Přeskočit na obsah

Hartford Whalers

Z Infopedia
Verze z 19. 10. 2025, 22:49, kterou vytvořil Filmedy (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

Hartford Whalers byl profesionální hokejový klub, který působil v letech 1972 až 1979 v lize World Hockey Association (WHA) a následně v letech 1979 až 1997 v National Hockey League (NHL). Ačkoliv klub nikdy nezískal Stanley Cup, stal se jedním z nejkultovnějších a nejmilovanějších týmů v historii severoamerického hokeje. Jejich odkaz je definován jedním z nejlepších log v historii sportu, ikonickou znělkou "Brass Bonanza" a především érou, kdy za tým nastupovala největší legenda tohoto sportu, Gordie Howe, po boku svých dvou synů.

Původně založeni jako New England Whalers, byli jedním z nejúspěšnějších týmů WHA a hned v první sezóně získali mistrovský titul. Po vstupu do NHL se však stali symbolem boje malého trhu o přežití. Jejich příběh skončil v roce 1997 bolestivým přestěhováním do Severní Karolíny, kde se z nich stali Carolina Hurricanes. Navzdory svému zániku jejich nostalgický odkaz a popularita přetrvávají dodnes.

Hartford Whalers
Soubor:Hartford Whalers logo.svg
Ikonické logo Hartford Whalers
LigaWHA (1972–1979)
National Hockey League (1979–1997)
ArénaBoston Garden, Boston Arena (1972–1974)
The Big E Coliseum (1974–1975)
Hartford Civic Center (1975–1997)
MěstoHartford, Connecticut, USA 🇺🇸
(dříve Boston)
BarvyZelená, modrá, bílá
NástupceCarolina Hurricanes
Stanley Cupy0
Ostatní trofejeAvco World Trophy (WHA): 1x (1973)

📜 Historie (Část 1: Vzestup v WHA a příchod legendy, 1972–1979)

Založení v Bostonu a okamžitý triumf

Příběh Whalers nezačal v Hartfordu, ale v Bostonu. V roce 1971 získala skupina investorů licenci pro založení týmu v nové, konkurenční lize World Hockey Association. Tým dostal jméno New England Whalers, aby reprezentoval celý region Nové Anglie.

Hned v první sezóně WHA (1972-73) se týmu podařil mistrovský kousek. Vedený zkušenými hráči z NHL jako byli útočníci Larry Pleau a Tom Webster a obránce Rick Ley, se tým stal dominantní silou. V play-off postupně vyřadil Ottawu, Cleveland a ve finále porazil Winnipeg Jets 4:1 na zápasy. Hned ve své první sezóně tak získali mistrovský titul WHA, Avco World Trophy. Byl to první a největší týmový úspěch v celé historii franšízy.[1]

Podpis století: Příchod Gordieho Howea a jeho synů

V roce 1973 uskutečnili Whalers jeden z největších a nejlegendárnějších podpisů v historii sportu. Z "důchodu" přilákali největší ikonu hokeje, 45letého Gordieho Howea. Hlavní motivací pro Howea nebyla ani tak finanční nabídka, jako spíše splnění celoživotního snu: zahrát si v jednom profesionálním týmu se svými dvěma syny, talentovaným obráncem Markem a bojovným útočníkem Martym.[2]

Tento krok byl marketingovým a sportovním triumfem. Přítomnost "Pana Hokeje" a jeho synů na ledě přitáhla obrovskou pozornost médií i fanoušků a dala Whalers punc legitimity. Gordie Howe navzdory svému věku dokázal, že je stále elitním hráčem. Hned ve své první sezóně za Whalers nasbíral 100 bodů a získal Gary L. Davidson Award pro nejužitečnějšího hráče WHA.

Produktivita rodiny Howeových v sezóně 1973-74
Hráč Věk Zápasy Góly Asistence Body
Gordie Howe 45 70 31 69 100
Mark Howe 18 76 38 41 79
Marty Howe 19 73 4 20 24

Přesun do Hartfordu a zrod "Brass Bonanza"

Navzdory sportovním úspěchům se Whalers potýkali v Bostonu s problémem. Jejich domovská aréna, Boston Garden, byla majetkem konkurenčních Boston Bruins z NHL, kteří jim dávali nejhorší termíny zápasů a celkově jim ztěžovali život. Po dvou sezónách se proto vedení rozhodlo tým přestěhovat.

V roce 1974 se novým domovem stal Hartford, hlavní město státu Connecticut. První půlrok museli hrát v nedalekém Springfieldu, protože jejich nová aréna, Hartford Civic Center, ještě nebyla dokončena. V lednu 1975 se konečně přestěhovali do svého nového domova.

Právě v této době se zrodil další ikonický prvek identity klubu: jejich znělka. Vedení týmu hledalo píseň, která by se hrála po vstřeleném gólu. Náhodou objevili píseň s názvem "Brass Bonanza", kterou složil Jacques Ysaye (pod pseudonymem Jack Cortner) a nahrál orchestr z Belgie. Tato veselá, chytlavá a lehce bizarní dechovková skladba se okamžitě stala synonymem pro Whalers a je dodnes považována za jednu z nejlepších a nejmilovanějších sportovních znělek všech dob.[3]

V roce 1978 postihla klub katastrofa, když se střecha Hartford Civic Center pod tíhou sněhu zřítila. Tým byl opět nucen dočasně hrát ve Springfieldu, než byla aréna opravena. V roce 1979, po zániku WHA, byli Hartford Whalers jako jeden ze čtyř týmů přijati do NHL. Tím skončila jejich slavná éra v WHA a začala nová, mnohem náročnější kapitola.

Pro laiky

Představte si, že v 70. letech existovala "rebelská" hokejová liga (WHA), která konkurovala slavné NHL. A v ní hrál tým jménem Whalers (Velrybáři). Hned ve své první sezóně byli tak dobří, že vyhráli mistrovský titul.

A pak udělali něco naprosto neuvěřitelného. Přemluvili největší legendu hokeje, Gordieho Howea, aby se v 45 letech vrátil z důchodu a hrál za ně. Proč? Protože mu splnili sen – mohl hrát v jednom týmu se svými dvěma syny. Byl to obrovský hit.

Tým se přestěhoval do města Hartford a stal se tam ikonou. Měli jedno z nejlepších log v historii sportu a hlavně měli tu nejlepší gólovou znělku. Byla to veselá dechovka jménem "Brass Bonanza", kterou si každý okamžitě zamiloval. Když v roce 1979 jejich "rebelská" liga zanikla, byli Whalers přijati do velké a slavné NHL. Tím skončila jejich nejúspěšnější éra a začal boj s velkými a bohatými týmy.

📜 Historie (Část 2: Boj o přežití v NHL a bolestivý konec, 1979–1997)

Vstup do National Hockey League v roce 1979 byl pro Hartford Whalers splněným snem, který se však rychle proměnil v tvrdou realitu. Podobně jako ostatní týmy pohlcené z WHA, i Whalers byli nuceni podstoupit bolestivý proces oslabení týmu a čelit mnohem silnější konkurenci. Jejich působení v NHL je příběhem o houževnatosti, několika záblescích geniality a neustálém boji s ekonomickými limity malého trhu.

Tvrdý přechod a ztráta legend

Podmínky vstupu do NHL byly pro Whalers, stejně jako pro ostatní týmy z WHA, kruté. V rámci rekultivačního draftu si zavedené týmy NHL mohly vzít zpět své bývalé hráče. Whalers tak přišli o několik klíčových postav. Navíc, v rámci dohody o fúzi, museli majitelé ostatních týmů NHL odsouhlasit setrvání hráčů starších 39 let v nových týmech. Tím si chtěli zajistit, že legenda jako Gordie Howe bude moci pokračovat v kariéře a být marketingovým lákadlem pro ligu. V první sezóně v NHL tak za Whalers nastoupil 51letý Gordie Howe a 53letý obránce Bobby Hull (který přišel z Winnipegu). Pro Gordieho Howea to byla jeho poslední, 26. sezóna v NHL. Po ní definitivně ukončil svou neuvěřitelnou kariéru.[2]

První sezóny v NHL byly pro Whalers obtížné. Tým se pohyboval na dně tabulky. V draftu 1981 však udělali klíčový krok, když si jako čtvrtého v pořadí vybrali mladého a neuvěřitelně talentovaného centra Rona Francise. Francis se okamžitě stal hvězdou a na dalších deset let tváří celé organizace.

Éra Rona Francise a rivalita s "Habs" a Bruins

V polovině 80. let se Whalers pod vedením generálního manažera Emila Francise a trenéra Jacka Evanse konečně stali konkurenceschopným týmem. Jádro týmu tvořili:

  • Ron Francis: Kapitán, elitní tvůrce hry a jeden z nejlepších obousměrných centrů své generace.
  • Kevin Dineen: Důrazný a produktivní silový útočník.
  • Ulf Samuelsson: Jeden z nejtvrdších a nejnenáviděnějších obránců v celé lize.
  • Mike Liut: Spolehlivý brankář, který v roce 1987 získal Lester B. Pearson Award pro nejužitečnějšího hráče podle hlasování samotných hráčů.

Nejúspěšnější sezónou v historii Whalers v NHL byl ročník 1986-87. Tým vyhrál svou divizi (Adams Division) a v play-off se dostal nejdále ve své historii. V prvním kole vyřadili Quebec Nordiques. V druhém kole svedli legendární sedmizápasovou bitvu s Montreal Canadiens. V rozhodujícím sedmém zápase prohráli v prodloužení a byli vyřazeni. Tato série, stejně jako jejich neustálé bitvy s divizním rivalem Boston Bruins, definovaly vrcholnou éru klubu. Navzdory talentu a bojovnosti se jim však nikdy nepodařilo postoupit dál než do druhého kola play-off.

Nejlepší sezóna Hartford Whalers v NHL (1986-87)
Výsledek v základní části Bilance (V-P-R) Body Výsledek v play-off
1. místo v Adams Division 43-30-7 93 Prohra ve 2. kole (3:4 s Montrealem)

Šokující přestup a nová generace

V březnu 1991, v jednom z nejkontroverznějších a největších přestupů té doby, vyměnili Whalers svého kapitána a ikonu, Rona Francise, spolu s Ulfem Samuelssonem do Pittsburgh Penguins. Tento přestup zdevastoval fanouškovskou základnu, ale paradoxně přinesl do Hartfordu novou vlnu talentu, včetně útočníka Pata Verbeeka a centra Andrewa Casselse.

Kolem nich se v 90. letech zformovala nová, mladá a vzrušující generace hráčů. Jejími hlavními tvářemi byli:

  • Brendan Shanahan: Elitní silový útočník a budoucí člen Síně slávy, který se stal kapitánem.
  • Sean Burke: Vynikající brankář, který byl oporou týmu.
  • Geoff Sanderson: Rychlý a produktivní střelec.

Navzdory těmto talentovaným hráčům se však historie opakovala a tým se v play-off nedokázal prosadit.

Konec v Hartfordu: Ekonomický pád a stěhování

V polovině 90. let se klub dostal do neřešitelných finančních problémů. Problémy byly podobné jako u jiných malých trhů v Kanadě i USA:

  • **Malý trh:** Hartford byl nejmenším americkým trhem v NHL a nedokázal generovat dostatečné příjmy z firemních sponzorů a televizních práv.
  • **Zastaralá aréna:** Hartford Civic Center, ačkoliv modernizovaná, postrádala luxusní lóže, které se staly hlavním zdrojem příjmů pro moderní kluby.
  • **Vysoké platy hráčů:** Platová spirála v lize rostla a Whalers nedokázali konkurovat bohatým klubům.

V roce 1994 klub koupil nový majitel, Peter Karmanos Jr. Ten se pokusil vyjednat s městem a státem Connecticut výstavbu nové arény a lepší nájemní podmínky. Když jeho jednání selhala, rozhodl se tým přestěhovat. 26. března 1997 oficiálně oznámil, že se tým po skončení sezóny přestěhuje do Severní Karolíny.[4]

Poslední zápas v historii Hartford Whalers se odehrál 13. dubna 1997. Po vítězství nad Tampou Bay Lightning následovala emotivní rozlučka hráčů s fanoušky, během které zněla naposledy arénou ikonická "Brass Bonanza". Pro Hartford to byl smutný konec jedné éry.

✨ Odkaz: Kultovní status a nostalgie

Ačkoliv Hartford Whalers jako klub zanikli, jejich odkaz je silnější než kdy dříve.

  • **Ikonické logo a dresy:** Jejich logo, které geniálně kombinuje písmena "H" a "W" a zároveň vytváří ocas velryby, je považováno za jedno z nejlepších a nejchytřejších v historii sportovního designu. Jejich zelené a modré dresy jsou dodnes obrovsky populární.
  • **"Brass Bonanza":** Jejich gólová znělka je nesmrtelnou klasikou.
  • **Nostalgie:** Whalers se stali symbolem nostalgie po 80. a 90. letech a příběhem o malém týmu, který statečně bojoval s velkými. Carolina Hurricanes, jejich nástupci, pravidelně pořádají "Whalers Nights", kdy oblékají historické dresy, což dokazuje neuvěřitelnou a trvalou popularitu této zaniklé značky.[5]

Pro laiky

Představte si, že váš oblíbený tým, který jste si zamilovali v menší lize, konečně postoupí do té největší a nejlepší (NHL). Jenže tam jsou pravidla tvrdá. Musí se zbavit některých hráčů a najednou čelí mnohem bohatším a silnějším soupeřům. To se stalo Hartford Whalers.

V 80. letech se jim ale podařilo postavit skvělý tým kolem kapitána a superhvězdy Rona Francise. Byli bojovní, houževnatí a hráli v jedné z nejlepších divizí v lize. Jejich největším úspěchem bylo, když vyhráli svou divizi, ale v play-off se jim nikdy nepodařilo postoupit až do finále.

V 90. letech přišla nová generace hvězd v čele s Brendanem Shanahanem, ale příběh byl pořád stejný: dobrý tým, ale ne dost dobrý na to, aby vyhrál všechno.

Největším problémem ale byly peníze. Hartford bylo malé město a klub nedokázal vydělat tolik jako týmy z New Yorku nebo Bostonu. Majitel se nakonec naštval a v roce 1997 celý tým přestěhoval do Severní Karolíny, kde se z nich stali Carolina Hurricanes. Pro fanoušky v Hartfordu to byla obrovská rána a smutný konec.

I když Whalers už neexistují, jsou dodnes neuvěřitelně populární. Měli jedno z nejlepších log a dresů v historii a jejich veselá gólová znělka "Brass Bonanza" je legendární. Stali se symbolem nostalgie a jejich dresy se prodávají dodnes.

Reference