Rámcová úmluva OSN o změně klimatu

Rozbalit box

Obsah boxu

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (anglicky United Nations Framework Convention on Climate Change, zkráceně UNFCCC) je základní mezinárodní smlouva, jejímž cílem je boj proti „nebezpečnému lidskému zasahování do klimatického systému“. Byla přijata na Summitu Země v Riu de Janeiro v roce 1992. Úmluva sama o sobě nestanovuje závazné limity pro emise skleníkových plynů pro jednotlivé země, ale vytváří rámec pro mezinárodní spolupráci a budoucí protokoly, které již takové závazky obsahují. Je mateřskou smlouvou pro Kjótský protokol z roku 1997 a Pařížskou dohodu z roku 2015.

Úmluva vstoupila v platnost 21. března 1994 a k roku 2025 ji ratifikovalo 198 smluvních stran (tzv. Parties), což zahrnuje téměř všechny státy světa a Evropskou unii. Sekretariát UNFCCC sídlí v Bonnu v Německu.

📜 Historie a vznik

Vznik úmluvy byl reakcí na rostoucí vědecké poznatky z konce 80. let 20. století, které potvrzovaly vliv lidské činnosti na globální oteplování. Klíčovou roli sehrál Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), založený v roce 1988, jehož první hodnotící zpráva z roku 1990 poskytla vědecký základ pro mezinárodní jednání.

🌍 Summit Země v Riu

Úmluva byla otevřena k podpisu na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, známé jako Summit Země, která se konala v Rio de Janeiro v červnu 1992. Spolu s ní byly přijaty další dva významné dokumenty: Úmluva o biologické rozmanitosti a Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji. Cílem bylo vytvořit globální partnerství pro dosažení udržitelného rozvoje. Úmluvu na místě podepsalo 154 států, což demonstrovalo široký politický konsenzus ohledně nutnosti řešit změnu klimatu.

🏁 Vstup v platnost a vývoj

Úmluva vstoupila v platnost 21. března 1994 poté, co ji ratifikovalo 50 států. Od té doby se smluvní strany každoročně scházejí na Konferenci smluvních stran (COP), aby hodnotily pokrok a vyjednávaly další kroky. Původní "rámcový" charakter úmluvy byl postupně doplněn konkrétnějšími a závaznějšími dohodami, které reagovaly na nedostatečný pokrok v omezování emisí.

🎯 Cíle a základní principy

Hlavním cílem úmluvy, jak je definováno v článku 2, je:

„...stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému antropogennímu narušení klimatického systému. Takové úrovně by mělo být dosaženo v časovém rámci dostatečném k tomu, aby se ekosystémy mohly přirozeně přizpůsobit změně klimatu, aby nebyla ohrožena produkce potravin a aby hospodářský rozvoj mohl probíhat udržitelným způsobem.“

Úmluva je založena na několika klíčových principech:

• Společné, ale rozdílné odpovědnosti a příslušné schopnosti (CBDR-RC): Tento princip uznává, že všechny státy mají společnou odpovědnost za ochranu klimatu, ale historická odpovědnost za emise a schopnost řešit problém se mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi liší. Vyspělé země by proto měly jít příkladem.
• Princip předběžné opatrnosti: Nedostatek úplné vědecké jistoty by neměl být používán jako důvod pro odkládání opatření, pokud existuje hrozba vážných nebo nevratných škod.
• Právo na udržitelný rozvoj: Politiky a opatření na ochranu klimatu by měly být v souladu s udržitelným rozvojem a integrovány do národních rozvojových programů.

⚙️ Struktura a instituce

UNFCCC vytvořila komplexní institucionální rámec pro globální správu klimatu.

🏛️ Konference smluvních stran (COP)

Konference smluvních stran (Conference of the Parties, COP) je nejvyšším rozhodovacím orgánem úmluvy. Schází se každoročně, pokud se strany nerozhodnou jinak. COP přezkoumává plnění úmluvy, přijímá rozhodnutí nezbytná k podpoře jejího účinného provádění a přijímá nové právní nástroje.

• COP3 (Kjóto, 1997): Přijetí Kjótského protokolu.
• COP21 (Paříž, 2015): Přijetí Pařížské dohody.
• COP26 (Glasgow, 2021): Finalizace pravidel pro implementaci Pařížské dohody (tzv. Paris Rulebook) a přijetí Klimatického paktu z Glasgow.

secretariat

Sekretariát UNFCCC (UN Climate Change) sídlí v Bonnu v Německu a poskytuje technickou a organizační podporu orgánům úmluvy. Jeho úkolem je facilitovat jednání, analyzovat a přezkoumávat informace poskytované stranami a podporovat implementaci úmluvy.

📋 Pomocné orgány

Dva stálé pomocné orgány podporují práci COP:

• Pomocný orgán pro vědecké a technologické poradenství (SBSTA): Poskytuje informace a poradenství v oblasti vědy, technologií a metodologie.
• Pomocný orgán pro provádění (SBI): Pomáhá při hodnocení a přezkumu účinného provádění úmluvy.

💰 Finanční mechanismy

Úmluva stanovila finanční mechanismus pro poskytování finančních prostředků rozvojovým zemím na projekty související s klimatem. Tento mechanismus je provozován:

• Globální fond pro životní prostředí (GEF): Působí jako finanční mechanismus od počátku.
• Zelený klimatický fond (GCF): Zřízen v roce 2010 jako hlavní nový fond pro financování klimatických opatření.

📝 Klíčové protokoly a dohody

Jelikož samotná úmluva je "rámcová", její cíle jsou naplňovány prostřednictvím následných dohod.

🇯🇵 Kjótský protokol (1997)

Kjótský protokol byl prvním právně závazným nástrojem, který stanovil konkrétní cíle pro snížení emisí skleníkových plynů pro průmyslové země (uvedené v Příloze I úmluvy). Protokol zavedl inovativní tržní mechanismy, jako je obchodování s emisemi, Společné provádění (JI) a Mechanismus čistého rozvoje (CDM). Protokol měl dvě období závazků (2008–2012 a 2013–2020), ale jeho dopad byl omezený, protože se k němu nepřipojily některé velké emitující země jako USA a Kanada od druhého období odstoupila.

🇫🇷 Pařížská dohoda (2015)

Pařížská dohoda představuje zásadní posun v přístupu ke globální klimatické politice. Na rozdíl od Kjótského protokolu se vztahuje na všechny smluvní strany a je založena na principu "zdola nahoru". Jejím hlavním cílem je udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a usilovat o omezení nárůstu na 1,5 °C. Každá země si sama stanovuje své klimatické cíle, známé jako Vnitrostátně stanovené příspěvky (NDCs), které je povinna každých pět let aktualizovat a zvyšovat jejich ambicióznost. Dohoda také klade důraz na adaptaci na změnu klimatu a finanční toky.

📊 Závazky a kategorie zemí

Úmluva rozděluje země do tří hlavních skupin s odlišnými závazky:

• Země Přílohy I (Annex I): Zahrnuje průmyslové země, které byly členy OECD v roce 1992, a země s ekonomikami v přechodném období (včetně Ruska, pobaltských států a několika zemí střední a východní Evropy, včetně Česka). Tyto země se zavázaly přijmout politiky a opatření s cílem vrátit své emise skleníkových plynů do roku 2000 na úroveň roku 1990.
• Země Přílohy II (Annex II): Jsou podskupinou zemí Přílohy I (členové OECD). Kromě závazků ke snižování emisí mají povinnost poskytovat finanční a technologickou podporu rozvojovým zemím.
• Země mimo Přílohu I (Non-Annex I): Většinou se jedná o rozvojové země. Tyto země jsou povzbuzovány k přijímání opatření na zmírnění změny klimatu, ale nemají závazné cíle pro snižování emisí. Musí pravidelně podávat zprávy o svých emisích a opatřeních.
• Nejméně rozvinuté země (LDCs): Mají zvláštní status kvůli své omezené schopnosti reagovat na změnu klimatu a jsou jim poskytovány zvláštní podpůrné programy.

⚖️ Kritika a výzvy

Přes své úspěchy v budování globálního režimu čelí UNFCCC a její procesy řadě kritik a výzev:

• Nedostatečná ambice a vynucování: Zejména Pařížská dohoda je kritizována za to, že její mechanismus je založen na dobrovolných příspěvcích (NDCs) a postrádá silné donucovací mechanismy. Součet současných NDCs stále nevede k dosažení cíle 1,5 °C.
• Mezera mezi sliby a realitou (Emissions Gap): Existuje značný rozdíl mezi emisními redukcemi, které země slíbily, a opatřeními, která skutečně implementují.
• Otázky financování a spravedlnosti: Rozvojové země poukazují na to, že vyspělé země neplní své sliby poskytnout dostatečné finanční prostředky (např. 100 miliard USD ročně do roku 2020). Stále nevyřešenou otázkou je financování ztrát a škod (Loss and Damage) způsobených dopady klimatu, které již nelze odvrátit adaptací.
• Pomalý proces rozhodování: Rozhodování na půdě UNFCCC je založeno na konsensu všech 198 stran, což často vede k pomalým a kompromisním výsledkům.

💡 Pro laiky

• Co je to UNFCCC? Představte si to jako světovou "ústavu" pro boj se změnou klimatu. Je to základní dohoda, kde se téměř všechny země světa shodly, že změna klimatu způsobená člověkem je problém a je třeba ho řešit společně.
• Co dělá? Sama o sobě nenařizuje, o kolik má která země snížit znečištění. Místo toho vytváří pravidla hry a prostor (každoroční konference COP), kde se země scházejí a domlouvají na konkrétních plánech. Z této "ústavy" vzešly dva hlavní plány: starší Kjótský protokol a novější a důležitější Pařížská dohoda.
• Co znamená "společné, ale rozdílné odpovědnosti"? Je to klíčový princip spravedlnosti. Říká, že za znečištění atmosféry jsou historicky nejvíce zodpovědné bohaté průmyslové země. Proto by měly jít příkladem, snižovat emise nejrychleji a finančně pomáhat chudším zemím, aby se mohly rozvíjet čistěji a chránit se před dopady klimatu (např. před suchem nebo záplavami).
• Jak funguje Pařížská dohoda? Místo aby někdo "shora" nařídil zemím, co mají dělat, každá země si sama určí svůj vlastní cíl (svůj "domácí úkol"), jak sníží emise. Tomu se říká NDC. Každých pět let musí všechny země předložit nový, ambicióznější plán. Cílem je, aby součet všech těchto "domácích úkolů" udržel oteplování planety na bezpečné úrovni.

⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025