FC Inter Milán

Rozbalit box

Obsah boxu

Football Club Internazionale Milano, běžně známý jako Inter Milán nebo jednoduše Inter, je profesionální italský fotbalový klub sídlící v Miláně. Patří mezi nejúspěšnější a nejznámější kluby v historii fotbalu. Inter je jediným italským klubem, který od svého založení nikdy nesestoupil z nejvyšší domácí soutěže, Serie A.

Své domácí zápasy hraje na stadionu San Siro (oficiálně Stadio Giuseppe Meazza), který sdílí se svým městským rivalem AC Milán. Tradičními klubovými barvami jsou modrá a černá, což hráčům a fanouškům vyneslo přezdívku "Nerazzurri" (černo-modří).

FC Internazionale Milano
Soubor:Inter Milan logo 2021.svg
Přezdívky	Nerazzurri (Černo-modří) La Beneamata (Milovaná) Il Biscione (Velký had)
Založen	9. března 1908
Stadion	San Siro (Stadio Giuseppe Meazza)
Kapacita	75 923
Předseda	Giuseppe Marotta
Trenér	Simone Inzaghi
Soutěž	Serie A
Sezóna	2024/25

Historie

Založení a první úspěchy (1908–1945)

Klub byl založen 9. března 1908 skupinou Italů a Švýcarů, kteří se odtrhli od tehdejšího klubu Milan Cricket and Football Club (dnešní AC Milán). Důvodem rozkolu byl nesouhlas s politikou AC Milán, který odmítal přijímat zahraniční hráče. Zakladatelé nového klubu chtěli naopak vytvořit tým otevřený pro fotbalisty všech národností, což vtělili i do jeho názvu – Internazionale.

Hned v roce 1910, pouhé dva roky po svém vzniku, získal Inter svůj první mistrovský titul (scudetto). Druhý titul přidal o deset let později, v roce 1920. Klíčovou postavou této éry byl kapitán a později trenér Virgilio Fossati, který padl v první světové válce.

Éra Giuseppe Meazzy a fašistický režim

Ve 20. a 30. letech se největší hvězdou klubu stal Giuseppe Meazza, považovaný za jednoho z nejlepších italských fotbalistů všech dob. S ním v sestavě získal Inter další dva tituly v letech 1930 a 1938. Meazza se stal legendou a nejlepším střelcem v historii klubu. Na jeho počest byl později stadion San Siro oficiálně pojmenován Stadio Giuseppe Meazza.

Během éry fašistického režimu Benita Mussoliniho byl klub v roce 1928 donucen ke sloučení s milánským týmem Unione Sportiva Milanese a musel přijmout nový, italsky znějící název Società Sportiva Ambrosiana. Dresy se změnily z černo-modrých na bílé s červeným křížem, symbolem města Milán. Fanoušci však na původní název nezapomněli a tým nadále nazývali Inter. V roce 1931 bylo klubu alespoň povoleno změnit název na AS Ambrosiana-Inter a po pádu režimu v roce 1945 se definitivně vrátil ke svému původnímu jménu Internazionale Milano. Pod jménem Ambrosiana-Inter získal klub svůj pátý titul v roce 1940 a poprvé vyhrál i italský pohár Coppa Italia v roce 1939.

Zlatá éra "Grande Inter" (1960–1968)

Nejúspěšnější období v historii klubu nastalo v 60. letech pod vedením argentinského trenéra Helenia Herrery. Herrera, který do Interu přišel v roce 1960, byl vizionář a geniální taktik, který proslul zavedením obranného systému známého jako Catenaccio (v překladu "petlice" nebo "zástrčka"). Tento systém byl založen na neprostupné obraně s jedním volným hráčem (liberem) za obrannou linií a na bleskových protiútocích.

Herrera kolem sebe vybudoval legendární tým, který vešel do dějin pod názvem "Grande Inter" (Velký Inter). Osu týmu tvořili hráči jako kapitán Armando Picchi v roli libera, krajní obránce a inovátor své pozice Giacinto Facchetti, španělský mozek zálohy Luis Suárez a italský útočník Sandro Mazzola.

Dominance v Itálii a Evropě

Pod Herrerovým vedením se Inter stal fotbalovou velmocí. Získal tři ligové tituly v letech 1963, 1965 a 1966. Největších úspěchů však dosáhl na mezinárodní scéně.

• Pohár mistrů evropských zemí 1963/64: Inter poprvé ovládl nejprestižnější evropskou soutěž, když ve finále ve Vídeňi porazil slavný Real Madrid 3:1. Dva góly vstřelil Sandro Mazzola.
• Pohár mistrů evropských zemí 1964/65: V následujícím roce Inter triumf obhájil, tentokrát na domácím stadionu San Siro. Ve finále porazil portugalskou Benficu v čele s Eusébiem 1:0.

Tým "Grande Inter" se tak stal prvním italským klubem, který dokázal obhájit vítězství v Poháru mistrů. V roce 1967 se probojoval do finále potřetí, ale v Lisabonu podlehl skotskému Celticu.

Světoví šampioni

Díky vítězstvím v Poháru mistrů se Inter dvakrát kvalifikoval do Interkontinentálního poháru, kde se utkal s vítězem jihoamerického Poháru osvoboditelů. V obou případech byl úspěšný:

• 1964: Porazil argentinský Independiente.
• 1965: Znovu porazil stejného argentinského soupeře, Independiente.

Tým "Grande Inter" tak během dvou let získal dvakrát titul nejlepšího klubového týmu na světě. Éra Helenia Herrery je dodnes považována za absolutní vrchol v historii klubu a za jedno z nejdominantnějších období jakéhokoli týmu v historii fotbalu.

Období německých a nizozemských hvězd (1970–1995)

Po odchodu Helenia Herrery a rozpadu "Grande Inter" vstoupil klub do období, kdy na domácí i evropské úspěchy čekal déle, přesto se mu podařilo získat několik cenných trofejí.

Tituly v 70. a 80. letech

V sezóně 1970/71 získal Inter svůj jedenáctý ligový titul, když se o něj zasloužili hráči jako Sandro Mazzola, Giacinto Facchetti a nová útočná hvězda Roberto Boninsegna. Další domácí úspěchy přišly v podobě vítězství v italském poháru Coppa Italia v letech 1978 a 1982. Na další scudetto si však fanoušci museli počkat až do konce 80. let.

Nejvýraznější sezóna tohoto období přišla v ročníku 1988/89 pod vedením trenéra Giovanniho Trapattoniho. Inter tehdy naprosto ovládl Serie A a získal titul s rekordním počtem 58 bodů (v době, kdy se za vítězství udělovaly 2 body). Tento triumf vešel do dějin jako "Lo Scudetto dei record" (Rekordní scudetto).

Tahouny tohoto týmu byla legendární německá trojice:

• Lothar Matthäus: Střední záložník a mozek týmu, držitel Zlatého míče za rok 1990.
• Andreas Brehme: Levý obránce proslulý svou střelou a precizními centry.
• Jürgen Klinsmann: Útočník, který se k týmu připojil po zisku titulu a pokračoval v úspěšné německé éře.

Spolu s italskými oporami jako brankář Walter Zenga a obránce Giuseppe Bergomi tvořili jeden z nejsilnějších týmů Evropy.

Úspěchy v Poháru UEFA

Zatímco na další titul v Serii A se Interu nedařilo dosáhnout, v 90. letech se klub stal specialistou na Pohár UEFA (dnešní Evropská liga). Tuto soutěž dokázal vyhrát hned třikrát během jedné dekády.

• Vítězství v roce 1991: Pod vedením Trapattoniho a s německým triem v sestavě došel Inter až do finále, kde v italském souboji porazil AS Řím.
• Vítězství v roce 1994: O tři roky později Inter triumf zopakoval. Tentokrát byla hlavní hvězdou nizozemská dvojice Dennis Bergkamp a Wim Jonk. Ve finále Inter porazil rakouský Casino Salzburg.

Třetí vítězství v Poháru UEFA přidal klub v roce 1998, což již spadá do následující éry. Tyto úspěchy potvrdily status Interu jako evropského velkoklubu i v období, kdy nedominoval v domácí lize.

Éra Massima Morattiho a "Treble" (1995–2013)

V roce 1995 se prezidentem a majitelem klubu stal ropný magnát Massimo Moratti, syn Angela Morattiho, který stál v čele klubu během zlaté éry "Grande Inter". Morattiho cílem bylo navázat na úspěchy svého otce a přivést Inter zpět na absolutní vrchol. Jeho éra byla charakteristická obrovskými investicemi do hvězdných hráčů a velkou vášní pro klub.

Hvězdné nákupy a čekání na titul

Moratti neváhal utrácet rekordní sumy za největší světové hvězdy. V roce 1997 přivedl z Barcelony brazilský fenomén Ronalda, který se stal držitelem Zlatého míče a nejlepším hráčem světa. V roce 1999 z Lazia přišel útočník Christian Vieri, který vytvořil s Ronaldem obávaný útočný tandem. I přes přítomnost těchto superhvězd a dalších hráčů jako Javier Zanetti, Roberto Baggio nebo Iván Zamorano se Interu dlouho nedařilo získat vytoužené scudetto.

V tomto období klub získal alespoň své třetí vítězství v Poháru UEFA v roce 1998, když ve finále porazil Lazio 3:0 po skvělém výkonu Ronalda.

Dominance po skandálu Calciopoli

Zlom nastal v roce 2006 v souvislosti s obrovským korupčním skandálem v italském fotbale, známým jako Calciopoli. Hlavní rival Interu, Juventus, byl přeřazen do druhé ligy a další konkurenti jako AC Milán byli potrestáni bodovým odpočtem. Titul ze sezóny 2005/06 byl dodatečně přiřknut Interu.

Tato událost odstartovala období naprosté dominance Interu v Serie A. Pod vedením trenéra Roberta Manciniho a s hvězdami jako Zlatan Ibrahimović, Patrick Vieira a Dejan Stanković získal Inter tři tituly v řadě (2006, 2007, 2008).

Historický "Treble" pod vedením Josého Mourinha

Absolutní vrchol Morattiho éry a celé novodobé historie klubu přišel po příchodu portugalského trenéra Josého Mourinha v roce 2008. Mourinho vybudoval takticky dokonalý a mentálně nesmírně silný tým, jehož osu tvořili brankář Júlio César, obránci Maicon, Lúcio a Walter Samuel, mozek zálohy Wesley Sneijder a útočníci Samuel Eto'o a Diego Milito.

V sezóně 2009/10 dosáhl tento tým historického úspěchu, když jako první a dosud jediný italský klub v historii získal "Treble" – vítězství ve třech hlavních soutěžích během jedné sezóny: 1. Serie A: Titul si Inter zajistil až v posledním kole po dramatickém boji s AS Řím. 2. Coppa Italia: Ve finále porazil AS Řím 1:0 gólem Diega Milita. 3. Liga mistrů UEFA: Po 45 letech se Inter vrátil na evropský trůn. V play-off postupně vyřadil Chelsea, CSKA Moskva a v památném semifinále i favorizovanou Barcelonu. Ve finále v Madridě porazil Bayern Mnichov 2:0, přičemž oba góly vstřelil hrdina sezóny Diego Milito.

Tento triumf byl završením snu Massima Morattiho a nesmazatelně se zapsal do historie světového fotbalu. Po tomto úspěchu Mourinho z klubu odešel a slavná éra pomalu skončila.

Současná éra a návrat na vrchol (2013–současnost)

Po odchodu Josého Mourinha a klíčových hráčů mistrovské generace následovalo pro Inter složité období. Klub se potýkal s finančními problémy a sportovním úpadkem. V roce 2013, po 18 letech, ukončil Massimo Moratti své působení v čele klubu a prodal majoritní podíl indonéskému podnikateli Ericku Thohirovi.

Vstup čínských investorů a stabilizace

Další a zásadní změna vlastnické struktury přišla v roce 2016, kdy klub převzala čínská holdingová společnost Suning Holdings Group. Noví majitelé přinesli potřebnou finanční stabilitu a ambici vrátit Inter mezi absolutní špičku. Klub začal opět investovat do kvalitních hráčů a postupně se vracel do horních pater Serie A.

Klíčovým krokem byl příchod trenéra Antonia Conteho v roce 2019. Conte, známý svou náročností a taktickou přípravou, vybudoval silný tým kolem útočné dvojice Romelu Lukaku a Lautaro Martínez.

Dvacáté scudetto a druhá hvězda

Úsilí o návrat na vrchol bylo korunováno v sezóně 2020/21, kdy Inter po jedenácti letech ukončil nadvládu Juventusu a získal svůj 19. mistrovský titul.

Po odchodu Conteho převzal tým Simone Inzaghi, který v úspěšné práci pokračoval. V sezóně 2023/24 dovedl Inter k zisku jubilejního 20. titulu v Serii A. Tento triumf byl o to sladší, že si ho klub matematicky zajistil vítězstvím 2:1 v derby proti AC Milán. Ziskem 20. titulu si Inter vysloužil právo nosit na dresu druhou zlatou hvězdu (seconda stella), což je v Itálii symbol deseti získaných mistrovských titulů.

Pod Inzaghim se Inter probojoval také do finále Ligy mistrů v sezóně 2022/23, kde v Istanbulu těsně podlehl 0:1 favorizovanému Manchesteru City.

V roce 2024 přešel klub do vlastnictví amerického investičního fondu Oaktree Capital Management poté, co společnost Suning nesplatila svůj dluh.

Stadion a rivalita

Domácím stadionem Interu je San Siro, oficiálně známý jako Stadio Giuseppe Meazza. S kapacitou přes 75 000 diváků je to největší stadion v Itálii. Inter ho sdílí se svým největším rivalem, AC Milán.

Nejprestižnějším a nejsledovanějším zápasem je Derby della Madonnina proti AC Milán. Je to jedno z nejslavnějších městských derby na světě, pojmenované po soše Panny Marie (Madonniny) na vrcholu milánské katedrály.

Dalším významným rivalem je Juventus. Zápasy mezi těmito dvěma kluby jsou známé jako Derby d'Italia (Derby Itálie), protože se jedná o souboj dvou historicky nejúspěšnějších a nejpopulárnějších klubů z různých měst.