Mezinárodní smlouva

Rozbalit box

Obsah boxu

Mezinárodní smlouva je ujednání uzavřené mezi dvěma nebo více subjekty mezinárodního práva (především mezi státy a mezinárodními organizacemi), které má písemnou formu a řídí se mezinárodním právem. Představuje nejdůležitější a nejčastější pramen mezinárodního práva a slouží k úpravě vzájemných práv a povinností v nejrůznějších oblastech, od politických a vojenských až po hospodářské, sociální a kulturní.

-

📝 Definice a terminologie

Podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 je mezinárodní smlouva "mezinárodní dohoda, která je uzavřena v písemné formě mezi státy a řídí se mezinárodním právem, ať je obsažena v jediné listině nebo ve dvou či více souvisejících listinách, a ať je její zvláštní označení jakékoliv".^[1]

Ačkoliv se v praxi používá mnoho různých názvů, z právního hlediska jsou si rovnocenné a jejich závaznost se neliší. Mezi nejčastější označení patří:

Smlouva (treaty): Obvykle se používá pro významné politické nebo mírové dohody (např. mírová smlouva).
Úmluva nebo Konvence (convention): Často se používá pro mnohostranné (multilaterální) smlouvy, které kodifikují pravidla v určité oblasti (např. Ženevské úmluvy).
Dohoda (agreement): Běžné označení pro smlouvy technického nebo administrativního charakteru.
Pakt (pact): Používá se pro politicky významné smlouvy, často o spojenectví nebo neútočení (např. Severoatlantická smlouva).
Charta nebo Statut (charter, statute): Typicky zakládající listiny mezinárodních organizací (např. Charta OSN, Statut Mezinárodního soudního dvora).
Protokol (protocol): Dodatkový dokument, který doplňuje, mění nebo provádí již existující smlouvu (např. Kjótský protokol).

🧑‍🏫 Pro laiky

Představte si mezinárodní smlouvu jako smlouvu mezi státy. Je to podobné, jako když si dva lidé sepíší smlouvu o koupi domu. V té smlouvě si přesně domluví pravidla: kdo dům prodává, kdo ho kupuje, kolik bude stát a kdy se má zaplatit. Obě strany se podpisem zavazují, že dohodu dodrží.

Mezinárodní smlouva funguje na stejném principu, jen místo lidí jsou stranami celé země. Místo o domu se mohou bavit například o:

Obchodu: Jaké bude clo na dovoz aut z jedné země do druhé.
Míru: Jak ukončit válku a stanovit nové hranice.
Životním prostředí: Jak budou společně snižovat znečištění ovzduší.

Státy nejprve dlouho vyjednávají o "textu smlouvy" (jako když se lidé dohadují o detailech). Když se shodnou, jejich zástupci (prezidenti, ministři) smlouvu slavnostně podepíší. Tím ale proces často nekončí. Aby byla smlouva opravdu závazná, musí ji ještě schválit parlament dané země (proces se nazývá ratifikace). Je to jako by si člověk musel nechat smlouvu na dům schválit doma od rodiny, aby platila. Jakmile ji schválí dostatečný počet států, smlouva "vstoupí v platnost" a stane se z ní zákon, který musí všechny zúčastněné země dodržovat.

⚖️ Právní základ

Základním právním rámcem pro mezinárodní smlouvy je Vídeňská úmluva o smluvním právu (VÚSP) z roku 1969. Tato úmluva, často označovaná jako "smlouva o smlouvách", kodifikuje zvykové mezinárodní právo týkající se smluv uzavíraných mezi státy.^[2] Upravuje veškeré aspekty "života" smlouvy, od jejího uzavření, přes vstup v platnost, výklad, platnost až po její zánik.

Je důležité zmínit, že VÚSP se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mezi státy. Smlouvy, jejichž stranou jsou mezinárodní organizace, se řídí samostatnou Vídeňskou úmluvou o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi z roku 1986.

🏛️ Dělení mezinárodních smluv

Mezinárodní smlouvy lze třídit podle různých kritérií, která pomáhají pochopit jejich charakter a dosah.

🔢 Podle počtu smluvních stran

Dvoustranné (bilaterální): Smlouvy uzavřené mezi dvěma subjekty mezinárodního práva. Jde o nejběžnější typ smluv, které upravují specifické vztahy mezi dvěma státy (např. smlouva o zamezení dvojího zdanění, smlouva o vydávání zločinců).
Vícestranné (plurilaterální): Smlouvy uzavřené mezi omezeným počtem států (více než dva), které se týkají určitého regionálního nebo specifického zájmu (např. smlouvy zakládající regionální organizace jako NAFTA nebo Mercosur).
Mnohostranné (multilaterální): Smlouvy otevřené k přístupu pro velký počet států, často pro všechny státy světa. Tyto smlouvy mají často za cíl kodifikovat nebo vytvořit nová pravidla chování v mezinárodním společenství (např. Charta OSN, Úmluva o právech dítěte).

📋 Podle obsahu a formy

Podle obsahu:
- Smlouvy politické (např. mírové, alianční)
- Smlouvy hospodářské (např. obchodní, o investicích)
- Smlouvy sociální, kulturní, zdravotnické atd.
Podle formy:
- Smlouvy písemné (drtivá většina) a ústní (velmi vzácné, ale mezinárodním právem uznávané).
- Smlouvy veřejné a tajné (moderní mezinárodní právo se snaží tajné diplomacii bránit, např. povinností registrace smluv u OSN).

🚪 Podle možnosti přístupu dalších stran

Otevřené: Umožňují přístup jakémukoliv státu, který projeví zájem (např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní).
Polootevřené (polouzavřené): Přístup je vázán na splnění určitých podmínek (např. geografická poloha, souhlas všech dosavadních stran). Příkladem je Severoatlantická smlouva, kde o přijetí nového člena musí jednomyslně rozhodnout všechny stávající členské státy.
Uzavřené: Přístup dalších stran není možný. Typicky se jedná o dvoustranné smlouvy nebo zakládající smlouvy, které nepočítají s rozšířením.

⏳ Proces uzavírání smlouvy

Proces vedoucí k uzavření závazné mezinárodní smlouvy je formální a skládá se z několika klíčových fází.

1. Jednání a přijetí textu

Na začátku stojí jednání (negociace) mezi zástupci států, kteří mají příslušné plné moci. Cílem je dosáhnout shody na obsahu a znění budoucí smlouvy. Po ukončení jednání dochází k přijetí (adopci) textu. U dvoustranných smluv stačí souhlas obou stran, u mnohostranných smluv se text obvykle přijímá hlasováním na mezinárodní konferenci (často je vyžadována dvoutřetinová většina).^[3]

2. Autentifikace textu

Přijetím textu se ještě státy nezavazují smlouvu dodržovat. Následuje autentifikace, což je formální akt, kterým státy potvrzují, že sjednaný text je konečný a neměnný. Nejčastěji se provádí podpisem, podpisem ad referendum (s podmínkou dodatečného schválení vládou) nebo iniciálováním (parafováním) textu.

3. Souhlas státu být vázán smlouvou

Toto je klíčový krok, kterým stát vyjadřuje svůj konečný souhlas s tím, že pro něj bude smlouva právně závazná. Mezinárodní právo zná několik způsobů, jak tento souhlas vyjádřit:

Podpis: U jednodušších smluv může již samotný podpis znamenat konečný souhlas.
Ratifikace: U nejvýznamnějších smluv je vyžadován dodatečný vnitrostátní proces schválení, který se nazývá ratifikace. Typicky ji provádí hlava státu (prezident) na základě předchozího souhlasu parlamentu. Tento proces dává státu čas na podrobné zvážení závazků a přijetí nutných vnitrostátních zákonů. Listina o ratifikaci je poté uložena u depozitáře smlouvy.
Schválení nebo přijetí: Jsou to formálně jednodušší postupy než ratifikace, které nevyžadují tak složitý vnitrostátní proces.
Přístup: Je akt, kterým se smluvní stranou stává stát, který se neúčastnil původního jednání a smlouvu nepodepsal.

4. Vstup v platnost

Smlouva se stává právně účinnou a závaznou okamžikem, který je stanoven v jejích vlastních ustanoveních. Může to být:

Konkrétní datum.
Okamžikem podpisu či výměny ratifikačních listin (u dvoustranných smluv).
Po uložení určitého počtu ratifikačních listin u depozitáře (u mnohostranných smluv). Například Pařížská dohoda o klimatu vstoupila v platnost 30 dní poté, co ji ratifikovalo nejméně 55 zemí, které se zároveň podílely na nejméně 55 % celosvětových emisí skleníkových plynů.^[4]

5. Registrace a publikace

Podle článku 102 Charty OSN musí být každá mezinárodní smlouva uzavřená členským státem co nejdříve zaregistrována u Sekretariátu OSN a jím publikována. Cílem tohoto ustanovení je zabránit tajné diplomacii. Pokud smlouva není registrována, nelze se jí dovolávat před žádným orgánem OSN, včetně Mezinárodního soudního dvora.^[5]

📜 Základní principy smluvního práva

Mezinárodní smluvní právo stojí na několika fundamentálních zásadách, které zajišťují jeho funkčnost a stabilitu.

🔑 Pacta sunt servanda

Pacta sunt servanda (latinsky "smlouvy se mají dodržovat") je absolutní základ mezinárodního práva a smluvních vztahů. Tento princip je zakotven v článku 26 Vídeňské úmluvy a stanoví, že každá platná smlouva je pro její strany závazná a musí být jimi plněna v dobré víře (bona fide).^[6] Bez této zásady by celý systém mezinárodních smluv postrádal smysl, protože by neexistovala jistota, že závazky budou dodrženy.

❗ Výhrady ke smlouvám

Při ratifikaci nebo přístupu k mnohostranné smlouvě může stát formulovat výhradu. Jedná se o jednostranné prohlášení, kterým stát usiluje o vyloučení nebo změnu právního účinku určitých ustanovení smlouvy ve vztahu k sobě. Výhrady jsou přípustné, pokud nejsou smlouvou výslovně zakázány nebo pokud nejsou neslučitelné s předmětem a účelem smlouvy.^[7]

Příklad: Stát může přijmout úmluvu o lidských právech, ale učinit výhradu k článku, který zaručuje absolutní svobodu projevu, s odůvodněním, že jeho vnitrostátní právo zakazuje podněcování k nenávisti.

Ostatní smluvní strany mohou výhradu přijmout (pak se smlouva mezi těmito dvěma státy použije ve znění výhrady) nebo proti ní vznést námitku.

🔄 Výklad smluv

Vídeňská úmluva stanovuje pravidla pro interpretaci smluv. Základním pravidlem je, že smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem dávaným jejím výrazům v jejich kontextu a s ohledem na předmět a účel smlouvy. Kromě samotného textu se při výkladu přihlíží také k:

Jakékoliv dohodě dosažené mezi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy.
Následné praxi při provádění smlouvy.
Příslušným pravidlům mezinárodního práva.

Jako doplňkový prostředek výkladu, například pro potvrzení významu nebo v případě nejasností, lze použít přípravné práce (travaux préparatoires), které dokumentují průběh jednání o smlouvě.

💥 Platnost a zánik smluv

Mezinárodní smlouva může pozbýt platnosti nebo zaniknout z několika důvodů.

🚫 Neplatnost smluv

Smlouva je od počátku neplatná (nulitní), pokud byly při jejím uzavření přítomny závažné vady. Důvody neplatnosti mohou být:

Porušení vnitrostátního práva: Pokud souhlas státu byl vyjádřen v rozporu s jeho zásadním vnitrostátním předpisem týkajícím se pravomoci uzavírat smlouvy (např. prezident ratifikoval smlouvu bez nutného souhlasu parlamentu).
Omyl, podvod, korupce: Pokud se omyl týká skutečnosti, která byla podstatným základem pro souhlas státu, nebo pokud byl stát k uzavření smlouvy pohnán podvodným jednáním či korupcí jeho zástupce.
Donucení: Smlouva je neplatná, pokud bylo jejího uzavření dosaženo donucením zástupce státu nebo donucením samotného státu hrozbou síly nebo použitím síly v rozporu s principy Charty OSN.
Rozpor s kogentní normou (ius cogens): Smlouva je od počátku neplatná, pokud je v rozporu se základní, všeobecně uznávanou normou mezinárodního práva, od níž se nelze odchýlit (např. smlouva o páchání genocidy nebo o podpoře pirátství).

🔚 Zánik a suspendování smluv

Platně uzavřená smlouva může zaniknout, a tím přestat zavazovat strany, z následujících důvodů:

Uplynutí doby platnosti nebo splnění účelu.
Ujednání stran: Smluvní strany se mohou kdykoliv dohodnout na ukončení platnosti smlouvy.
Výpověď nebo odstoupení: Pokud to smlouva umožňuje nebo pokud se na tom strany dohodnou.
Uzavření pozdější smlouvy: Pokud nová smlouva mezi stejnými stranami upravuje stejnou materii a je s tou dřívější neslučitelná.
Hrubé porušení smlouvy: Podstatné porušení smlouvy jednou stranou opravňuje druhou stranu (u dvoustranných smluv) nebo ostatní strany (u mnohostranných smluv) k tomu, aby se dovolávaly zániku smlouvy nebo jejího suspendování.
Podstatná změna okolností (rebus sic stantibus): Jde o kontroverzní a zřídka používaný důvod. Strana se ho může dovolat pouze tehdy, pokud se zásadně změnily okolnosti, které existovaly v době uzavření smlouvy a představovaly podstatný základ pro její souhlas, a pokud tato změna radikálně mění rozsah zbývajících závazků.

✨ Význam a budoucnost

Mezinárodní smlouvy jsou páteří současného mezinárodního řádu. V globalizovaném světě jejich význam neustále roste, neboť umožňují státům spolupracovat na řešení problémů, které přesahují hranice jednotlivých států, jako jsou globální oteplování, mezinárodní terorismus, pandemie nebo regulace světového obchodu.

Přestože systém čelí výzvám, jako je neochota některých států plnit své závazky nebo složitost dosahování konsenzu u globálních problémů, mezinárodní smlouva zůstává nepostradatelným nástrojem pro udržování míru, bezpečnosti a spolupráce v mezinárodním společenství.

Reference

[1] OSN.cz

[2] UN Treaties

[3] MZV ČR

[4] UNFCCC

[5] UN Charter

[6] OSN.cz

[7] ILC Guide to Practice on Reservations to Treaties

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]