní zkušenost jedince) je dnes naprostým standardem v religionistice a psychologii náboženství. Během oslav výročí jeho úmrtí na Harvardově univerzitě byl James opakovaně vyzdvihován jako myslitel, jehož hluboký respekt k individualitě a toleranci vůči odlišným pohledům na svět (pluralismus) je v dnešní globalizované a názorově polarizované společnosti potřebnější než kdy dříve.

⏳ Životopis

Mládí a rodinné zázemí (1842–1869)

William James se narodil 11. ledna 1842 v luxusním hotelu Astor House v New Yorku do rodiny, která patřila k intelektuální a finanční elitě tehdejší Ameriky. Jeho otcem byl Henry James starší, excentrický a hluboce věřící teolog, který byl přívržencem mystického učení švédského filozofa Emanuela Swedenborga. Rodina disponovala obrovským bohatstvím, které nashromáždil Williamův dědeček, což otci umožnilo věnovat se výhradně intelektuálním zájmům a výchově svých dětí. William byl nejstarším z pěti sourozenců. Jeho mladší bratr Henry James se stal jedním z nejslavnějších romanopisců anglicky psané literatury (autor děl jako Portrét dámy) a jeho sestra Alice Jamesová proslula svými brilantními a tragickými deníky.

Výchova v rodině Jamesových byla mimořádně nekonvenční. Otec věřil v nutnost neustálého vzdělávání a vystavování dětí různým kulturám, a proto rodina neustále cestovala. William tak strávil významnou část svého dětství a dospívání v Evropě – navštěvoval školy a soukromé tutory v Ženevě, Paříži, Boulogne-sur-Mer a německém Bonnu. Díky tomu si osvojil plynulou znalost francouzštiny a němčiny, což mu později umožnilo číst evropská vědecká díla v originále a udržovat korespondenci s největšími mozky kontinentu.

Zpočátku William toužil stát se malířem a studoval u malíře Williama Morrise Hunta v Newportu. Brzy však dospěl k závěru, že jeho talent není dostatečný pro dosažení skutečné velikosti, a pod tlakem otce obrátil svou pozornost k vědě. V roce 1861 nastoupil na Lawrence Scientific School na Harvardově univerzitě, kde studoval chemii a srovnávací anatomii. V roce 1864 přešel na Harvard Medical School, aby získal lékařský titul. Během studií medicíny (v roce 1865) se zúčastnil proslulé expedice do povodí Amazonky v Brazílii pod vedením slavného přírodovědce Louise Agassize. Cesta však pro Jamese skončila záchvaty mořské nemoci a nákazou mírnou formou neštovic, což mu potvrdilo, že dráha terénního biologa pro něj není vhodná. Své studium medicíny přerušil také kvůli cestě do Německa v roce 1867, kde hledal léčbu pro své zhoršující se zdravotní problémy (bolesti zad, deprese) a kde se poprvé setkal s nově vznikající experimentální psychologií v laboratořích Hermanna von Helmholtze. Titul doktora medicíny (M.D.) nakonec na Harvardu získal v roce 1869, avšak lékařskou praxi nikdy nevykonával.

Hluboká krize a nalezení svobodné vůle (1869–1873)

Období po získání diplomu bylo pro Jamese nejtemnější fází jeho života. Trpěl hlubokými depresemi, hypochondrií a psychosomatickými bolestmi, které ho upoutaly k lůžku v rodinném domě. Za těmito fyzickými symptomy se však skrývala zničující intelektuální a existenciální krize. V důsledku svého vědeckého a medicínského vzdělání byl James konfrontován s tehdy dominantním materiálním determinismem – přesvědčením, že svět je pouze hodinový stroj řízený neúprosnými fyzikálními zákony, a že tedy lidská svobodná vůle je pouhou iluzí. Představa, že jeho myšlenky, pocity i budoucí činy jsou jen nevyhnutelným výsledkem pohybu atomů v jeho mozku, ho doháněla k šílenství a myšlenkám na sebevraždu. V jedné fázi zažil dokonce halucinační vizi idiota trpícího epilepsií v ústavu, se kterým se identifikoval, což v něm vyvolalo záchvaty panické hrůzy.

Záchrana přišla na jaře roku 1870, kdy James ve francouzštině četl eseje francouzského filozofa Charlese Renouviera. Renouvier definoval svobodnou vůli jako "udržení myšlenky v mysli proto, že si ji zvolím, i když bych mohl mít myšlenky jiné." Tato myšlenka měla na Jamese terapeutický účinek. Do svého deníku si dne 30. dubna 1870 zapsal památnou větu: "Mým prvním aktem svobodné vůle bude uvěřit ve svobodnou vůli." Rozhodl se opustit paralyzující hledání absolutní, objektivní pravdy o vesmíru a přijal pragmatický postoj – pokud víra ve svobodnou vůli umožňuje člověku jednat, tvořit a vést smysluplný život, pak je tato víra v praktickém slova smyslu "pravdivá". Tento moment znovuzrození položil základy celé jeho budoucí filozofii.

Akademická kariéra a rodina (1873–1910)

V roce 1873 nabídl Jamesovi tehdejší prezident Harvardu Charles Eliot (který byl Jamesovým bývalým učitelem chemie) místo instruktora anatomie a fyziologie. James nabídku přijal a zahájil tak svou celoživotní akademickou dráhu na této prestižní univerzitě. Rychle však začal do svých přednášek z anatomie integrovat otázky vnímání, vědomí a psychologie. V roce 1875 nabídl na Harvardu vůbec první formální kurz psychologie ve Spojených státech s názvem "Vztahy mezi fyziologií a psychologií" a zřídil malou laboratoř pro experimentální psychologické demonstrace (často se vedou spory s Wilhelmem Wundtem z Lipska o to, kdo z nich zřídil první psychologickou laboratoř na světě).

Jeho akademický titul se v průběhu let organicky vyvíjel podle toho, kam se ubíraly jeho zájmy: z profesora fyziologie se stal profesorem filozofie a následně profesorem psychologie. V roce 1878 podepsal s nakladatelstvím Henry Holt smlouvu na napsání učebnice psychologie. Projekt, který měl trvat dva roky, mu nakonec zabral celých dvanáct let usilovné práce a vyústil ve vydání jeho opus magnum – Principy psychologie (1890). Rok 1878 byl zlomový i v jeho osobním životě; oženil se s Alice Howe Gibbens, s níž měl postupně pět dětí. Manželství bylo podle všech svědectví nesmírně šťastné a Alice poskytla roztěkanému a melancholickému Jamesovi tolik potřebnou citovou a organizační stabilitu.

Po vydání své obří psychologické učebnice se James od experimentální psychologie, kterou začal považovat za příliš únavnou a drobnou (nazýval ji "mosaznou psychologií" podle mosazných měřících přístrojů), odklonil a zbytek svého života věnoval filozofii a psychologii náboženství. Cestoval po USA i Evropě, pořádal stovky populárních přednášek a publikoval své hlavní filozofické eseje. Veřejně se také angažoval v politice jako ostře vyhraněný člen Americké protiimperialistické ligy (American Anti-Imperialist League), kde po boku Marka Twaina vášnivě odsuzoval americkou invazi na Filipíny.

V pozdějších letech začal James trpět vážnými srdečními problémy, které se postupně zhoršovaly. Přesto dokázal v letech 1901–1902 přednést slavné Giffordovy přednášky ve skotském Edinburghu, ze kterých vzešla kniha Druhy náboženské zkušenosti. Do formálního důchodu z Harvardu odešel v roce 1907. Své poslední filozofické přednášky (publikované jako Pluralistický vesmír) pronesl na Oxfordské univerzitě. Na jaře 1910 odcestoval s bratrem Henrym do Evropy v naději na nalezení účinné léčby svého srdečního selhávání, ale cesta byla neúspěšná. Vrátil se do Spojených států a zemřel 26. srpna 1910 ve svém letním sídle v Chocorua ve státě New Hampshire.

🧠 Psychologie Williama Jamese

Principy psychologie a proud vědomí

V roce 1890 vydal William James monumentální, více než dvanáctisetstránkové dílo Principy psychologie (The Principles of Psychology). Tato kniha naprosto definovala novou vědeckou psychologii v Americe. (Kvůli její ohromné délce James o dva roky později vydal zkrácenou verzi pro studenty s názvem Psychologie: Stručnější kurz, kterou studenti vtipně přejmenovali na "Jimmyho", zatímco původní těžké dvousvazkové dílo nazývali "James".)

Zásadním a nejvíce citovaným konceptem, který James v této knize představil, je Proud vědomí (Stream of Consciousness). Do té doby se psychologové strukturalistické školy (jako Wilhelm Wundt nebo Edward Titchener) snažili vědomí analyzovat rozřezáním na malé, statické atomy – jednotlivé pocity a vjemy, ze kterých se myšlení skládá. James tuto atomizaci ostře odmítl. Tvrdil, že vědomí člověka se nejeví jako nasekané "kusy" nebo "bloky", ale naopak jako neustále plynoucí, dynamická a nepřetržitá řeka myšlenek, pocitů a vzpomínek. Vědomí je kontinuální; i když spíme a probudíme se, naše vědomí se naváže na to včerejší. Proud vědomí se navíc neustále mění – žádná myšlenka ani stav mysli nemůže být zažita podruhé naprosto stejným způsobem, protože mezitím se samotný člověk i jeho mozek změnili. Tento koncept hluboce ovlivnil nejen psychologii, ale především modernistickou literaturu (např. James Joyce nebo Virginia Woolfová).

Dalším pilířem knihy byla kapitola o Zvyku (Habit). James s hlubokou neurofyziologickou intuicí tvrdil, že zvyky doslova "vyhlubují cesty" v našem nervovém systému. Popsal, že drtivá většina lidského života je jen shlukem zvyků (dobrých i špatných), které nás osvobozují od nutnosti vědomě přemýšlet nad každým pohybem při oblékání či chůzi. Vyzýval k tomu, aby se člověk stal tvůrcem vlastních zvyků a "udělal ze svého nervového systému svého spojence, nikoliv nepřítele".

Jamesova-Langeova teorie emocí

Jeden z nejznámějších, nejslavnějších a zpočátku nejparadoxnějších objevů představuje Jamesova teorie emocí. (Zhruba ve stejné době k podobnému závěru dospěl dánský fyziolog Carl Lange, a proto se dnes teorie nazývá Jamesova-Langeova).

Běžný lidský (tzv. selský) rozum předpokládá následující pořadí emočního zážitku: Člověk vidí v lese medvěda → pocítí strach (emoce) → začne utíkat a třást se (tělesná reakce). James tuto logiku postavil zcela na hlavu a tvrdil pravý opak: Člověk vidí medvěda → jeho tělo automaticky a reflexivně zareaguje (začne utíkat, zrychlí se mu tep, uvolní se pot) → mozek zaznamená tyto tělesné změny → uvědomění si těchto tělesných změn JE samotnou emocí strachu.

Slavný citát tuto teorii shrnuje slovy: "Nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní proto, že pláčeme. Neutíkáme proto, že se bojíme, ale bojíme se proto, že utíkáme." Podle Jamese by bez tělesných pocitů (bušení srdce, zrychlený dech, husí kůže) neexistovala žádná emoce, zůstalo by jen chladné, čistě intelektuální vnímání situace. Tato teorie položila základy pro celou moderní biologickou psychologii emocí.

🏛 Filozofie Williama Jamese

Pragmatismus

Nejvýznamnějším filozofickým odkazem Williama Jamese je rozpracování a popularizace pragmatismu. Původní myšlenku sice na konci 70. let 19. století zformuloval jeho přítel a kolega Charles Sanders Peirce, ale byl to James, kdo z ní ve své knize Pragmatismus (1907) udělal globální filozofické hnutí.

James představil pragmatismus především jako metodu pro řešení filozofických sporů. Kdykoliv se filozofové přou o abstraktní koncepty (jako je svobodná vůle vs. osud, hmota vs. duch), pragmatická metoda velí položit si otázku: "Jaký konkrétní, praktický rozdíl by to v mém skutečném životě udělalo, kdyby byla pravdivá jedna možnost, a jaký rozdíl, kdyby byla pravdivá ta druhá?" Pokud v reálném světě nevznikne žádný rozdíl v našem jednání a chování, je celá hádka zbytečná a obě teorie znamenají v praxi to samé.

Z toho James odvodil svou revoluční, pragmatickou teorii pravdy. Po tisíciletí filozofové chápali pravdu jako "kopii reality" – tvrzení je pravdivé, pokud přesně odpovídá objektivní realitě. James toto odmítl. Tvrdil, že "Pravda se s myšlenkou stává, děje se s ní. Je učiněna pravdivou událostmi." Pravda pro Jamese znamená úspěšnost myšlenky v tom, jak nám pomáhá předvídat, jednat, řešit problémy a navigovat vesmírem. Často to přirovnával k penězům – ptal se na "hotovostní hodnotu" (cash-value) každé myšlenky. Myšlenka je pravdivá do té míry, do jaké "funguje", do jaké přináší užitečné ovoce (fruits), nikoliv do jaké má hluboké, skryté kořeny (roots).

Radikální empirismus a pluralismus

Ke konci svého života James formuloval doktrínu, kterou nazval Radikální empirismus. Tradiční britský empirismus (filozofové jako John Locke nebo David Hume) tvrdil, že poznání získáváme pouze ze smyslů, ale zároveň zredukoval zkušenost na pouhý chaos odpojených počitků (bodů), které si mozek musí uměle spojovat dohromady. Jamesův empirismus byl "radikální" v tom, že tvrdil, že vztahy mezi věcmi (plynutí, odpor, spojení, vzdálenost) zažíváme přímo a okamžitě jako součást naší zkušenosti. Věci a jejich vztahy k dalším věcem jsou dány v jedné nedělitelné, "čisté zkušenosti" (pure experience). Realita není složena ze dvou různých substancí (hmoty a ducha, jak tvrdil René Descartes), ale vše je tvořeno touto jednou pralátkou zkušenosti, která může podle kontextu fungovat buď jako objekt, nebo jako subjekt.

Na tento systém navazoval jeho hluboký filozofický Pluralismus. James s hrůzou odmítal filozofie, které tvrdily, že vesmír je jeden obrovský, dokonale uspořádaný Blok (monismus, hegelianismus), kde je vše předurčeno a absolutně spojeno do jednoho dokonalého Boha nebo Systému. Pro Jamese žijeme v "multiverzu" či "pluriverzu". Realita je rozpracovaná, nehotová, otevřená, plná volných konců a náhod, které se nikdy nedají vměstnat do jednoho dokonalého logického vzorce. Tento svět vyžaduje lidskou akci a účast na jeho dotváření.

Vůle věřit (The Will to Believe)

V roce 1896 vydal James slavnou esej Vůle věřit. Reagoval v ní na tehdy populární britský vědecký pozitivismus (reprezentovaný např. W. K. Cliffordem), který hlásal, že "je vždy, všude a pro každého špatné věřit čemukoliv na základě nedostatečných důkazů".

James sice souhlasil, že ve vědě máme čekat na důkazy, ale upozornil na to, že lidský život je plný situací, které nepočkají na vědeckou laboratoř. Pokud čelíme takzvané "opravdové volbě" (genuine option), která je živá (obě možnosti jsou reálné), vynucená (nemůžeme se rozhodnout nevybrat si, protože nevybrat si je také volba) a závažná (jedná se o důležitou věc), máme právo – a dokonce povinnost – rozhodnout se podle své "vášnivé přirozenosti" a víry. James argumentoval, že v otázkách náboženství, lásky nebo morálky je často právě víra v danou věc tím faktorem, který tu věc nakonec učiní pravdivou. Například: Budete-li čekat na nezvratné důkazy, že vás člověk naproti vám miluje, nikdy k němu neuděláte první krok, a on vás proto nikdy milovat nezačne. Vaše víra v to, že můžete uspět, pomáhá samotný úspěch stvořit.

⛪ Psychologie náboženství: Druhy náboženské zkušenosti

Jamesovo dílo Druhy náboženské zkušenosti (The Varieties of Religious Experience), vydané v roce 1902 na základě jeho Giffordových přednášek ve Skotsku, je jedním z nejdůležitějších textů v historii zkoumání náboženství.

Jamesův metodologický přístup byl naprosto revoluční v tom, že ignoroval "institucionální náboženství" – nezajímaly ho církve, rituály, papežové, teologie nebo dogma. Náboženství definoval výhradně jako "pocity, činy a zkušenosti jednotlivých lidí v jejich samotě, pokud chápou sami sebe ve vztahu k čemukoliv, co považují za božské". James shromáždil stovky autobiografických výpovědí, deníků a zpovědí obyčejných lidí i svatých o jejich osobních mystických zážitcích, konverzích, modlitbách a chvílích absolutního zoufalství. Zajímal ho "náboženský génius" (často člověk balancující na hraně psychopatologie), u kterého bylo náboženství živou a pálící vášní, nikoliv jen naučeným nedělním zvykem zprostředkovaným z druhé ruky.

V knize vytvořil slavnou psychologickou typologii dvou lidských povah tváří v tvář náboženství:

Náboženství zdravé mysli (Healthy-mindedness): Tito lidé přirozeně a s radostí ignorují veškeré zlo ve světě. Vnímají Boha jako milujícího stvořitele, svět je pro ně krásný a spásu nacházejí v naprostém optimismu a jednotě s přírodou (jako příklad uváděl básníka Walta Whitmana).
Bolavá duše (The Sick Soul): Tito lidé jsou akutně, až drtivě citliví na utrpení, zlo, konečnost a marnost života. Pro takového člověka je normální radostná existence iluzí. "Bolavá duše" musí projít procesem utrpení, hluboké krize a rozkladu ega, aby mohla dosáhnout znovuzrození (konverze) do vyšší, bezpečnější reality (zde nacházel příklady u Lva Nikolajeviče Tolstého nebo puritána Johna Bunyana). James (který se sám k Bolavé duši řadil) považoval tento druhý typ zkušenosti za filozoficky mnohem hlubší, protože zahrnuje fakt utrpení a nesnaží se ho levně zamaskovat optimismem.

Dále James zanalyzoval podstatu mystického zážitku a určil jeho čtyři základní charakteristiky: 1. Nevýslovnost (zážitek se nedá předat slovy), 2. Noetická kvalita (zážitek přináší hluboké zjevení a poznání pravdy, není to jen emoce), 3. Pomíjivost (stav netrvá dlouho) a 4. Pasivita (člověk cítí, jako by ho v tu chvíli ovládala nějaká vyšší moc).

💡 Pro laiky: Jak chápat Williama Jamese

Pokud se chcete podívat na svět očima Williama Jamese, představte si sami sebe uprostřed neznámého, rozlehlého lesa, ve kterém jste se ztratili. Máte s sebou mapu, u které ale nikdo neví, jestli je správná, nebo úplně vymyšlená.

Tradiční filozofové před Jamesem by si sedli na pařez a začali se sáhodlouze hádat o to, jakou substancí je papír mapy tvořen, kdo tu mapu původně nakreslil, a jestli vůbec stromy kolem nás objektivně existují. Mohli by tam sedět a debatovat tak dlouho, dokud by nezemřeli hlady. James, jakožto pragmatik, by na to šel úplně jinak. Řekl by: "Přestaňte se hádat o to, co mapa JE. Zeptejte se, co mapa DĚLÁ. Zkuste si vybrat jednu cestu podle mapy a jděte. Pokud vás ta mapa vyvede z lesa ven, zachrání vám život a dovede vás domů, pak je ta mapa v tu chvíli PRAVDIVÁ. Její pravda spočívá v její užitečnosti a ve schopnosti převést vás z bodu A do bodu B. Pravda není kopie reality nakreslená na papíře, pravda je nástroj k přežití."

Stejně praktický byl Jamesův pohled na Boha. Jamesovi bylo z vědeckého hlediska jedno, zda Bůh skutečně fyzicky sedí kdesi v nebi. Pro něj bylo klíčové toto: Pokud víra v Boha dává trpícímu člověku ohromnou sílu ráno vstát z postele, chovat se morálně k lidem kolem sebe, vyrovnat se se zármutkem a prožít plnohodnotný, energií nabitý život, pak tato víra přináší obrovské praktické a reálné výsledky (plody). V takovém případě je víra plně ospravedlnitelná a z pohledu tohoto člověka je prostě funkční a "pravdivá". Pro Jamese je myšlenka cenná tím, jakou službu nám na tomto světě udělá.

📊 Statistiky a chronologie: Díla a Životní milníky

Aby byl zachován absolutně komplexní pohled na velikost díla a životní osudy tohoto myslitele, jsou v následující sekci bez jakéhokoliv omezení či filtrování uvedeny dvě obsáhlé tabulky s kompletním historickým rozpětím.

Kompletní seznam hlavních knižních děl Williama Jamese

Seznam obsahuje kompletní výčet nejdůležitějších ucelených knižních publikací a sborníků přednášek, které formovaly intelektuální krajinu na přelomu 19. a 20. století (množství dalších esejů bylo publikováno až posmrtně).

Rok vydání	Anglický název (Originál)	Český překlad / Hlavní oblast díla
1890	The Principles of Psychology (2 svazky)	Principy psychologie (Základní kámen moderní psychologie)
1892	Psychology: Briefer Course	Psychologie: Stručnější kurz (Učebnicový výtah z Principů)
1897	The Will to Believe, and Other Essays in Popular Philosophy	Vůle věřit a další eseje z populární filozofie
1898	Human Immortality: Two Supposed Objections to the Doctrine	Lidská nesmrtelnost
1899	Talks to Teachers on Psychology: and to Students on Some of Life's Ideals	Hovory k učitelům o psychologii a k studentům o životních ideálech
1902	The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature	Druhy náboženské zkušenosti (Giffordovy přednášky, religionistika)
1907	Pragmatism: A New Name for Some Old Ways of Thinking	Pragmatismus: Nové jméno pro staré způsoby myšlení
1909	A Pluralistic Universe	Pluralistický vesmír (Hibbertovy přednášky, metafyzika)
1909	The Meaning of Truth: A Sequel to "Pragmatism"	Význam pravdy: Pokračování Pragmatismu
1911 (posmrtně)	Some Problems of Philosophy: A Beginning of an Introduction to Philosophy	Některé problémy filozofie (Nedokončený úvod do filozofie)
1911 (posmrtně)	Memories and Studies	Vzpomínky a studie
1912 (posmrtně)	Essays in Radical Empiricism	Eseje o radikálním empirismu (Kompilace jeho klíčových esejů o epistemologii, sestavil R.B. Perry)

Životní milníky a chronologie kariéry

Tato tabulka postihuje veškeré klíčové události a přerody, kterými James v průběhu své více než čtyřicetileté akademické a badatelské dráhy prošel.

Období / Rok	Osobní, akademická nebo literární událost
1842	Narozen 11. ledna v New Yorku do rodiny Henryho Jamese st.
1855–1860	Rozsáhlé studijní cesty po Evropě (Ženeva, Paříž, Boulogne, Bonn, Londýn).
1861	Zápis na Lawrence Scientific School na Harvardu (studium chemie a anatomie).
1864	Přechod na Harvard Medical School (studium medicíny).
1865	Expedice s Louisem Agassizem do Brazílie k řece Amazonce.
1867–1868	Léčebný a studijní pobyt v Německu; seznámení s novou experimentální psychologií (Wundt, Helmholtz).
1869	Získává titul doktora medicíny (M.D.) na Harvardu. Počátek hluboké psychické krize.
1870 (Duben)	Překonává krizi četbou Charlese Renouviera, upevňuje si víru ve svobodnou vůli.
1873	Jmenován instruktorem anatomie a fyziologie na Harvardově univerzitě.
1875	Zahajuje na Harvardu výuku vůbec prvního formálního kurzu psychologie v USA, zakládá demonstrační laboratoř.
1878	Uzavírá manželství s Alice Howe Gibbens. Začíná pracovat na knize Principy psychologie.
1885	Jmenován profesorem filozofie na Harvardu.
1889	Mění titul na profesora psychologie (aby jej v roce 1897 znovu a definitivně změnil zpět na profesora filozofie).
1890	Po dvanácti letech usilovné práce a odkladů vychází dvoudílné dílo The Principles of Psychology.
1898	V přednášce na univerzitě v Berkeley (Philosophical Conceptions and Practical Results) poprvé formálně uvádí slovo "Pragmatismus" jako filozofické hnutí.
1901–1902	Přednáší slavné Gifford Lectures v Edinburghu (přes těžké srdeční problémy), které publikuje jako The Varieties of Religious Experience.
1907	Publikuje svou nejvlivnější filozofickou knihu Pragmatism. Odchází z Harvardu do formálního důchodu jako emeritní profesor.
1910	26. srpna umírá na selhání srdce ve svém venkovském domě v Chocorua, stát New Hampshire.

Zdroje