Eva Pilarová

Eva Pilarová
Datum narození	9. srpna 1939
Místo narození	Brno, Protektorát Čechy a Morava
Datum úmrtí	14. března 2020
Místo úmrtí	Praha,
Státní příslušnost
Děti	Milan Pilar ml.
Povolání	zpěvačka, herečka, fotografka
Aktivní od	1960
Aktivní do	2020

Eva Pilarová, rodným jménem Eva Bojanovská, byla legendární, mimořádně talentovaná a historicky jedna z absolutně nejvýznamnějších a nejpopulárnějších českých a československých zpěvaček. Její kariéra trvala úctyhodných šedesát let, během nichž se stala naprostou ikonou tuzemské hudební scény. Byla vysoce ceněna a respektována nejen pro svou nezměrnou popularitu v oblasti tradiční pop-music, ale především pro svůj fenomenální přínos k rozvoji a popularizaci žánrů jazz a swing v tehdejším Československu. Byla držitelkou tří zlatých sošek v prestižní divácké anketě Zlatý slavík (v letech 1964, 1967 a 1971) a státního vyznamenání Medaile Za zásluhy.

Její naprosto nezaměnitelný, technicky naprosto dokonalý a mimořádně silný sopránový hlas s rozsahem úctyhodných tří a půl oktávy z ní činil vokální úkaz, který odborná hudební kritika i kolegové z branže označovali za jeden z nejlepších hlasů v historii české hudby. Její umělecké počátky a nejslavnější éra jsou neodmyslitelně spjaty se zlatou érou kultovního pražského divadla Semafor, kde zářila po boku autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr a kde vytvořila nezapomenutelné a zlidovělé duety s hudebními legendami, jakými byli Waldemar Matuška a Karel Gott. Mezi její největší a nesmrtelné hity patří skladby „Láska nebeská“, „Dotýkat se hvězd“, „Rekviem“, „Oliver Twist“, „Hrom aby do tě, lásko mý“ či „Róza“. Kromě hudební a herecké kariéry se v pozdním věku etablovala také jako velmi úspěšná tvůrkyně digitálních fotokoláží a uznávaná umělecká fotografka.

Dětství v Brně a operní začátky na JAMU

Eva Pilarová se narodila 9. srpna 1939 v Brně do rodiny krejčího Ladislava Bojanovského a jeho manželky Františky. Její dětství bylo silně poznamenáno nejen probíhající druhou světovou válkou, ale především hlubokým vztahem rodiny k hudbě. Oba její rodiče byli nadšenými hudebníky – otec hrál výborně na klavír a matka velmi ráda a krásně zpívala. Malá Eva po nich zdědila naprostý hudební sluch a obrovský talent. Již od útlého věku se u ní projevovaly mimořádné hlasové dispozice a touha po uměleckém uplatnění. Od útlého dětství zpívala v dětském pěveckém sboru brněnského rozhlasu a následně navštěvovala hodiny klasického zpěvu, klavíru a hudební teorie.

Během svých středoškolských studií na Vyšší hospodářské škole v Brně se její hudební směřování začalo profilovat směrem ke klasické hudbě. S ohledem na její absolutně čistý a vysoko posazený koloraturní soprán bylo logickým krokem dalšího vzdělávání studium operního zpěvu. Na konci padesátých let tak úspěšně složila náročné talentové zkoušky a byla přijata na prestižní Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně, kde se začala poctivě připravovat na budoucí dráhu profesionální operní pěvkyně.

V této době však začala současně, a zprvu pouze pro zábavu, objevovat svět, který byl klasické opeře na hony vzdálen. Po večerech potají navštěvovala brněnské hudební kluby, kde se dostala do přímého kontaktu s tehdy velmi populárním, avšak oficiálními místy nepříliš podporovaným žánrem jazzu a swingu. Začala příležitostně vystupovat s brněnskými jazzovými formacemi a kouzlu synkop, improvizace a takzvaného scatového zpěvu propadla natolik, že operní árie postupně ustupovaly do pozadí. Její vášeň pro moderní hudbu byla nakonec natolik silná, že se na prahu druhého ročníku JAMU rozhodla ke zcela radikálnímu a riskantnímu kroku. Náročné studium klasické opery po pouhém roce a půl dobrovolně ukončila a rozhodla se vydat na dráhu zpěvačky populární hudby.

Příchod do Prahy a zlatá éra divadla Semafor (1960–1962)

Zlomovým a naprosto určujícím rokem pro celou její budoucí kariéru se stal rok 1960. V tomto roce odcestovala dvacetiletá Eva (již tehdy provdaná pod novým příjmením Pilarová) do Prahy, kde se přihlásila do velkého pěveckého konkurzu, který pořádalo nedávno vzniklé a tehdy nesmírně populární a inovativní divadlo Semafor. Tento malý divadelní zázrak, který vedli Jiří Suchý a Jiří Šlitr, v té době hledal nové neokoukané tváře a hlasy. Eva Pilarová na konkurzu předvedla naprosto ohromující, technicky bezchybný a dravý pěvecký výkon, kterým Suchého se Šlitrem doslova posadila do židlí. Okamžitě byla přijata a stala se právoplatnou členkou tohoto legendárního souboru.

V divadle Semafor začala velmi brzy dostávat obrovský prostor. Její křišťálově čistý, vysoko položený hlas tvořil naprosto dokonalý a fascinující kontrast k tehdejší hlavní mužské hvězdě divadla, jíž byl živelný a zemitý bard Waldemar Matuška. Tvůrčí duo Suchý–Šlitr pro tuto dvojici začalo okamžitě psát písně doslova na míru. Vznikl tak naprosto legendární, nestárnoucí a ikonický duet „Ach, ta láska nebeská“, který z obou interpretů udělal ze dne na den celonárodní superhvězdy a zařadil se k největším hitům celého tehdejšího Československa. Následovaly další obrovské úspěchy, jako byla strhující píseň „Oliver Twist“, ve které mohla Eva Pilarová naplno zúročit své brilantní swingové cítění a hlasovou akrobacii. Na prknech Semaforu se stala nezastupitelnou a její sláva raketově rostla.

Divadlo Rokoko, Kdyby tisíc klarinetů a Slavíci (1962–1964)

V roce 1962, po dvou letech nesmírně intenzivního a úspěšného působení v Semaforu, však došlo k nečekané profesní změně. Společně s Waldemarem Matuškou a Karlem Štědrým divadlo Semafor po uměleckých i osobních neshodách opustila a celá trojice společně přešla do nedalekého a konkurenčního pražského Divadla Rokoko, které tehdy vedl režisér a vizionář Darek Vostřel. V Rokoku pokračovala ve své úspěšné dráze, hrála v řadě hudebních inscenací a její pěvecký repertoár se začal ještě více otevírat širokému popovému publiku.

V roce 1964 přišel další obrovský a historický milník. Režisér Ján Roháč začal natáčet fenomenální, výpravný a pacifistický hudební film Kdyby tisíc klarinetů. Do tohoto filmu byla obsazena absolutní špička tehdejší populární hudby a Eva Pilarová nemohla chybět. V tomto snímku si po boku tehdy vycházející a mladé hvězdy, zpěváka Karla Gotta, střihla roli sboristky a společně před kamerami odzpívali jeden z nejtěžších, nejkrásnějších a nejznámějších českých duetů s názvem „Dotýkat se hvězd“. Z této filmové písně se stal okamžitý gigantický megahit. Tento rok byl navíc korunován naprostým diváckým uznáním – v ostře sledované, celonárodní anketě Zlatý slavík získala Eva Pilarová nejvíce čtenářských hlasů a stala se vůbec první ženskou vítězkou (v předchozích dvou ročnících se kategorie zpěváků a zpěvaček nedělily). Zlatého slavíka následně suverénně získala ještě v letech 1967 a 1971. Brzy po těchto úspěších se však rozhodla divadlo Rokoko opustit a vrátila se zpět do svého domovského a milovaného divadla Semafor.

Zlatá éra na mezinárodních festivalech a jazz (70. léta)

Během sedmdesátých let se Eva Pilarová stala naprosto neohroženou stálicí a plnohodnotnou hvězdou nejen na domácí půdě, ale s velkým úspěchem začala reprezentovat československou hudbu i v zahraničí. Byla pravidelnou, respektovanou a vysoce oceňovanou účastnicí mnoha prestižních mezinárodních hudebních festivalů. Obrovské a bouřlivé ovace sklidila například na slavném a obrovském hudebním festivalu na komunistické Kubě, kde její temperament a perfektní intonace doslova uhranuly desetitisíce diváků. Velmi úspěšně soutěžila a bodovala na respektovaném písňovém festivalu v polských Sopotách a s úspěchem projela pódia i v dalších státech tehdejšího východního bloku.

V této dekádě se také, i přes tlak vydavatelství na nahrávání jednoduchých a líbivých popových popěvků, snažila systematicky a s láskou vracet ke svému nejoblíbenějšímu hudebnímu žánru, k ryzímu jazzu a swingu. Byla dlouholetou, velmi aktivní a naprosto elitní a pravidelnou účastnicí Mezinárodního jazzového festivalu, který se pravidelně konal v Praze. Na těchto pódiích mohla naplno a bez popových kompromisů využívat svůj brilantní takzvaný "scat" – tedy vokální jazzovou improvizaci za použití slabik bez konkrétního významu. Její nahrávky se špičkovými jazzovými bigbandy a orchestry, jako byl orchestr Gustava Broma či orchestr Karla Vlacha, patří z hlediska hudební teorie k absolutním vokálním klenotům československé hudební produkce.

Těžká léta, stíny emigrace a státní šikana

Navzdory zářivé a hvězdné profesní kariéře byl osobní, partnerský a soukromý život Evy Pilarové po mnoho let protkán velmi těžkými, složitými a pro její kariéru nebezpečnými událostmi. Její osobní život se stal trnem v oku tehdejší neúprosné a bdělé komunistické státní moci.

Ještě na počátku šedesátých let, v roce 1960, se provdala za vynikajícího jazzového kontrabasistu Milana Pilara. Z tohoto hlubokého manželství se jí velmi brzy narodil její jediný syn Milan. Avšak rodinné štěstí nemělo dlouhého trvání. V roce 1962, kdy byl synovi pouhý rok, její manžel Milan Pilar využil zahraničního zájezdu na Západ a rozhodl se pro nekompromisní a nevratnou emigraci do západního Německa. Eva Pilarová s malým dítětem zůstala v Československu naprosto sama. Režim, zastoupený tajnou státní policií (StB), ji začal okamžitě ostře a nevybíravě sledovat, vyslýchat a perzekvovat. Jako manželka emigranta měla po dlouhá léta přísný a absolutní zákaz vycestovat za železnou oponu a vystupovat v západních zemích, což obrovským způsobem poškodilo a znemožnilo její jinak jistou mezinárodní kariéru.

O několik let později, v roce 1968, se po uvolnění poměrů podruhé provdala za svého tehdejšího hudebního kolegu, velmi populárního popového zpěváka Jaromíra Mayera. S ním tvořila po jistou dobu nejen životní, ale i velmi úspěšný koncertní a televizní pár. Manželství se však po pouhých třech letech rozpadlo a v roce 1971 skončilo rozvodem. Hořkou a pro Pilarovou opět kompromitující ironií osudu bylo to, že i Jaromír Mayer se o mnoho let později, v roce 1986, rozhodl pro trvalou emigraci na Západ.

Skutečnou a celoživotní partnerskou oporu, klid, lásku a naprostou stabilitu našla Eva Pilarová až ve svém třetím manželovi. V roce 1984 se provdala za bývalého tanečníka a posléze divadelního manažera Jana Kolomazníka, který byl o třináct let mladší než ona. Jan Kolomazník se stal nejen jejím oddaným a milujícím manželem, ale postupem času zcela převzal roli jejího manažera, osobního řidiče a bedlivého ochránce. Tento stabilní a hluboce láskyplný vztah vydržel pevný a harmonický celých šestatřicet let, až do samého konce jejího života.

Dramatický boj o život a onkologické onemocnění (80. a 90. léta)

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let zasáhla Evu Pilarovou vůbec nejtěžší životní a zdravotní zkouška, která naprosto od základů změnila její dosavadní pohled na život. Lékaři jí zničehonic diagnostikovali extrémně vážné a vysoce pokročilé onkologické onemocnění. Zpěvačka musela okamžitě přerušit svou kariéru, zrušit veškeré nasmlouvané koncerty a podstoupit velmi radikální, bolestivou a agresivní léčbu ozařováním. Podle jejích vlastních slov jí tehdy ošetřující lékaři dávali jen velmi malé procento na úplné vyléčení a přežití.

Eva Pilarová se však odmítla vzdát. S obrovskou psychickou podporou svého milujícího manžela Jana Kolomazníka svedla s rakovinou urputný boj. Díky své nezměrné vůli k životu a špičkové péči lékařů se jí nakonec podařilo tuto zákeřnou nemoc zdárně překonat a plně se uzdravit. Tato extrémní a traumatizující životní zkušenost z ní podle jejích slov udělala mnohem pokornějšího člověka, naučila se naplno vážit si každého dalšího dne a zcela přehodnotila své životní i profesní priority. K hudbě a vystupování se po rekonvalescenci vrátila s o to větší a obrovskou chutí.

Fotografování, kuchařky a státní vyznamenání

Po sametové revoluci v roce 1989 a v průběhu devadesátých let začala Eva Pilarová, jako většina starších interpretů, přirozeně omezovat velké komerční halové popové koncerty. S o to větší láskou a nadšením se však začala soustředit na menší, intimnější a muzikantsky náročnější recitály, kde se mohla plně a se špičkovými muzikanty věnovat milovanému jazzu, swingu a šansonu. Zpívala v luxusních divadelních sálech a jazzových klubech.

Kromě hudby se však v pozdním věku veřejnosti představila ve zcela nových a pro mnohé naprosto překvapivých uměleckých a tvůrčích rolích. S nástupem digitální techniky se stala obrovskou nadšenkyní do osobních počítačů a moderní techniky. Začala se profesionálně, do hloubky a s obrovským estetickým citem věnovat umělecké a digitální fotografii. Její doménou se nestaly klasické snímky, ale technicky nesmírně složité a snové počítačové takzvané foto-koláže a digitální úpravy. Její výtvarná a fotografická díla měla obrovskou úroveň, nešlo o pouhého koníčka slavné hvězdy. Uspořádala desítky oficiálních a kurátory velmi vysoce ceněných autorských fotografických výstav nejen po celé České republice, ale vystavovala svá díla i v zahraničí.

Další její obrovskou a zcela civilní vášní bylo vaření. Eva Pilarová byla pověstná svou pohostinností a vynikajícím kulinářským uměním. O své oblíbené recepty se podělila se svými fanoušky v několika velmi populárních a komerčně úspěšných vydaných kuchařských knihách.

Nejvyššího oficiálního uznání se její obrovské a nadčasové celoživotní umělecké práci dostalo v říjnu roku 2009. U příležitosti státního svátku udělování vyznamenání jí tehdejší prezident republiky Václav Klaus udělil prestižní státní vyznamenání – Medaile Za zásluhy za její mimořádný přínos v oblasti umění a kultury. Tento akt definitivně stvrdil její neotřesitelný status národního kulturního pokladu.

Nemoc, závěr života a odchod legendy (2019–2020)

V pokročilém věku blížící se osmdesátky začala Evu Pilarovou trápit řada vážných a zhoršujících se zdravotních komplikací, které postupně omezovaly její dříve nezměrnou vitalitu. Na podzim roku 2018 utrpěla po nepříjemném pádu vážnou zlomeninu ramene a stehenní kosti, což si vyžádalo náročnou operaci a velmi dlouhou a komplikovanou rekonvalescenci. Následně se přidaly těžké problémy s lymfatickým systémem a krevním oběhem. Kvůli těmto vleklým zdravotním obtížím byla nucena s velkou lítostí postupně zcela zrušit veškerá svá nasmlouvaná hudební i divadelní vystoupení a natrvalo se stáhla z veřejného života do domácí péče.

Na přelomu let 2019 a 2020 se její zdravotní stav začal dramaticky a kriticky zhoršovat. Její kdysi silný a nemocemi zkoušený organismus začal postupně selhávat. Začaly jí masivně selhávat ledviny, což si vyžádalo nepřetržitou paliativní péči. Své vůbec poslední měsíce a týdny života strávila obklopena láskou, v klidu, vyrovnaně a za neustálé, obětavé a láskyplné přítomnosti a péče svého manžela Jana Kolomazníka v péči u sester boromejek v Domově svatého Karla Boromejského v pražských Řepích.

Eva Pilarová zemřela v časných ranních hodinách v sobotu 14. března 2020 ve věku nedožitých jednaosmdesáti let. Její úmrtí zasáhlo celý národ a vyvolalo obrovskou vlnu zármutku napříč všemi generacemi umělců i fanoušků. Její odchod byl navíc umocněn nesmírně smutnými společenskými a historickými okolnostmi – zemřela přesně v době absolutního propuknutí světové a celonárodní pandemie nemoci Covid-19, kdy byl v zemi vyhlášen vůbec první nouzový stav a nejtvrdší karanténní zákazy. Kvůli těmto drakonickým a přísným opatřením vlády nemohl proběhnout obvyklý, obrovský a masový státní či veřejný pohřeb se statisíci truchlícími fanoušky, jaký by si osobnost jejího obřího formátu bezpochyby zasloužila. Dojemné rozloučení se tak muselo uskutečnit pouze ve velmi úzkém, omezeném a uzavřeném kruhu nejbližší rodiny. Uložena byla na hřbitově na pražských Malvazinkách, kde u jejího hrobu pravidelně dodnes zastavují davy obdivovatelů.

Hudební styl a hlasový fond (Pro laiky)

Důvod, proč byla Eva Pilarová tak naprosto odlišná od drtivé většiny ostatních popových zpěvaček své éry, tkvěl v její naprosto fenomenální, technicky vyspělé a přírodou štědře obdarované hlasové výbavě. Disponovala křišťálově čistým, školeným koloraturním sopránem, jehož rozsah plynule a s lehkostí obsáhl neuvěřitelné tři a půl oktávy. Měla takzvaný absolutní hudební sluch, což v praxi znamená, že dokázala intonovat a trefit tón s naprostou a nezpochybnitelnou matematickou přesností i bez předešlé asistence nebo opory hudebního nástroje.

Ještě větší zbraní než samotný hlasový rozsah a síla pro ni byla rytmika. Měla takzvané „černé frázování“, dokázala dokonale vycítit zlom (synkopu) a v písni si naprosto bravurně hrát s rytmem mimo klasické těžké doby. To je prvek, který je naprosto nezbytný a klíčový pro interpretaci špičkového jazzu a swingu, a který nelze pouze akademicky nastudovat, člověk se s ním musí zkrátka narodit. Zatímco běžná dobová popová produkce a estrádní televizní písničky ji velmi často svazovaly do jednoduchých, líbivých tříakordových schémat, v jazzu, při spolupráci s velkými bigbandy a při improvizaci takzvaným scatem, se chovala a zpívala s neuvěřitelnou hudební inteligencí a na světové úrovni srovnatelné s těmi absolutně největšími americkými černošskými ikonami dvacátého století.

Výběr z nejvýznamnějších rolí a děl

Klíčová filmografie (Herecká a hudební dráha):

1964 – Kdyby tisíc klarinetů (Sboristka, duet s Karlem Gottem)
1965 – Dobře placená procházka (Legendární televizní film a opera, role Krásné dívky)
1968 – Zločin v šantánu (Role zpěvačky Sybil)
1973 – Láska nebeská (Krátký televizní film postavený na jejich hitech)
2014 – Dědictví aneb Kurva se neříká (Cameo role samotné legendy)

Největší zlidovělé hity a duety:

Ach, ta láska nebeská (Duet s Waldemarem Matuškou)
Dotýkat se hvězd (Duet s Karlem Gottem)
Tam za vodou v rákosí (Duet s W. Matuškou)
Rekviem
Hrom aby do tě, lásko mý
Oliver Twist
Róza
Noc a den
Rodeo
Co je to láska

Nejvýznamnější udělená ocenění

Její nesmírný umělecký vliv a obrovskou, nadčasovou a celospolečenskou oblibu dokumentuje zisk těch nejvýznamnějších dobových i polistopadových ocenění.

Rok ocenění	Název organizátora a ankety	Kategorie a dosažené ocenění
1964	🏅 Zlatý slavík	1. místo (Zlatý slavík a Absolutní vítězka u žen i mužů dohromady)
1967	🏅 Zlatý slavík	1. místo (Nejpopulárnější Zpěvačka, 2. Zlatý slavík)
1971	🏅 Zlatý slavík	1. místo (Nejpopulárnější Zpěvačka, 3. Zlatý slavík)
1993	🏅 Ceny Akademie populární hudby	Síň slávy (Slavnostní a trvalé uvedení do hudební síně slávy)
2009	🏅 Kancelář prezidenta republiky	Medaile Za zásluhy (Vyznamenání za celoživotní přínos státu v oblasti umění)

Zdroje