Řecká osvobozenecká válka
Obsah boxu
Šablona:Infobox - válka Řecká osvobozenecká válka (řecky: Ελληνική Επανάσταση, Elliniki Epanastasi), známá také jako Řecká revoluce, byl úspěšný válečný konflikt vedený řeckými revolucionáři proti Osmanské říši v letech 1821 až 1829. Cílem války bylo vytvoření nezávislého řeckého státu po téměř 400 letech osmanské nadvlády. Revoluce je považována za klíčovou událost v dějinách moderního Řecka a za jeden z prvních projevů nacionalismu v Balkánském poloostrově. S podporou Velké Británie, Francie a Ruska dosáhli Řekové svého cíle a v roce 1832 byla jejich nezávislost formálně uznána Konstantinopolským mírem.
📜 Pozadí a příčiny
Nadvláda Osmanské říše nad řeckým územím začala pádem Konstantinopole v roce 1453 a postupně se rozšířila na většinu řecky mluvících oblastí. Po staletí žili Řekové jako poddaní sultána, tzv. rája. Přestože si udrželi svůj jazyk, náboženství (pravoslaví) a kulturní identitu, touha po nezávislosti sílila, zejména od 18. století.
💡 Vliv osvícenství a nacionalismu
Myšlenky osvícenství a Velké francouzské revoluce se šířily i do Osmanské říše, především prostřednictvím řeckých obchodníků a intelektuálů žijících v zahraničí. Ideály svobody, sebeurčení národů a občanských práv rezonovaly s řeckou touhou po vymanění se z osmanské nadvlády. Postavy jako Rigas Feraios se snažily inspirovat k panbalkánskému povstání proti sultánovi. Ačkoliv byl Feraios zrazen a popraven, jeho myšlenky žily dál.
🏛️ Filiki Eteria
Klíčovou roli v přípravě povstání sehrála tajná organizace Filiki Eteria (Společnost přátel), založená v roce 1814 v Oděse. Jejím cílem bylo osvobození všech Řeků a obnova Byzantské říše s hlavním městem v Konstantinopoli (tzv. Megali idea). Společnost rychle rostla a rekrutovala členy ze všech vrstev řecké společnosti, od rolníků a kleftů (horských banditů a partyzánů) po bohaté fanarioty (řecká elita v osmanských službách). V roce 1820 se do jejího čela postavil Alexandros Ypsilantis, generál ruské carské armády a pobočník cara Alexandra I..
📉 Úpadek Osmanské říše
Na počátku 19. století byla Osmanská říše často označována jako "nemocný muž na Bosporu". Čelila vnitřním nepokojům, korupci, vojenské zaostalosti a separatistickým tendencím v různých částech říše. Toho využil například Ali Paša Janinský, mocný a polonezávislý vládce Epiru, jehož vzpoura proti sultánovi Mahmudovi II. v roce 1820 odčerpala značné osmanské síly z jižního Řecka, což vytvořilo příležitost pro zahájení revoluce.
🔥 Průběh války
Válka za nezávislost byla dlouhá, krvavá a plná zvratů. Lze ji rozdělit do několika hlavních fází.
🇬🇷 Počáteční povstání (1821)
Revoluce začala na dvou frontách. V březnu 1821 překročil Alexandros Ypsilantis s malou armádou řeku Prut a vstoupil do Moldávie, doufaje, že podnítí povstání křesťanů na Balkáně a získá podporu Ruska. Tato operace však byla špatně naplánována, car Alexandr I. se od ní distancoval a Osmané Ypsilantise rychle porazili v bitvě u Drăgășani.
Mnohem úspěšnější bylo povstání, které propuklo téměř současně na Peloponéském poloostrově (tehdy známém jako Morea). Podle legendy vyhlásil metropolita Germanos z Patrasu 25. března 1821 v klášteře Agia Lavra povstání, což je dnes v Řecku státní svátek. V čele peloponéských povstalců stál charismatický vojevůdce Theodoros Kolokotronis. Řekové rychle ovládli venkov a v září 1821 dobyli město Tripolitsa, hlavní osmanskou základnu na poloostrově. Pád města byl následován brutálním masakrem tisíců muslimských a židovských obyvatel.
Povstání se rychle rozšířilo do středního Řecka, na Krétu a na ostrovy v Egejském moři, zejména na Hydru, Spetses a Psara, které disponovaly silným obchodním loďstvem, jež se stalo základem řeckého námořnictva.
⚔️ Řecké úspěchy a osmanské odvety (1822–1824)
V lednu 1822 vyhlásili povstalci na Prvním národním shromáždění v Epidauru nezávislost Řecka a přijali prozatímní ústavu. Osmané odpověděli s velkou brutalitou. V dubnu 1822 přistála osmanská armáda na ostrově Chios a zmasakrovala nebo zotročila desítky tisíc jeho obyvatel. Chioský masakr šokoval Evropu a výrazně posílil filhelénství (lásku k Řecku a jeho kultuře). Událost zvěčnil francouzský malíř Eugène Delacroix na svém slavném obraze Vraždění na Chiu.
Na pevnině se Řekům dařilo. V roce 1822 zničila armáda pod vedením Kolokotronise v bitvě u Dervenakie obrovskou osmanskou armádu Mahmuda Dramaliho Paši, která měla za úkol potlačit povstání na Peloponésu. Toto vítězství bylo jedním z největších úspěchů celé války.
Navzdory vojenským úspěchům však řecké hnutí trpělo vnitřními spory. Mezi vojenskými vůdci (jako Kolokotronis) a politiky (jako Alexandros Mavrokordatos) vypukly dvě občanské války (1823–1825), které povstání téměř zničily.
🇪🇬 Egyptská intervence (1825–1827)
Zoufalý sultán Mahmud II. požádal o pomoc svého nejmocnějšího vazala, Muhammada Alího, vládce Egypta. Ten souhlasil výměnou za příslib územních zisků (Kréta, Sýrie). V únoru 1825 se na Peloponésu vylodila moderní, evropsky vycvičená egyptská armáda pod velením Muhammadova syna Ibrahima Paši.
Ibrahimova armáda systematicky pustošila Peloponés a drtila řecký odpor. V dubnu 1826, po ročním hrdinném obléhání, padlo klíčové město Mesolongi. Jeho obránci se rozhodli pro zoufalý hromadný výpad (exodos), při kterém většina z nich zahynula. Pád Mesolongi, kde v roce 1824 zemřel na horečku slavný britský básník a filhelén Lord Byron, vyvolal v Evropě další vlnu sympatií k řecké věci. Do roku 1827 se zdálo, že revoluce je na pokraji porážky.
🌍 Zásah velmocí a bitva u Navarina (1827)
Brutální postup Ibrahima Paši a rostoucí tlak veřejného mínění přiměly evropské velmoci – Velkou Británii, Francii a Rusko – k zásahu. V červenci 1827 podepsaly Londýnskou smlouvu, v níž požadovaly příměří a nabídly zprostředkování. Když Osmané odmítli, vyslaly velmoci do řeckých vod spojenou námořní eskadru.
Dne 20. října 1827 došlo v zátoce u Pylosu k rozhodující bitvě u Navarina. Spojenecká flotila pod velením britského admirála Edwarda Codringtona zcela zničila osmansko-egyptské loďstvo. Ačkoliv bitva byla spíše výsledkem náhodné eskalace než plánované akce, fakticky zpečetila osud války a zajistila řeckou nezávislost.
🇫🇷 Závěrečná fáze a francouzská expedice (1828–1829)
Po bitvě u Navarina vyhlásilo Rusko Osmanské říši válku (1828–1829), která dále oslabila pozici sultána. Francie vyslala na Peloponés expediční sbor (Expédition de Morée), který donutil zbytky Ibrahimových vojsk ke stažení. Řecké síly mezitím osvobodily poslední osmanské pevnosti ve středním Řecku.
🕊️ Mírová jednání a vznik Řecka
Porážka v rusko-turecké válce donutila sultána přijmout Drinopolský mír, v němž souhlasil s autonomií Řecka. Na Londýnském protokolu z roku 1830 velmoci uznaly Řecko jako plně nezávislý a suverénní stát. Hranice nového státu však byly mnohem menší, než si Řekové přáli – zahrnovaly pouze Peloponés, střední Řecko a Kykladské ostrovy.
Prvním guvernérem Řecka se stal Ioannis Kapodistrias, ale v roce 1831 byl zavražděn, což zemi uvrhlo do dalšího chaosu. Velmoci proto rozhodly, že Řecko bude monarchií. Konstantinopolským mírem z roku 1832 byla nezávislost definitivně potvrzena a na řecký trůn usedl bavorský princ Ota I. Řecký jako první král Řeckého království.
🏛️ Dědictví a význam
- Vznik moderního Řecka: Válka vedla k vytvoření prvního nezávislého národního státu na Balkáně po staletích cizí nadvlády.
- Inspirace pro další národy: Úspěch řecké revoluce inspiroval další balkánské národy (např. Srbové, Bulhaři, Rumuni) v jejich boji za nezávislost na Osmanské říši.
- Východní otázka: Válka zintenzivnila tzv. Východní otázku, tedy diplomatické a politické problémy spojené s úpadkem Osmanské říše a soupeřením velmocí o vliv v regionu.
- Role filhelénství: Mezinárodní hnutí filhelénů, kteří podporovali řeckou věc finančně, politicky i vojensky (jako Lord Byron), bylo důležitým faktorem úspěchu a ukázkou síly mezinárodního veřejného mínění.
🧑🏫 Pro laiky
- Filiki Eteria: Představte si to jako tajný klub řeckých vlastenců, jehož jediným cílem bylo naplánovat a spustit revoluci proti Osmanské říši. Fungovali podobně jako spiklenecké skupiny v jiných zemích.
- Filhelénství (Philhellenism): V 19. století bylo v Evropě mnoho vzdělaných lidí, kteří obdivovali starověké Řecko (filozofii, demokracii, umění). Když slyšeli, že moderní Řekové bojují za svobodu proti "tyranské" Osmanské říši, cítili povinnost jim pomoci. Byli to v podstatě "fanoušci" Řecka, kteří posílali peníze, psali podporující články nebo dokonce šli bojovat jako dobrovolníci.
- Kleftové: Byli to původně řečtí horští bandité, kteří se odmítali podřídit osmanské moci. Během války za nezávislost se stali jádrem partyzánských jednotek. Byli to zkušení a drsní bojovníci, kteří dokonale znali terén.
- Východní otázka: Jednoduše řečeno, byla to velká politická otázka 19. století: "Co uděláme s Osmanskou říší, která se rozpadá?" Velmoci jako Británie, Rusko a Francie se bály, že kdyby se říše zhroutila příliš rychle, vznikl by chaos a jedna z nich by mohla získat příliš velkou moc. Řecká revoluce byla jedním z prvních velkých "problémů" v rámci této otázky.