Serie C1

Rozbalit box

Obsah boxu

Serie C1 byla v letech 1978 až 2008 třetí nejvyšší úroveň profesionálního fotbalu v Itálii. V hierarchii italského ligového systému se nacházela pod Serie B a nad Serie C2. Soutěž byla organizována ligovou asociací Lega Italiana Calcio Professionistico (často zkráceně Lega Serie C).

V roce 2008 došlo k formálnímu přejmenování soutěže na Lega Pro Prima Divisione, ačkoliv formát zůstal zachován až do roku 2014, kdy proběhla zásadní reforma sjednocující třetí a čtvrtou ligu zpět do jediné soutěže pod historickým názvem Serie C. Serie C1 je v italském fotbalovém povědomí stále živým pojmem, který symbolizuje tvrdou, fyzicky náročnou soutěž, jež se stala "očistcem" pro mnoho zbankrotovaných velkoklubů (např. SSC Neapol, ACF Fiorentina, Janov CFC), které se přes ni musely drápat zpět na výsluní.

⏳ Vznik a historický kontext

Až do roku 1978 existovala v Itálii jediná třetí liga – Serie C, která se skládala ze tří skupin (sever, střed, jih) po 20 týmech. Tento systém se však stal ekonomicky neudržitelným a sportovně nevyváženým. Obrovský počet profesionálních klubů (60 ve třetí lize) vedl k finančním kolapsům a nízké kvalitě hry.

Rozdělení 1978

V rámci reformy italského fotbalu ("Riforma '78") došlo k rozdělení třetí úrovně na dvě samostatné ligy:

Serie C1 (elitní třetí liga): Byla určena pro silnější a ekonomicky stabilnější kluby. Skládala se ze dvou skupin (Girone A a Girone B) po 18 týmech.
Serie C2 (čtvrtá liga): Byla určena pro menší kluby a fungovala jako mezistupeň mezi profesionálním a amatérským fotbalem (Serie D).

Tento model "dvouúrovňové Serie C" fungoval velmi stabilně celých 30 let a je považován za zlatou éru italského provinčního fotbalu (calcio di provincia).

📋 Formát a pravidla

Specifikem Serie C1 bylo její striktní geografické rozdělení, které mělo za cíl snížit cestovní náklady klubů, jež nedisponovaly takovými rozpočty jako týmy v Serii A.

Geografické skupiny (Gironi)

Liga byla rozdělena na dvě skupiny po 18 týmech (celkem 36 týmů):

Girone A (Sever): Zahrnovala týmy ze severní a střední Itálie (např. Lombardie, Piemont, Toskánsko, Emilia-Romagna).
Girone B (Jih): Zahrnovala týmy z jižní Itálie a ostrovů (např. Kampánie, Puglie, Kalábrie, Sicílie, Sardinie).

Hranice mezi severní a jižní skupinou byla pohyblivá a měnila se každou sezónu podle toho, které týmy sestoupily ze Serie B nebo postoupily ze Serie C2. Kluby ze střední Itálie (např. z regionů Lazio, Marche, Abruzzo) tak mohly být jeden rok zařazeny do severní skupiny a další rok do jižní.

Postupový klíč (Promozione)

Postup do Serie B byl pro týmy v Serii C1 mimořádně obtížný, což z ligy činilo "hrdlo láhve" italského fotbalu.

Přímý postup: Vítěz každé skupiny (1. místo) postupoval přímo do Serie B.
Play-off: Týmy na 2. až 5. místě v každé skupině hrály vyřazovací boje (semifinále a finále na dva zápasy). Vítěz play-off získal druhé postupové místo.

Systém play-off byl zaveden v sezóně 1993/94. Do té doby postupovaly přímo první dva týmy. Zavedení play-off dramaticky zvýšilo atraktivitu soutěže, protože o naději na postup hrálo více týmů až do posledního kola.

Sestupový klíč (Retrocessione)

Sestup do Serie C2 byl rovněž krutý:

Přímý sestup: Poslední tým tabulky (18. místo) sestupoval automaticky.
Play-out: Týmy na 14. až 17. místě hrály baráž o udržení (play-out). Dva poražení z play-out sestupovali.

Celkem tedy z každé skupiny sestupovaly 3 týmy (1 přímo + 2 z play-out), dohromady 6 týmů ročně.

🏛️ Slavné éry a "Vznešení padlí"

Serie C1 se stala přechodným domovem pro některé z nejslavnějších italských klubů, které se tam propadly buď sportovní cestou, nebo častěji kvůli finančnímu bankrotu a nucenému administrativnímu pádu.

Neapol v "pekle" (2004–2006)

Nejznámějším příběhem historie Serie C1 je působení klubu SSC Neapol. Po bankrotu v roce 2004 musel nový klub (Napoli Soccer) začít ve třetí lize.

V sezóně 2004/05 vytvořila Neapol absolutní divácký rekord soutěže. Na zápas proti Avellinu nebo SS Juve Stabia přišlo na stadion San Paolo přes 50 000 diváků, což bylo více než na většinu zápasů Serie A.
Neapol v prvním roce nepostoupila (prohrála ve finále play-off s Avellinem), což bylo považováno za národní tragédii. Postup si zajistila až v sezóně 2005/06 pod vedením trenéra Edoarda Reji.

Florentia Viola (Fiorentina)

Klub ACF Fiorentina po bankrotu v roce 2002 spadl až do Serie C2 (pod názvem Florentia Viola), ale díky administrativnímu zásahu (tzv. "Caso Catania" a rozšíření Serie B) byla Fiorentina katapultována ze čtvrté ligy rovnou do Serie B, čímž Serii C1 de facto přeskočila, což vyvolalo v Itálii obrovské kontroverze a protesty ostatních klubů v C1, které se cítily podvedeny.

Derby a rivalita

V Serii C1 se často hrála lokální derby, která byla v vyšších soutěžích vzácná.

Derby del Tirreno: AS Livorno Calcio vs. Pisa SC. Vysoce rizikové zápasy mezi toskánskými městy.
Derby della Lanterna (v nižší verzi): Ačkoliv Janov CFC a UC Sampdoria jsou týmy Serie A, Janov strávil v Serii C1 sezónu 2005/06 (po korupčním skandálu), kde hrál derby proti menším ligurským týmům jako Spezia Calcio.

🔄 Transformace a zánik (2008–2014)

Ekonomická krize v roce 2008 tvrdě dopadla na italský fotbal. Třetí liga byla finančně neudržitelná. Kluby neměly příjmy z televizních práv jako v Serii A a B, ale musely platit plně profesionální hráče, stadiony a cestování.

Přejmenování na Lega Pro (2008)

V roce 2008 se prezident ligy Mario Macalli rozhodl pro rebranding.

Serie C1 se přejmenovala na Lega Pro Prima Divisione.
Serie C2 se přejmenovala na Lega Pro Seconda Divisione.

Cílem bylo modernizovat image soutěže a přilákat sponzory. V praxi se však pro fanoušky i média nic nezměnilo a stále se používal termín "Serie C1".

Sloučení (2014)

Definitivní konec formátu C1 přišel v roce 2014. Bylo rozhodnuto, že rozdělení na C1 a C2 je zbytečné. Obě soutěže byly sloučeny do jediné Lega Pro (dnes Serie C), která se skládá ze 3 skupin po 20 týmech. Tím se formát vrátil k modelu před rokem 1978.

⚽ Významní hráči a trenéři

Serie C1 sloužila jako líheň talentů. Mnoho budoucích mistrů světa zde začínalo svou kariéru na hostování z velkoklubů, aby se "otrkali" v dospělém fotbale.

Alessandro Del Piero: Začal svou kariéru v Calcio Padova (tehdy Serie B/C úroveň) před přestupem do Juventusu.
Luca Toni: Prošel mnoha kluby v Serii C1 (Modena, Fiorenzuola, Lodigiani), kde se učil střílet góly, než se stal hvězdou v Palermu a Bayernu.
Massimiliano Allegri: Jako trenér začínal v Serii C1 s týmem US Sassuolo Calcio, který historicky poprvé dovedl do Serie B (2008). To byl začátek vzestupu Sassuola až do Serie A.
Gennaro Gattuso: Začínal v AC Perugia Calcio.

📊 Statistické zajímavosti

Nejvíce účastí: Kluby jako SPAL, Carrarese Calcio nebo Salernitana strávily v Serii C1 desítky let. Být "týmem kategorie C" (squadra di categoria) znamenalo být příliš dobrý na C2, ale bez financí na B.
Rekordní body: V tříbodovém systému (zavedeném 1994) bylo běžné, že na přímý postup bylo potřeba získat přes 70 bodů.
Geografické anomálie: Kvůli nedostatku týmů na jihu musely být někdy do "jižní" skupiny B zařazeny i týmy jako AC Ancona nebo Ternana Calcio, což pro ně znamenalo extrémně náročné cestování na Sicílii.

Šablona:Pro laiky

🧐 Pro laiky

Serie C1 byla "třetí liga".

Představte si ji jako trychtýř: Nahoře je široká základna amatérských a poloprofesionálních týmů. Dole je úzké hrdlo Serie B (druhé ligy). Serie C1 byla tím nejužším místem, kde se potkávaly dva světy:

Padlí obři: Velké týmy (jako Neapol), které zbankrotovaly a musely začít odznova. Měly peníze, fanoušky a tlak.
Venkovští trpaslíci: Malé týmy z měst, kde žije 20 000 lidí, ale hrají organizovaný, nepříjemný fotbal na špatných hřištích.

Proč to bylo těžké? Z 18 týmů postupoval přímo jen jeden. Druhý musel do ošemetného play-off. Bylo velmi snadné v této lize uvíznout na dlouhé roky (tzv. "palude" - bažina).

Zdroje