Isabela II. Španělská
Obsah boxu
| Isabela II. | |
|---|---|
| María Isabel Luisa de Borbón y Borbón-Dos Sicilias | |
 | |
| Isabela II. na portrétu od Federica de Madrazo y Kuntz, kolem roku 1850 | |
| Titul | Španělská královna |
| Období vlády | 29. září 1833 – 30. září 1868 |
| Korunovace | 10. listopadu 1843 |
| Předchůdce | Ferdinand VII. |
| Nástupce | Amadeus I. (jako král) Francisco Serrano y Domínguez (jako regent) |
| Regent | Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská (1833–1840) Baldomero Espartero (1840–1843) |
| Datum narození | 10. října 1830 |
| Místo narození | Madrid, Španělsko |
| Datum úmrtí | 9. dubna 1904 |
| Místo úmrtí | Paříž, Francie |
| Místo pohřbení | Královský klášter El Escorial |
| Dynastie | Bourbon-Anjou |
| Otec | Ferdinand VII. Španělský |
| Matka | Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská |
| Děti | Alfons XII. Isabela, kněžna asturijská Marie de la Paz Eulalia de Borbón a další |
Isabela II. Španělská (španělsky Isabel II de España; 10. října 1830, Madrid – 9. dubna 1904, Paříž) byla vládnoucí královna Španělska v letech 1833 až 1868. Její nástup na trůn v dětském věku vyvolal sérii občanských válek známých jako karlistické války a její vláda byla poznamenána neustálou politickou nestabilitou, střídáním vlád, vojenskými převraty (pronunciamientos) a bojem mezi liberálními a konzervativními frakcemi. Nakonec byla svržena během Slavné revoluce v roce 1868 a zbytek života strávila v exilu.
Její vláda představuje klíčové období přechodu Španělska od absolutistické monarchie k konstituční monarchii, i když tento proces byl velmi bouřlivý a komplikovaný. Během jejího panování došlo k modernizaci země, výstavbě železnic a průmyslovému rozvoji, ale také k prohloubení politických rozporů, které ovlivnily španělskou historii na další desítky let.
👑 Život před nástupem na trůn
📜 Narození a pragmatická sankce
Isabela se narodila v Madridu jako nejstarší dcera krále Ferdinanda VII. a jeho čtvrté manželky a zároveň neteře, Marie Kristýny Neapolsko-Sicilské. Její narození bylo klíčovou politickou událostí, protože Ferdinand VII. neměl mužského dědice.
Ve Španělsku platil od roku 1713 salický zákon, zavedený prvním bourbonským králem Filipem V., který znemožňoval ženám nástup na trůn, pokud žili mužští příbuzní z dynastie. Ferdinand VII. si však přál, aby po něm vládla jeho dcera. Proto 29. března 1830, ještě před Isabeliným narozením, formálně zveřejnil tzv. Pragmatickou sankci, kterou původně schválil již jeho otec Karel IV. v roce 1789, ale která nebyla nikdy oficiálně vyhlášena. Tento dokument rušil salický zákon a obnovoval tradiční kastilské nástupnické právo, které umožňovalo ženám vládnout.
⚔️ Problém nástupnictví a první karlistická válka
Zveřejnění Pragmatické sankce vyvolalo ostrou reakci králova mladšího bratra, infanta Carlose Maríi Isidra, který se do té doby považoval za právoplatného dědice trůnu. Carlos a jeho stoupenci, známí jako karlisté, odmítli platnost sankce a trvali na dodržování salického zákona. Karlisté představovali ultrakonzervativní, tradicionalistickou a silně katolickou frakci, která odmítala liberalismus a centralizaci moci v Madridu.
Když král Ferdinand VII. 29. září 1833 zemřel, byla Isabela, které v té době nebyly ani tři roky, prohlášena královnou Isabelou II. Její matka Marie Kristýna se stala regentkou. Téměř okamžitě po Ferdinandově smrti se infant Carlos prohlásil králem jako Karel V. a zahájil povstání. Tím začala První karlistická válka (1833–1840), krvavý občanský konflikt mezi stoupenci Isabely (isabelinos nebo cristinos), kteří se opírali o liberály, a karlisty.
🏛️ Vláda (1833–1868)
Celá vláda Isabely II. byla poznamenána politickou nestabilitou a soupeřením mezi různými frakcemi.
👩 Regentství Marie Kristýny (1833–1840)
Regentka Marie Kristýna byla nucena hledat podporu u liberálů, aby mohla čelit karlistické hrozbě. To vedlo k postupnému zavádění liberálních reforem a k přijetí nové ústavy v roce 1837. Během jejího regentství došlo také k tzv. desamortización de Mendizábal, rozsáhlé konfiskaci a prodeji církevního majetku, což mělo posílit státní pokladnu a vytvořit novou třídu vlastníků půdy loajálních liberálnímu režimu. Její regentství skončilo v roce 1840, kdy byla donucena k abdikaci a odchodu do exilu kvůli konfliktu s progresivním generálem Baldomerem Esparterem.
🎖️ Regentství Baldomera Espartera (1840–1843)
Generál Baldomero Espartero, hrdina karlistické války a vůdce Progresivní strany, se stal novým regentem. Jeho vláda však byla autoritářská a brzy ztratil podporu jak u umírněných liberálů, tak u části vlastních stoupenců. V roce 1843 byl svržen vojenským povstáním vedeným generály Ramón María Narváez a Leopoldo O'Donnell. Aby se předešlo dalšímu regentství, španělský parlament (Cortes Generales) prohlásil třináctiletou Isabelu za plnoletou.
👰 Sňatek a osobní život
Otázka Isabelina sňatku se stala předmětem mezinárodních intrik, zejména mezi 
a .svg){kind=small}
. Nakonec byla v roce 1846, ve věku šestnácti let, provdána za svého bratrance, infanta Františka Cádizského. Manželství bylo od počátku nešťastné. František byl považován za homosexuála a manželé žili z velké části odděleně. Isabela měla řadu milenců a otcovství většiny jejích dětí, včetně budoucího krále Alfonse XII., je zpochybňováno. Její bouřlivý osobní život a skandály u dvora výrazně poškodily její pověst a prestiž monarchie.
🇪🇸 Politický vývoj a "umírněná dekáda"
Po dosažení plnoletosti se Isabela opírala především o Umírněnou stranu (Partido Moderado) vedenou generálem Narváezem. Období mezi lety 1844 a 1854 je známé jako década moderada (umírněná dekáda). Byla přijata nová, konzervativnější ústava (1845), která posílila moc koruny na úkor parlamentu. Byla založena Guardia Civil (1844), centralizována státní správa a podepsán konkordát s Vatikánem (1851), který částečně obnovil pozici katolické církve.
Tato éra byla přerušena v roce 1854 revolucí (Vicalvarada), která přivedla k moci opět progresisty v čele s Esparterem a O'Donnellem. Následovalo tzv. bienio progresista (progresivní dvouletí, 1854–1856), které však skončilo dalším převratem a návratem umírněných. Zbytek Isabeliny vlády byl charakterizován střídáním vlád mezi umírněnými a novou stranou, Liberální unií (Unión Liberal), vedenou O'Donnellem.
📉 Krize a pád monarchie
V 60. letech 19. století se režim Isabely II. dostal do hluboké krize. Politická korupce, hospodářské problémy, nepopulární války (např. v Maroku nebo První tichomořská válka) a autoritářské tendence vlády vedly k rostoucí nespokojenosti. Královna stále více zasahovala do politiky a její osobní život byl terčem veřejné kritiky.
V roce 1868 se proti ní spojila široká koalice progresistů, demokratů a části armády. V září 1868 vypukla revoluce známá jako Slavná revoluce (La Gloriosa). Královské vojsko bylo poraženo v bitvě u Alcoley a Isabela, která v té době pobývala v San Sebastiánu, byla nucena uprchnout do Francie. Tím její vláda skončila.
✈️ Exil a pozdější život
Isabela se usadila v Paříži, kde žila po zbytek svého života. Formálně abdikovala ve prospěch svého syna Alfonse až v roce 1870. Po pádu První španělské republiky byla v roce 1874 ve Španělsku obnovena monarchie a na trůn nastoupil její syn jako Alfons XII.. Isabela se však do Španělska již natrvalo nevrátila, ačkoliv zemi několikrát navštívila. Zemřela v Paříži v roce 1904 a byla pohřbena v královské hrobce v klášteře El Escorial.
📜 Dědictví a hodnocení
Vláda Isabely II. je vnímána jako jedno z nejbouřlivějších období španělských dějin. Na jedné straně byla její éra spojena s definitivním koncem absolutismu a položením základů moderního španělského státu, včetně rozvoje infrastruktury a průmyslu. Na druhé straně byla její vláda synonymem pro politickou nestabilitu, korupci a neustálé vměšování armády do politiky.
Isabela II. je často kritizována za své politické intriky, favorizování určitých politiků a skandální osobní život, které podkopaly autoritu monarchie. Její neschopnost stát se nestranným symbolem národní jednoty přispěla k jejímu pádu a k dalšímu prohloubení politických rozporů ve španělské společnosti. Přesto její syn Alfons XII. dokázal po svém nástupu na trůn nastolit období relativní stability známé jako Restaurace.
👨👩👧👦 Potomstvo
Isabela II. a František Cádizský měli oficiálně dvanáct dětí, z nichž se dospělosti dožilo pouze pět:
- Isabela (1851–1931), kněžna asturijská, ∞ princ Gaetan, hrabě z Girgenti.
- Alfons XII. (1857–1885), král španělský, ∞ 1) Marie de las Mercedes de Orléans, 2) Marie Kristýna Rakouská.
- Marie de la Paz (1862–1946), ∞ princ Ludvík Ferdinand Bavorský.
- Eulalia (1864–1958), ∞ infant Antonín, vévoda z Galliery.
- Francisco de Asís (*/† 1866).
Otcovství dětí je historiky často připisováno Isabeliným milencům, zejména u Alfonse XII., za jehož biologického otce je považován kapitán Enrique Puigmoltó y Mayans.
🤔 Pro laiky
Tato sekce vysvětluje složité pojmy z článku jednoduše.
- Pragmatická sankce: Bylo to v podstatě královské nařízení, které změnilo pravidla nástupnictví. Král Ferdinand VII. neměl syna, a tak tímto dokumentem zajistil, aby po něm mohla vládnout jeho dcera Isabela. Bez tohoto kroku by se králem stal jeho bratr Carlos.
- Karlistické války: Série občanských válek ve Španělsku v 19. století. Na jedné straně stáli karlisté, kteří chtěli za krále Carlose (bratra Ferdinanda VII.) a jeho potomky. Byli to velcí konzervativci, kteří bránili staré pořádky, silnou pozici církve a regionální práva. Na druhé straně byli isabelinos (stoupenci Isabely II.), kteří byli spojeni s liberalismem, tedy s myšlenkami ústavy, parlamentu a modernějšího státu.
- Pronunciamiento: Typický španělský vojenský převrat v 19. století. Nebyla to plnohodnotná revoluce, ale spíše prohlášení (pronunciamiento) vlivného generála, který se svou armádou vyzval vládu k odstoupení nebo ke změně politiky. Pokud se k němu přidaly další posádky, vláda obvykle padla bez velkého krveprolití. Vláda Isabely II. zažila desítky takových pokusů.
- Moderados vs. Progresistas: Dvě hlavní liberální politické strany té doby. Moderados (Umírnění) byli konzervativnější liberálové. Chtěli silnou monarchii, omezené volební právo jen pro bohaté a centralizovaný stát. Progresistas (Pokrokoví) byli radikálnější. Požadovali větší moc pro parlament, rozšíření volebního práva a větší občanské svobody. Neustálý boj mezi těmito dvěma skupinami byl hlavní příčinou nestability za vlády Isabely II.
⏰ Tento článek je aktuální k datu 29.12.2025