Existence
Obsah boxu
| Existence | |
|---|---|
| Soubor:René Descartes by Frans Hals.jpg | |
| René Descartes s výrokem Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem), který se stal pilířem moderního chápání existence subjektu. | |
| Obor | Ontologie, Metafyzika, Epistemologie |
| Podřazené obory | Esence, Kauzalita, Modální logika |
| Hlavní předmět studia | Bylo, bytí, realita, fakticita |
| Významní představitelé | Parmenidés, Platón, Aristotelés, Tomáš Akvinský, René Descartes, Immanuel Kant, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre |
| Související obory | Nicota, věc, substance, Fenomenologie |
Existence (z latinského existentia – jsoucnost, bytí, z ex-sistere – vystoupit, vyvstat) je ve filozofii jeden z nejzákladnějších a zároveň nejsložitějších pojmů, který se týká bytí nebo reálnosti něčeho. Je to stav, kdy něco je, na rozdíl od nicoty nebo pouhé možnosti. Filozofové se po tisíciletí snaží pochopit, co existence znamená, jaké jsou její formy a co ji odlišuje od neexistence.
---
Různé pohledy na existenci
Ontologické a metafyzické pojetí
- Parmenidés (starověké Řecko): Jeden z prvních filozofů, který se intenzivně zabýval bytím. Pro něj je bytí a nicota neexistuje. Vše, co je, je věčné, neměnné a nedělitelné. Jeho myšlenka „Je to, co je, a nemůže nebýt; a není to, co není, a nemůže být“ zdůrazňuje absolutní povahu bytí a odmítá nebytí jako nesmysl.
- Platón: Rozlišoval mezi existencí smyslových, pomíjivých věcí (jež jsou jen "stíny" či "napodobeniny") a existencí věčných, neměnných a dokonalých Idejí (Formy), které mají pravé a plné bytí.
- Aristotelés: Pro Aristotela se existence váže k substanci – konkrétnímu, individuálnímu jsoucnu (např. „tento stůl“, „Sókratés“). Existence je pro něj úzce spjata s uskutečněním potenciálu (látky) skrze formu. Zabýval se otázkou, jak se "je" říká mnoha způsoby (kategorie bytí).
- Středověká filozofie (např. Tomáš Akvinský): Rozlišovala mezi esencí (podstatou, tím, co něco je) a existencí (faktickým bytím). Tvrdilo se, že u stvořených věcí je esence oddělena od existence (existují jen tehdy, když je Bůh stvoří), zatímco u Boha se esence a existence shodují (Bůh je bytí samo). Tato debata je známá jako rozlišení esence a existence.
- René Descartes: Své pojetí existence založil na pochybnosti a vědomí. Jeho slavný výrok Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem) znamená, že existence myslícího subjektu (já) je nepochybná, protože samotný akt pochybování vyžaduje existujícího myslitele. Tím položil základ pro moderní subjektivistický přístup k existenci.
- Immanuel Kant: Tvrdil, že existence není reálný predikát (vlastnost). Říct, že něco existuje, nepřidává k pojmu věci žádnou novou vlastnost. Pojem "existující tygr" není bohatší než pojem "tygr". Existence je spíše otázkou postavení pojmu ve vztahu k realitě (zda se na něj něco vztahuje), nikoliv vlastností, která by se dala přičíst.
Existencialismus
Ve 20. století se pojem existence stal ústředním tématem existencialismu.
- Søren Kierkegaard: Zaměřil se na existenci individuálního člověka, jeho svobodu, volbu a úzkost tváří v tvář možnostem a konečnosti. Zdůrazňoval subjektivní prožívání existence.
- Martin Heidegger: V díle Bytí a čas rozlišil mezi bytím (Sein) a jsoucny (Seiende). Bytí není samo o sobě jsoucno, ale spíše to, co umožňuje jsoucnům být. Lidské bytí (Dasein) je privilegované, protože je to jediné jsoucno, které se ptá na smysl bytí. Heidegger analyzuje existenci člověka v její fakticitě (vrženosti do světa), existenciálnosti (schopnosti být) a padlosti (rozpuštění v neautentickém bytí).
- Jean-Paul Sartre: Zastával tezi „existence předchází esenci“. To znamená, že člověk nejprve existuje, je vržen do světa, a teprve poté si svou podstatu (svůj smysl, identitu, hodnoty) vytváří svými svobodnými volbami a činy. Neexistuje žádná předem daná lidská přirozenost. Člověk je odsouzen ke svobodě a nese plnou odpovědnost za svou existenci.
---
Formy existence
Filozofie zkoumá různé formy existence:
- Fyzická existence: Existence materiálních objektů v prostoru a čase.
- Mentální existence: Existence myšlenek, představ, pocitů a vědomí.
- Sociální existence: Existence společenských struktur, institucí, kultur.
- Ideální existence: Existence abstraktních entit, jako jsou čísla, matematické objekty, logické pravdy nebo platónské Ideje. Zda mají tyto entity nezávislou existenci (tzv. Platonismus) nebo jsou jen koncepty v mysli, je předmětem stálých diskusí.
- Možná existence: Existence věcí, které by mohly existovat, ale ve skutečnosti neexistují (např. jednorožec, dokonalá bytost). Tato otázka je relevantní pro modální logiku a ontologický důkaz.
---
Existence a věda
Zatímco filozofie zkoumá povahu existence jako takové, věda se zabývá existencí konkrétních věcí a jevů v rámci empirického světa. Vědecká metoda je navržena tak, aby ověřila existenci jevů a vztahů mezi nimi prostřednictvím pozorování a experimentu. Věda však sama o sobě neodpovídá na otázku "proč vůbec něco existuje?".
---
Problém existence Boha
Jedním z nejtrvalejších problémů ve filozofii náboženství je otázka existence Boha. Byly formulovány různé ontologické (např. Anselm z Canterbury), kosmologické a teleologické důkazy, které se snaží dokázat (nebo vyvrátit) Boží existenci na základě racionálních argumentů nebo pozorování světa.
---
Pro laiky
Představte si slovo existence jako to, co znamená, že něco je. Že to není jen něco, co si vymyslíme, ale že to má nějakou realitu.
Zní to jednoduše, že? Ale filozofové nad tím přemýšleli tisíce let a měli různé nápady:
- Je to, co existuje, nebo neexistuje nic? Někteří (jako starověký Parmenidés) si mysleli, že všechno, co je, prostě je a nemůže nebýt. Že nicota neexistuje.
- Co je víc "opravdové"? Platón říkal, že stůl, co vidíme, není tak "opravdový" jako dokonalá idea stolu, která existuje někde jinde. Takže podle něj ty "věci", které existují, jsou hlavně ty myšlenky a ideje.
- Myslím, tedy jsem: René Descartes si řekl: "I když o všem pochybuji, musím pochybovat! A když pochybuji, tak musím existovat, abych mohl pochybovat." Takže pro něj to, že myslíme, je důkaz, že existujeme.
- Nejdřív jsi, pak si vybereš: Jean-Paul Sartre (jeden z existencialistů) tvrdil, že člověk prostě nejdřív je (existuje), a teprve pak si sám svými volbami tvoří, kdo je a jaký je. Nejsme předem naprogramovaní. To, kdo jste, si vytváříte sami.
Takže existence není jen to, jestli něco zabírá místo. Je to hluboká otázka o tom, co je realita, co znamená být a jak se liší být člověkem od bytí kamene.
---