Stanfordský vězeňský experiment

Rozbalit box

Obsah boxu

Stanfordský vězeňský experiment (anglicky Stanford Prison Experiment, zkratka SPE) byl psychologický experiment provedený v roce 1971 týmem výzkumníků pod vedením profesora Philipa Zimbarda na Stanfordově univerzitě. Studie měla zkoumat psychologické dopady vnímání moci a bezmoci v simulovaném vězeňském prostředí, konkrétně se zaměřením na to, zda brutalita hlášená mezi dozorci v amerických věznicích je důsledkem sadistických osobností dozorců (dispoziční příčiny), nebo samotného vězeňského prostředí (situační příčiny).

Experiment se stal jedním z nejcitovanějších, ale zároveň nejkontroverznějších v dějinách psychologie. Původně plánovaný na dva týdny musel být předčasně ukončen již šestý den kvůli extrémním projevům krutosti ze strany "dozorců" a emocionálnímu zhroucení několika "vězňů". Tradiční interpretace, kterou Zimbardo desítky let prosazoval (tzv. Luciferův efekt), tvrdí, že sociální role a systém dokážou přemoci individuální morálku a proměnit dobré lidi ve zlé.

V posledních letech (zejména po roce 2018) však byly zveřejněny archivní materiály a nahrávky, které naznačují, že výsledky byly do značné míry zmanipulované, dozorci byli k tvrdosti instruováni a experiment byl spíše "divadelním představením" než objektivní vědou.

🎬 Příprava a metodologie

Zimbardo chtěl vytvořit co nejvěrnější simulaci vězeňského života, která by vyvolala pocit ztráty identity a bezmoci.

Výběr účastníků

Výzkumníci podali inzerát do místních novin s nabídkou účasti ve "studii o psychologii vězeňského života" za odměnu 15 dolarů na den (což by v roce 2024 odpovídalo zhruba 115 dolarům, tedy cca 2 600 Kč).

• Přihlásilo se 75 zájemců.
• Všichni prošli diagnostickými rozhovory a testy osobnosti, aby byli vyloučeni jedinci s kriminální minulostí, psychickými problémy nebo zdravotním omezením.
• Vybráno bylo 24 studentů (převážně běloši ze střední třídy), kteří byli považováni za "nejstabilnější a nejprůměrnější".
• Náhodným hodem mince byli rozděleni na dvě skupiny: 12 dozorců (guards) a 12 vězňů (prisoners). Devět z každé skupiny se účastnilo aktivně, tři byli náhradníci.

Konstrukce vězení

Experiment probíhal ve sklepních prostorách budovy psychologie na Stanfordově univerzitě (Jordan Hall).

• Chodba byla zabedněna a přeměněna na "vězeňský dvůr" (The Yard).
• Laboratorní místnosti byly zbaveny nábytku a nahrazeny pryčnami, čímž vznikly cely. Dveře byly opatřeny mřížemi.
• Malá komora (úklidová místnost) o rozměrech cca 60 × 60 cm sloužila jako samotka (The Hole).
• V prostorách nebyla okna ani hodiny, aby vězni ztratili pojem o čase. Byla zde instalována skrytá nahrávací zařízení a interkomy (o kterých vězni věděli, že slouží k odposlechu).

Proces deindividuace (Ztráta identity)

Klíčovým prvkem experimentu bylo zbavit účastníky jejich civilní identity a posílit přijetí nové role.

Dozorci

Dozorci nedostali žádný specifický výcvik, jak být dozorci. Bylo jim pouze řečeno, aby udržovali "právo a pořádek" a nedopustili útěk. Fyzické násilí bylo formálně zakázáno. Pro posílení jejich autority a anonymity obdrželi:

• Khaki uniformy vojenského střihu (evokující moc).
• Dřevěné obušky (symbol síly).
• Píšťalky na krk.
• Zrcadlové sluneční brýle: Klíčový prvek, který Zimbardo převzal z filmu Frajer Luke (Cool Hand Luke). Brýle bránily očnímu kontaktu a činily dozorce "nečitelnými" a neosobními.

Vězni

Proces degradace vězňů byl mnohem drastičtější a začal ještě před příchodem do sklepa.

• Zatčení: Zimbardo se dohodl s policií v Palo Alto. Skuteční policisté v neděli ráno (14. srpna) nečekaně vtrhli do domovů účastníků, zatkli je pro "ozbrojenou loupež", spoutali je před zraky sousedů a odvezli na stanici. Tam prošli kompletním procesem (otisky prstů, focení).
• Uniforma: Ve vězení byli svlečeni donaha, postříkáni dezinfekčním sprejem (proti vším) a oblečeni do neforemných plášťů (smocks) bez spodního prádla. Na nohou měli gumové sandály a na hlavě punčochu (simulace oholené hlavy).
• Čísla: Každý vězeň dostal číslo přišité na plášti. Dozorci je oslovovali výhradně číslem, nikoliv jménem, což mělo vést k depersonalizaci. Na pravém kotníku měli těžký řetěz, který měl být trvalou připomínkou jejich uvěznění.

⏱️ Chronologie událostí

Den 1: Ticho před bouří

Po příjezdu z policejní stanice probíhal první den relativně klidně. Účastníci se oťukávali a zkoušeli hranice svých rolí. Dozorci byli zpočátku nejistí a někteří se cítili trapně, když měli udílet rozkazy. Vězni situaci nebrali příliš vážně a vtipkovali. Zimbardo, který v experimentu vystupoval jako vrchní ředitel věznice (Superintendent), sledoval dění a byl zklamán "vlažným" začátkem.

Den 2: Vzpoura

Ráno druhého dne se situace radikálně změnila. Vězni v jedné cele se zabarikádovali postelemi u dveří, strhli si čísla a začali dozorcům nadávat.

• Reakce dozorců: Dozorci, kteří v tu chvíli nebyli ve službě, byli povoláni jako posily. K potlačení vzpoury použili hasicí přístroje (stříkali na vězně oxid uhličitý, aby je donutili ustoupit od dveří).
• Vtrhli do cel, vězně svlékli donaha, sebrali jim postele a vůdce vzpoury zavřeli do samotky.
• Psychologická taktika: Aby předešli dalším vzpourám, dozorci zavedli systém "privilegované cely". Do ní umístili tři vězně, kteří se vzpoury účastnili nejméně. Těm vrátili oblečení, dali jim lepší jídlo a povolili jim čistit si zuby, zatímco ostatní museli jíst rukama a vykonávat potřebu do kbelíků. Tímto "rozděl a panuj" narušili solidaritu mezi vězni.

Postava "John Wayne"

Jedním z nejvýraznějších dozorců se stal Dave Eshelman. Rozhodl se experiment "oživit" a začal vědomě hrát roli sadistického dozorce s jižanským přízvukem (inspiroval se postavou z filmu).

• Eshelman vymýšlel ponižující tresty: nutil vězně čistit záchody holýma rukama, dělat kliky (při nichž jim šlapal na záda) nebo zpívat písně.
• Ostatní dozorci se k němu postupně přidávali (konformita) nebo mlčky přihlíželi. Nikdo z dozorců proti jeho praktikám nezasáhl.

První zhroucení: Vězeň 8612

Méně než 36 hodin po začátku experimentu se vězeň Douglas Korpi (číslo 8612) začal chovat nepříčetně. Křičel, proklínal, plakal a vykazoval známky akutní psychózy.

• "Ježíši, já tady uvnitř hořím! Nevíte? Já chci ven! Tohle je všechno zkurvený! Nemůžu to vydržet!" (autentický záznam).
• Zimbardo a jeho tým se zpočátku domnívali, že Korpi jen simuluje, aby byl propuštěn. Nabídli mu, že pokud se stane informátorem, nebudou ho dozorci trestat. Korpi souhlasil, ale po návratu do cely se zhroutil znovu. Nakonec byl propuštěn. (Později Korpi přiznal, že zčásti hrál, protože se chtěl vrátit k učení na zkoušky, ale strach a stres byly skutečné).

Návštěvní den a fámy o útěku

Třetí den proběhly návštěvy rodičů. Zimbardo, posedlý udržením experimentu, proměnil čekárnu v "komfortní zónu", nechal vězně umýt a nakrmit a instruoval je, aby si nestěžovali. Rodiče, ačkoliv viděli své syny ve špatném stavu, podlehli autoritě profesora ze Stanfordu a odjeli.

• Později se objevila fáma, že propuštěný vězeň 8612 se vrátí s partou kamarádů a věznici osvobodí. Zimbardo zareagoval nikoliv jako vědec, ale jako ředitel věznice: chtěl přestěhovat celý experiment do skutečné cely na policii (což policie odmítla). Místo sběru dat se soustředil na "bezpečnost".

Psychický rozklad vězně 819

Zatímco Zimbardo řešil neexistující pokus o útěk, psychický stav vězňů se zhoršoval. Klíčovým momentem byl kolaps vězně číslo 819 (Stewart).

• Ten se zhroutil v cele, plakal a odmítal jíst. Když ho Zimbardo odvedl do odpočinkové místnosti, ostatní vězni byli dozorci donuceni sborově skandovat: "Vězeň 819 je špatný vězeň! Vězeň 819 udělal nepořádek v cele!"
• 819 tento sbor slyšel a odmítl odejít z experimentu, protože "nechtěl být špatný vězeň".
• Zimbardo musel v tu chvíli vystoupit z role ředitele. Chytil chlapce za ramena a řekl mu: "Poslouchej mě! Ty nejsi vězeň 819. Ty jsi [Jméno], a já jsem doktor Zimbardo. Jsem psycholog, ne ředitel věznice. Tohle není vězení, to je experiment." Až v tu chvíli se chlapec probral z transu a souhlasil s odchodem.

Slyšení o podmínečném propuštění

Dozorci zorganizovali "slyšení", kde se vězňů ptali, zda by se vzdali svého platu za účast v experimentu výměnou za okamžité propuštění.

• Většina vězňů řekla "ano".
• Zimbardo (jako ředitel) jim řekl, že to musí zvážit, a poslal je zpět do cel.
• Kritický bod: Všichni vězni, kteří souhlasili, mohli kdykoliv odejít (v reálném světě nelze držet účastníka experimentu proti jeho vůli). Přesto poslechli a vrátili se do cel, protože již plně internalizovali svou bezmoc. Věřili, že nemohou odejít bez povolení.

🌙 Noc: Čas sadismu

Zatímco během dne, kdy byly přítomny kamery a Zimbardo, se dozorci drželi zpátky, noci byly brutální. Dozorci (zejména směna vedená "Johnem Waynem") se domnívali, že kamery jsou vypnuté.

• Zintenzivnili fyzickou šikanu (kliky, dřepy).
• Odepírali vězňům spánek (budili je píšťalkami každou hodinu na "počítání").
• Sexuální ponižování: Nutili vězně simulovat sodomii, svlékat se a vzájemně se urážet homofobními nadávkami.
• Odebírání kbelíků s výkaly z cel bylo zakázáno, takže zápach ve "vězení" se stal nesnesitelným.

🛑 Zlomový okamžik: Christina Maslach

Experiment běžel pátý den (čtvrtek). Zimbardo pozval svou tehdejší přítelkyni (a bývalou doktorandku, dnes uznávanou psycholožku) Christinu Maslach, aby se podívala na průběh a pomohla s rozhovory.

• Maslach přišla večer a uviděla řadu vězňů s papírovými pytli na hlavách, kteří byli vedeni na toaletu, zatímco na ně dozorci křičeli.
• Byla v šoku a rozplakala se. Zeptala se Zimbarda: "Co to těm klukům děláš?"
• Zimbardo byl nejprve naštvaný, že mu "kazí studii", a argumentoval tím, jak je chování fascinující.
• Maslach mu však rázně oponovala: "Je to hrozné, co děláš. Z těch více než padesáti lidí, kteří to tady viděli, jsem jediná, koho to znepokojuje? Změnil ses. Tohle nejsi ty."
• Její intervence byla budíčkem. Zimbardo si uvědomil, že ztratil odstup a stal se součástí monstrózního systému, který stvořil. Rozhodl se experiment okamžitě ukončit.

🏁 Ukončení experimentu (Den 6)

V pátek ráno, 20. srpna 1971, byl experiment oficiálně ukončen, pouhých 6 dní z plánovaných 14.

• Reakce vězňů: Byli apatičtí, zpočátku nevěřili, že je konec. Když pochopili, že jsou volní, projevili obrovskou úlevu.
• Reakce dozorců: Byli frustrovaní a naštvaní. Zrovna se "do toho dostali" a užívali si svou moc. Mnozí si stěžovali, že nedostali vyplacenu celou částku (i když dostali).

Debriefing

Proběhlo společné setkání všech účastníků.

• Došlo k emotivním konfrontacím. Vězni byli šokováni, když viděli dozorce v civilu ("John Wayne" byl ve skutečnosti tichý a slušný student).
• Dozorci se snažili své chování racionalizovat ("Dělali jsme jen to, co se po nás chtělo").

🧪 Výsledky a Zimbardova interpretace

Zimbardo na základě experimentu formuloval teorii o síle situace.

• Situační atribuce: Zlo není vlastností jedince ("shnilé jablko"), ale vlastností systému ("shnilý sud").
• Luciferův efekt: Každý z nás je schopen páchat zlo, pokud nás k tomu situace a sociální role (uniforma, anonymita, autorita) vybídnou.
• Experiment byl použit jako vysvětlení pro zvěrstva v Abu Ghraib (týrání iráckých vězňů americkými vojáky v roce 2003), kde Zimbardo vystupoval jako soudní znalec obhajoby.

📉 Kritika a kontroverze: Padající mýtus

Po desetiletí byl SPE v učebnicích prezentován jako neotřesitelný důkaz síly situace. Od roku 2000, a zejména po roce 2018, se však objevily důkazy, které naznačují, že experiment byl vědecky pochybný, ne-li přímo podvodný.

Poptávkové charakteristiky (Demand Characteristics)

Kritici tvrdí, že účastníci se chovali krutě ne proto, že by podlehli roli, ale proto, že si mysleli, že to Zimbardo chce.

• Dave Eshelman ("John Wayne") později přiznal: "Bral jsem to jako improvizační cvičení. Věřil jsem, že dělám to, co po mně výzkumníci chtějí, a že čím lépe budu hrát toho zlého dozorce, tím lepší výsledky budou mít."
• To potvrzuje i fakt, že dozorci, kteří byli "hodní" a nedělali problémy, byli Zimbardem a jeho asistenty pokáráni za "nedostatečnou tvrdost".

Zmanipulované instrukce (Le Texierova analýza)

V roce 2018 publikoval francouzský sociolog a filmař Thibault Le Texier knihu Historie jedné lži (Histoire d'un mensonge), založenou na studiu nově zpřístupněných archivů na Stanfordu. Zjistil šokující skutečnosti:

• Instruktáž dozorců: Zimbardův asistent David Jaffe (který hrál roli dozorce v pilotní studii) dával dozorcům konkrétní nápady, jak vězně šikanovat. Brutalita tedy nevznikla spontánně "ze situace", ale byla nařízena shora.
• Předstírané zhroucení: Vězeň 8612 (Douglas Korpi) přiznal, že své zhroucení předstíral, aby se mohl vrátit k učení na zkoušky (jak bylo zmíněno výše). V nahrávce, kterou Zimbardo léta nezveřejňoval, Korpi klidným hlasem říká: "Já ty zkoušky opravdu musím udělat, pusťte mě." Až když mu bylo řečeno, že odejít nemůže, začal hrát hysterický záchvat.

Výběrové zkreslení (Selection Bias)

V roce 2007 provedli Carnahan a McFarland studii, kde použili stejný inzerát jako Zimbardo ("hledáme účastníky pro psychologickou studii vězeňského života"). Zjistili, že lidé, kteří se na takový inzerát přihlásí, mají statisticky vyšší míru agresivity, narcismu a autoritářství a nižší míru empatie než běžná populace. Zimbardův vzorek tedy nebyl tak "průměrný", jak tvrdil.

BBC Prison Study (2002)

Pokus o replikaci experimentu ve spolupráci s BBC (pod vedením psychologů Reichera a Haslama) dopadl zcela opačně.

• Dozorci si nevytvořili skupinovou identitu a nedokázali prosadit autoritu.
• Vězni se naopak spojili, svrhli systém dozorců a zavedli rovnostářskou komunu (která se však později také zhroutila).
• To ukazuje, že tyranie není automatickým důsledkem uniformy, ale vyžaduje aktivní ztotožnění se s ideologií a vedením (což v SPE zajistil Zimbardo svou aktivní rolí).

⚖️ Etický dopad a dědictví

Navzdory (nebo možná díky) své kontroverzi měl experiment obrovský dopad na to, jak se dnes dělá věda.

• Institucionální revizní komise (IRB): Po SPE a Milgramových experimentech byly v USA zavedeny přísné etické komise, které musí schválit každý experiment na lidech. Dnes by SPE v této podobě nebyl povolen (zákaz působit psychickou újmu, právo kdykoliv odejít bez udání důvodu).
• Psychologie zla: Experiment posunul debatu od "kdo je zlý" k "co dělá lidi zlými". I když je Zimbardova metodologie zpochybněna, základní myšlenka – že systém a kontext ovlivňují chování – zůstává v psychologii platná (i když ne v tak extrémní formě).

🎥 Odraz v kultuře

Experiment inspiroval řadu filmů a knih:

• Das Experiment (2001) – německý thriller, který děj dramatizuje (končí krvavým masakrem, což se v realitě nestalo).
• The Experiment (2010) – americký remake s Adrienem Brodym a Forestem Whitakerem.
• The Stanford Prison Experiment (2015) – historicky nejvěrnější filmová rekonstrukce, na které se Zimbardo podílel jako konzultant. Dialogy ve filmu jsou často doslovným přepisem nahrávek z roku 1971.

🔚 Závěr: Varování, nebo podvod?

Stanfordský vězeňský experiment zůstává "Rorschachovým testem" psychologie.

• Pro jedny je to varovný příběh o tom, jak snadno se civilizace hroutí pod tlakem moci a anonymity.
• Pro druhé je to příběh o tom, jak ambiciózní vědec (Zimbardo) zmanipuloval data, aby získal slávu, a vytvořil mýtus, který se hodil do tehdejší protirežimní nálady 70. let.

Pravda leží pravděpodobně někde uprostřed: Situace má na nás vliv, ale nejsme jejími bezmocnými loutkami, jak Zimbardo tvrdil.

🎭 Pro laiky: Když maska přiroste k obličeji

Abychom pochopili, co se ve sklepě Stanfordovy univerzity stalo (ať už to bylo spontánní, nebo hrané), můžeme si to představit na dvou situacích z běžného života:

1. Efekt "Internetového trolla"

Stanfordský experiment je dokonalou analogií toho, co dnes vidíme v diskuzích na internetu.

• Anonymita (Sluneční brýle dozorců): Když je člověk na internetu schovaný za přezdívku a avatar (masku), ztrácí zábrany. Řekne věci, které by vám do očí nikdy neřekl. V experimentu tuto "masku" tvořily uniformy a brýle.
• Dehumanizace (Čísla místo jmen): Na internetu nevidíme člověka, ale jen text nebo ikonu. Je snadné na někoho útočit, když ho nevnímáme jako živou bytost. V experimentu dozorci neviděli studenty, ale "čísla".

2. Analogie "Rozbitého okna" a herecké role

Představte si, že jste herec a dostanete roli krutého nacistického důstojníka ve filmu.

• Starý výklad (Zimbardův): Jakmile si obléknete uniformu, ta role vás "posedne". Začnete být zlý, aniž byste chtěli. Uniforma má magickou moc měnit osobnost.
• Nový výklad (Kritický): Uniforma vás nezmění sama o sobě. Ale pokud vám režisér (Zimbardo) řekne: *"Hraj to co nejagresivněji, film to potřebuje,"* a vy chcete být dobrý herec a vyhovět mu, budete se chovat krutě. Ne proto, že jste zlí, ale proto, že si myslíte, že to po vás autorita vyžaduje.

Poučení pro život: Zlo málokdy vypadá jako monstrum s rohy. Často začíná větou: *"Já za to nemůžu, jen dělám svou práci"* nebo *"Takhle je nastavený systém"*. Experiment ukazuje (bez ohledu na metodologické chyby), že pokud vytvoříme prostředí, kde je krutost tolerována nebo odměňována, a kde se lidé mohou schovat za rozkazy, i slušní lidé jsou schopni dělat strašné věci.

Zdroje

• Oficiální web Stanfordského vězeňského experimentu (Philip Zimbardo)
• Medium - The Lifespan of a Lie (Ben Blum, 2018) - klíčový kritický článek
• Vox - The Stanford Prison Experiment was heavily manipulated
• APA Monitor - Reexamining the Stanford Prison Experiment
• The New Yorker - The Real Lesson of the Stanford Prison Experiment