Kolektivní obrana
Obsah boxu
| Kolektivní obrana | |
|---|---|
| Soubor:NATO-OTAN logo.svg | |
| Logo Severoatlantické aliance, jejíž hlavní pilíř tvoří kolektivní obrana. | |
| Typ | Bezpečnostní koncept |
| Související pojmy | Kolektivní bezpečnost, Odstrašování, Aliance |
Kolektivní obrana je základní princip mezinárodních vojenských aliancí a smluv, podle kterého je ozbrojený útok proti jednomu nebo několika členským státům považován za útok proti všem členům aliance. Tento princip zavazuje ostatní členské státy k poskytnutí pomoci napadenému spojenci všemi dostupnými prostředky, včetně vojenské síly. Cílem kolektivní obrany je odstrašit potenciálního agresora a v případě napadení zajistit společnou obranu a obnovení stability.
Princip a fungování
Jádro kolektivní obrany spočívá v principu "jeden za všechny, všichni za jednoho". To znamená, že bezpečnost každého člena aliance je neoddělitelně spojena s bezpečností všech ostatních členů. V praxi to funguje tak, že:
- Odstrašování: Samotná existence paktu o kolektivní obraně má odstrašující účinek na potenciální agresory. Vědomí, že útok na jednoho člena vyprovokuje reakci všech, snižuje pravděpodobnost útoku.
- Reakce na útok: V případě ozbrojeného napadení jednoho člena aliance se aktivují mechanismy kolektivní obrany. Členské státy se diplomaticky radí a rozhodují o formě a rozsahu pomoci. Tato pomoc nemusí být nutně pouze vojenská; může zahrnovat i ekonomickou, politickou nebo humanitární podporu. Nicméně vojenská reakce je klíčovou součástí konceptu.
- Konzultace a rozhodování: Rozhodnutí o aktivaci kolektivní obrany a formě reakce obvykle probíhá v rámci nejvyšších orgánů aliance, kde je nutný konsenzus členských států.
Kolektivní obrana v rámci NATO
Nejvýznamnějším a nejznámějším příkladem kolektivní obrany v praxi je Severoatlantická aliance (NATO). Princip kolektivní obrany je zakotven v Článku 5 Washingtonské smlouvy, který uvádí:
Článek 5 byl v historii NATO aktivován pouze jednou, a to v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001 proti Spojeným státům americkým. I v tomto případě byla pomoc spojenců rozmanitá a zahrnovala například leteckou podporu, sdílení zpravodajských informací a zajištění bezpečnosti.
Kolektivní obrana vs. Kolektivní bezpečnost
Je důležité rozlišovat mezi kolektivní obranou a kolektivní bezpečností:
- Kolektivní obrana: Funguje v rámci předem definované aliance (paktu) s jasně vymezenými členy, kteří sdílejí společné obranné zájmy proti potenciálním vnějším hrozbám. Útok proti jednomu členovi vyvolá reakci celého paktu. Příkladem je NATO.
- Kolektivní bezpečnost: Je širší koncept, který usiluje o zabránění válce prostřednictvím systému, v němž všechny státy souhlasí s tím, že se budou bránit proti jakémukoli agresorovi, bez ohledu na to, kdo je agresor a kdo oběť. Systém kolektivní bezpečnosti je obecně inkluzivnější a snaží se zapojit všechny nebo většinu států v daném regionu/světě. Příkladem je Organizace spojených národů (OSN) a její Rada bezpečnosti.
Význam pro Českou republiku
Pro Českou republiku je princip kolektivní obrany klíčový pro zajištění její vnější bezpečnosti. Členství v NATO a závazky plynoucí z Článku 5 Washingtonské smlouvy znamenají, že v případě ozbrojeného napadení by Česká republika nebyla v obraně sama, ale mohla by se spolehnout na pomoc všech spojenců. To výrazně posiluje její obranné schopnosti a odstrašující potenciál.
Pro laiky
Představte si kolektivní obranu jako takovou dohodu mezi kamarády: "Když někdo zaútočí na jednoho z nás, budeme ho bránit všichni dohromady." V případě států to znamená, že pokud by někdo napadl například Českou republiku, ostatní země, se kterými máme takovou dohodu (jako je NATO), by nám přišly na pomoc. Cílem je, aby se nikdo ani neodvážil zaútočit, protože ví, že by se musel postavit proti celé skupině. Je to jako mít velkou, silnou ochranku.