Divadlo Sklep
| Divadlo Sklep | |
|---|---|
| Datum založení | 1971 |
| Sídlo | Kulturní dům Dobeška, Braník, Praha |
Divadlo Sklep (běžně v médiích i mezi veřejností zkracováno pouze na Sklep) je legendární české alternativní a plně autorské divadlo, které absolutně a nezpochybnitelně formovalo tvář domácí kulturní, komediální a satirické scény v průběhu uplynulých padesáti let. Vznik tohoto uskupení se datuje již do roku 1971, kdy ho společně založili tehdy teprve čtrnáctiletí pražští středoškoláci David Vávra a Milan Šteindler v temném uhelném sklepě branické vily. Z toho, co začalo jako čistě chlapecká amatérská recese a pokus o zabití nudy, se během několika let stal jeden z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších fenoménů novodobého českého divadelnictví.
Z historického hlediska je Divadlo Sklep pevně, organicky i personálně spjato s vlivným nezávislým hnutím takzvané Pražské pětky (společně se soubory Mimóza, Vpřed, Kolotoč a Baletní jednotka Křeč). Toto sdružení v šedivých a přísně cenzurovaných osmdesátých letech dvacátého století vneslo do normalizačního Československa nevídaný závan svobodné umělecké postmoderny, jevištní absurdity a nekompromisního dadaismu.
Základním, nejikoničtějším a naprosto definujícím divadelním formátem Sklepa jsou takzvané Besídky. Jedná se o každoročně obměňovaná a tematicky aktualizovaná pásma rychlých krátkých scének, bizarních skečů, recitací básní, originálních písní a křečovitých tanců. Tyto komponované večery zcela cíleně postrádají jakýkoliv hlubší souvislý děj, ale o to více srší nekorektním, břitkým a pro diváky velmi osvobozujícím humorem. Souborem v průběhu desetiletí prošly desítky dnes již slavných a etablovaných filmových i divadelních herců, renomovaných režisérů, špičkových výtvarníků a profesionálních hudebníků. Stabilní domovskou scénou tohoto živelného uměleckého organismu je od devadesátých let komunitní a kulturní dům Dobeška, ležící v pražské čtvrti Braník, odkud však tento ohromný soubor pravidelně vyjíždí na beznadějně vyprodaná turné po vlastech českých i moravských.
🗓 Současnost
Při pohledu na divadelní sezóny let 2025 a 2026 je evidentní, že Divadlo Sklep je navzdory svému neskutečnému věku stále extrémně vitálním, kreativním a plně funkčním tělesem. I přesto, že jeho hlavní otcové zakladatelé a největší hvězdy se již věkově blíží k sedmdesátce, poptávka publika po jejich neortodoxním humoru nikterak neutichá. Tradiční vstupenky na představení uváděná na domovské scéně v pražském Braníku (v divadle Dobeška) nezřídka mizí z rezervačních systémů během několika málo hodin po spuštění oficiálního předprodeje.
Páteří celého aktuálního repertoáru zůstává logicky zbrusu nový program uváděný pod názvem Besídka 2026. Tato inscenace divákům tradičně přináší zcela čerstvý a neokoukaný materiál naplněný humornými výstupy a gagy, které nemilosrdně glosují jak absurditu všedního lidského života, tak i střípky současné vysoce napjaté společenské situace. Vedle zakládajícího dua Milan Šteindler a David Vávra se na pódiu stabilně objevuje věrné kmenové jádro souboru. Diváci tak mohou i v roce 2026 vídat nezapomenutelné výkony, které předvádí Jiří Fero Burda, František Váša, Štěpán Pokorný, Jakub Žáček, Tereza Kučerová, Marta Marinová, Hana Pafková Kušiaková, Haňa Navarová, Lenka Vychodilová, Lenka Andelová či Roman Fojtíček. O precizní živý hudební doprovod se stará kapela s hudebníky jako je David Noll, Jára Vaculík a Vladimír Vytiska.
Aby Divadlo Sklep uspokojilo obrovskou mezigenerační diváckou poptávku, zařazuje vedle zbrusu nových představení do programu Dobešky také velmi žádaná speciální retrospektivní pásma pojmenovaná jako Pravýběr z Besídek nebo Výběr z Besídek. Tyto večery nabízejí divákům to nejlepší – "nejšťavnatější plody" a nesmrtelné scénky, které Sklepáci vytvořili od přelomu nového milénia. Umělecké působení divadla se však pochopitelně neomezuje pouze na území hlavního města. I pro rok 2026 probíhá plánování a realizace rozsáhlých celorepublikových zájezdových turné. Ansámbl tak dokáže spolehlivě plnit velké kulturní sály a metropoly od Městského divadla v historickém Českém Krumlově až po masivní prostory Domu kultury Metropol v Českých Budějovicích. Navzdory skutečnosti, že většina členů souboru působí jako vysoce respektovaní architekti, komerční režiséři, výtvarníci nebo akademičtí sochaři, Divadlo Sklep pro ně nadále funguje jako bezpečný umělecký přístav a srdeční záležitost, kde neplatí cenzura a tvůrčí svoboda je zcela absolutní.
⏳ Zrození legendy v Braníku
Historie divadla se začala psát v roce 1971. Ve staré rodinné vile nacházející se v pražském Braníku v ulici Nad Lomem došlo k události, která se zpětně ukázala pro českou nezávislou scénu jako naprosto přelomová. Dva čtrnáctiletí kamarádi ze základní školy, David Vávra a Milan Šteindler, se cítili znuděni tehdejší nabídkou normalizační zábavy a založili si tajný spolek. Jako projev čisté pubertální recese a provokace ústící ze špatných známek jej pojmenovali „Kobil klub“ (s přiznanou a úmyslnou hrubkou). V temném suterénu a uhelném sklepě rodinného domku Vávrovy babičky si chlapci vyklidili malý prostor mezi uskladněným uhlím a regály s domácími zavařeninami, zavěsili staré ukradené prostěradlo coby oponu a začali tvořit své první "umění".
První inscenace a vystoupení v tomto stísněném prostoru byla určena výhradně pro úzký okruh prověřených kamarádů, spolužáků a později i odvážnějších rodičů. Mladíci do těchto surových scének vkládali obrovskou a ničím nefiltrovanou dávku energie, naprostou neúctu k jakýmkoliv autoritám a zjevnou fascinaci absolutní absurditou. Vzhledem k reálnému místu konání se Kobil klub brzy překřtil na trefnější, údernější a mnohem příznačnější název – „Divadlo Sklep“. Tyto pionýrské sklepní roky zformovaly fundamentální základ jejich budoucí typické estetiky. Dramatický nedostatek peněz, kvalitních kostýmů a profesionálních rekvizit nahrazovali bezbřehou improvizací a fantazií. Veškeré předměty používané na jevišti často pocházely přímo z popelnic nebo sběrných surovin. V textech pak začali brutálně parodovat vyprázdněný jazyk komunistických novin, rozhlasu a těžkopádnost dospělého světa.
S přibývajícím věkem se k ústřední dvojici začali nabalovat další talentovaní vrstevníci, z nichž mnozí později zformovali uměleckou elitu národa. Během druhé poloviny sedmdesátých let začalo být doslovné sklepní prostředí kriticky malé. Kvalita a známost představení rostla, takže původní hrstku diváků z řad spolužáků začala střídat masa pražské nezávislé a intelektuální mládeže. Soubor byl donucen opustit uhlí a vydat se na regulérní "veřejné štace". Sklepáci začali hrát po nejrůznějších periferních kulturních domech, studentských klubech, v legendární Malostranské besedě, smíchovském Futuru či v tehdy chátrajícím Branickém divadle pantomimy.
Není překvapením, že snaha legalizovat toto divoké sdružení a začlenit Sklep do státních oficiálních divadelních struktur končila pravidelným fiaskem. Do historie například vstoupil jejich drzý pokus o složení oficiálních divadelních přehrávek. Divadelníci dorazili na komisionální zkoušky s obrovským a nelogickým množstvím rekvizit a v návalu zosnované divadelní exprese spustili před zkoprnělou porotou řízené „krupobití“, při kterém bez varování metali hrsti syrové rýže, tvrdých těstovin a ječných krup nejen po sobě, ale i po zkoušejících funkcionářích. Verdikt komise byl pochopitelně okamžitý a zamítavý.
🎭 Pražská pětka a zlatá éra
Nástup osmdesátých let představoval pro Divadlo Sklep období gigantické umělecké expanze a definitivního potvrzení jejich nezpochybnitelného kultovního statusu na alternativní scéně. Právě v této dusné předrevoluční dekádě se v Praze přirozeně zformovala soudržná skupina pěti vzájemně spřízněných, leč žánrově odlišných uměleckých uskupení, která posléze vešla do učebnic dějin umění pod označením Pražská pětka.
Kromě samotného Divadla Sklep tvořilo tento volný svazek experimentální pantomimické divadlo Mimóza, silně provokativní a recitační spolek Vpřed (kde tou dobou sbíral zkušenosti tehdy ještě naprosto neznámý režisér Tomáš Vorel nebo Lumír Tuček), výtvarně-divadelní projekt Kolotoč vedený sochařem Čestmírem Suškou, a konečně naprosto originální a stylově nezařaditelná Baletní jednotka Křeč bratrů Michala a Šimona Cabanových. Tato zdánlivě roztříštěná pětice souborů byla ve skutečnosti pevně sjednocena silným mezilidským přátelstvím, společnou filozofií, hlubokým opovržením vůči prkennému státnímu divadelnictví a obhajobou naprosté tvůrčí anarchie. Ze všech zmíněných divadel byl to právě Sklep, jenž byl diváckou obcí považován za nepsaného lídra a nejviditelnější tvář tohoto uměleckého podzemí.
Zlatým a zlomovým hřebem této dlouholeté spolupráce se stal rok 1988, kdy již zmíněný spřízněný režisér Tomáš Vorel dostal možnost natočit pod křídly státního filmu celovečerní povídkový projekt s jednoduchým názvem Pražská 5. Tento riskantní a na tehdejší dobu formálně naprosto šílený snímek přenesl jevištní poetiku všech pěti spolků z malých, zakouřených klubů rovnou na stříbrná plátna celostátních a pečlivě hlídaných kin. Divadlo Sklep dostalo prostor hned v té první, úvodní a posléze vůbec nejslavnější a nejcitovanější povídce s názvem Výlet na Karlštejn. Zde Sklepáci – kterým vévodil uhrančivý a charismatický mladík Tomáš Hanák bok po boku s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem – nemilosrdně parodovali patos historických, budovatelských i romantických filmů. V povídce se střídaly absurdní texty, nelogické pěvecké a taneční choreografie a typická fyzická ztuhlost. Film způsobil naprostý šok a masově vystřelil hlavní členy Sklepa do širokého povědomí československé veřejnosti, čímž z nich lusknutím prstu vytvořil dobové idoly tehdejší mládeže.
Události Sametové revoluce na podzim roku 1989 strhly veškerá cenzurní omezení a před souborem se otevřel zcela svobodný mediální prostor. Členové začali masivně uspívat v osobních a komerčních kariérách – točili celovečerní kinofilmy, vydávali knihy, stavěli budovy. Václav Marhoul, jeden z klíčových producentů a manažerů divadla, se krátce po revoluci stal dokonce samotným generálním ředitelem obrovského Filmového studia Barrandov. Skeptici očekávali, že obrovský úspěch jednotlivců povede k rychlému zániku staré party z Braníku. Stal se však naprostý opak. Sklep nepodlehl vnitřním hádkám o peníze a nestal se obětí slávy; naopak, pro všechny své členy nadále sloužil (a dodnes slouží) jako bezpečný záchranný ostrov svobody, kam mohou kdykoliv utéct z vážného profesního života dospělých a předvést před publikem něco krásně a hluboce hloupého.
💡 Fenomén Besídka a specifický jazyk
Kdo chce pochopit genialitu Divadla Sklep, musí nejprve pochopit jejich vynález – divadelní formát nazvaný Besídka. Zatímco drtivá většina činoherních divadel trvá na tom, že představení musí disponovat celistvým souvislým dějem, postavami, které se nějak vyvíjejí, začátkem, dramatickou zápletkou a katarzním koncem, Besídka na jakákoliv podobná klasická pravidla z vysoka a s potěšením kašle.
Jedná se o nesmírně dynamické, vizuálně horečnaté a na vteřiny přesně natrénované pásmo desítek drobných, dějově naprosto izolovaných výstupů. Během jediného večera se tak na jevišti freneticky střídají jen několikavteřinové beze slovné gagy, dlouhé ukecané skeče z hospod, absurdní sólové recitace poezie, parodie na operu a divoká rocková hudební čísla. Poetika těchto pásem je pevně zakotvena v klasickém evropském dadaismu a meziválečné avantgardě. Sklepáci jsou experti na vyvolávání pocitu intenzivní divácké trapnosti. S naprostou oblibou vytvářejí záměrně pomalé a nedějové pasáže – dokážou celé minuty mlčet, strnule a beze slova zírat na publikum, nebo na jevišti velmi pomalu a zdlouhavě vykonávat naprosto běžnou rutinní činnost (například krájet cibuli a u toho vzdychat), dokud nervozita v sále nepovolí a nepromění se v katarzní, absolutní výbuch hromadného smíchu.
Vedle pohybové a mimické komiky je obrovskou devízou divadla dekonstrukce mluveného slova. Jazyk, který sklepáci v Besídkách využívají, se za půl století dramaticky vyvinul. Zatímco v dobách normalizace s gustem prznili a parodovali těžkopádný funkcionářský a úřednický newspeak, postupně jim standardní český slovník přestal stačit. Besídky jsou dnes obřím ohňostrojem brutálních slovních hříček, gramatických paradoxů, kakofonií a takzvaných "svahilek" – scén, které jsou od začátku do konce hrány ve zcela fiktivních a neexistujících cizích jazycích, jež znějí tu jako mongolština, jindy jako lámaná maďarština či perština. Do děje je navíc plnohodnotně zapojena špičková živá hudba pod vedením muzikantů jako David Noll a Hana Navarová, doplněná vždy brilantním vizuálním a grafickým cítěním předního českého designéra Aleše Najbrta, jehož tiskoviny a plakáty jsou výstavním artiklem samy o sobě.
🎬 Odkaz v české kinematografii
Divadlo Sklep vzniklo a primárně stále figuruje jako živé divadelní a jevištní těleso. Přesto však platí jedno nevyvratitelné pravidlo: jeho vůbec největší, nejviditelnější a nejdůležitější kulturní odkaz nespočívá na dřevěných divadelních prknech, ale v masivním ovlivnění českého filmového a televizního průmyslu od devadesátých let až po současnost. Kdybychom z moderní české filmové mapy chirurgicky vyřízli všechna jména herců, režisérů a scenáristů, kteří vzešli ze Sklepa, zůstala by po nich ve zlatém fondu novodobé kinematografie doslova katastrofální černá díra.
Filmová sága se neuzavřela Pražskou 5. Režisér Tomáš Vorel, bytostně napojený na uměleckou mízu divadla, vytvořil v roce 1991 absolutně kultovní filmový "rytmikál" Kouř. Snímek s obrovskou nadsázkou a naprosto strojovým groteskním herectvím dokonale rozebral a zesměšnil stupiditu komunistického a pracovního inženýrství. Skladby z tohoto filmu, obzvláště taneční kreace „Je to fajn“ (známá spíše v podání DJ Arnoštka), zlidověly a staly se hymnou celých generací. Vorel následně téměř nikdy nenatáčel bez sklepácké krve; jména jako Hanák, Šteindler, Vávra, Macháček či Holubová tvořila pevnou osu jeho pozdějších hitů, ať už to byl pochmurný Kamenný most, divácky veleúspěšná Cesta z města nebo středoškolský komediální fenomén Gympl.
Svou osobní filmařskou stopu s obrovským úspěchem zanechal i Milan Šteindler. Ten si jako filmový režisér připsal na konto hořkou autorskou komedii Vrať se do hrobu! (kde navíc skvěle ztvárnil hlavní roli falešného studenta) a o pár let později dominoval filmovým cenám Český lev díky svému dnes již legendárnímu a mimořádně citlivému dramatu o dospívání za normalizace Díky za každé nové ráno. Podobně zazářil v roce 2003 i Václav Marhoul, když se rozhodl plně využít sklepácký potenciál, posadil se do producentského a režisérského křesla a natočil stylovou a extrémně výpravnou parodii na detektivní drsnou školu jménem Mazaný Filip, kam do hlavní role nezničitelného detektiva amerického střihu pochopitelně neobsadil nikoho jiného než Tomáše Hanáka.
Nebylo by možné hovořit o vlivu Sklepa, aniž by padla zmínka o televizi. Zcela samostatným, avšak přímým produktem této sklepácké odvahy byl kultovní satirický formát Česká soda. Projekt České televize z devadesátých let se zapsal do dějin svou brutalitou, překračováním veškerých myslitelných tabu a absolutní nekorektností. Šteindler s Vávrou zde dosáhli komediálního vrcholu jako "němečtí lektoři" Karel a Egon ve fiktivním jazykovém kurzu Alles Gute. Z toho všeho jasně vyplývá zásadní fakt – Divadlo Sklep během své existence nevychovalo pouhé pasivní diváky, ale dalo život a svobodu celé jedné ohromné české filmařské a televizní generaci.
🏛 Kulturní domov: Divadlo Dobeška
Dlouhá léta hledal tento neustále se personálně a divácky zvětšující ansámbl permanentní a kvalitní prostor, jenž by mohl nazývat svým jediným a skutečným domovem. V raných devadesátých letech existovala poměrně těsná a funkční spolupráce se zrekonstruovaným žižkovským Palácem Akropolis (což měl být původní vysněný "chrám" pro všechny spřízněné divadelní soubory Pražské pětky), avšak tato kooperace nevydržela natrvalo a Sklepáci se vydali hledat štěstí jinam. Nakonec našli útočiště tam, kde je jim to naprosto nejbližší a nejpřirozenější – vrátili se na svou domovskou a milovanou půdu, do pražské čtvrti Braník.
Jejich stálou a nezastupitelnou rezidencí se stal dříve poměrně tuctový kulturní dům s názvem Dobeška. Budova, situovaná na vrcholu stejnojmenného kopce s nádherným vyhlídkovým panoramatem na meandry řeky Vltavy a protější břeh, sice zvenku nezapře utilitární účelovou komunistickou architekturu, avšak uvnitř se odehrál architektonický zázrak. Tohoto těžkého úkolu se nechopil nikdo jiný než sám zakladatel divadla, David Vávra, který je občanskou profesí široce respektovaný a ceněný architekt (držitel České ceny za architekturu). Ten vtiskl chladným interiérům punc nezaměnitelné a intimní sklepácké estetiky. Beton a ocel zjemnil pastelovými barvami, vložil do prostor bizarní mozaiky, originální dřevěné prvky a hravé svítící detaily. Dobeška se pod jeho rukama transformovala v něco víc než jen pouhou střídmost jevištního prkna; stala se nesmírně živým komunitním střediskem disponujícím útulným barem a restaurací, kde se bezprostředně po představení a potlesku pravidelně slévá propocený herecký soubor se zbytkem nadšeného diváckého publika k dlouhým a nespoutaným večerním oslavám.
👥 Významné osobnosti souboru
Divadlo Sklep nebylo a není divadlem jednoho monopolního génia; jde o mimořádně soudržný, přestože bouřlivý a obrovský kolektiv, čítající desítky účinkujících, muzikantů a divadelních techniků. Pro komplexní pochopení síly tohoto stroje na humor je nicméně nutné představit si jeho ty nejblyštivější, dlouholeté a nezpochybnitelné stálice.
- David Vávra a Milan Šteindler: Otcové a základní myšlenkové kameny celého projektu. David Vávra slouží v tomto pevném vztahu coby vrchní poeta, romantický intelektuál a vizionář divadla. Jeho neskutečná darová schopnost stát zcela klidně před burácejícím publikem a s odzbrojujícím úsměvem recitovat nepochopitelné verše o jitrnicích či zednících definuje tón představení. Naopak Milan Šteindler je vulkán syrovější, hrubší a nervní energie. Jako herec je mistrem v budování napjaté grotesky – ztvárňuje hysterické choleriky, úchylné byrokraty nebo podpantoflácké manžely, s tak obrovským nasazením těla i obličejových svalů, že to v sále vyvolává fyzickou odezvu diváků.
- Tomáš Hanák: Nepochybně ta vůbec nejzářivější a nejikoničtější mediální tvář Sklepa s aurou filmového sexsymbolu, na kterou se sletělo ženské publikum osmdesátých i devadesátých let. Hanák tento dar od přírody naprosto profesionálně zneužívá. S ledově klidným, vážným výrazem tváře a neuvěřitelně hlubokým posazeným hlasem (tzv. "baryton cynika") dokáže pronášet repliky obsahující ten nejabsurdnější a nejtrapnější odpad slov, což jen umocňuje celkový komediální šok.
- Jiří Fero Burda a František Váša: Zástupci pevného, poctivého a vysoce fyzického hereckého řemesla. Fero Burda, veterán ze samých začátků sedmdesátých let, je géniem v imitování roztodivných venkovských figurek, podnapilých existencí i přerostlých zvířat. František Váša svými monology dodává Besídkám klidný i bizarní charakter postaršího podivína, jenž na vše dokáže nahlížet z nečekaného, komediálního úhlu.
- Ženská tvář Sklepa: Obrovským a nebezpečným omylem laické veřejnosti bývá přesvědčení, že Sklep je jakýmsi uzavřeným "pánským uměleckým klubem". Naopak! Ženy zde vytvořily zcela nezastupitelnou a rovnocennou palebnou sílu. V oněch stěžejních osmdesátých letech sem svou těžkou dělostřeleckou komedii a nespoutanou živelnost přinesla hvězdná Eva Holubová. V hudební i divadelní rovině je po dlouhá desetiletí absolutní dominantní silou nezaměnitelná a hlasově fenomenální Lenka Vychodilová, po boku svých věrných kolegyň, kterými jsou Tereza Kučerová, Marta Marinová či úsměvná Lenka Andelová. Ženy ve Sklepu nejsou odsouzeny do potupných rolí křehkých okras, ale samy dokážou v komice zajít do takových extrémů a hloubek dekonstrukce trapnosti, při kterých blednou závistí i zkušení mužští harcovníci.
K těmto tvářím je třeba pro úplnost přičíst obrovský komediální talent herce a frontmana kapely MIG 21 Jiřího Macháčka, dále úžasného "divého muže" a světově proslulého sochaře z řad skupiny Tvrdohlavých Františka Skálu (hráče na absurdní nástroje i obskurní stvoření) a v neposlední řadě také výkonného filmového režiséra a organizátora Ondřeje Trojana, jenž byl pro divadlo neopomenutelným organizačním buldokem.
💡 Pro laiky
Když se zcela běžný občan, odkojený vážnými hrami v Národním divadle, s platnou a poctivě zaplacenou vstupenkou v ruce posadí do sálu divadla Dobeška na produkci Sklepa poprvé v životě, většinou se v prvních pěti až deseti minutách dostaví silný, hluboký a nefalšovaný kulturní šok. Zákazník se totiž marně snaží na jevišti najít klasické "divadlo", kterému rozumí – tedy krásnou historickou scénu a herce s výbornou, hlasitou výslovností, plynule přednášející děj od začátku až do konce.
Divadlo Sklep je ale od samého základu o něčem úplně a zcela jiném. Sklep je absolutní, leč velmi organizovaný chaos. Na pódiu se například otevře opona a místo shakespearovské klasiky na ni nakráčí dospělý inženýr v pracovních montérkách. Ten pak s úřednickou, až byrokraticky smrtelnou vážností deset minut recituje před sálem verše o tom, kterak se rohlík třese strachem z obrovského silničního válce, načež ze zákulisí náhle vyběhne s řevem ženský sbor v podivných záclonách, srazí inženýra na zem, u toho všichni zpívají veselou ukrajinskou píseň, aby následně zhaslo světlo a opona spadla, čímž scénka definitivně a bez vysvětlení skončí.
A co je pro neznalého návštěvníka na tom úplně nejzáhadnější? Skutečnost, že veškeré přítomné publikum, sestávající z vysoce postavených právníků, prodavaček, studentů i instalatérů, propukne v naprosto zničující, ohlušující smích se slzami v očích a s neutuchajícím aplausem. Důvod, proč toto zdánlivé "šílenství" plní kinosály a divadla po celém Česku již dlouhých padesát let, vězí v něčem, čemu se odborně a příznačně přezdívá **poetika trapnosti**. Sklepáci dokonale ovládají umění, jak se pro smích a katarzi obětovat. Nejdou na jeviště chytračit nebo vychovávat diváka v morálce. Chodí tam dělat pitomosti, kterých se běžný a svázaný člověk přes den bojí. Sklep dovoluje lidem vypnout ten přísný dospělý kontrolní rozum, zahodit hypotéky a problémy v práci, a na tři hodiny se v temném sále znovu stát absolutně a bezelstně smějícím se dítětem.