Villarreal CF

Villarreal Club de Fútbol, S.A.D.
Přezdívky	El Submarino Amarillo (Žlutá ponorka), El Submarí Groguet
Založen	10. března 1923
Stadion	Estadio de la Cerámica
Kapacita	23 008 diváků
Majitel	Fernando Roig
Prezident	Fernando Roig
Manažer	Iñigo Pérez
Liga	La Liga

Villarreal Club de Fútbol, S.A.D. (běžně zkracováno jako Villarreal CF nebo zkrátka Villarreal) je španělský profesionální fotbalový klub sídlící ve městě Villarreal v provincii Castellón na východním pobřeží Španělska. Klub byl založen v roce 1923 a v současnosti je stabilním účastníkem nejvyšší španělské fotbalové soutěže La Liga. Z hlediska evropského fotbalu představuje Villarreal zcela unikátní demografický úkaz, neboť město Villarreal má pouze přibližně 50 000 obyvatel, přičemž do kapacity klubového stadionu Estadio de la Cerámica by se teoreticky vešla téměř polovina celé místní populace.

Drtivou většinu své existence ve dvacátém století strávil klub v nižších a regionálních španělských soutěžích. Zásadní historický bod obratu nastal v roce 1997, kdy do klubu vstoupil lokální miliardář a majitel keramických závodů Fernando Roig. Pod jeho majetnickým i prezidentským vedením klub v roce 1998 historicky poprvé postoupil do nejvyšší soutěže a postupně se transformoval z provinčního celku v uznávanou evropskou sílu. Do první poloviny dvacátých let jednadvacátého století se klub stal pravidelným účastníkem evropských pohárů.

K největším úspěchům v historii Villarrealu patří celkové vítězství v Evropské lize UEFA v sezóně 2020/2021, kdy ve finále v Gdaňsku klub po penaltovém rozstřelu udolal anglický Manchester United FC. V nejprestižnější klubové soutěži, Lize mistrů UEFA, se žlutá ponorka dokázala hned dvakrát probojovat až do samotného semifinále (v sezónách 2005/2006 a 2021/2022). Na domácí ligové scéně dosáhl klub svého historického maxima v sezóně 2007/2008, kdy pod vedením chilského trenéra Manuela Pellegriniho vybojoval konečné druhé místo. Klub je po celém světě tradičně znám pod svou přezdívkou Žlutá ponorka (španělsky El Submarino Amarillo), jež odkazuje na charakteristickou, celožlutou barvu domácích dresů a schopnost klubu nečekaně "torpédovat" mnohem bohatší a větší fotbalové giganty.

🗓 Současnost a letní obměna (2025/2026)

Sezóna 2025/2026 se do klubové historie zapsala jako statisticky mimořádně úspěšná, avšak zakončená obrovskou strukturální personální změnou. Na lavičce působil ve své druhé celistvé sezóně po svém návratu velezkušený španělský trenér Marcelino García Toral. Villarreal pod jeho taktickým dohledem v domácí soutěži zcela dominoval a obsadil konečné třetí místo v tabulce La Ligy se ziskem úctyhodných 72 bodů, čímž za sebou nechal silné celky jako Atlético Madrid či Sevilla FC. Mužstvo si připsalo 22 vítězství, 6 remíz a 10 porážek s celkovým kladným brankovým skóre +26 (72 vstřelených a 46 obdržených gólů). Hlavním ofenzivním tahounem se v této sezóně stal gruzínský útočník Georges Mikautadze, jenž zatížil konta soupeřů 15 brankami (z toho 13 v lize).

Diametrálně odlišný scénář však přineslo účinkování v novém, rozšířeném formátu Ligy mistrů UEFA. Villarreal v ligové (skupinové) fázi zcela propadl, když z osmi odehraných zápasů získal pouhý jeden bod a obsadil celkově 35. místo, což znamenalo okamžité vyřazení z evropských soutěží. Mezi nejtěžší porážky patřily domácí prohry 0:2 s Manchester City FC a venkovní debakl 0:4 na půdě Borussia Dortmund.

Dne 4. května 2026, krátce před koncem ligového ročníku, klub oficiálně oznámil, že trenér Marcelino po vzájemné dohodě v klubu v létě skončí. Svůj poslední, 298. zápas na lavičce Villarrealu odkoučoval 24. května 2026, kdy tým na domácím stadionu deklasoval Atlético Madrid v poměru 5:1. Marcelino opustil organizaci jako absolutní trenérský rekordman s historicky nejvyšším počtem odkoučovaných zápasů i nejvyšším počtem vítězství (145 výher). Společně s ním se s dresem Villarrealu v létě 2026 rozloučily i dvě klubové legendy: středopolař Dani Parejo a obránce Alfonso Pedraza, který přestoupil do italského celku SS Lazio. Svoji profesionální kariéru pak definitivně ve svých jedenačtyřiceti letech ukončil legendární záložník Santi Cazorla.

Vedení klubu reagovalo na uvolněný trenérský post okamžitě a na začátku června 2026 oficiálně potvrdilo angažování nového hlavního stratéga, jímž se stal Iñigo Pérez (přicházející z celku Rayo Vallecano).

⏳ Historie a dlouhá cesta do elity

Fotbalový klub byl formálně založen 10. března 1923 pod názvem Club Deportivo Villarreal. Původními klubovými barvami nebyly dnešní žlutá a modrá, nýbrž bílá košile v kombinaci s černými trenýrkami. Žluté dresy začal klub poprvé používat až po druhé světové válce v roce 1947, a to údajně z prozaického důvodu, kdy ve zničené poválečné zemi nebyl dostatek bílé barvy na textil, zatímco žluté barvivo bylo k dispozici u místních výrobců zemědělských nástrojů.

Během španělské občanské války ve třicátých letech klub fakticky přerušil činnost. V roce 1942 byl obnoven pod názvem Club Atlético Foghetecaz, což byla složenina iniciál jmen zakládajících členů. V roce 1954 pak orgány schválily návrat k historickému jménu a organizace byla definitivně přejmenována na dnešní Villarreal CF.

Desítky let klub osciloval výhradně mezi amatérskými regionálními soutěžemi, třetí ligou (Segunda División B) a výjimečně zasáhl do druhé ligy (Segunda División). Zásadní geologický a ekonomický zlom přinesl květen roku 1997. Místní vlivný průmyslník a majitel masivního keramického impéria Pamesa, Fernando Roig, se rozhodl zakoupit majoritní podíl v tehdy druholigovém klubu. Namísto nákupu drahých stárnoucích hráčů Roig okamžitě zahájil masivní investice do tréninkového centra (Ciudad Deportiva) a do systému skautingu mládeže. Tento strategický a systematický přístup přinesl své ovoce již v sezóně 1997/1998, kdy si Villarreal pod vedením trenéra Josého Antonia Iruleguiho v baráži proti SD Compostela historicky vůbec poprvé zajistil postup do nejvyšší španělské soutěže.

⭐ Zlatá éra pod Manuelem Pellegrinim (2004–2009)

Po několika sezónách bojů o záchranu se Villarreal plně etabloval mezi elitou na počátku nového milénia. K absolutnímu evropskému průlomu došlo s příchodem chilského manažera Manuela Pellegriniho v létě roku 2004.

Pellegrini postavil svůj tým na pevných základech z jihoamerických technických hráčů. Z FC Barcelona získal geniálního, avšak nedoceněného argentinského tvůrce hry Juana Romána Riquelmeho a z Manchester United FC dorazil uruguayský kanonýr Diego Forlán. Tato dvojice se stala postrachem španělských obran. Hned v sezóně 2004/2005 Forlán ovládl tabulku střelců La Ligy se ziskem trofeje Pichichi (25 gólů) a tým obsadil historické třetí místo.

V následujícím ročníku 2005/2006 se Villarreal představil v hlavní fázi Ligy mistrů. Zcela nečekaně tým vyhrál svou základní skupinu (v konkurenci Manchesteru United, Benfiky a Lille). Ve vyřazovací fázi žlutá ponorka postupně potopila skotské Rangers FC a italský Inter Milán. Cesta malého klubu skončila až v dramatickém dubnovém semifinále proti londýnskému Arsenal FC. V odvetném utkání na domovském stadionu El Madrigal dostal v 89. minutě Juan Román Riquelme šanci poslat zápas do prodloužení z pokutového kopu, jeho střelu však brankář Jens Lehmann zneškodnil.

V sezóně 2007/2008 klub pod Pellegriniho vedením dosáhl svého absolutního domácího výsledkového maxima, když v konečné tabulce obsadil druhé místo (se 77 body) za mistrovským Realem Madrid, přičemž za sebou s desetibodovým náskokem zanechal třetí Barcelonu.

📉 Sestup, tragédie a vzkříšení (2012–2013)

Po letech strávených v evropských pohárech zažil klub na konci sezóny 2011/2012 obrovský šok a sportovní kolaps. Přestože tým hrál na podzim ještě základní skupinu Ligy mistrů, v domácí soutěži fatálně ztrácel body. V závěrečném 38. ligovém kole čelil Villarreal těžkému souboji s Atléticem Madrid. Zápas rozhodl v 88. minutě přesnou hlavičkou kolumbijský útočník Radamel Falcao. Souběžně probíhající záchranářský duel, ve kterém Rayo Vallecano vstřelilo v nastaveném čase vítězný gól zásluhou Raúla Tamuda, znamenal pro Villarreal pád na 18. místo a okamžitý překvapivý sestup do druhé ligy.

Léto roku 2012 bylo poznamenáno i lidskou tragédií. Dne 6. června 2012 vedení klubu představilo jako nového hlavního trenéra pro záchranářskou misi Manola Preciada. O pouhý den později, v ranních hodinách 7. června 2012, Preciado ve věku 54 let nečekaně zemřel na masivní infarkt myokardu.

Otřesený klub převzal Julio Velázquez a následně v polovině ledna 2013 tehdy nastupující trenér Marcelino García Toral. Ten dokázal dát psychicky zlomené mužstvo dohromady a hned po jedné sezóně strávené ve druhé lize slavil Villarreal v květnu 2013 na domácím stadionu přímý postup a návrat mezi španělskou elitu.

🏆 Triumf v Evropské lize pod vedením Unaie Emeryho (2020–2022)

V červenci 2020 byl na lavičku žluté ponorky instalován baskický trenérský specialista na evropské poháry Unai Emery. Jeho angažování přineslo klubu první oficiální velkou mezinárodní trofej v historii.

V sezóně 2020/2021 procházel Villarreal soutěží Evropské ligy UEFA bez jediné porážky. V semifinále vyřadil Emeryho bývalý klub Arsenal FC a 26. května 2021 se ve finále na stadionu Polsat Plus Arena v polském Gdaňsku postavil anglickému gigantu Manchester United FC. Zápas skončil po základní hrací době i po prodloužení smírně 1:1 (za španělský tým skóroval útočník Gerard Moreno). Rozhodnout musel naprosto nevídaný penaltový rozstřel, ve kterém uspělo všech deset hráčů z pole na obou stranách. V jedenácté sérii se k míči postavili brankáři. Gólman Villarrealu Gerónimo Rulli svou penaltu tvrdě proměnil a následně pokutový kop brankáře United Davida de Gey chytil. Villarreal zvítězil na penalty 11:10 a oslavil zisk vysněného poháru.

Na tento úspěch tým fantasticky navázal v následujícím ročníku 2021/2022 v Lize mistrů. Ve vyřazovací fázi tým zcela zneškodnil italský Juventus FC (včetně šokující výhry 3:0 přímo v Turíně) a ve čtvrtfinále senzačně vyřadil favorizovaný FC Bayern Mnichov (po gólech Arnauta Danjumy a Samuela Chukwuezeho). Cesta týmu skončila opět až v semifinále po boji s anglickým Liverpool FC.

🏟 Stadion a tréninkové centrum

Domácím svatostánkem a nedobytnou pevností klubu je Estadio de la Cerámica. Tento stadion, jenž byl po desítky let znám a celosvětově proslaven pod původním historickým názvem El Madrigal, byl slavnostně otevřen již 17. června 1923 a po celou dobu existence stojí na přesně identickém a neměnném místě na náměstí Plaza Labrador.

K jeho rozsáhlé modernizaci a přejmenování došlo v lednu roku 2017. Nový název byl zvolen jako projev úcty a uznání masivnímu lokálnímu průmyslu zaměřenému na výrobu keramických dlaždic a obkladů, který celou provincii Castellón ekonomicky živí a jehož podniky stadion finančně sponzorují. Vnější fasáda celého stadionu byla při této příležitosti kompletně obložena zářivě žlutými keramickými dlaždicemi o celkové rozloze 2000 metrů čtverečních, jež jsou v noci prosvíceny výkonnými LED systémy. Současná kapacita stadionu, splňující nejpřísnější infrastrukturu UEFA kategorie 4, činí přesně 23 008 krytých míst k sezení.

Sportovní příprava všech týmů probíhá v komplexu Ciudad Deportiva (Sportovní město), které nechal vybudovat majitel Fernando Roig. Komplex zahrnuje devět tréninkových hřišť, speciální internátní rezidenci pro sedmdesát nejlepších dorostenců a moderní rehabilitační středisko. Rezervní tým, takzvaný Villarreal B, hraje své domácí zápasy na novém přidruženém stadionu Mini Estadi o kapacitě 5000 diváků.

📝 Taktický profil a akademie (Cantera)

Herní a strukturální filozofie Villarrealu je dlouhodobě vystavěna na dvou pevných pilířích: inteligentním mezinárodním skautingu (s tradičním důrazem na technické hráče z latinskoamerického kontinentu) a výchově vlastních odchovanců ve vynikající klubové akademii, jež je ve Španělsku známá pod termínem „Cantera“. Klubovou mládežnickou továrnou prošly stovky budoucích prvoligových hráčů, včetně reprezentantů jako byli Bruno Soriano, Santi Cazorla, Pau Torres či Yeremy Pino.

Z taktického hlediska klub v historii zřídka vyznával defenzivní beton. Pod chilským inženýrem Pellegrinim se tým prezentoval jihoamerickým rozestavením 4-2-2-2 (s takzvaným magickým čtvercem ve středu pole). V éře trenéra Marcelina García Torala (2013–2016 a následně 2023–2026) mužstvo aplikovalo pevnou, vysoce organizovanou a disciplinovanou formaci 4-4-2. V tomto systému hrála prim kompaktnost dvou čtyřčlenných obranných linií, extrémně rychlý přechod do protiútoku po křídlech a vysoce účinný zónový presink, jenž donutil soupeře dělat chyby ve vlastní rozehrávce.

📈 Kompletní statistiky v nejvyšší soutěži (Primera División)

Následující historická a statistická tabulka poskytuje naprosto kompletní, celistvý a chronologický přehled všech sezón, ve kterých se Villarreal představil v elitní španělské soutěži (či v případě sestupu v přilehlé druhé lize, aby byla zachována chronologická návaznost od premiérového postupu). Přehled striktně zachycuje celé období od historického premiérového postupu v sezóně 1998/1999 až po nedávno ukončenou sezónu 2025/2026. Z hlediska celistvosti nebyla žádná historická sezóna na této časové ose vynechána.

Fotbalová sezóna	Název ligové soutěže	Konečné tabulkové umístění	Odehrané zápasy	Vítězství	Remízy	Prohry	Vstřelené branky	Obdržené branky	Získané body
1998/1999	La Liga	18. místo (sestup po baráži)	38	8	12	18	47	63	36
1999/2000	Segunda División	3. místo (přímý postup)	42	18	12	12	61	46	66
2000/2001	La Liga	7. místo	38	16	9	13	58	52	57
2001/2002	La Liga	15. místo	38	11	10	17	46	55	43
2002/2003	La Liga	15. místo	38	11	12	15	44	53	45
2003/2004	La Liga	8. místo	38	15	9	14	47	49	54
2004/2005	La Liga	3. místo	38	18	11	9	69	37	65
2005/2006	La Liga	7. místo	38	14	15	9	50	39	57
2006/2007	La Liga	5. místo	38	18	8	12	48	44	62
2007/2008	La Liga	2. místo	38	24	5	9	63	40	77
2008/2009	La Liga	5. místo	38	18	11	9	61	54	65
2009/2010	La Liga	7. místo	38	16	8	14	58	57	56
2010/2011	La Liga	4. místo	38	18	8	12	54	44	62
2011/2012	La Liga	18. místo (přímý sestup)	38	9	14	15	39	53	41
2012/2013	Segunda División	2. místo (přímý postup)	42	21	14	7	68	38	77
2013/2014	La Liga	6. místo	38	17	8	13	60	44	59
2014/2015	La Liga	6. místo	38	16	12	10	48	37	60
2015/2016	La Liga	4. místo	38	18	10	10	44	35	64
2016/2017	La Liga	5. místo	38	19	10	9	56	33	67
2017/2018	La Liga	5. místo	38	18	7	13	57	50	61
2018/2019	La Liga	14. místo	38	10	14	14	49	52	44
2019/2020	La Liga	5. místo	38	18	6	14	63	49	60
2020/2021	La Liga	7. místo	38	15	13	10	60	44	58
2021/2022	La Liga	7. místo	38	16	11	11	63	37	59
2022/2023	La Liga	5. místo	38	19	7	12	59	40	64
2023/2024	La Liga	8. místo	38	14	11	13	65	65	53
2024/2025	La Liga	5. místo	38	18	8	12	62	49	62
2025/2026	La Liga	3. místo	38	22	6	10	72	46	72

💡 Pro laiky

Představte si, že v Evropě existuje obří síť fotbalových supermarketů s neomezeným rozpočtem, reprezentovaná globálními značkami jako je Real Madrid, FC Barcelona či Manchester City FC. Tyto supermarkety si mohou dovolit koupit absolutně nejdražší zboží (hráče) na světě, sídlí v obřích několikamilionových světových metropolích a hrají na stadionech pro devadesát tisíc lidí.

Vedle těchto obrů však existuje jeden naprosto fascinující malý podnik rodinného typu jménem Villarreal. Sídli ve zcela obyčejném, nezajímavém provinčním městečku ve Španělsku, které má velikost zhruba jako česká Jihlava nebo Karlovy Vary. Stadion tohoto klubu by stačil na to, aby si do něj naráz sedla polovina celého tohoto města. Navzdory tomuto trpasličímu původu dokáže tento "vesnický" klub dlouhodobě nejen přežít mezi finančními giganty, ale pravidelně je na hřišti poráží a získává cenné evropské trofeje.

Tajemství tohoto úspěchu spočívá v moudrém řízení. Na konci devadesátých let koupil chudý klub místní miliardář, majitel továren na dlaždičky, a neudělal obvyklou chybu rozhazovačných boháčů. Místo nákupu předražených vyhaslých fotbalových hvězd investoval miliardy do vybudování dokonalé fotbalové akademie a tréninkových center pro malé děti. Klub si tak své budoucí hvězdy začal levně vyrábět a trénovat sám. Kromě toho si najal chytrou síť zvědů (skautů), kteří po celé Jižní Americe hledali talentované, ale v Evropě zatím neznámé levné fotbalisty. Tato poctivá strategie dlouhodobého plánování a sázka na vlastní odchovance proměnila vysmívaného provinčního outsidera ve "Žlutou ponorku", před kterou mají dnes respekt i ti největší fotbaloví vládci planety.

Zdroje